Dnes se budu po 70. výročí komunistického puče, 50. výročí sovětské okupace a 80. výročí Mnichova zabývat poslední ze smutných událostí „roků na osmičku“ 20. století v podobě 100. výročí blasfemického řádění „osvobozeného národa“, kterému o prvním dnu svátečním v nově vzniklém Československu, v neděli 3. listopadu 1918, padla za oběť socha Immaculaty z mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.
Pachatele tohoto obrazoboreckého aktu lze snad omluvit tím, že nevěděli, co činí. To, že velká (a stále se zvětšující) část Čechů neví téměř nic ani o Panně Marii, ani o českých dějinách, které vnímá jen v ideologických schématech, je však samo o sobě velmi smutné. Zrovna tak je smutná česká intolerance spojená se sklonem znát vždy jen jednu část skutečnosti a nechtít nic vědět o té druhé.
Možnost, aby na pražském Staroměstském náměstí stály vedle sebe socha Jana Husa a mariánský sloup, existovala jen v posledních letech habsburské monarchie (1915–1918). Hus hledící na Immaculatu na jeho vrcholu dával hluboký smysl, jak to v roce 2008 vystihlo motto knížky, vydané k 90. výročí stržení mariánského sloupu. Tímto mottem byla vroucná mariánská modlitba Jana Husa, vzývajícího „slavnou Pannu, která je větší než všechna chvála […], kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch svatý, kterou obdivuje celý svět…“ (1)
Podle „oficiální“ verze českých dějin z roku 1918 (pro mnohé zřejmě platné dodnes) byla Immaculata na Staroměstském náměstí jakýmsi symbolem ponížení českého národa Habsburky po bitvě na Bílé hoře. Jsem si samozřejmě vědom tragiky tehdejších českých dějin a dokážu mít ve vztahu k nim pochopení pro různé úhly pohledu, i pro Komenského doufání ve švédské vítězství z roku 1648. Chápat je však samozřejmě třeba i vděčnost tehdejších Pražanů za to, že pustošící a drancující švédská soldateska Prahu nedobyla.
Pražané to, že se město ubránilo proti mnohem silnějšímu nepříteli, považovali za zázrak, který pro ně ztělesňovala Panna Maria Neposkvrněná, Immaculata, a s podporou panovníka pak na poděkování vztyčili mariánský sloup. Dosavadní místo poprav na Staroměstském náměstí se proměnilo „v místo kultu, úcty a modlitby. […] Sloup tvořil dominantu celého náměstí a byl jeho kompozičním centrem. Stal se a byl považován také za duchovní střed celé válkou zničené Evropy, vyjadřoval naději do budoucnosti. […] Další zajímavostí bylo, že sloup sloužil také jako gnómon, tj. ukazatel pražského času. Na severní straně sloupu byl v ploše náměstí vydlážděn stezník. Když se stín sloupu, dopadající v poledne na dlažbu náměstí kryl se stezníkem bylo v Praze pravé poledne. Oznámeno bylo pravidelně výstřelem z hmoždíře. Tento stezník, označen jako pražský poledník, je v nové podobě vyznačen v dlažbě náměstí dodnes.“ (2)
Od 3. listopadu 1918 už ale nedává žádný smysl. Místo nejen pražského poledníku, ale především vroucných modliteb a tichého rozjímání se v ten den proměnilo v místo davové extáze nad „hrdinským činem“, kterým tupá masa vedená pochybným vůdcem Frantou Sauerem udělala pořádek v našich dějinách… Mistr Jan Hus, od této chvíle hledící do prázdna, na náměstí osaměl.
Ještě štěstí, že některým dalším hrdinským činům nabuzeného davu, který chtěl zlikvidovat také „alej protireformace“, tj. sochy na Karlově mostě, se už podařilo zabránit. Nelze to však pokládat za zásluhu představitelů rodícího se Československa, kteří proti událostem tohoto druhu vznášeli v nejlepším případě vlažné protesty a v horším se s nimi ztotožňovali.
„Masaryk ještě 23. prosince ve zprávě vládě pravil, že ,socha [Immaculaty] byla politickou potupou pro nás‘. Podle Sauera mu sociální demokrat J. Skála řekl, že se na zničení sloupu tajně usnesl výkonný výbor jeho strany a požádal ho, aby to zařídil. Nato Sauer dostal sto korun v redakci Práva lidu, kde se ze zboření sloupu radovali Meissner, Soukup, Němec, ale i Masarykův intimus Bouček a další. Poté jen zásah hrstky vojáků zabránil davu svalit umělecké skvosty z Karlova mostu do Vltavy; spadeno měl hlavně na sochu sv. Jana Nepomuckého. Podobné nebezpečí hrozilo v květnu 1919 na den sv. Jana Nepomuckého, který úřady přestaly respektovat jako svátek. Davy bouřící proti ,patronu Temna‘ opět ohrozily světcovu sochu na Karlově mostě a bojůvka antikatolíků s rámusem vtrhla do Týnského chrámu. […] Katolický historik B. Ráček uváděl, že byly zničeny četné sochy světců a zplundrováno okolo pěti set kostelů, kaplí a jiných sakrálních objektů. Spisovatel J. Holeček k roku 1920 píše: ,Vládě bylo oznámeno 273 případů pokácení křížů a soch‘ – nejčastěji z okolí Prahy a z východních Čech. Nešlo jen o projevy protikatolické zášti, neboť ,z kácených křížů ztrácejí se částky železné a j., které mají nějakou cenu‘ a kříže dřevěné ,si obrazoborci odnášejí na palivo‘. Při odstraňování křížů ze škol v Praze je pak ,popeláři vyváželi se smetím‘. Podle Holečka došlo k jedné z ,nejšerednějších obrazoboreckých episod‘ ve Slaném. Zde, prý na výzvu gymnaziálního profesora, v předvečer tzv. Husova dne obklopilo asi dvě stě lidí sousoší svaté Trojice na náměstí, jeden z nich ,vylezl na sloup, dal Bohu Otci pár facek…, načež mu kladivem rozbil hlavu‘, což dalo signál ke zničení celého díla.“ (3)
Osobně se nijak nedivím katolíkům z podzimu 1938, kteří – jak jsem o tom psal v jednom ze svých předchozích článků – v tehdejším žalostném konci první republiky viděli důsledek blasfemického běsnění z podzimu 1918, po kterém nový stát nemohl mít Boží požehnání.
Minulý měsíc jsem byl velmi zklamán z toho, že Češi včetně většiny katolíků využili 100. výročí 28. října jen k oslavám a ne ke kritické sebereflexi či ještě lépe k pokání. Věru že se máme za co kát nejen každý sám individuálně, ale i společně my všichni, kteří tvoříme český národ. Výše zmíněné dění představovalo jen první z bezpočtu ošklivých věcí, ke kterým v průběhu posledního století v české společnosti docházelo.
Závěrem jen ještě konstatuji, že jsem se v tomto článku sice odchýlil od titulního tématu „Katolíci v době kolem vzniku ČSR“ a zaměřil se místo toho na činy antikatolíků, ale že jsem tak učinil záměrně. Zaměřit se na způsoby, jakými se katolíci po 28. října bránili proti náporu „kulturního boje“, který byl tehdy proti katolické víře veden, nebo dokonce na otázky typu právního postavení katolické církve po vzniku první republiky, by znamenalo odsunout do pozadí to, co mi opravdu leží na srdci.
Často myslím na píseň Karla Kryla o rozmláceném kostele a andělovi s uraženými křídly. Možná by to chtělo i nějakého jiného zpěváka protestsongů, který by k písni o zhanobených kostelech v Sudetech po roce 1945 přidal ještě píseň o uražené hlavě Panny Marie či o kladivu na Trojici po 28. říjnu 1918. (4) Toto datum bohužel nelze vnímat jen jako protiklad k hrůzám doby nacistické okupace, poválečného vyhánění Němců či zločinů komunismu. Spíš je vnímám jako jeden z mezníků duchovní a mravní krize našeho národa, jehož části jako by nebylo nic svaté.
Poznámky:
1) Jan Bradna – Karel Kavička, Praha: Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Církevní památky sv. 42, Velehrad: Historická společnost Starý Velehrad, 2008, s. 3.
2) Tamtéž, s. 6–8.
3) Antonín Klimek, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIII. (1918–1929), Praha–Litomyšl: Paseka, 2000, s. 150–151.
4) Tuto roli zčásti sehrál Robert Kodym, jenž v písni Kde je český král? zpívá o občanech, kteří na Staroměstském náměstí postupně hajlovali, vítali Rudou armádu a schvalovali petice požadující tresty smrti, aby ji pak uzavřel slovy: „Dost podobné sdružení pořádalo srocení na tom samým náměstí aby došli k zjištění, že socha Panny Marie je z kamene a nelétá.“
2024 ©