Dnešní den, 12. prosinec, je v katolickém kalendáriu dnem Panny Marie Guadalupské, patronky Latinské Ameriky. Latinskoamerický papež Papež František si ji dnes připomíná ve Vatikánu a obyvatelé Latinské Ameriky (zvláště původní, indiánští) ve svých zemích.
Mexické Guadalupe je s Pannou Marií spojováno od roku 1531. O deset let dříve španělský conquistador Hernando Cortez vyvrátil říši Aztéků. Španělé nechtěli být jen dobyvateli, ale také šiřiteli evangelia; brutalita, s níž indiánům demonstrovali svou moc, ovšem hodnověrné hlásání křesťanství znemožňovala. Ani původní náboženství Aztéků, které Španělé nelítostně vymýtili, ovšem nemělo nic společného s lidskostí a nenásilím. Šlo o obětní náboženství spojené s neustálým přinášením lidských obětí.
René Girard, jenž ve své pronikavé knize Obětní beránek rozebírá lidský sklon k zabíjení nevinných obětí, podporovaný mýty a naopak demaskovaný evangeliem, zaujímá vůči kultuře nešťastných Aztéků vyvážený postoj. V kapitole věnované aztécké mytologii vyjadřuje souhlas s dnešní kritikou násilí páchaného Evropany a se snahami o „rehabilitaci” zneuznaných světů předkolumbovské Ameriky. Požaduje však, abychom při těchto snahách neztráceli soudnost:
„Dnešní přehnaná shovívavost je stejně směšná jako někdejší pyšná nadutost, ale v opačném smyslu. V podstatě je to stále tatáž blahosklonnost – na tyto společnosti prostě nepoužíváme stejný metr jako na sebe; tentokrát používáme měřítka vyplývající z demagogického zvratu typického pro konec našeho [dvacátého] století. Buď naše prameny nestojí za nic a nám nezbývá než mlčet – nikdy nebudeme o Aztécích vědět nic jistého. Nebo naše prameny za něco stojí a, máme-li být poctiví, musíme dojít k závěru, že aztéckému náboženství přísluší místo v celosvětovém muzeu lidských hrůz zcela právem.” (1)
Aztécké náboženství a španělská conquista jako dva exponáty z muzea lidských hrůz. A uprostřed doby naplněné těmito hrůzami náhle přichází zvrat: dne 12. prosince 1531 se v Guadalupe indiánovi Cuauhtlatoatzinovi, pokřtěnému jako Juan Diego, na místě kdysi zasvěceném jedné z aztéckých bohyní zjevila Panna Maria. „Oznámila mu, že jako milující Matka místních obyvatel i všech, kdo se k ní utíkají o pomoc a přímluvu, bude na tomto místě těšit jejich zármutek a přinášet útěchu těm, kdo ji sem budou přicházet s důvěrou prosit. Na jeho plášti zůstala podivuhodným způsobem zobrazena její podoba. Písemná zpráva o této události je uchována v arcidiecézním archivu v Mexiku.” (2)
Ten příběh se zdá být zvláštní a z dnešního racionalistického pohledu je sotva vysvětlitelný. Domnívám se nicméně, že uprostřed násilí a hrůz páchaných ve jménu či pod pláštíkem náboženství lidé bezděčně touží po něčem zcela Jiném. Indiáni toto Jiné nalezli ve spojení s guadalupskou Pannou Marií, jejíž úcta se rychle začala šířit po celé Latinské Americe.
K názvu tohoto příspěvku jsem se nechal inspirovat již zmíněným Reném Girardem, který mariánský vánoční příběh z evangelia staví do protikladu k násilnictví, kterého jsou plné mytologie. „Girard má krásnou pasáž, v níž komentuje nauku o Ježíšově narození z panny, jak je dosvědčeno v Lukášově evangeliu, a staví ji do kontrastu s jinými příběhy zázračných narození v jiných mýtech či náboženstvích. Podíváme-li se např. na příběh znásilnění Ledy Diem nebo na narození Herkula atd., všechny tyto příběhy vyprávějí o aktu sexuálního násilí: únos nebo znásilnění, kdy nadpřirozené bytosti demonstrují sílu své vůle nad lidskými dcerami. S tím kontrastuje vlídnost evangelijní scény, kdy Marie je pozvána andělem, aby spolupracovala s Boží spasitelskou vůlí a kde je zásadní, důležitý její svobodný souhlas. Mezi těmito dvěma typy dějů je obrovský rozdíl, a ten spočívá v propasti mezi nenásilnou laskavostí a násilím.” (3)
Nenásilná laskavost Boha se v době španělské conquisty zjevila jako její protiklad. Conquistadoři stáli na straně násilí, a proto nemohli indiánům zprostředkovat evangelium, ale mariánská spiritualita spojená s Guadalupem to dokázala. Velkou důležitost si v latinskoamerické zbožnosti získal také obraz pašijí a Panny Marie Bolestné. V latinskoamerických dějinách plných bídy, krve a slz se ani po pádu kolonialismu a nástupu místních diktatur (z nichž nejkrvežíznivěji protináboženská byla právě v Mexiku) nikdy nevytratilo povědomí o spojení Krista a Matky Boží s trpícími.
Pannu Marii Guadalupskou, jež byla roku 1754 prohlášena za patronku Mexika a v roce 1910 za patronku celé Latinské Ameriky, si „nárokovaly jak síly levicové, tak pravicové. Dokonce ani sekularisté se nesnažili bojovat proti kultu Panny nebo obrazům Ježíše – přítele a bratra rolníků.” (4)
Papež Jan Pavel II. v roce 2002 rozšířil připomínání Panny Marie Guadalupské na celou církev a současně zařadil do celocírkevního kalendáře i památku vizionáře Cuauhtlatoatzina. Jeho nástupce Benedikt XVI. – sám teolog výrazně christocentrické víry a odpůrce přeháněného mariánského kultu – v rozhovorech s novinářem Petrem Seewaldem na toto téma říká:
„Nesmíme zapomínat na jedno: V misiích to byla Matka, kdo lidi potkával a otevíral jim cestu ke Kristu. To platí obzvláštní měrou pro Jižní Ameriku, kde křesťanství pod mečem Španělů dostalo fatální přídech. V Mexiku misie zpočátku nezmohly vůbec nic – dokud nedošlo k události na Guadeloupu. A skrze Matku byl náhle blízký i Syn… Křesťanská víra pojednou už neukazovala strašlivou tvář dobyvatelů, ale dobrotivou tvář Matky.
V Jižní Americe dodnes působí dvě ohniska lidové zbožnosti: láska k Boží Matce a identifikace s trpícím Kristem. Na obou těchto postavách, jimiž víra vyjadřuje sebe sama, dokázali lidé porozumět tomu, že zde není Bůh dobyvatelů, ale skutečný Bůh, který je i jejich vykupitelem. Proto je Maria právě katolíkům v Latinské Americe tak drahá. A my bychom jim neměli vyčítat, že z našeho racionálního pohledu pochopili křesťanství špatně. Oni je poznali správně právě v tomto bodě. Uviděli totiž skutečnou tvář Boha, který nás chce spasit, který nestojí na straně ničitelů. Tak se mohli stát křesťany z vlastního náhledu na Krista a z vlastního porozumění, aniž by toto poselství museli snášet jako jakési kolonizační náboženství.” (5)
Papežem, kterému je Panna Maria Guadalupská nejbližší, je však samozřejmě Jihoameričan Jorge Bergoglio alias František. Ten letos v únoru navštívil Mexiko podle vlastních slov především proto, že se k Panně z Guadalupe obrací vždy, když pociťuje úzkost či obavy, a toužil v guadalupské svatyni přebývat pod jejím mateřským pohledem. Dne 13. února 2016 tiše rozjímal před onou (indiánské rysy nesoucí) Pannou Marií z pláště Juana Diega, aby pak mexickým biskupům řekl:
„Hodně jsem přemýšlel nad tajemstvím onoho pohledu… Především nás učí, že jediná síla schopná získat srdce lidí je Boží něha. To, co okouzlí a přivábí, co oblomí a zvítězí, co otevře a rozváže z pout, není síla nástrojů nebo tvrdost zákona, nýbrž všemohoucnost Boží lásky, která je neodolatelnou silou díky své lahodnosti a neodvolatelnému slibu jeho milosrdenství.” (6)
Poznámky:
1) René Girard, Obětní beránek, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997, s. 76.
2) Denní modlitba církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 1828.
3) Michael Kirwan SJ, „Evangelium podle sv. Jana a René Girard”, Getsemany, únor 1998, č. 2, s. 25.
4) Martin Marty, „Latinskoamerická epizoda”, Církevní dějiny, jaro 2012, roč. 5, č. 9, s. 90.
5) Joseph Ratzinger (Benedikt XVI.), Bůh a svět: Rozhovor o základních věcech křesťanství a budoucnosti církve, 2. vyd., Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 205.
6) Ondřej Mléčka, „Papež František a pohled Panny Marie Guadalupské”, 16. 2. 2016, https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/160316papez-frantisek-a-pohled-panny-marie-guadalupske.
2024 ©