Komenského Obecná porada a mezináboženský dialog

Poslední dva roky svého života jsem takříkajíc prožil s Komenským, a tak sotva mohu zapomenout na výročí tohoto týdne. Dne 15. listopadu 2015 uplyne 345 let od chvíle, kdy tento veterán Kristův po čtyřiapadesáti letech posvátné služby odešel ke svému Pánu. (1)

Rád bych k tomuto výročí připomněl Komenského Obecnou poradu o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica), ohromné životní dílo, na jehož dokončení nestačil ani Komenského dlouhý život, ani posmrtné úsilí jeho dědiců a spolupracovníků a které nakonec vyšlo teprve roku 1966 v latinském originálu (2) a roku 1992 v českém překladu (3). Nedávno začalo konečně vycházet i v kritické edici Komenského sebraných spisů, ve které mu má být postupně věnováno šest svazků devatenáctého dílu. (4)

Na svém blogu se snažím mj. představovat různé autory a koncepty související s mezináboženským dialogem či dialogem víry a vědy a Komenského Porada (jiným možným zkráceným názvem Konzultace) zde rozhodně má své místo jako jedno z děl velmi podstatných. Pozornost, kterou mu zde chci v dané souvislosti věnovat, však musí mít podobu problému či otázek: Šlo Komenskému opravdu o dialog, anebo spíše o monolog? Chtěl příslušníky mimokřesťanských náboženství a mimoevropských kultur přizvat k dialogu o nápravě věcí lidských, anebo jim chtěl spíš formou misie nabídnout křesťanskou pravdu?

Čím déle se věnuji otázkám spojeným s dialogem, tím více si uvědomuji jejich komplikovanost. Dialog mezi různými úhly pohledu, představovanými vírou a vědou nebo i jen různými vědními disciplínami rozhodně není snadný, což dvojnásob platí i o dialogu mezi různými náboženskými přesvědčeními. Komenský může být podezírán z jisté naivity, s níž si snad velikou rozrůzněnost lidských vidění světa a ohromnou obtížnost (ne-li nemožnost) jejich uvedení do harmonického celku dostatečně neuvědomoval. Žil v přelomovém období, ve kterém na místo z křesťanství vycházejího jednotného řádu v životě evropských národů nastupoval pluralistický chaos a na místo komeniánské jednoty poznání zaměřeného na celek a smysl schizofrenní oddělování teologie, filosofie a přírodních věd i v myslích jedněch a těchže lidí.

Komenskému se někdy vytýká, že snad Poradu psal jako by ještě z pohledu doby, v níž komplikovanost výše naznačených problémů zatím nemusel vnímat. V této souvislosti je ovšem třeba zmínit i jeho chiliastickou víru v blížící se příchod Kristova tisíciletého království na zemi, tedy přesvědčení, že při uskutečňování vize přesahující lidské síly bude lidstvu poskytnuta pomoc shůry. Celá Porada je proniknuta chiliasmem a současně vírou, že lidé  budou moci překonat zlou situaci, v níž se nachází v důsledku prvotního pádu, „tím, že se připodobní Kristu – předobrazu lidské dokonalosti; jedině tak budou schopni provést obrat od světského rozptýlení a mnohosti a dospět do původní, božským světlem prozářené panharmonické jednoty“. (5) Komenský ji psal jako přípravu na chiliastický poslední věk lidstva, kterému měl ovšem ještě předcházet „proroky“ typu Mikuláše Drabíka předpovídaný apokalyptický převrat. 

Koncept Obecné porady se zrodil v letech 1644–1645, kdy byl Komenský vtažen do ekumenickch snah o evangelicko-katolické dorozumění v Polsku. Už v Komenského korespondenci z roku 1644 se objevuje jak její název, tak popis sedmidílné struktury díla. (6) Ta je poněkud překvapivá, u Komenského bychom čekali spíše strukturu trojdílnou, odpovídající v jeho myšlení zcela ústřednímu přesvědčení o triadickém řádu všehomíra, odrážejícím trojjedinost Stvořitelovu.

Jednotlivé části sedmidílné Obecné porady vznikaly v jiném pořadí, než v jakém figurují v celku díla (bylo by tedy mylné předpokládat, že pozdější části pocházejí také z pozdější doby). Různé části Porady vznikaly v průběhu celého čtvrstoletí od poloviny čtyřicátých let do Komenského smrti a odrážejí i proměny, kterými Komenského působení a myšlení během tohoto dlouhého období procházelo. Za Komenského života byla vytištěna jen nevelká část Porady, k jejímuž dokončení  Komenský před smrtí zavázal svého syna Daniela a spolupracovníka Kristiána Nigrina. Tím byla v následujících letech Porada z Komenského pozůstalosti sestavena do relativně hotového celku, avšak zůstala v rukopise a i když některé části byly postupně vydávány, poradní soubor jako celek upadl v zapomnění. Teprve roku 1934 byly jeho rukopisy znovu objeveny v Halle a o dalších dvaatřicet let později konečně vydány (tedy ve zcela jiné době a dějinné situaci, než pro jakou je Komenský psal).

V následujícím textu budu citovat z trojsvazkového českého překladu Obecné porady, vydaného roku 1992 k 400. výročí Komenského narození. Na jeho začátek byly tehdejšími vydavateli jako motto umístěny verše Gottfrieda Wilhelma Leibnize „Nadejde, Komenský, čas, kdy zástupy šlechetných budou ctít, cos vykonal sám, ctít i Tvých nadějí sen“. (7) /Leibnize v tomto článku zmiňuji zcela záměrně; blíží se rok 2016, na který připadne 300. výročí jeho smrti, takže je a bude vhodné tohoto velkého německého filosofa, přírodovědce, diplomata i ekumenika a také kongeniálního pokračovatele Komenského připomínat./

Jeho první svazek obsahuje úvodní provolání „Světlům Evropy“ (zde však jde jen o jednu z verzí úvodu či věnování Komenského, který se jinde obrací i k neevropanům), první dvě části Porady, kterými jsou Panegersia a Panaugia, a předmluvy a první čtyři stupně nejrozsáhlejší části, Pansofie, jejíž další čtyři stupně a závěr jsou obsahem druhého svazku. Ve třetím svazku se pak nacházejí poslední čtyři části Porady, totiž Pampaedia, Panglottia, Panorthosia a Pannuthesia. Pro názvy jednotlivých částí Konzultace vesměs neexistují jednoznačné české ekvivalenty, nejčastěji však bývají překládány jako Všeobecné probuzení, Všeobecné osvícení, Všeobecná moudrost (či Vševěda), Všeobecná výchova, Všeobecný jazyk, Všeobecná náprava a Všeobecné povzbuzení.

Hned na úplném začátku Porady jako by se v Komenském svářel univerzalismus s europocentrismem, když ji adresuje „Lidskému pokolení, předně však evropským vzdělancům, duchovním a mocným“. (8) Jako k partnerům „radění se o nápravě věcí lidských“ se pak obrací ke „Světlům Evropy“, resp. na „Světla křesťanského světa“. (9) I když v jiných svých textech Komenský nijak neztotožňuje křesťanství a Evropu, zde tak zřejmě bezděčně činí. Současně konstatuje, že svítilny nápravy věcí lidských, které se v Poradě chystá předložit, jsou spojeny se světlem křesťanské víry, kterou je proto třeba šířit mezi mimoevropskými národy. Obyvatele mimoevropských kontinentů zde jedním dechem zve k účasti na Poradě i ke Kristu. (10)

Komenskému však nelze připsat hlásání nějaké nadřazenosti Evropanů nad Asijci či Afričany. Evropané jsou sice v jeho očích privilegovaní znalostí evangelního poselství, ale současně více než kdo jiný potřebují Poradu k uklidnění svého válečného běsnění, ke kterému za třicetileté války pozvedli meče všichni proti všem. (11)

Komenský se hlásí k chiliasmu a nepochybně je právě nadějí na příchod tisícileté říše míru motivován ke svým všenápravným snahám, současně však poněkud překvapivě označuje za „pranepatrný rozpor“ skutečnost, že někteří teologové čekají před koncem světa pokojný a osvícený věk, zatímco jiní se naopak „neobírají ničím jiným než obavami ze smutných a stále horších poměrů (dokud nepřijde ten, jenž učiní konec světu a pohromám a poté přinese svým počátek věčné blaženosti)“. Porada, která souvisí s úsilím nejenom o nápravu pozemských poměrů, ale také či především o obrácení a hledání spásy, je přece potřebná, „ať už je pravda to nebo ono“. (12)

Komenský k ní zve vytyčením pozoruhodných zásad poradního rozhovoru: „Zkušenost nás zajisté poučila, že je zbytečné, abychom jedni druhým protiřečili, abychom vedli spory, vyčítajíce si omyly v názorech; proto musíme začít jednat opatrněji. Pokud si všichni přejeme se smířit a pokoušíme se o to, jistě není čas někoho napadat. Přednější bude shromáždit a soustředit, co je pravdivé, a co se odchyluje, to buď převést k jádru pravdy mírnou cestou, nebo alespoň prozatím pominout, dokud se nenajde způsob, jakým to zpět k jádru společné pravdy převést.“ (13) Komenský si přeje „zvát lidi nikoli k potyčkám, nýbrž k přemítání a k rozvažování“, přičemž se mu výslovně jedná o to, aby do poradního díla mohl vstoupit „i žid, Turek, pohan“. (14)

Je zřejmé, že tyto vyznavače různých náboženství nemůže opominout, protože poradní dílo se z podstaty věci musí týkat všech lidí. Zmínky o tom se objevují hned v první části Porady, v Panegersii. Komenský v ní Poradu definuje jako „přátelské a rozvážné zkoumání, jež vede skupina lidí o nějaké věci, která je lákavá, ale zapletená do různých potíží“ (15) – z čehož je zřejmé, že má na mysli skutečnou poradu, nikoliv jen literární žánr – současně mu však jde i o zcela všeobecné „radění se“ všech současníků, kterého se budou prostřednictvím spisů usilujících o nápravu věcí lidských účastnit i moudří lidé minulých pokolení.

K „věcem lidským“ (tj. k  věcem, které „vytvářejí vznešenou lidskou přirozenost“), Komenský řadí vzdělání, politiku a náboženství. (16) Každý člověk, který není duševním mrzákem nebo zrůdou, podle Komenského touží vědět, vládnout a těšit se z trvalé blaženosti, a ne být raději nevědomcem, sluhou nebo bezbožníkem. (17) Co se týče náboženství, je pozoruhodné, že Komenský projevuje zármutek nejen nad nepochopitelným výskytem bezbožnosti, ale právě tak i nad bezbožnou obranou  víry:

„Protože náboženství je mezi lidskými věcmi nejbožštější, způsob jeho šíření může být pouze božský. Takového používá ten, k němuž je náboženství zaměřeno – Bůh. Co však činí on? Všechny vybízí, nikoho nenutí, všechny snáší, nikoho nezatracuje, souzení ponechává na budoucí soud. O čem proto svědčí naše nenávisti, jimiž se kvůli náboženství rozohňujeme jedni proti druhým, a ony hrozné náboženské války, ne-li o zjevném pokažení? Vždyť co má dělat náboženství se zbraněmi? I ono má ovšem své zbraně, jimiž se brání vůči svým nepřátelům, ale zbraně duchovní, jako je duchovní i ono samo, i nejčistší duch a duchovní Otec, Bůh, jímž se tu zabýváme.“ (18)

Na poli náboženství a také politiky i filosofie se projevuje zuřivá nenávist, která je však podle Komenského jen špatnou formou lásky k jednotě, pravdě a dobru, protože „každá jednotlivina cítí, že se jí vede dobře, pokud udržuje jednotu. Z toho plyne, že nejednota působí rozdělení a rozdělení zkázu, úzkost a bolest. Každý, kdo se s námi neshoduje, nám připadá jako rušitel jednoty a zaslouží si podle nás naši nenávist. Ale dokud nechápeme věci stejným způsobem, do té doby se musíme navzájem odlišovat svým myšlením, svou vůlí a svými snahami a jsme si vzájemně příčinou strachu, hrůzy, nenávisti a bolesti. Všechna přirozenost se vyhýbá bolesti a těší se z lásky, a tak je naděje, že až budou objeveny spolehlivé základy pravé jednoty (a tedy pravdy a pokoje), všichni s radostí přiskočí a vzájemnou nenávist ochotně zamění za vzájemnou lásku. A pro přítomnost není třeba nic jiného, než abychom si s Boží pomocí předsevzali, že budeme vše zkoumat v klidu...” (19)

Komenský v první části Porady definuje její cíle podobným způsobem, jakým o dvě stě let dřív o problému náboženské jednoty a různosti pojednal kardinál Mikuláš Kusánský po dobytí Konstantinopole Turky ve svém spisu O mírovém sjednocení ve víře (De pace fidei). Zdá se však, že Komenského cílová meta je ještě nedosažitelnější než Kusánova, protože v jeho pojetí by měli zástupci různých směrů dospět nejen k společnému uznání jediného Boha, ale i k společnému poznání, „které jeho uctívání je pravé“ (20), zatímco Mikuláš si kladl za cíl „jen“ jednotu v různosti, nerušící pluralitu obřadů.

Ve druhé části Konzultace, v Panaugii, Komenský hledá osvícení všech lidí trojím vnitřním světlem v rozumu, ve vůli a ve svědomí (21), tedy poznání duchovní a mravní pravdy a její následování. Prohlašuje, že jedině světlo pravdy může vést k odstranění pochybování a sporů, a nikdy ne násilí, protože „pro kteréhokoli člověka je snadnější, aby se s pravdou dobrovolně vyrovnal, než aby se mu zdálo, že podlehl v boji a že je smýkán se smyčkou okolo krku“. (22)

Pro Komenského jako teologa je ovšem pravda totožná s Kristem a její poznání tedy spojené s přijetím křesťanství. V Panaugii soudí jako velmi optimistický misionář, že „nelze vymyslet nic účinnějšího, co by mezi pohany šířilo křesťanskou víru, než kdyby bylo možné přesvědčit všechny příslušníky národů, aby se zastavili, naslouchali a připustili srovnání svých náboženství s naším… Vždyť jedině křesťanské náboženství, které je postavené na té nejpevnější skále, je tak neotřesitelné, že je nemohou zviklat ani žádné pravdivé prostředky vědy, tím méně pak svědectví vpravdě božských zjevení. Zato ostatní náboženství jsou vybudována na písku, ze sena a slámy lidských výmyslů nebo ďábelských podvodů a nejsou schopna odolat ani útočícímu přívalu vědeckých důkazů, jež jsou jako záplava, ani ohni Božích výroků.“ (23)

Tato část Konzultace tedy nepůsobí dojmem, že by chtěl Komenský nekřesťanské národy přizvat k Obecné poradě s možností do ní aktivně přispívat, ale spíš dojmem, že jim určuje roli pasivních příjemců světla křesťanské víry. Tomu nasvědčuje i způsob, jakým zde paušálně a bez zájmu rozlišovat charakterizuje všechna mimokřesťanská náboženství.

Speciální pozornost ovšem posléze věnuje srovnávání judaismu a islámu s křesťanstvím, resp. mojžíšského Zákona, evangelia a Koránu. Pravost (ale současně neukončenost) jejich zjevení potvrzuje pouze Židům. K muslimům se Komenský obrací se zasvěcenou a obratně koncipovanou výzvou:

„Víme, že mohamedáni mají korán, který jim podle jejich přesvědčení dal Bůh a který jim prostřednictvím třetího velkého Božího proroka Mohameda seslalo nebe, aby se napravily omyly židů a křesťanů i překrucování Zákona a evangelia. Uznávají tedy Mojžíše a Krista za proroky, a to za velké proroky, jejichž ústy mluvil sám Bůh, když zjevil světu svou vůli. Ať tedy stejně tak uznají, že knihy, jež obsahují učení těch proroků, mají božskou autoritu, jíž by se podrobili. Jestliže mají podezření, že ty knihy jsou porušeny, ať ukáží, kým, kdy a jakým způsobem byly porušeny.“ (24)

Komenský je nejenom přesvědčen, že nic takového muslimové ukázat moci nebudou, ale také věří, že Zákon a evangelium obstojí před jakýmkoliv zkoumáním, protože „vykazují všestranný soulad, a to jak samy se sebou, tak i s přírodou a se zdravým rozumem“. (25) Komenský si zde charakteristicky – stejně jako bezpočet autorů různého druhu odvolávajících se na „zdravý rozum“ – neuvědomuje proměnlivost této kategorie v závislosti na různých dobách, kulturách a mentalitách.

Nejzajímavější je však závěr islámu věnované pasáže, v němž se Komenský k muslimům a jejich svaté knize vyslovuje s pozoruhodnou zdrženlivostí: „Co se týče jejich koránu, netroufáme si o něm pronášet úsudek a směle ustanovujeme samotné mohamedány soudci nad jejich knihou.“ (26) Toto posuzování Koránu samotnými muslimy by ovšem mělo vycházet z obecných znaků Bohem inspirovaných knih uvedených v Panaugii. (27) Předkládá i návrhy konkrétních otázek, do kterých by se daly ve vztahu ke Koránu převést. U některých z nich bije do očí jejich stranickost („Netvrdí korán nic, co odporuje našim bezpochyby božským Písmům?“), jiné však nejsou tak snadno  napadnutelné („Mají muslimové mučedníky, kteří pravdivost jeho učení zpečetili krví? Ne však ve válce, která je záležitostí vášně, nýbrž po úvaze, aby se třeba i uprostřed plamenů radovali z klidného svědomí a ze sladké naděje čerpané z toho učení? Obsahuje korán zjevení, která jsou Boha důstojná, a to vznešenější, než jaká obsahuje Zákon nebo evangelium? A světější přikázání a slavnější zaslíbení?“). (28)

Panaugia klade důraz na trojí způsob lidského poznání na základě smyslů, rozumu a víry v Boží zjevení. Všichni lidé jsou takto stejným způsobem disponováni k poznání téže pravdy (a jde jen o to, nalézt směrnice, které by všem pomohly při používání nástrojů poznání nechybovat):

„Uzpůsobení smyslů, dílna rozvažování i budova víry (pokud jde o potřebné prostředky, jimiž se v nás vzbuzuje víra) jsou u všech lidí podobné. Proto nevoní růže Arabovi jinak než Peršanovi, protože oba mají totéž uzpůsobení nosu a mozku. Proto zásadu, že každý celek je větší než jeho část, nechápe Ind jinak než Afričan, protože oba mají v sobě tutéž soustavu obecných pojmů. A proto také ctí žid Zákon přesně z téže příčiny, z níž křesťan ctí evangelium a muslim korán. Chápou totiž, že Božímu hlasu náleží úcta a poslušnost. Při používání nástrojů můžeme chybovat, ale nemůžeme tytéž nástroje nepoužívat na tytéž předměty (smysly na smyslově vnímatelné, rozum na rozumově postižitelné a víru na vírou uchopitelné).“ (29)

Smysly, rozum a víra představují tří Boží knihy a tři pochodně světla, které je podle Komenského přesvědčení k opravdovému osvícení třeba používat vždy všechny společně. „Proto když nebyly všechny filozofické vývody potvrzovány smyslovým názorem a všechny články víry rozumovým názorem, došlo k nařizování nebo vnucování pouhých dogmat. To přinášelo jen nepatrný pokrok rozumového světla, protože každá síla (včetně síly světla) je nutně slabší, je-li rozdělena.“ (30)

Po Panaguii následuje nejrozsáhlejší část Porady, Pansofie (kterou Komenský alternativně nazýval také Pantaxií s důrazem na uspořádanost veškerého vědění). Je rozdělena do osmi gradů (stupňů) – na Svět možný, Svět pravzorový, Svět andělský, Svět materiální, Svět lidské dovednosti, Svět mravní, Svět duchovní a Svět věčný.

Pansofia má dvě předmluvy. V první z nich se Komenský obrací tentokrát nejen k Evropanům, ale k celému lidskému pokolení, přesněji řečeno s modlitbou k jedinému  Bohu a s výzvou k procitnutí a otevření se světlu ke všem lidem. O Pansofii zde říká: „Přijmi ji (znovu a znovu to opakuji) vděčnýma rukama, očima, myslí, ty, křesťane, ty, žide, ty, mohamedáne či ať jsi kdokoli, jako z nebe ti seslaný (a tím opravdu je) dar!” (31)

Ve druhé předmluvě pak v návaznosti na metodologii Panaugie definuje cíl následujícího obsáhlého textu jako vypsání všeho „z trojí Boží knihy, ze světa, z Písma svatého a z představ našeho ducha“, a tak vytvoření knihy „zahrnující všechno“. (32)

„Nejde přitom o nějakou encyklopedii a pouhou sumu znalostí, ale o uspořádaný výbor z hlavních principů, věcí a jevů strukturovaně chápaného světa. Autor tu znovu uplatňuje své oblíbené triadické členění, k základním trojicím patří např. tři hlavní světové principy – materia (hmota), spiritus (duch) a lux (světlo) či tři myšlenkové principy scire, velle, posse (tj. vědět, chtít a moci).” (33)

Ačkoliv rozdělení Pansofie  do osmi gradů „vychází z novoplatónského pojetí emanace (vyzařování) a rozvíjení božských idejí, je mimořádně rozvinuta tvůrčí úloha člověka”. (34) Komenský vychází ze Světa možného, který chápe metafyzicky jako východisko struktury následujících sedmi světů. Tím také vystupuje z novoplatónského myšlenkového rámce, protože jednotlivé světy navzájem koordinuje. (35)

Druhý gradus, Svět pravzorový, obsahuje výrazné prvky apologie křesťanské trojiční víry, když v něm Komenský rozvíjí svoji ústřední myšlenku, že v přírodě lze pozorovat trojjedinost a trojí bytnost jednotlivých jsoucen, pocházející z věčného pravzoru. (36) Triády nalézá např. i v člověku (tělo, duch a duše), v čase (minulý, přítomný a budoucí), ve způsobech určování kvantity (počet, míra a váha), v matematice (trojúhelník jako základní tvar) atd.

Z pravzorového světa Boží mysli vystupují světy nižší, Svět andělský (třetí gradus) a Svět materiální (čtvrtý gradus). Tyto dva stupně, patřící v Poradě k částem nejvíce dobově podmíněným, obsahují i sedmidílné rozdělení dějin, v němž sedmi dnům stvoření odpovídá sedm tisíciletí. Komenský v něm mj. tvrdí, že „čtvrtého dne vznikly slunce a hvězdy, ve čtvrtém tisíciletí slunce spravedlnosti se světlem evangelia“, zatímco „pátého dne byli vytvořeni ptáci a vodní živočichové, v pátém tisíciletí byl svět sveden Mohamedem a papežstvím“. (37) Tímto označením papeže a Muhammada za „svůdce“ ovšem Komenský poněkud vypadává ze svého konceptu nepolemického zvaní všech k společnému hledání pravdy.

Zatímco v první polovině Pansofie Komenský respektuje anticko-renesanční sestupné představy, počínaje pátým světem „dochází k zásadnímu obratu vzhůru, a to zásluhou lidské tvůrčí činnosti (opět uplatněna triáda, dokonce dialekticky zaměřená – constitutio, destitutio a restitutio, tj. vytvoření, úpadek a obnova)“. (38)

Pátým gradem je Svět lidské dovednosti. Již v něm se Komenský zabývá i lidským výstupem vzhůru, tj. k pravdě. Věnuje se např. „dialektice“, tj. umění disputovat, staví do protikladu vhodné disputace zaměřené na hledání pravdy a sofistické a svárlivé disputace usilující o vítězství předem přijatých domněnek a říká, že „závěr náležité disputace je (a jistě má i být) vítězství pravdy, z něhož mají mít radost oba soupeři, hledají-li skutečně pravdu“. (39)

Šestý gradus, Svět mravní, vychází ze zásady, že základem „ctností, týkajících se vztahu k bližnímu, je spravedlnost. Jejím základem je zase zásada, že stejnému přísluší stejné. Když Bůh tuto zásadu vztáhl na lidi, vyjádřil to takto: Miluj bližního svého jako sebe samého. A Kristus řekl: Co chcete, aby vám jiní činili, čiňte vy jim. Také: Co nechceš, aby se dělo tobě, jinému nedělej.” (40) Tuto negativní formulaci „zlatého pravidla” zde Komenský opakuje hned třikrát. (41)  Komenského důraz na tento etický základ mezilidské vzájemnosti je velmi zajímavý mj. i vzhledem k projektu Světový étos, ve kterém více než tři sta let po Komenském Hans Küng a jeho spolupracovníci učinili právě ze „zlatého pravidla” i základ mezikulturního a mezináboženského dialogu.

Ve Světě mravním se Komenský zabývá i tématem války a válečného práva. Konstatuje sice, že Kristus „přišel proto, aby lidi odnaučil válčit a všechno smířil”, avšak ve stávajícím světě, který ještě neodpovídá Boží vůli, za určitých podmínek válku připouští, protože může být lepší „dát přednost čestné válce před potupným mírem”. Válka je však každopádně nepřijatelná tehdy, pokud existuje někdo, kdo by svářící se strany mohl rozsoudit. Touto zásadou Komenský vylučuje války uvnitř jednoho státního útvaru, kde takovýto rozhodčí existuje vždy (a nepřímo odkazuje i k potřebě mezinárodněprávního arbitra). (42)

Základy Komenského teologie jsou shrnuty v sedmém gradu, Světě duchovním. Jsou spojeny s vírou v trojjediného Boha, který člověka nejenom stvořil, ale také jej po jeho pádu znovu stvořil  a vykoupil milostí Syna a znovu osvítil milostí Ducha Svatého. Tímto způsobem Komenský vykládá mj. tři největší křesťanské svátky, Vánoce, Velikonoce a Letnice, po nichž následuje svátek celé Trojice. (43)

Triadičnost jeho výkladů se však týká např. i tří druhů duchovní slepoty, k nimž patří za prvé nevidění toho, co je (bezbožnost), za druhé chabé vidění (slabost víry) a za třetí „zdánlivé vidění  toho, co není. Tato třetí vada způsobuje troufalost, tvrdošíjnost a spory, a proto je daleko škodlivější než obě předchozí.“ (44) Je jistě zajímavé, že Komenský považuje scestnou zbožnost vedoucí ke sporům za daleko škodlivější než bezbožnost.

Vedle víry v  Boha trojjediného je v celé Konzultaci ústřední i druhý hlavní článek křesťanské věrouky v podobě víry v Krista jako pravého Boha a pravého člověka. Právě Boží vtělení v člověku Ježíši je pro Komenského základním předpokladem možnosti univerzální obnovy věcí lidských. Ve Světě duchovním se Komenský zabývá i námitkami nekřesťanů proti vtělení, na které odpovídá takto: 

„Židé a mohamedáni věří, že se Bůh někdy zjevoval v podobě člověka (Adamovi, Abrahamovi atd.). Proč by tedy ten, který na sebe vzal lidskou podobu zjevně, nepřijal ji i bytostně a osobně? Odjinud je známo, že se tak stalo. A bylo to nutné, protože ve vesmíru musí všechno existovat nejen odděleně, ale i ve spojení, tedy i nekonečno spojené s konečnem, a kde by už bylo, ne-li v Kristu? Jinak zůstane ve vesmírném celku mezera. Hle, k čemu vedlo odloučení konečna od nekonečna!“ (45)

Smyslem Komenského teologie soustředěné na vyznávání Kristova božství není vymezování se vůči víře nekřesťanů, ale právě naopak, vyznávání víry v obnovu lidstva, která se bude týkat všech. Když v osmém a posledním gradu Pansofie Komenský popisuje Svět věčný jako hlubinu, která do sebe pojímá všechny světy předešlé, zdůrazňuje, že do budoucího světa věčné blaženosti budou patřit lidé ze všech dob a národů. Společenství s trojjediným Bohem v něm budou mít i ti, kdo z nevědomosti vyznávali bludná náboženství, ale byli přitom vedeni pravou touhou potěšit svého Pána. „Nelze přece popírat, že i mezi pohany, Turky a Židy jsou takoví, které úcta a bázeň před božstvem vede k tomu, že jednají tak, jak se mu to podle jejich přesvědčení líbí.” Komenský s odkazem na Bibli (Řím. 2:10) říká, že ti, kdo jednají podle příkladu a přikázání Krista „alespoň natolik, nakolik jim to jejich poznání umožňuje”, budou „žít s Kristem na věčnosti”. Odvolává se i na patristickou tradici, zejména na svatého Justina, který „považuje Sókrata za křesťana, protože trpělivě snášel křivdy, ačkoli byl potrestán nespravedlivě. Následoval tedy Krista, ač ho nepoznal v těle, nýbrž jen na základě obecné úvahy o dobru.” (46)

Po Pansofii následuje čtvrtá část Konzultace, Pampaedia, v níž se Komenský zamýšlí nad  vzděláváním všech lidí, které se má týkat všeho podstatného (ne jen pro tento život, ale především pro věčnost) a trvat po celý život. Osmi „světům” z Pansofie odpovídá v Pampaedii osm „škol” (škola zrození, škola útlého dětství, škola dětství, škola dospívání, škola mladosti, škola dospělosti, škola stáří a škola smrti).

Komenskému zde nejenom jde o univerzální vzdělávání (či duševní zušlechťování), které se má týkat lidí ze všech kultur, ale také k němu opravdu hledá inspiraci i v mimokřesťanských kulturách. Ke zprávě o tom, jakým způsobem se muslimské děti učí Koránu (kterou si přečetl u reformovaného teologa Hoornbeecka, citujícího zprávu gramatika Clenarda z marockého Fezu), se staví bez jakékoliv předpojatosti vůči zvykům odlišné kultury, naopak ji vnímá jako pozoruhodný podnět:

„Je s podivem, co píše Hoornbeeck podle Clenarda o metodě, kterou vyučují mohamedáni ve svých školách jazyku arabskému. Je u nich tento zvyk (praví): hned od prvních let se učí doslovně nazpaměť koránu a vštěpují si do paměti knihu, které nerozumějí. Ale v žádných školách se tato kniha neobjevuje, nýbrž učitel zpaměti odměří denní dávku textu, napíše ji na dřevěnou tabuli a žák si ji ukládá do paměti. Druhého dne napíše učitel jiný úkol, a tak se za rok nebo za dva žák naučí nazpaměť celému koránu. Našel bys mnohem více těch, kteří znají korán tímto způsobem, než kteří mají doma knihu samu. Ejhle, tito ukládají vědění do svého nitra, ne na papír, dobrodiním cvičení!” (47)

Pátá část Porady, Panglottia, je věnována hledání univerzálního jazyka. „Komenský si uvědomoval bábelské rozdělení jazyků, které působí mezi lidmi zmatky a nedorozumění, a snil o jednotném jazyku, jenž by sbližoval národy, o jazyku sestaveném z dobrých prvků jazyků slovanských, germánských a semitských, z latiny, turečtiny a řečtiny.” (48)

Nejdůležitějšími jazyky byly pro Komenského hebrejština, řečtina a latina, z nichž první byla řečí biblických proroků, druhá se stala jazykem Nového zákona a třetí řečí používanou v církvi. Z latiny dále odvozuje jazyky románských národů, zatímco hebrejština podle jeho názoru „zanechala jako potomstvo arabštinu a etiopštinu, které se ještě nyní široko táhnou po Asii a Africe”. (49)

Hlavním textem Komenského, ve kterém hledá odstranění „Babylónu” lidských zmatků a rozdělení, je šestá část Porady, Panorthosia. V jejích úvodních kapitolách se Komenský snaží přesvědčit čtenáře o nepochybnosti příchodu obecné nápravy věcí lidských před koncem světa, tj. o příchodu tisíciletého (chiliastického) království Kristova na zemi. Argumentuje přitom jak předpověďmi biblických proroků, tak i povstáváním novodobých proroků coby „nástrojů Božích (polnic proti Babylónu)”. (50) Zde nepochybně naráží na „proroky” typu Kryštofa Kottera, Kristiny Poniatowské a Mikuláše Drabíka, předpovídající pád papežského Říma i obrácení Turků a jiných ke Kristu.

Z Nového zákona cituje mj. Kristův slib „Dám vám ústa i moudrost, kteréž nebude moci odolat nikdo” (Luk. 21:15), jehož naplnění musí teprve přijít, protože „dosud mohli odolat na tisícerý způsob Židé, Turci, ba i sami křesťané sobě navzájem”. (51) Všenápravu tak zjevně propojuje s (evangelickou) křesťanskou vírou. Když tedy slibuje zavedení „všeobecné filosofie”, „všeobecné politiky” a především „všeobecného náboženství” (52), má tím zřejmě na mysli všeobecné uplatnění reformovaného, očištěného a sjednoceného křesťanství. V Komenského postojích k mimokřesťanským náboženstvím ovšem misijní zaměření nevylučuje, ale naopak předpokládá toleranci. To je zřejmé z velmi důležité osmé kapitoly  Panorthosie, pojednávající o potřebě čelit rozporům snášenlivostí a smířením.

Komenský se v ní snaží dokázat, „že žádný křesťan nevěří v nic, co by bylo natolik vzdáleno od víry a rozumu, že by se to nedalo přizpůsobit společné obecné pravdě, jen kdybychom spolu jednali lidsky a rozumně”. (53) Ještě předtím ale zdůrazňuje, že „růže voní stejně líbezně židům jako křesťanům atd. Rovněž Bůh je Bohem všech, a co říká, říká týmž způsobem všem, kteří jsou ochotni naslouchat.” (54) A potřebu tolerance vůči všem zdůvodňuje takto:

„Za prvé, křesťany nemáme nenávidět, poněvadž jsou služebníci Kristovi, přinejmenším se za ně prohlašují. Vůči mohamedánům nemáme chovat nepřátelství, poněvadž uznávají našeho Krista za velikého proroka a nedovolují rouhat se mu. Židy máme snášet za prvé, poněvadž jsou, jak je nazývali staří otcové, našimi knihovníky, uchovávajíce nám velmi věrně svěřený statek, slovo prorocké. Právě proto je zachovává Bůh, poněvadž mu věrně uchovávají poklad slova Božího až k úplnému obrácení pohanů i Židů samých, kdy bude plnější světlo a po naplnění všech věšteb nezbude žádná příležitost k pochybám, že tyto věci jsou opravdu od Boha (Zj 10,7 a 11,15). Za druhé, Židé mají být snášeni proto, poněvadž jejich je přijetí za syny i sláva i smlouvy i zákona dání i služba i zaslíbení i sám Kristus podle těla (Ř 9,4.5)... Konečně všechny pohany máme snášet, poněvadž jsou slepí a zasluhují spíše náš soucit než nenávist. Co řekl Kristus o Samaritánech a Pavel o Atéňanech, že ctili neznámého Boha, to se dá říci o všech pohanech země: že uctívají, co neznají. Ale jako Kristus (a podle příkladu Kristova Pavel) snášel slabé, dokud je nenapravil, tak čiňme i my, dokud se nad nimi nesmiluje Bůh a nepřijde čas, aby vzešla plnost pohanů (Ř 11,25).” (55)

Pro Komenského každopádně není křesťanská víra něčím, co by bylo potřeba v zájmu tolerance nějak „rozřeďovat”, ale právě naopak. Snášenlivost křesťana musí být teologicky zdůvodněna z vnitřních předpokladů křesťanské víry, jejíž univerzalismus umožňuje vnímat i všechny nekřesťany jako reálně či alespoň potenciálně spojené s Kristem. Komenského argumentace je obzvlášť zajímavá tam, kde způsobem v teologii jeho doby velmi neobvyklým zdůvodňuje nutnost tolerance vůči muslimům jejich úctou ke Kristu.

Komenský se ovšem dostává do těžko řešitelných rozporů tam, kde od realistického požadavku snášenlivosti přechází k vizi všeobecného náboženského sjednocení. Otázka zní, jak tohoto sjednocení dosáhnout bez jakéhokoliv násilí a nátlaku. Komenský v Panorthosii zcela zavrhuje vrchnostenské panování nad svědomím jako „podstatný rys Antikristův”; chce pochovat všechny lidské autority ve věci Boží a ponechat pouze autoritu samotného Krista. (56)

Současně spojuje všenápravu se zrodem univerzálních politických i náboženských institucí (sbor světla, světový soud, ekumenická konzistoř). Logice všenápravného projektu odpovídá očekávání, že se univerzální církvi, resp. světové konzistoři dobrovolně, na základě lepšího poznání pravdy, podřídí i Židé, muslimové a pohané. Způsob, jakým pojednává „O obracení Židů” a zejména „O obracení Turků” (o nichž tvrdí, že „nemají žádné knihy, odkud by čerpali poznání” a „že se jim nedovoluje číst knihy cizí nebo disputovat o náboženství”, což „odsoudil Mohamed k meči”), není ovšem prost předsudků. (57)

Příliš přesvědčivý není ani způsob, jakým zde Komenský čelí možné námitce, že obracení Židů a muslimů by se ve skutečnosti protivilo proklamované zásadě svobody svědomí. Slovy evangelického teologa Jakuba Trojana zde „až v groteskně vyznívajícím odvolání na biblické slovo: ,Nenecháš blouditi vola neb osla bližního svého’ (Ex 23,4; Dt 22,1) – upírá svobodu svědomí a rozhodování těm, kdo jsou nevzdělaní a ,věcných znalostí prostí, a přitom zatvrzelí a bezbožní.’ (58) Jakkoli věcná znalost je to, co si je při správě obce nutno přát jak u vládní byrokracie, tak u občanů, nelze pochybovat o tom, že zjišťovat, kdo je zatvrzelý, zvrácený a bezbožný, nespadá do kompetence úřadů.“ (59)

I zde je však možné srovnat Komenského Konzultaci s Kusánovým De pace fidei. I když u Mikuláše Kusánského šlo spíše jen o obecnou vizí, zatímco v Panorthosii má Komenského vize podobu konkrétního projektu, oběma myslitelům (katolickému i českobratrskému) bylo společné přesvědčení o vposledku neodolatelné síle křesťanské pravdy. „Stejně jako Kusánus, i Komenský tak silně věří, že křesťanství je v základech všech světových náboženství, že návrat k jeho podstatě spojuje se sjednocením všech ve službě témuž Bohu. Pro případ, že by se ,nejhlouběji spící’ nedali přesvědčit, představuje jeho poslední kniha, Pannuthesia či Všeobecné varování, ještě jednu poslední šanci k získání pesimistů.” (60)

Komenský v Pannuthesii naposledy přesvědčuje skeptiky či váhající, aby se k projektu nápravy věcí lidských připojili. Vyzývá především křesťany, aby horlivě hledali společné dobro lidí a plnili svou povinnost pečovat o blaho celého světa. (61) K stoupencům všech filosofických směrů, všech politických názorů a v neposlední řadě všech konfesí se obrací s výzvou, aby odložili „zbraně temnot, lstí a vášní” a oděli se „zbraněmi světla, pravdy a lásky”. (62)

Křesťané jsou v Pannuthesii líčeni jako vyvolený Boží lid, avšak ne v duchu triumfalismu, ale spíše lítosti a kajícnosti. Podle Komenského hrozí, že budou „vinni záhubou všech, kdo jsou postaveni mimo církev, mimo víru a mimo světlo a hynou v temnotách a ve své nevíře (židé, Turci a jiní)”. (63) Příčinou bude v takovém případě především sektářství křesťanů, jejichž neshody „židé, Turci a jiní” pozorují a jejichž chováním jsou odstrašeni. (64)

Komenský zde cituje i domněle bezbožný výrok antického filosofa Tita Lucretia Cara („k tolika zlům mohlo navádět náboženství”) a důrazně prohlašuje, že skutečnou bezbožností je tupení Božího jména mezi národy zvrácenou nesnášenlivostí ve věcech víry. Vzápětí dodává, že při pohledu na zuřivé násilnictví křesťanů musí být v očích nekřesťanských národů „Kristus jakýmsi Saturnem pohlcujícím své syny, nebo Molochem dávajícím se s potěšením usmiřovat stálou obětí lidské krve”. (65) Zde Komenský parafrázuje výrok prvního velkého obhájce snášenlivosti v novověkých dějinách Sebastiana Castellia, který roku 1554 v knize O hereticích, zda mají být pronásledováni protestoval proti upalování kacířů mj. slovy o tom, že se sotva někdo z Turků či Židů bude chtít stát křesťanem při pohledu na fanatické křesťany, kteří si z Krista udělali Molocha.

Šíře v Konzultaci citovaných či parafrázovaných autorů, počínaje antickými filosofy a konče teology  z celého spektra různých interpretací křesťanství, už sama o sobě výmluvně svědčí o Komenského univerzalismu. Přes všechnu spojitost Komenského s reformací i s bojem proti Římu a Vídni v Poradě konfesijní přehrady mizí, protože v ní jde o křesťanstvo a lidstvo jako celek.

Nejdůležitějším katolickým autorem, s nímž Komenský v Konzultaci souzní, je patrně Mikuláš Kusánský. Kusánus i Komenský věřili v možnost christianizace světa nikoliv výbojnou misií a násilím, ale dobrovolným přijímáním nevyvratitelných pravd, a sdíleli i představu směřování k všeobecné harmonii prostřednictvím všeobecné porady moudrých mužů zastupujících různé národy a různá náboženství.

U obou byl také tento ideál spojen s ústředními články křesťanské víry a s ochotou k hledání jejich nového adekvátního vyjádření, v žádném případě však ne k jejich obětování na oltář falešně chápané smířlivosti. V dané souvislosti je velmi i zajímavý způsob, jakým jeden z nejvýznamnějších dnešních komeniologů Erwin Schadel srovnává Komenského s Hansem Küngem, jehož vstřícnost vůči Židům a muslimům v mezináboženském dialogu je spojena i s relativizací křesťanské trojiční víry. Podle Schadela by Komenský jistě nic nenamítal, kdyby byl Küngův spis Světový étos Projekt označen za dnešku adekvátní variantu jeho vlastních spisů typu Konzultace. „Svůj souhlas by však moravský pansof asi odepřel, kdyby se dozvěděl, že o světový mír má být usilováno odporem k triadičnosti a pod podmínkou nediferencovaného monoteismu.“ (66)

Komenského Porada stojí podobně jako Kusánovo O míru ve víře na pomezí mezi monologem křesťanského myslitele a hledáním dialogu, k němuž by bylo možné svolat všechny obyvatele naší planety včetně zástupců muslimských národů. Obě díla v jistém smyslu předběhla svou dobu a předznamenala snahy o řešení problémů budoucího globalizovaného světa.

Může se ovšem zdát, že v Konzultaci se Komenský v tomto ohledu přece jen zastavil někde v půli cesty a nezašel v zájmu naslouchat vyznavačům jiných náboženství (a ne se k nim jen obracet s misijním poselstvím) příliš daleko. Avšak jeho přemýšlení o těchto otázkách až do jeho smrti  neustále pokračovalo.

Z posledních letech Komenského života pocházejí jeho rukopisné poznámky známé jako Křiky Eliášovy (Clamores Eliae), které se původně měly stát osmou částí Porady, ale zůstaly nedokončeným torzem. V Křicích Komenský mimokřesťanským národům rozhodně připisuje  možnou aktivní roli účastníků všenápravných snah, a to ne nutně jen ve spojení s jejich konverzí. Mj. v nich píše: „Duch Páně naplňuje okršlek a operuje všudy – nejen při křesťanech (...), ale i při nevěřících Židech, Turcích, pohanech – I oni pěkné koncepty míti mohou, a mají. Nejlépe všecko přijmout a snést vjedno.” (67)

Těžko si lze představit výraznější důkaz toho, že poslední biskup Jednoty bratrské ve své teologii předběhl svoji dobu o celá staletí. Stačí připomenout, že když Jan Pavel II. po svém nástupu na papežský stolec z roku 1978 začal ve svých encyklikách hovořit o tom, že Duch Svatý působí i za hranicemi křesťanství, bylo to označováno za jeho velký nový přínos na poli teologie mimokřesťanských náboženství! (68)

 

Poznámky:

1) Osm let před smrtí Komenský svůj dopis utrechtské teologické fakultě z roku 1662 zakončil tímto podpisem: „Váš spolubratr a spoluslužebník v Pánu (který se, i když už je v 71. roce svého života, ve 46. roce své posvátné služby a ve 30. roce svého biskupského úřadu veteránem Kristovým, přesto se cítí být až do svého posledního dechu zavázán povzbuzovat věřící, aby kdykoliv je to nutné, beze strachu napomáhali věci Kristově) Jan A. Komenský.“ (Johann Amos Comenius, „Brief an die Utrechter Theologische Fakultät“, in tentýž, Antisozinianische Schriften: Deutsche übersetzung, díl 3, Frankfurt am Main: Peter Lang, 2008, s. 1121).

2) Iohannis Amos Comenii De rerum humanarum emendatione consultatio catholica, tomus I–II, Praha: Academia, 1966.

3) Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, sv. 1–3, přel. a ed. Marta Bečková et al., Praha: Svoboda, 1992.

4) De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Europae Lumina, Panegersia, Panaugia), Dílo Jana Amose Komenského, sv. 19/1, Praha: Academia, 2014.

5) Vojtěch Balík – Věra Schifferová, „Úvod k Obecné poradě“, in Dílo Jana Amose Komenského, sv. 19/1, s. 21.

6) Viz tamtéž, s. 23.

7) Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, sv. 1, úvod Dagmar Čapkové, s. 11.

8) Tamtéž, s. 49.

9) Tamtéž, Světlům Evropy, § 14, s. 53.

10) Viz tamtéž, § 17, s. 55–56.

11) Viz tamtéž, § 18, s. 56.

12) Tamtéž, § 31, s. 63–64.

13) Tamtéž, § 34, s. 65.

14) Tamtéž, § 35, s. 65–66.

15) Tamtéž, Panegersia, kap. 10, § 3, s. 120.

16) Viz tamtéž, Panegersia, kap. 4, s. 80.

17) Viz tamtéž, kap. 4, § 18, s. 83.

18) Tamtéž, kap. 5, § 26, s. 89.

19) Tamtéž, kap. 8, § 13, s. 104.

20) Tamtéž, kap. 11, § 10, s. 125.

21) Tamtéž, Panaugia, kap. 2, § 9–16, s. 143.

22) Tamtéž, kap. 3, § 20, s. 146.

23) Taméž, § 23, s. 147.

24) Tamtéž, kap. 7, § 30, s. 164–165.

25) Tamtéž, § 31, s. 165.

26) Tamtéž, § 32, s. 165.

27) Viz tamtéž, § 11–18, s. 160–161.

28) Tamtéž, § 32, s. 165–166.

29) Tamtéž, kap. 8, § 9, s. 168.

30) Tamtéž, kap. 13, § 12, s. 201.

31) Tamtéž, Pansofia, Jednomu na nebesích, všem na zemi, § 15, s. 234.

32) Tamtéž, Porada o sepsání knihy Pansofia, § 38, s. 250.

33) Jan Kumpera, Jan Amos Komenský, Ostrava: Amosium Servis, 1992, s. 225.

34) Tamtéž, s. 225–226.

35) Viz Jan Patočka, „Komenského Všeobecná porada”, in tentýž, Komeniologické studie, sv. 2, Praha: OIKOYMENH, 1998, s. 182.

36) Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, sv. 1, Pansofia, Svět pravzorový, kap. 2, s. 329.

37) Tamtéž, Svět materiální, s. 531–532.

38) Jan Kumpera, Jan Amos Komenský, s. 226.

39) Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, sv. 2, Svět lidské dovednosti, kap. 7, s. 81.

40) Tamtéž, Svět mravní, kap. 4, s. 221.

41) Viz též kap. 1, s. 189 a 190.

42) Viz tamtéž, kap. 8, § 16–18, s. 241.

43) Viz tamtéž, Svět duchovní, kap. 9, s. 381.

44) Tamtéž, s. 383.

45) Tamtéž, kap. 5, s. 312.

46) Tamtéž, Svět věčný, kap. 7, s. 448

47) Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, sv. 3, Pampaedia, kap. 5, § 16, s. 46.

48) Bernard Martin – Tomáš Trusina, Není už rozdíl? / Keine Unterschiede mehr? / No more difference?, Benešov: EMAN, 2012, kázání Bernarda Martina, s. 7. (Viz Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, sv. 3, Panglottia, kap. 7, § 3, s. 195.)

49) Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, sv. 3, Panglottia, kap. 9, § 4, s. 215.

50) Tamtéž, Panorthosia, kap. 2, § 51, s. 278.

51) Tamtéž, § 23, s. 270.

52) Viz tamtéž, kap. 1, § 11, s. 260.

53) Tamtéž, kap. 8, § 62, s. 315.

54) Tamtéž, § 29, s. 306.

55) Tamtéž, § 27, s. 305–306.

57) Viz tamtéž, kap. 18, poznámky k § 10, s. 364.

58) Tamtéž.

59) Jakub S. Trojan, Idea lidských práv v české duchovní tradici, Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 183.

60) Laura Lisy-Wagner, Islam, Christianity and the Making of Czech Identity 1453-1683., Farnham: Ashgate, 2013, s. 111.

61) Viz Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, sv. 3, Pannuthesia, kap. 5, § 1–4, s. 481.

62) Viz tamtéž, kap. 6, § 2–3, s. 485.

63) Tamtéž, kap. 5, § 12, s. 483.

64) Viz tamtéž, kap. 8, § 9, s. 499.

65) Tamtéž, § 10, s. 499–500.

66) Johann Amos Comenius, Wiederholte Ansprache an Baron Wolzogen / Iteratus ad Baronem Wolzogenium sermo, Frankfurt am Main: Peter Lang, 2002, úvod Erwina Schadela, s. 27–28.

67) Jan Amos Komenský, „Clamores Eliae”, in Dílo Jana Amose Komenského, sv. 23, Praha: Academia, 1992, 73,2, s. 52.

68) Viz Pavel Hošek, Na cestě k dialogu: Křesťanská víra v pluralitě náboženství, Praha: Návrat domů, 2005, s. 126 a pozn. 572.