Ve svém dnešním zamyšlení bych se chtěl zaměřit na dobu vlády posledního českého krále Karla IV. (jako rakouského císaře Karla I.), před sto lety svrženého i s celou monarchií. Z katolického pohledu tehdejší český jásot nad svržením tohoto panovníka vyznívá jako skutečnost značně ironická, a to přinejmenším od roku 2004, kdy byl císař Karel blahořečen. Dalo by se říci, že ani jednomu ze svých svatých panovníků (knížeti Václavovi a králi Karlovi) nepřipravili Češi zrovna dobrý osud…
Mám za to, že český katolík by opravdu neměl dávat bezmyšlenkovitě přednost pseudosvětci Masarykovi před světcem Karlem. Jistě, Masaryk se stal symbolem češství, kterým Karel být nemohl, ale je třeba nezapomínat, že jeho „české náboženství“ je z katolického hlediska nesmyslem. Katolickým ideálem by měl být rozhodně spíš mnohonárodnostní stát, v němž úlohu pojítka hraje křesťanská víra, než stát, jehož vůdčí idea je národní.
Katolík může snad Masaryka přijímat jako symbol demokracie, ale na konstrukt protikladu mezi demokracií a „teokracií“, na kterém Masaryk zakládal svůj protirakouský odboj, je také třeba pohlížet kriticky. Dnes bychom po nevalných zkušenostech s některými prezidenty mohli více než kdy dřív vnímat výhody panovníka, jehož moc je omezena nejen právně v rámci konstituční monarchie, ale také odpovědností a skládáním účtů ve vztahu k Bohu. Pro bl. Karla byla každopádně snaha dostát jak lidským závazkům, tak závazkům plynoucím z víry samozřejmostí.
V roce 1914 se dvojí katastrofou Rakouska stalo vyhlášení války a současně pozastavení konstitučního a parlamentního systému vlády. Režim připomínající vojenskou diktaturu samozřejmě přispěl k úpadku sounáležitosti rakouských národů (zvláště také Čechů) se státem. Karel se od svého nástupu na trůn v listopadu 1916 všemožně snažil válku zastavit (jako jediný z hlav válčících států, z nichž všechny ostatní toužily jen po válečném vítězství, a také v protikladu k Masarykovi a Benešovi, pro které bylo stěžejní, aby válka neskončila dřív, než jejich protirakouský odboj dosáhne svých cílů). Neméně důležitá pro něj byla i bezpodmínečná obnova parlamentarismu, která na rozdíl od ukončení války byla v jeho silách. V květnu 1917 se zákonodárné moci znovu ujali poslanci, zvolení v roce 1911 na základě všeobecného volebního práva.
Domnělý protiklad mezi nedemokratickým „žalářem národů“ před 28. říjnem 1918 a demokratickou republikou po něm tedy patří do říše bajek. Ve vztahu k náboženské snášenlivosti pak výsledek reálného srovnání ještě víc rozbíjí vžité stereotypy: zatímco „tolerantní“ prezident Masaryk se obklopoval lidmi blízkými jeho vlastnímu smýšlení a katolíkům dával najevo svou nepřízeň, „bigotnímu“ císaři Karlovi na tomto poli není co vytknout. Karlův životopisec o něm konstatuje:
„Jeho katolická identita [...] není netolerantní. Rakousko-Uhersko bylo mozaikou národů a kultur, žili v něm vyznavači všech náboženství, což se projevovalo i v mocenských kruzích. István Tisza, uherský ministerský předseda v době Karlova nástupu na trůn, je kalvinista, ale neshody, které se mezi oběma muži projeví, nebudou mít s náboženstvím nic společného. Generál Arz von Straussenberg, velitel hlavního štábu císařské armády jmenovaný Karlem, je luterán. Sándor Wekerle, nový uherský ministerský předseda ze srpna 1917, je považován za volnomyšlenkáře a tvrdí se, že je svobodným zednářem. A pokud jde o Vilmóse Vázsonyie, ministra, o kterého se Karel opírá při pokusu reformovat uherský volební systém, ten je Žid.“ (1)
Podobně nelze císaři Karlovi vyčítat ani národnostní nesnášenlivost či nespravedlnost. (Nanejvýš by se mu snad dalo vytknout nedostatečně energické napravování situace, za které nastoupil na trůn.) Jeho poměr k Čechám a Čechům byl velmi kladný. Měl za sebou studium na pražské univerzitě a vojenskou službu ve Staré Boleslavi, k níž měl jako ctitel svatého Václava obzvláště vřelý vztah. Po svém zvolení císařem v březnu 1917 do dvouměstí Brandýs nad Labem – Stará Boleslav znovu zavítal a o půl roku později dokonce koupil zámek v Brandýse jako rodinné sídlo. Jiná věc je, jak se k němu zachovali čeští představitelé Brandýsa, kteří se v této době ve vztahu k císaři zalykali nadšením, ale o rok později okamžitě obrátili kabát a tvářili se jako ti, kteří v Habsburcích odjakživa vidí nepřátele českého národa.
To je jedna z věcí, které mne ve vztahu k letošnímu stému výročí nejvíc trápí: skutečnost, že my Češi jsme národem s naprosto nepředvídatelnou… minulostí. Před rokem 1918 ještě nikdo netušil, že jsme „tři sta let trpěli“, a po 28. říjnu to najednou pro všechny bylo naprosto nepopiratelným faktem. Neustálé přepisování dějin a střídavé oslavování a zatracování jedněch a těch samých osobností, kterého je poslední století plné, má svůj počátek právě v této době.
V době Karlova nástupu na trůn byly prakticky všechny české strany – snad kromě masarykovců a státoprávních pokrokářů – stoprocentně prorakouské. O dva roky později všechny do jedné stoprocentně protirakouské. Rakousko se přitom během této doby změnilo k lepšímu a mladý císař byl Čechům ochoten dát všechno (včetně nakonec i plné samostatnosti v rámci monarchie), ale čeští politikové se mezitím začali vzájemně předstihovat v radikalismu a i ti katoličtí si nakonec pospíšili opustit potápějící se loď. Učinili tak ovšem jako poslední, takže už bylo z hlediska prestiže katolíků v budoucím novém státě stejně pozdě. Dne 10. září 1918 se strany katolicko-národní a křesťansko-sociální začaly sjednocovat v budoucí Československou stranu lidovou a současně požadovat „svorně s ostatními českými stranami vlastního československého státu“. (2)
Císaři Karlovi slouží zajisté ke cti, že tuto situaci pokorně přijal a nesnažil se udržet monarchii násilím. Jeho stanovisko znělo: „Za žádných okolností nepřipustím, že by třeba jedno jediné z dětí mé země ztratilo kvůli mně svůj drahocenný život. Raději se všeho vzdám!“ (3) Ve století plném politiků, kteří děti svých zemí posílali na smrt bez mrknutí oka, byl vpravdě bílou vránou mezi samými černými.
Je třeba připomenout, že v roce 1917 to byl ze všech státníků do války zapojených zemí také jen on, kdo kladně reagoval na mírovou výzvu papeže Benedikta XV. Papež si jej zajisté vážil a jeho křesťanské postoje oceňoval, na podzim 1918 však i on musel vzít na vědomí, že habsburská monarchie mizí z mapy Evropy. Rakouská historička slovenského původu Emilia Hrabovec konstatuje:
„Hoci niet pochýb o tom, že Benedikta spájali s posledným rakúskym cisárom city hlbokého priateľstva a že bývalá monarchia si v rímskej kúrii udržala nemálo sympatií, podmienených stáročnými putami, personálnym zložením dikastérií i obavami z budúceho vývoja v oblasti, nariadil pápež v duchu svojej zásady, že štáty zanikajú, ale ,národy neumierajú‘ – teda v duchu nového princípu národnosti – už niekoľko dní po podpísaní prímeria medzi Talianskom a Rakúsko-Uherskom viedenskému nunciovi Valfre di Bonzo, aby ihneď nadviazal styk so zástupcami novovzniknutého Československa a informoval Svätú stolicu o situácii v krajine. […] Pápež doslova napísal: ,Cirkev, dokonalá spoločnost, ktorej jediným cieľom je posvätenie ľudí v každom čase a vo všetkých krajinách, sa prispôsobuje rozličným formám vlády a preto prijíma bez ťažkostí legitímne územné a politické zmeny medzi národmi.‘“ (4)
A to je to, co je třeba ve vztahu k výročí vzniku ČSR z křesťanského hlediska zdůraznit: pod zorným úhlem věčnosti mají pomíjivé státní útvary a politické změny jen omezený význam ve srovnání s posvěcením a spásou lidí.
Poznámky:
1) Jean Sévillia, Poslední císař: Karel Rakouský, Plzeň: Plejáda, 2010, s. 186.
2) Mořic Hruban, Z časů nedlouho zašlých, Řím: Křesťanská akademie, 1967, s. 189–190.
3) Jan Galandauer, Karel I.: Poslední český král, Praha–Litomyšl: Paseka, 2004, s. 273.
4) Emilia Hrabovec, „Menovanie biskupov v kontexte bilaterálnych vzťahov medzi ČSR a Svätou stolicou 1918–1928“, in: Jaroslav Valenta – Emil Voráček – Josef Harna (eds.), Československo 1918–1938: Osudy demokracie ve střední Evropě, sv. 2, Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 542 a pozn. 2 na téže straně.
2024 ©