Velký český teolog a religionista Karel Skalický vydal v předvečer svých pětaosmdesátin pozoruhodnou publikaci Církev v Evropě, Evropa v církvi (1), rozebírající dějiny církve v kontextu pěti evropských i českých revolucí, spojených s bojem o investituru, s vystoupením reformátorů, s bojem za liberální svobody, s bojem za svobodu od vykořisťování a konečně s bojem za lidská práva v roce 1989. Tuto knihu mohu jen vřele doporučit. Můj dnešní článek z ní však přebírá jen schéma „revolucí“, uchopené zcela odlišným způsobem. Jde v něm navíc jen o letmý námět k diskusi, ne ještě o propracovaný text.
Pět století novověkých dějin Západu bylo ve znamení pěti revolucí, které krok po kroku stále víc a víc likvidovaly to, co bylo ve středověku známo jako západní křesťanstvo (Christianitas). Pouze první z těchto revolucí, PROTESTANTSKÁ REVOLUCE ŠESTNÁCTÉHO STOLETÍ, nebyla protikřesťanská a nepopírala spásu, kterou nám přináší Kristus jako Bohočlověk a Spasitel, ale naopak se poselství spásy, ve středověku podle reformátorů zatemněné, všemožně snažila zdůraznit. Z katolického pohledu tak ovšem učinila způsobem příliš individualistickým, protože její christocentrismus byl zaměřen na subjektivní rovinu vztahu mezi jednotlivým křesťanem a Kristem na úkor skutečnosti Krista přítomného v církvi, která je Jeho mystickým tělem a společenstvím spásy. (2) Tento individualismus byl spíše záležitostí luterství než kalvínství, přičemž ale kalvinismus byl zase bojovněji protikatolický.
S radikální odnoží protestantské revoluce (sociniánstvím a antitrinitářstvím) byly spojeny zárodky směru destruktivního ve vztahu k celému křesťanství, který se plně uplatnil v RACIONALISTICKÉ REVOLUCI SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ. Ta pod pláštíkem pokračující reformace přinesla „křesťanství bez Krista, bez zjevení a bez vykoupení“, omezující se jen na fráze o čistě rozumovém poznání Nejvyšší bytosti, společném všem lidem všech dob. Hlásání tzv. přirozeného náboženství ze strany Herberta z Cherbury a jeho nesčetných nástupců z řad anglických a jiných deistů způsobilo „zjevenému křesťanskému náboženství, a zvláště katolické církvi jednu z největších a nejnebezpečnějších krizí v celých jejích dějinách“. (3)
Zhruba do poloviny osmnáctého století si racionalismus obvykle nasazoval falešně přívětivou masku „reformovaného“ křesťanství. Poté však nejprve ve Francii a pak i jinde OSVÍCENSKÁ REVOLUCE OSMNÁCTÉHO STOLETÍ tuto masku odložila a s nahou brutalitou vytáhla do boje pod Voltairovým válečným heslem „Ecrasez l’infame!“, vykládaným jako „zničte nečestnou, totiž církev anebo pověru, anebo nečestné, totiž náboženství, anebo dokonce nečestného, totiž Krista: praktický účin vždy byl týž. Krajní nepřátelství k církvi, a in concreto ke stavu duchovnímu.“ (4) Znamenalo výzvu ke zničení nejen „autority Říma, ale i křesťanství a kulturního a politického řádu, který křesťanství přivedlo na svět“. Francouzští osvícenci zahájili boj za „svobodu“ spojený s Diderotovou tezí, že „lidstvo nebude svobodné, dokud poslední král nevisí na střevech posledního kněze“. Osvícenský „rozum“ tohoto ražení zvítězil nad vírou a poté, co „Francie povstala a následovala pisálky“, vyprodukoval první totalitní diktaturu, v níž bezpočet křesťanů padl za oběť revolučnímu teroru. (5)
Zatímco francouzské osvícenství nahradilo křesťanství náboženstvím „svobody“, v ATEISTICKÉ REVOLUCI DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ vlivní myslitelé typu Feuerbacha a na něj navazujících autorů až po Freuda a Fromma ve století dvacátém nahradili křesťanskou teologii ateistickou (anti)teologií. Ve své Podstatě křesťanství Feuerbach označil vzývání Boha za „psychickou pathologii“, jež musí být nahrazena vzýváním člověka, který je podle něj jediným skutečným nositelem domněle božských atributů. (6)
K dalším bojovníkům proti křesťanské víře se zařadili mj. „Marx, který prohlásil náboženství za ,opium lidstva‘, a Nietzsche, který odvážně dovedl argumentační linii k logickému konci: ,Bůh je mrtev […] a my jsme ho zabili.‘ Je-li Bůh mrtev, jak řekl Aljoša v Bratrech Karamazovových, vše je dovoleno. A je-li Bůh mrtev, logicky nás to dovede k dalšímu závěru: křesťanství je podvod k posílení třídy klerikálních parazitů a zaslouží si rychle vymýtit za jeho po staletí páchané podvody a zločiny na lidské důstojnosti a pokroku. Když bude křesťanství zrušeno, můžeme následovat vědu a rozum a vytvořit nejlepší ze všech světů zde na Zemi, jediném světě, který nám kdy byl znám.“ (7)
Budování „nejlepšího ze všech světů“ se nakonec ujala SEXUÁLNÍ REVOLUCE DVACÁTÉHO STOLETÍ, v duchu zásady „vše je dovoleno“ směřující jak k neomezené sexuální svobodě, tak také k legalizaci drog, potratů, eutanazie a samozřejmě i rouhání všeho druhu. Jejím přičiněním byl učiněn další velký krok na cestě k úplnému odkřesťanštění základů západní společnosti.
Nové revoluční přetvoření společnosti má podle katolického publicisty Dirka Hermanna Vosseho původ „v rozkvětu neomarxistického myšlení, na něž vsadili v 60. letech minulého století stoupenci tzv. sekulárního humanismu, především intelektuální levice. Mládež – zejména studující – se jím nechává strhnout k otevřenému vystoupení v roce 1968. Toto ,vanutí ducha‘ si posléze podmaňuje lidské mysli, publicistiku, veřejné mínění, politiku a proměňuje sociokulturní ovzduší Západu. Ideologickými kmotry této kulturní revoluce jsou Gramsci (tehdy již zemřelý), Sartre a představitelé tzv. frankfurtské školy. Adorno a Marcuse. Jejich pranýřování kapitalismu, kolonialismu, autoritářství a války ve Vietnamu nenápadně přerůstá v destruktivní ideologii, která míří proti ,represi‘, tj. proti autoritě vůbec, proti institucím, ,establishmentu‘ (,Každý jazyk je fašistický,‘ říkalo se). Vyhlašuje se ideál autonomního člověka, který se emancipuje od jakéhokoliv ,panství‘. Voss připominá tehdejší projevy protikřesťanské zášti, u nás málo známé. Upozorňuje, že ,baštou establishmentu‘ se stala především rodina, manželství. Ústředního významu nabyla sexuální revoluce. Legendární koncert hnutí hippies ve Woodstocku (1969) překvapil programovou promiskuitou a konzumem drog… Láska, věrnost, odpovědnost a morálka vůbec se rázem staly přežitkem. V roce 1971 v Německu vystoupily manifestačně téměř čtyři stovky žen za legalizaci potratu. ,Kulturní revoluce 1968‘ má své oběti: miliony dětí potracených a další miliony psychicky poškozených rozpadem rodiny. Zasáhla i křesťany. Plíživá nechuť k církvi jakožto instituci, volání po její ,demokratizaci‘, po kněžském svěcení žen, odpor vůči křesťanské sexuální morálce, toť resonance se sebeničivou demontáží, nazývanou někdy sebevědomě ,druhým osvícenstvím‘.“ (8)
Toto druhé osvícenství dovršilo obrat o stoosmdesát stupňů, po kterém už „nový“ člověk nemá nic společného s křesťanem, který touží naplnit Boží zákon, ale ví, že je hříšník odkázaný na Boží milost. Nová vize autonomního jedince, který si sám utváří své morální normy a celou svou identitu, se nicméně rozšířila i uvnitř církví, kde vedla k radikální reinterpretaci Bible a faktickému popření její normativity. Za tuto cenu si „liberální“ křesťané uchovali možnost působení ve veřejném prostoru, zatímco „tradiční“ křesťané z něj byli fakticky vyloučeni a ostrakizováni jako stoupenci „sexismu, homofobie a slepého fanatismu“. (9)
Kruh posledních pěti století se tak v současnosti svým způsobem uzavírá. Propast rozdělení z doby protestantské revoluce byla sice už zasypána tam, kde k tomu rozdělení po vystoupení Martina Luthera došlo (10), ale křesťanská ekumena utrpěla těžkou ránu nového rozdělení ve vztahu k sexuální a kulturní revoluci druhé poloviny dvacátého století, které není s to jednotně vzdorovat.
Toto rozdělení se ovšem týká především Západu, zatímco jinde, např. v Africe, se křesťané náporu dnešní západní ideologie spíš společně brání. Zdá se, že historické období, ve kterém bylo křesťanství spojeno především se západní kulturou, je u konce (jak tomu nasvědčuje i původ dnešního papeže z Latinské Ameriky). Tento „velký rozvod“ samozřejmě nebude znamenat smrt křeťanství, jehož vitalita se bude uplatňovat jinde a jinak, ale může znamenat smrt Západu. Ten od revoluce šedesátých let stále víc připomíná šílence páchajícího postupnou sebevraždu.
Po dopsání tohoto článku jsem ještě v časopise Echo narazil na recenzi pamětí kulturního antropologa Stanislava Komárka, z jejichž postřehů k tomuto tématu vyjímám: V šedesátých letech byl „starý svět“ služby, odříkání a nadosobních ideálů nahrazen světem individualismu a hédonismu. Recepty na lepší „nový svět“ začali Evropané hledat v cizích kulturách (od indiánských po orientální) a svoje vlastní kulturní dědictví odeslali do starého železa. Kolem roku 2000 pak začal „další věk, věk digitálně-narcistní nejistoty, na kterém je pro naši (západní) civilizaci nejpatrnější pomalý odchod ze scény, vyvanutí. Společnost, která se přestane reprodukovat, ani jinou perspektivu nemá.“ (11)
Poznámky:
1) Karel Skalický, Církev v Evropě, Evropa v církvi: Teologický vhled do dějin Evropy prismatem svobody a revoluce, Svitavy: Trinitas, 2018.
2) Viz Luigi Giussani, Proč církev, Praha: Paulínky, 2013, s. 237–238.
3) August Franzen, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon, 1992, s. 241–242.
4) Tomáš Garrigue Masaryk, Kult Rozumu a Nejvyšší bytosti (1793–1794), Praha: Adolf Synek, 1934, s. 9.
5) Srov. Patrick J. Buchanan, Smrt Západu, Praha: Mladá fronta, 2004, s. 358.
6) Viz Ludwig Feuerbach, Podstata křesťanství, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954, s. 39, 422 aj.
7) Patrick J. Buchanan, op. cit., s. 358.
8) Petr Příhoda, „Co znamená ,nová ideologie zla‘: Budování rájů na zemi a demontáž Západu“, Katolický týdeník, 17.– 23. 1. 2006, roč. 16, č. 3, příloha Perspektivy č. 2, s. I.
9) Patrick J. Buchanan, op. cit., s. 293.
10) Viz společné katolicko-luterské prohlášení o ospravedlnění z roku 1999.
11) Jiří Peňás, „Vzpomínky učeného mandarína: Obraz zapadající epochy v memoárech Stanislava Komárka“, Týdeník Echo, 22. 8. 2019, č. 34, s. 42–43.
2024 ©