K blížícímu se svátku Jana Husa bych rád vyvěsil svůj starý text z druhé poloviny devadesátých let (v obsahově nezměněné podobě, přestože dnes bych jej už samozřejmě v něčem napsal jinak). Jde o recenzi na knihu P. Antonína Odvárky „Hus mluví o sobě: Rehabilitace Mistra Jana Husa“ (Sedlec-Prčice, 1996), věnovanou i postavě Hanse Künga a napsanou pro časopis Moravskoslezské křesťanské akademie. Bohužel musím konstatovat, že v tomto časopise nejenže nikdy nebyla publikována, ale navíc zřejmě způsobila naprostou ztrátu zájmu MSKA o jakoukoliv spolupráci s mou osobou. Ke stejnému výsledku mimochodem v téže době vedla i má nabídka příspěvku o Hansi Küngovi (podotýkám, že ne nekritického) Radiu Proglas…
Od chvíle, kdy papež Jan Pavel II. 21. dubna 1990 na Pražském hradě vyzval k vymezení historického místa Mistra Jana Husa mezi reformátory církve, vyzdvihl jeho bezúhonný osobní život a úsilí o vzdělání a duchovní povznesení národa a vybídl k ekumenickému zhodnocení jeho dědictví ("Nejsou to vše prvky, které místo, aby rozdělovaly, sjednocují ty, kdo věří v Krista? A není v této době nového počátku takováto snaha o jednotu přímo výzvou vašich dějin?"), v české katolické veřejnosti stěží může být sporu o významu nového, ekumenického zhodnocení Husovy osobnosti pro české křesťanství konce 20. století. V této situaci těžko může nevzbudit zájem kniha katolického kněze, která již ve svém názvu vyjadřuje myšlenku Husovy rehabilitace. Práce P. Antonína Odvárky, faráře v Sedleci-Prčicích, opatřená podtitulem "Ekumenická studie z dob totalitních", bude ovšem svým pojetím pro mnohé čtenáře nemalým překvapením, pro některé pak patrně i zklamáním.
Odvárkova kniha je uvedena předmluvou, z níž čtenář poznává autorovo hodnocení našich národních dějin, v podstatě předkoncilně katolické. P. Odvárka se paušálně zmiňuje o husitské intoleranci, kterou staví do jedné roviny s komunistickým pronásledováním církve, a jako kontrast k ní uvádí mj. dobu baroka, která "povznesla Čechy na přední místo v oboru vzdělanosti, umění, literatury a učinila Čechy nejkrásnější zemí Evropy" (s. 3), aniž by na tomto místě zmiňoval intoleranci pobělohorskou a tragický osud celého národa v rovněž "barokní" době třicetileté války (teprve o čtyři stránky později po hrůzostrašném líčení perzekuce katolíků v době stavovského povstání uvádí, že chyby pramenící z intolerance "byly později také asi na straně katolíků"...).
Smíšené pocity vyvolává Odvárkovo hodnocení Husova upálení, spojené se vzpomenutím projevu kardinála Berana na Druhém vatikánském koncilu, jehož slova autor svérázně tlumočí tak, že "katolická církev se omlouvá, že se více nesnažila zabránit upálení Husovu" (s. 10). Podle slov P. Odvárky "Hus sice nebyl upálen od katolické církve, neboť církev zná jako trest nejvýše vyloučení z církve", byl však upálen podle zákona císaře Bedřicha II., přestože "světské moci bylo od církve doporučeno, aby byl zachován jeho život" (s. 4). Podobná často opakovaná, avšak ahistorická a ne právě poctivá tvrzení uvádí na pravou míru např. katolický církevní historik August Franzen, který konstatuje:
"Již v r. 1224 vydali Řehoř IX. a císař Fridrich II. společně zákon proti kacířům v Lombardii, podle něhož světská vrchnost měla uvěznit kacíře, kterého biskup usvědčil, a zůstal-li tvrdošíjný, popravit jej. Vydání světskému rameni tedy nutně mělo za následek potrestání. Jestliže se při vydání vyslovovala prosba, aby světská moc ušetřila život odsouzeného, byl to jenom krutý formalismus a pouhá fikce. Zdráhala-li se světská moc vykonat rozsudek, propadala sama obžalobě pro podezření z kacířství." (1)
Jen malá část předmluvy je věnována vlastnímu uvedení obsahu dílka, kterým má být seznámení s Husovými myšlenkami z jeho spisů. Autor tu poukazuje na smutnou skutečnost, že Husovy spisy jsou u nás málo vydávány a zčásti dodnes nebyly přeloženy z latiny do češtiny, přestože jen z nich je možno vyčíst Husovy názory a postoje.
Rozbor Husových spisů, kterým chce přispět k umožnění jeho církevní rehabilitace, P. Odvárka začíná pohledem na jeho homilie, z nichž dokládá Husovu katolickou zbožnost v uctívání svatých a jeho něžnou a vroucí úctu mariánskou (zvláště vyzvedává Husův názor na tělesné nanebezetí Panny Marie, souhlasný s dogmatem, vyhlášeným až roku 1950), zmiňuje však i okrajové a spíše kuriózní stránky Husova náboženského myšlení, jako např. jeho odsuzování tance.
Seznamuje čtenáře s Husovým spisem "Jádro učení křesťanského", jehož součástí byl i katechismus, oceňuje jeho spisy "Výklad sentencí", kterého si sám Hus nejvíce cenil, "Devět kusů zlatých", "Dcerka" a "Provázek třípramenný", na němž ukazuje, že sv. Augustin "měl na myšlení Husovo nesrovnatelně větší vliv, než třeba Wiklef" (s. 15), a konstatuje, že Hus se jeví jako "dobrý teolog a na svoji dobu velmi vzdělaný muž v oboru teologie" (s. 13). V jeho spisech neshledává věroučné závady (Husovu pravověrnost ukazuje i z jeho "malého výkladu víry"), zato však závady mravní, které spatřuje v nespravedlivém obviňování kněží (zvláště v traktátu "O šesti bludiech"); kritizuje dále jeho svévolné výklady Písma, jmenovitě v jeho kázání na slova "Ty jsi Petr - to je skála", kde současně poukazuje na Husův pravověrný výklad vlastních názorů o papežství před kostnickým koncilem a na to, že svá alegorická rozjímání pěstoval podle vzoru svého oblíbeného učitele sv. Řehoře Velikého.
Oceňuje Husa jako horlivého kněze a dobrého kazatele a současně jako jeho negativní vlastnosti uvádí "nedostatek lásky k církvi zvláště v jeho kázáních polemických" (s. 19), přepjatou kritičnost, ukvapenost apod. Negativně hodnotí zvláště traktát "Devět knížek o svatokupectví", který označuje za sám o sobě věroučně i mravoučně nezávadný, avšak nevhodný ke kázání pro prosté věřící, při kterém Hus při své kritice, v níž často přestřeloval, "zamlčel ty nejdůležitější části církevní praxe, a tak způsoboval pohoršení a pobouření" (s. 21). Podobně vyčítá Husovi "nevhodné a pohoršlivé vyjadřování o kněžstvu a papežích" v traktátu "O církvi", který rovněž označuje za věroučně nezávadný (s. 26).
Autor nechává stranou mravní rozvrat v církvi Husovy doby a bez porozumění pro to, že Hus jako kněz nade vše milující církev přirozeně horlil především pro její obrodu, vznáší výtky, že Hus ponechal bez povšimnutí špatné jednání krále a feudálních knížat, které podle názoru P. Odvárky bylo skutečným kořenem zla. Podsouvá Husovi osobní dotčenost z nějakého osobního sporu, což označuje za obvyklou příčinu všech rozdělení v církvi, a tímto způsobem vysvětluje jeho veřejná kázání proti mravům kněží, počínající rokem 1407. Označuje za oprávněnou stížnost pražského kléru na Husa, podanou roku 1408 arcibiskupovi Zbyňkovi Zajíci z Házmburka, odmítá Husovo kárání kněží před laiky a říká, že jeho kázání musela být vnímána jako "rozdmychování nenávisti" (s. 27). Nevidí skutečnost, na kterou v souvislosti s Husem poukazuje sekretář "husovské komise" při České biskupské konferenci, P. František Holeček:
"Nelze nevidět také jeho ohromný morální zápal a nebojím se tvrdit, že tváří v tvář dramatické situaci měl i určité prorocké intuice. Na druhou stranu je pravda, že takto ohnivý kazatel si získá celou řadu osobních nepřátel, zavilých až na smrt. Je nutně vystaven konfrontačnímu tónu, ve kterém není možno dodržet požadavky vyzrálého, vyváženého a klidného teologického projevu.“ (2)
P. Odvárka obviňuje Husa, že jako vzdělaný člověk znalý dějin a psychologie musel vědět, že svou kritikou nedosáhne nápravy, "ale spíše opaku, to jest bouří a válek" (s. 23), a nese proto mravní odpovědnost za všechny ztráty na lidských životech a kulturních hodnotách, které přinesly husitské bouře. Proti tomu však lze namítnout, že Husův postoj i příklad spočíval v hlásání pravdy a následném snášení, nikoliv působení násilí, a za jeho života tak byl i chápán, jak dosvědčuje známá reakce Husových stoupenců na události kolem popravy tří "husitských mučedníků" na Staroměstském náměstí roku 1412, kdy "nepochybně Husovým vlivem se lid vzpouzí ochotou k mučednictví, duchem neposlušnosti je odhodlání k oběti pro Krista". (3) Lze se také naopak domnívat, že k husitským bouřím nemuselo dojít, kdyby nemocná církev Husovy doby pražského kazatele neodsoudila, ale přijala jej jako jednoho ze svých reformátorů, mezi které začíná být oficiálně řazen dnes…
Práce P. Odvárky podává toto celkové hodnocení Husova osobnosti na základě jeho spisů: "Hus byl člověkem zbožným a pravověrným, věřil v pravou přítomnost Kristovu ve Svátosti Oltářní, byl vroucím ctitelem Panny Marie, chápal církev jako viditelnou společnost, uznával papeže a kardinály i biskupy, ctil a uznával svátosti a podobně. V jeho spisech ale nenalézáme odsouzení středověkých krutostí, jako bylo upalování kacířů, mučení vězněných a vyslýchaných, což byla praxe skutečně nekřesťanská. Nenacházíme v nich větší výchovy k míru a pokoji, jaký hlásal Kristus." (s. 27)
Poslední výtka autorovi slavné "Řeči o míru", kterou chtěl Hus pronést před kostnickým koncilem, je snad pochopitelná, přesto však odvážná – Husova doba byla z těch, v nichž se Kristův kněz pouhou "výchovou k míru a pokoji", která by nechávala stranou bolestný stav soudobé církve, snadno mohl přiřadit k falešným prorokům, kteří "těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: "Pokoj, pokoj!" Ale žádný pokoj není...“ (4)
Ještě problematičtější je výtka, že Hus neodsuzoval nekřesťanské krutosti středověku – náš reformátor byl sice dítětem své doby, přesto však dokázal odmítnout trestání kacířů smrtí s poukazem na Lk 9:55n. i příklad Krista, "který navštěvoval bloudící a ďáblem posedlé, nepředvolávaje jich, nedávaje jich do klatby, nežalářuje jich aniž pále" (traktát "O církvi"), takže lze spíše ocenit, že "se vůbec dokázal vymanit z pout středověkosti a najít si v evangeliu posilu neuznat krutý trest pro kacíře, a to tím spíš, že odmítání trestu smrti zavánělo valdénským kacířstvím“ (5).
Husova velikost jistě ležela jinde než v jeho "pravověrnosti", ovšem lidská a křesťanská velikost je právě to, co autor Husovi jednoznačně upírá. Celá Odvárkova práce, s překvapivou snadností stále zdůrazňují možnost Husovy rehabilitace po stránce věroučné, zároveň vždy uvádí, že Hus pochybil "pouze" po stránce mravní. Autor svůj závěr shrnuje slovy: "Poněvadž /v Husových/ spisech není přímo bludů, zjišťujeme předběžně, že rehabilitace Mistra Jana Husa by byla docela dobře možná a sice v tom smyslu, že u něho není odchylek od pravověrného učení církve. Není však možné obnovení jeho uctívání jako světce, což bylo činěno někde v dobách husitských, neboť měl dosti závažných chyb a nedokonalostí, plynoucích hlavně z pýchy" (s. 23).
Jistě nikdo nebude vydávat Husa za dokonalého, avšak existenci jeho chyb lze v této souvislosti stěží považovat za relevantní argument, vždyť světcem přece není člověk bez chyb, ale spíše člověk, milující Krista tak, že je pro Něj ochoten obětovat i svůj život, což byl právě postoj Husův, jak P. Odvárka v podstatě sám uznává ("Hus šel na smrt s velikou neohrožeností a pevným přesvědčením, že je věrným katolickým křesťanem" – s. 10). Ohledně Husovy svatosti ostatně v katolické církvy vždy existovaly i opačné náhledy než je ten, který zastává P. Odvárka – z těch docela neznámých stačí uvést například slova znojemského děkana P. Josefa Rudoleckého, který roku 1946 na Husovi věnované schůzi Klubu katolických akademiků ve Znojmě vyjádřil přesvědčení, že Mistr Jan Hus svým čistým životem a opravdovostí, s jakou zastával své přesvědčení, určitě vstoupil mezi svaté, protože "není jen ten svatý, kdo je za svatého prohlášen...“ (6)
Zatímco kniha "Hus mluví o sobě" se orientuje na případnou věroučnou rehabilitaci Jana Husa jako možný významný ekumenický krok, tím, čím Hus může dnes přispět i k prohloubení ekumenismu, nejsou přece jeho teologické spisy, ale velikost Husova poselství každému věku, spočívající v nároku stát v poznané pravdě a obětovat mu svůj život (slova Druhého vatikánského koncilu, že člověk je "mravně zavázán hledat pravdu...přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život", z podnětu kardinála Berana zařazená do deklarace o náboženské svobodě "Dignitatis humanae", byla přímo inspirována odkazem Mistra Jana Husa!). Zatímco J. Bílý před časem v recenzi na Husův životopis od E. Kantůrkové konstatoval, že my katolíci velmi rádi uznáváme dějinnou zásluhu Mistra Jana Husa, který svým odmítnutím odvolat a žádostí o poučení vznesl požadavek garantované diskuse a bratrského dialogu, předznamenávající cestu k II. Vatikánu (7), P. Odvárka vidí věci zcela jinak:
"Hus by nyní samozřejmě nebyl upálen ani vyloučen z církve, ani potupen veřejným zbavením kněžských práv, ale kázat jako katolický kněz by veřejně asi nemohl. Bylo by s ním jednáno velice mírně, na druhé straně by mu ale nebylo dopřáno dohadovati se o svém učení s tak obrovským fórem křesťanstva, jako je koncil." (s. 34)
Je těžké vyrovnat se s tvrzením, že Husovi, muži, jemuž bylo hlásání evangelia nenahraditelným smyslem života a zároveň člověku, podle názoru mnohých vskutku obdařenému jistou prorockou intuicí, by dnes bylo v církvi "jen" zabráněno kázat... Otázka svobody svědomí katolíka, kněze a teologa a jejího poměru ke stanovisku magisteria i po významném posunu Druhého vatikánského koncilu zůstala otázkou těžkou a také ekumenicky stále závažnou. Například i někteří čeští evangelíci dnes cítí jako svou povinnost solidaritu s mnohdy úctyhodnými nekonformními osobnostmi dnešní katolické teologie, jako je třeba prof. Bernhard Häring, a jejich omezení vnímají jako překážku ekumenického dialogu. Výrazně ekumenicky orientovaný evangelický kazatel Pavel Otter kupříkladu píše:
"Otázku, "jak lze vůbec myslit na plodný ekumenický dialog o palčivých, církve rozdělujících a je navzájem odcizujících problémech, pokud zde Řím pomocí trestů a přísah nutí ke konformismu a snaží se potlačit potřebný a problémy řešící dialog", nekladu já, nýbrž stařičký teolog Häring z nitra římsko-katolické církve samotné... Zušlechťování ekumenismu značně komplikuje vnitřní situace v jednotlivých církvích, jsou-li zde represe a jejich oběti. Jak se smíme vpravdě ekumenicky vyrovnat s následujícím příkladem? – Odchod latinskoamerického kněze L. Boffa do laického stavu v roce 1992 komentoval prof. H. Küng v německém tisku slovy: "Řím už dnes nelikviduje své kritiky fyzicky na hranicích, ale psychicky – dlouholetým vyčerpávajícím zacházením a stálým autoritativním tlakem.“ (8)
Hansi Küngovi, někdejšímu teologickému expertu Druhého vatikánského koncilu a významnému, leč nekonformnímu katolickému teologovi, P. Odvárka ve své knize pozoruhodně věnuje více než dvě stránky (s. 32-34). Zdůrazňuje správnost rozhodnutí Kongregace pro nauku víry, kterým mu roku 1979 bylo odňato učitelské oprávnění, srovnává jej s Husem a v kontextu Küngova úsilí o pluralitu v církvi a právo katolického teologa svobodně vyjadřovat své názory, vrcholícího zmíněným odebráním kanonické mise, doslova píše:
"/Kostnický/ koncil v zásadě jednal správně (sic!), neboť Hus odmítl odpřisáhnout i jednoduchou formuli v tomto znění: "Těm článkům jsem nikdy neučil, a kdybych jim učil, špatně bych činil." Odmítl to dle svého tvrzení proto, aby nedal pohoršení a nebylo to špatně vykládáno, ale jak se to podobá Küngovu jednání, který odmítl uznat veřejně božství Kristovo, i když snad v ně věřil, ale měl své důvody..." (s. 34)
Přestože P. Odvárka na mnoha místech své knihy vyjadřuje přání, aby znamenala přínos k ekumenickým snahám, je otázkou, v čem by její podpora ekumenismu mohla spočívat. Sotva se lze totiž domnívat, že by dogmatická rehabilitace Husa katolickou církví, spojená s jeho odsouzením mravním, jak navrhuje Odvárkův spis, byla evangelíky oceněna jako ekumenické gesto... Jestliže český evangelík - a to i ten, který uznává, že "Hus a jeho předchůdci nemysleli nikdy na odluku od římské církve“ (9) – je zpravidla nad možností Husovy církevní rehabilitace spíše v rozpacích /"…je otázka, zda by pak Hus ještě tak burcoval svědomí a podněcoval myšlení, kdyby byl tímto způsobem ospravedlněn. Nepřestal by být buřičem? Lidstvo potřebuje rušitele pohodlného klidu, kteří by je burcovali z letargie. Ovšem, buřiče Boží, neboť i svědomí musí být podřízeno autoritě ještě vyšší.“ (10)/, lze předpokládat, že snaha učinit z tohoto provokativního svědka Kristova řádného, avšak zdaleka ne příkladného katolického kněze své doby a zbavit jej tak jeho apelu by na evangelické straně vyvolala spíše rozhořčení… Možnost svorného čerpání z Husova odkazu křesťany obou konfesí v rovině duchovní a mravní, na kterou poukazuje i Jan Pavel II., Odvárkova kniha v podstatě nepřipouští.
V době svého vzniku ovšem tato práce, která je "výsledkem soukromého studia katolického kněze v duchovní správě v době totality" (s. 37), představovala odvážný a oceněníhodný čin (její rukopis byl dokončen 22. 4. 1980, tedy v době, kdy "bylo velmi nebezpečné psát o době husitské jinak než to nařizoval totalitní režim" (s. 3). Dnes, kdy je již k dispozici rozsáhlá objektivní husovská literatura a kdy nekaceřující katolické hodnocení Mistra Jana z katolické strany již zdaleka není čímsi průkopnickým, je již zhodnocení jejího vydání poněkud problematičtější; v každém případě však lze uvítat, že nabízí širší veřejnosti možnost prvního seznámení se s některými vcelku neznámými spisy významné postavy našich národních dějin. Pro tento účel však snad mohla být poněkud rozšířena, vždyť vlastní husovský rukopis představuje jen 28 stran knihy, jinak obsahující ještě nepříliš ústrojně připojené studie historika a spisovatele P. Františka Ekerta o kostele Božího těla na Karlově náměstí v Praze a o Betlémské kapli (jedná se o ukázky z Ekertovy knihy "Posvátná místa královského hlavního města Prahy", naposledy vydané roku 1884, které dnes např. svým hodnocením protestantismu i Husa samotného působí značně anachronicky).
Publikace "Hus mluví o sobě", vydaná Klubem mladých ve spolupráci s farním úřadem Sedlec-Prčice v edici "Co nám vyprávěl pan farář", působí sympaticky nadšením, které se za ní zjevně skrývá, ukazuje však i na meze uvedeného edičního projektu. Vyšla v nákladu pěti set výtisků a v závěru vyzývá čtenáře k posílání ohlasů autorovi, patrně však jen těch, jejichž názor na knihu není kritický ("jestliže se někomu líbila nebo ji chce něčím doplnit" – s. 37)...
Knihu P. Odvárky je třeba číst s úctou k osobnosti autora, přímého svědka zatčení kardinála Berana nacisty roku 1942 i Beranova poválečného návratu z koncentračního tábora, někdy se ovšem těžko lze ubránit dojmu, že jeho postoje jsou zčásti dosud určovány dobou předkoncilní, v níž se utvářely. Kromě toho, že kniha své čtenáře přístupnou formou seznamuje s výsledky autorova studia Husových spisů, lze v zásadě ocenit i fakt, že je nevyhnutelně přivádí k zamýšlení se nad otázkami reformátorova života a osudu v nejširším kontextu…
Poznámky:
1) Franzen, August: Malé církevní dějiny. Praha 1991, s. 151.
2) Paulas, Jan: Rozhovor s P. Františkem Holečkem: O proměnách katolického pohledu na M. Jana Husa. In: Katolický týdeník, (1996), č. 27, s. 10.
3) Kantůrková, Eva: Jan Hus: Příspěvek k národní identitě. Praha 1991, s. 286.
4) Jeremiáš 6:14
5) Kantůrková, s. 75.
6) Katoličtí studenti o Husovi. In: Kostnické jiskry, (1946), č. 50, s. 302.
7) Teologické texty, (1993), č. 2, s. 70.
8) Otevřený dopis Pavla Ottera synodnímu seniorovi P. Smetanovi. In: Protestant, (1995), č. 6, s. 18-19.
9) Pitter, Přemysl: Duchovní revoluce v srdci Evropy. Praha 1995, s. 39.
10) Tamtéž, s. 30.
2024 ©