V předminulém článku jsem se vyznal ze své lásky k dějinám 17. století. Možná by však místo o lásce k nim bylo na místě mluvit o hrůze z nich. Každopádně teď stále přemýšlím o době třicetileté války, a to v souvislosti s každoročními srpnovými oslavami obrany Brna proti Švédům a samozřejmě i v souvislosti s mou rodící se knihou o Budovcovi a Komenském, kteří v souvislosti s třicetiletou válkou skončili na popraviště, resp. v doživotním vyhnanství.
Třicetiletá válka strašným způsobem zničila střední Evropu, v níž kvetoucí města obrátila v trosky a obyvatelstvo stále znovu decimovala vojenskými taženími, epidemiemi i náboženskou a politickou perzekucí. Jí postižené národy tehdy jak sůl potřebovaly ve vnější politice Komenského projekt světového koncilu, resp. funkčnější obdobu Společnosti národů, která by zajišťovala mírové soužití, a ve vnitřní politice Budovcův projekt Majestátu, resp. zákony zajišťující soužití různých křesťanských vyznání na bázi náboženské svobody.
K zajištění míru a tolerance ovšem nestačí projekty. Je k němu třeba také mírumilovného a tolerantního smýšlení lidí, ke kterému bylo v době třicetileté války ve všech politických a náboženských stranách tehdejších konfliktů velmi daleko. Stačí připomenout, že i samotný Budovec byl součástí strany, která před Vánocemi roku 1619 upravila svatovítskou katedrálu pro svého “zimního krále” tím způsobem, že v ní zneuctila a zničila sochy, obrazy a ostatky svatých. A že i samotný Komenský roku 1632, kdy byla v Čechách švédská a saská vojska, připravil návrhy, podle kterých měli být katolíci “reprotestantizováni”. Ač je to trochu paradoxní, pro mne jako českého katolíka je právě na základě takovýchto historických momentů snadné vcítit se do českých evangelíků a představit si, co pro ně znamenala tehdejší (opravdu provedená) “rekatolizace”.
Vše mohlo být i obráceně. Stačilo, aby saský kurfiřt myslel v roce 1632 svou válku s císařem opravdu vážně nebo aby v roce 1645 švédským a sedmihradským vojskům na Moravě přišli na pomoc Turci. V tom případě by nepochybně padlo nejenom Brno, ale i Vídeň. V budoucnu zamýšlím vyvěsit na blog zvláštní pojednání o českém šlechtici Heřmanu Černínovi z Chudenic, který byl v letech 1644-1645 jako císařský vyslanec v Istanbulu a vedl tam veledůležitá jednání o zachování míru mezi habsburskou a osmanskou monarchií. Ve stejné době, kdy český “přisluhovač Habsburků” zachraňoval habsburskou říši, paradoxně k témuž přispíval i francouzský protestant, hugenotský obránce Brna Louis Raduit de Souches. (K paradoxům třicetileté války jistě patří také skutečnost, že francouzský katolický král byl naopak hlavním spojencem Švédů proti Habsburkům. Nebo třeba i fakt, že prakticky jediným panovníkem, který byl v době kolem Bílé hory připraven podpořit protestantské české stavy, byl katolický vévoda savojský.)
Když jsem byl mladý a měl sklon k černobílému myšlení, iritoval mě ten zváštní rozpor mezi rétorikou typu “tři sta let jsme trpěli” na straně jedné a každoročním oslavováním úspěšného ubránění se před švédským osvobozením z habsburské nadvlády na straně druhé. České paradoxy doby třicetileté války byly ovšem spojeny nejenom s jejím pozdějším připomínáním, ale i s ní samotnou. Stačí konstatovat, že v říjnu 1648, kdy se Komenský jménem celého českého národa obracel na švédského kancléře zoufalými slovy o tom, že nesmí Čechy hodil přes palubu, kladli současně Pražané zuřivý odpor švédským snahám o “osvobození” Prahy.
Všechno to navzájem neslučitelné každopádně patří do našich dějin. Do českých dějin patří jak spojenectví českých exulantů se Švédskem, tak boj Brňanů a Pražanů proti Švédům. Jak Jan Amos Komenský, tak Heřman Černín z Chudenic. Jak protestantismus, tak katolicismus, a obojí i ve svých nesnášenlivých podobách...
2025 ©