„Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás, tvoříme jedno tělo, slyšíme Kristův hlas…“ S mou oblíbenou písní (1) na rtech si dnes, 31. října 2017, připomínám 500. výročí vystoupení Martina Luthera. Jako historik církevních dějin se trápím všemi těmi strašlivými věcmi, které si katolíci a protestanti od Lutherova vystoupení po celá staletí vzájemně prováděli. Jako křesťan dnešní doby jsem však především vděčný za to, že v éře ekumenismu jsme si už vědomi toho nejpodstatnějšího, co nás spojuje – jednoho Pána, jedné víry, jednoho křtu.
I když katolicko-protestantský teologický dialog o tématech týkajících se církve a jiných svátostí zůstává obtížný, důležité je, že na základě vzájemného uznání křestního obřadu konaného v evangelické a katolické církvi se dnes jejich členové „vzájemně vděčně uznávají a přijímají jako křesťané, bratři a sestry v Kristu“. (2)
V době, kdy byl ekumenismus ještě hudbou budoucnosti, napsala velká německá spisovatelka Gertrud von le Fort mně velmi drahý historický román Magdeburská svatba, vyjadřující jeho nevyhnutelnost i absurditu vzájemných bojů mezi katolíky a protestanty. Město Magdeburk muselo za třicetileté války lehnout popelem jen proto, aby se pak v tamější katedrále mohli katolíci modlit přesně totéž vyznání víry, které se v ní předtím modlili evangelíci. Magdeburská svatba končí velkolepou scénou, v níž doktor Bake, luterský katedrální kazatel prchající z katolíky dobytého města, slyší z chrámu zaznívat toto společné vyznání křesťanské víry a v poslední větě románu se připojuje k jeho závěrečným slovům „Confiteor unum baptisma in remissionem peccatorum“, Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. (3)
„Křest na odpuštění hříchů“ je pro každého křesťana důvodem k veliké naději a veliké radosti. K té je ovšem třeba, aby si člověk uvědomil, že je hříšníkem, který odpuštění potřebuje. Martin Luther by nikdy nedospěl k jásavé radosti z Boží milosti, kdyby nebyl nejprve trýzněn zoufalstvím ze svých hříchů.
I když mi Luthera – jak se o tom ještě zmíním v závěru tohoto článku – hodně přiblížil známý německý religionista a luterský teolog Rudolf Otto, přece jen se mi zdá, že Ottův důraz na prožívání Boha jako děsivého tajemství (člověkem obecně i konkrétně Lutherem) opomíjí právě to, co bylo pro Lutherovu životní cestu nanejvýš podstatné – skutečnost, že Boží svatost „působí u člověka úlek a hrůzu nejen a ne především proto, že je tak mimo veškerou zkušenost světa, nýbrž protože dá člověku rázem zakusit jeho nicotnost, nečistotu, hříšnost“. (4)
Tím hlavním, co v souvislosti s Lutherem musí být zmíněno, je jeho hledání milostivého Boha – Spasitele. Papež Jan Pavel II. roku 1983 u příležitosti 500. výročí reformátorova narození velmi výstižně konstatoval, že Martin Luther „byl hnán hlubokou zbožností a plamennou vášní v otázce věčné spásy“. (5)
Tato plamenná vášeň se bohužel často projevovala i plamennou nesnášenlivostí vůči všem, o nichž se Luther domníval, že jsou v otázce věčné spásy na scestí. Problematikou intolerance v církevních dějinách se však už v další části tohoto svého článku zabývat nebudu. Nechci jej psát z pohledu historika náboženství, ale z pohledu ekumenicky smýšlejícího křesťana, který je především vděčný za vědomí společných základů různých podob křesťanské víry.
Vzorem ekumenického porozumění ve vztahu k Lutherovi je pro mne z katolických teologů především Otto Hermann Pesch. Nad jeho knihou Cesty k Lutherovi, k níž jsem se teď ve dnech Lutherova výročí vrátil, se chci zamýšlet nad tím, v čem může být Luther společným učitelem všech křesťanů: nad základními pravdami o Bohu, který je Bohem a Pánem (milostivým, ale zároveň i děsivým svou totální odlišností od hříšného člověka), a o člověku, který je hříšníkem odkázaným na Boží milost a současně povolaným k důvěře v Pána (nikoliv ve své vlastní síly).
Pro mne nejpodstatnější část Peschovy knihy začíná kapitolou o „jistotě spásy“, v níž autor vysvětluje, že toto Lutherovo učení by bylo naprosto mylné zaměňovat s „falešnou jistotou, která si myslí, že je možné si ušetřit boj proti hříchu a svatořečit lehkomyslnost“. (6) Spásou, jejíž jistotu Luther káže, se také nemyslí budoucí „věčná spása“, ale „nyní Bohem darovaná spása, odpuštění hříchu, spravedlnost, pokoj s Bohem, milost. Docela konkrétně […]: milost přiřčená ve svátosti pokání.“ (7)
A když člověk vede (dodávám už na základě vlastní zkušenosti) boj proti hříchu desítky let a stále znovu přitom zjišťuje, že není s to sám sebe „morálně reformovat“, pak může tím spíš poznávat Boží milost, která se k němu, přestože není ničím jiným než hříšníkem, sklonila ve svátosti křtu a je mu stále znovu zvěstována ve svátosti pokání. „Ve zkouškách víry Luther napsal, jak se vypráví, na stůl: ,Jsem pokřtěn‘ – to byla jeho forma, jak se zakládat na Božím zaslíbení, věřit a překonat zkoušku.“ (8) Pesch cituje častá Lutherova slova o tom, že „křest je Boží příslib odpouštět po celý život člověku hřích a nakonec jej z něho zachránit navždy“. (9)
Myslím, že tou pravou událostí hodnou oslavy je v lidském životě právě křest – nikoliv naše úspěchy a hodnosti, kterých jsme dosáhli. Je mi až trochu smutno, když dokonce i na hrobech lidí (včetně mých drahých) vidím jejich akademické a jiné tituly, které přece pro věčnost, do níž vstoupili, nemají žádný význam… Životní úspěchy jsou tím, co si přejeme my, ne tím, co po nás chce Bůh. Ten nechce žádné naše výkony, ale nás: naše odevzdání se Jemu v plné důvěře. „I po úplně zpackaném životě,“ připomíná Pesch, „smí člověk doufat ve smilování Boží, i kdyby o ně prosil až v hodinu smrti“. (10)
V našem životě by ovšem neměly chybět skutky lásky. Ani ty však nejsou a nemohou být (jak se na tom katolíci s luterány shodli v augsburském prohlášení z 31. října 1999) něčím, čim si chceme zasloužit Boží milost. Jsou naopak ovocem této milosti. Takto je třeba chápat Lutherův důraz na víru a milost proti skutkům. „Víra je síla k lásce. Je nejen silou k lásce a také to není moje síla k lásce, ale Boží síla k lásce v nás…“ (11)
Lidské srdce má vždy „sklon zkoušet to samo“, Lutherův odkaz (a obecně křesťanské poselství) však spočívá v pozvání k víře, v níž „se člověk staví na skutečnost Boží mimo sebe sama“. (12) Jen tak se můžeme vyvarovat zklamání: právě proto, že Bůh je Bohem – ne člověkem se všemi omezeními, ale Bohem, kterým nám může a chce dát vše, po čem v hloubi svého srdce toužíme.
Víra v Krista je tím, co činí člověka šťastným. Musí to ovšem být víra zcela osobní, víra (Lutherovými slovy) ne v to, že Syn Boží trpěl a byl vzkříšen, ale v to, že se toto vše dělo pro mne: „Tvoje věčná blaženost nestojí na tom, že věříš, že Kristus je Kristem pro zbožné, ale že je Kristem pro tebe a že je tvůj. Tato víra působí, že se ti Kristus líbí a chutná ti sladce v srdci, a láska a dobré skutky nenuceně plynou.“ (13)
Zde se musím vrátit k již zmíněnému Rudolfu Ottovi, jenž ve svém Posvátnu konstatuje, že u Luthera víra není jen něčím „katechismovým“, ale má rysy mystiky, mystického sjednocení člověka s Bohem v Kristu. (14) Otto ukazuje Luthera jako křesťana, který nevěřil v neexistujícího „milého Pánbíčka“, ale bral velmi vážně Pána Boha jako děsivé, člověka nekonečně přesahující mystérium – a jen proto mohl posléze dospět k radostnému spočinutí v Boží milosti. Křest a víra v Krista samozřejmě nejsou jen „vstupenkou“ do budoucí věčné radosti. Jsou branou k jásavé radosti prožívané tady a teď. Otto cituje tato výmluvná slova Martina Luthera:
„Křesťané jsou blažený lid, mohou se v srdci radovat a slavit a bubnovat a tancovat a zpívat. Bohu se to líbí a naše srdce to těší, když se zaštiťujeme, honosíme a těšíme Bohem. Takový dar nám může v srdci roznítit ryzí oheň a světlo, že nepřestáváme tančit a skákat radostí.“ (15)
(Věnováno Janě Krátké k jejímu křtu.)
Poznámky:
1) „Jeden Pán“ je písní č. 910 v Kancionálu, 30. vyd., Praha: Katolický týdeník, 2004, s. 535.
2) Dohoda o vzájemném uznání křtu mezi Českobratrskou církví evangelickou a římskokatolickou církví z roku 1994, dostupná na https://www.ustredicce.cz/data/K/5/9/CCE-RK-Dohoda-o-krtu.pdf.
3) Gertrud von le Fort, Magdeburská svatba, Praha: Vyšehrad, 1970, s. 189.
4) Mikuláš Lobkowicz, „Bázeň Boží / láska k Bohu“, Teologické texty, 2010, roč. 21, č. 2, s 64.
5) „The text of Pope John Paul II’s letter marking…“ [online], 5. 11. 1983, https://www.upi.com/Archives/1983/11/05/The-text-of-Pope-John-Paul-IIs-letter-marking/8338436856400.
6) Otto Hermann Pesch, Cesty k Lutherovi, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, s. 85.
7) Tamtéž, s. 83. Co se týče svátosti pokání, českobratrský teolog Martin T. Zikmund (který je z evangelické strany podobně vstřícný vůči katolicismu, jako Pesch z katolické vůči luterství) označuje za jeden z dokladů „toho, že se kdesi stala chyba“, skutečnost, že „Luther sám napsal o svaté zpovědi, že se mu ,náramně líbí‘, leč v luterské tradici se neujala“ (Martin T. Zikmund, „Spravedlivý z víry živ bude“, Katolický týdeník, 1.–7. 11. 2016, roč. 27, č. 45, s. 7).
8) Otto Hermann Pesch, Cesty k Lutherovi, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, s. 93.
9) Tamtéž, s. 107.
10) Tamtéž, s. 118.
11) Tamtéž, s. 124.
12) Tamtéž, s. 144.
13) Tamtéž, s. 117.
14) Rudolf Otto, Posvátno: Iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě, Praha: Vyšehrad, 1998, s. 103.
15) Tamtéž.