V druhém ze svých úvodních článků letošního roku bych rád zmínil některá pro mne podstatná výročí roku 2017 a s nimi spojené osobnosti, jejichž společným jmenovatelem se mi zdá být rozporuplnost. Předesílám, že žádnou z těchto osobností neodsuzuji a že jejich rozporuplnost mi je spíš naopak přibližuje. Může mi pomáhat i k sebekritickému přemýšlení o nejednoznačnosti vlastního smýšlení a jednání…
Některé z nich jsou spojeny s tématem tolerance a intolerance, kterým se ve vztahu k církevním dějinám intenzivně zabývám už celé čtvrtstoletí, přičemž mi stále zřetelněji vyvstává jeho nejednoznačnost. Zápas o pravou toleranci po onom čtvrtstoletí nadále vnímám jako nadmíru důležité téma, důraz však kladu právě na ono slovo „zápas“. Jeho protikladem je pohodlné a laciné hlásání pseudotolerance, které ve skutečnosti bývá spíš projevem relativismu, lhostejnosti či dokonce pyšné nadřazenosti vůči těm druhým, „netolerantním“.
Odstrašujícím příkladem, o kterém jsem již na blogu psal, je pro mne v tomto ohledu mj. nábožensky lhostejný spisovatel Stefan Zweig, od jehož tragického ukončení vlastního života uplyne příští měsíc pětasedmdesát let. Zweigovy historické romány s tématy ze šestnáctého století jsou přímo ukázkovým ztělesněním oné rozporuplnosti pojmu „tolerance“, který v nich pozbývá smyslu autorovým povýšením snášenlivosti na nejvyšší a fakticky jedinou hodnotu se současným ignorováním náboženské podstaty zápasů popisované doby.
Březen letošního roku pro mne bude měsícem Komenského, jehož 425. výročí narození si v něm připomeneme. Komenský je pro mne mužem svádějícím onen zápas o pravou toleranci, současně však i osobností rozporuplnou, jež ve svých textech ukazuje dvojí tvář všeobjímajícího irénika i nesmiřitelného konfesionalisty. Především však pokládám za krajně rozporuplný způsob, jakým byl u nás tento bytostně christocentrický myslitel v posledních dvou stoletích interpretován. Po roce 1918 např. Josef Pekař výmluvně poukázal na rozporuplnost toho, že národ, který se okázale hlásí ke Komenskému, současně „kříže ze škol a i náboženství ze škol vymítá“.
Duben 2017 pro mne bude měsícem Benedikta XVI. alias Josepha Ratzingera, narozeného před devadesáti lety, na Bílou sobotu 16. dubna 1927. S jeho texty a s jeho způsobem myšlení jsem obeznámen do mnohem větší hloubky než u kteréhokoliv jiného papeže, a přesto (či právě proto) se s nimi už po celé čtvrtstoletí poměrně těžce potýkám. Někdy v nich vnímám velkou myšlenkovou a duchovní hloubku (např. ve vztahu k Ratzingerově skvělé knize „Úvod do křesťanství“), jindy zase zarážející povrchnost (např. v Benediktových soudech o rockové hudbě). Jeho pontifikát se (alespoň v mých očích) střídavě vyznačoval velkou otevřeností i jejím nedostatkem, schopností empatie vůči jinak věřícím i její absencí.
Květen letošního roku bude spojen s dramaticky rozporuplným výročím atentátu na Heydricha. Ti, kdo něco vědí o situaci v protektorátě před pětasedmdesáti lety, si toto výročí musejí připomínat nejen s naivním nadšením nad hrdinstvím atentátníků a českým příspěvkem k boji proti nacismu, ale i s děsivým vědomím toho, že našemu národu v důsledku atentátu hrozilo vyvraždění. S poukazem na tuto skutečnost jej tenkrát v soukromých rozhovorech odmítal Emil Hácha, pro kterého smysl jeho trýznivého prezidentství spočíval právě ve snaze pomoci národu přežít dobu nacistické okupace a dovést jej nezdecimovaný k nové budoucnosti. Heydrichův pohřeb, na kterém Hitler Háchovi a protektorátní vládě hrozil deportací celého českého národa ze střední Evropy na Východ, byl chvílí, kdy pro nás vše viselo na vlásku.
Je také třeba připomenout, že atentát už předem rozhodně odmítal domácí odboj, který zabití Heydricha v žádném případě nepovažoval za dostatečnou protihodnotu ke svému totálnímu rozbití a povraždění bezpočtu lidí v rámci nacistické odvety. Otázka, zda měl Edvard Beneš za daných okolností právo trvat na svém příkazu k atentátu, nemůže nebudit kontroverze.
K tématům, nad nimiž se zamýšlím nejčastěji, patří vztah k Bohu v české společnosti a kultuře. V devatenáctém století byl tento vztah dramaticky oslaben a pro mnoho Čechů na jeho místo fakticky nastoupil kryptonáboženský vztah k národu, který byl nepokrytě prohlašován za hodnotu číslo jedna. I umělci hodní toho jména, pro které nahrazení duchovních a existenciálních témat jalovým vlasteneckým pathosem nepřipadalo v úvahu, byli rozpolceni mezi nacionalismem a vírou. Nesmírně zajímavou postavou je pro mne na tomto poli Josef Václav Sládek, jehož 105. výročí úmrtí bych rád připomenul letos v červnu.
Sládek se v průběhu svého života dokázal dopracovat přes povrchní náboženskou skepsi typickou pro jeho dobu k hluboce prožívanému existenciálnímu vztahu s Bohem, jenž je však v jeho verších prožíván právě jen v individuální rovině. Jak ve své velké literárněhistorické monografii uvádí Martin C. Putna, pro Sládka je křesťanský Bůh pevným bodem, zatímco církev zbytečným prostředníkem. I v tom je rozpor, protože křesťanství a náboženský individualismus jsou dvě zcela rozdílné věci.
V letošním roce si připomeneme i výročí dvou československých prezidentů. Za rozporuplného z nich obvykle bývá označován Emil Hácha, jehož 145. výročí narození připadne na letošní červenec. Pokud se však ve smýšlení tohoto člověka, jehož mravní a intelektuální kvality dodnes nebyly doceněny, opravdu objevovaly rozpory, ležely jinde, než se domnívají povrchní kritikové. Háchova ochota k sebeobětování, jejímž projevem celé jeho působení z let 1938–1945 bylo – ochota posloužit národu i za cenu pošpinění vlastního dobrého jména, které se před tímto obdobím těšilo všeobecné vážnosti – svědčí spíš o duchovní či morální velikosti než o rozporuplnosti.
Občas však dumám nad kapitolou „E. Hácha očima grafologa“, publikovanou v háchovské monografii Tomáše Pasáka. Je založena na anonymním rozboru Háchových rukopisů z doby před jeho prezidentstvím a poukazuje mj. na pisatelovy emoční rozpory a vnitřní nejistotu. Některé nejednoznačnosti v Háchově vystupování a jednání by se opravdu daly vysvětlovat tímto způsobem. Protože se Háchou a celým jeho životním příběhem (nejen dobou jeho prezidentství) v posledních pětadvaceti letech zabývám více a hlouběji než ve vztahu ke kterékoliv jiné osobnosti, je pro mne jeho životopis také příkladem obecně lidského údělu, který je u každého z nás poznamenán mnoha věcmi, s nimiž se nejsme s to bezezbytku vyrovnat. V Háchově případě vnímám jako počátek temnějších stránek jeho osobnosti už ztrátu otce, kterou utrpěl v nesmírně citlivém věku dvanácti let.
Hácha pocházel z rodu jihočeských „písmáků“ hluboce zakořeněného v katolickém křesťanství, od svého příchodu do Prahy ke studiu na právnické fakultě se však nepochybně pohyboval spíš v prostředí víře nepříznivém (někdy se tvrdí, že jediným českým univerzitním profesorem mimo teologickou fakultu, který si troufal veřejně mluvit o Bohu, byl na sklonku devatenáctého století T. G. Masaryk). Na rozdíl od Sládka se jistě Hácha protikřesťanskému duchu doby nikdy ani na chvíli nepřizpůsobil a v pramenech jsem nenašel nic, co by nasvědčovalo znejistění jeho víry, přece jen však v zájmu objektivity ocituji slova Františka Škarvana, za protektorátu jednoho z tajemníků prezidenta Háchy a v pozdějších desetiletích také jednoho z představitelů Církve českobratrské evangelické. Ten tvrdí, že Hácha jako mladý právník „duchovně a nábožensky podlehl vlivům posledního desetiletí devatenáctého století s jeho náboženským pozitivismem“. (Dle mého soudu by se tato charakteristika z našich prezidentů hodila mnohem spíš na Beneše než na Háchu.)
Škarvan dále u Háchy zmiňoval „sklon ke skepsi a k pesimismu“ a snad právě tento jeho životní postoj mu připadal málo křesťanský. Jisté však každopádně je, že si Hácha – na rozdíl od tolika jiných českých intelektuálů jeho doby – uchoval křesťanskou víru a v jeho textech či výrocích se nikdy neobjevila sebemenší stopa koketování se snahami o její nahrazení nějakou novou vědeckou či politickou náboženskostí.
Tyto v 19. a 20. století velmi časté tendence naproti tomu výrazně poznamenaly rozporuplnou religiozitu T. G. Masaryka. Její vývoj směřoval od katolicismu jeho dětství až k ryze racionalistické (a v některých Masarykových výrocích takřka až ateistické, jen na člověka zaměřené) religiozitě doby o půlstoletí pozdější. Tento vývoj byl samozřejmě zapříčiněn mj. i Masarykovými rozporuplnými zkušenostmi s katolíky a katolicismem jeho doby. Jisté však je, že Masaryk byl na jedné straně velikým kritikem odnáboženštění české společnosti a na straně druhé k němu svým bojem proti křesťanství v duchu pozitivistické představy o nahrazení teologie a metafyziky vědeckou racionalitou sám výrazně přispěl.
Rozporuplné bylo i Masarykovo chápání politiky a konkrétně demokracie, kterou T. G. M. spojoval s vědou a antropokracií a stavěl do protikladu k teologii a teokracii. Masaryk je na jedné straně dodnes prohlašován za nepřekonatelného učitele demokracie v českém národě, na straně druhé však s trochou kritičnosti nelze nevidět, že jeho pojímání demokracie neodpovídalo standardní demokracii anglosaského typu, ale bylo spojené s utopickými koncepty „lidové“ demokracie jako záruky „pokroku“, které nakonec po druhé světové válce dovedl k žalostným koncům Masarykův nástupce Beneš.
Rozporuplnost zcela jiného druhu lze pozorovat u Martina Luthera, kterého mimochodem právě Masaryk až zlobným způsobem kritizoval za „chorobnost“ či „rozčilenost“ jeho religiozity. Letošní „Lutherův rok“, na jehož říjen připadne symbolické 500. výročí počátku reformace, by měl být v ekumenickém duchu spojen především s připomínáním toho, co je v Lutherově víře a oddanosti Kristu oslovující pro všechny křesťany. Pokládal bych dokonce za potřebné, aby byla Lutherova vášnivá a existenciálně hluboká víra ve spásu v Kristu konfrontována se zcela protikladným duchem dnešního relativismu, pro který je právě víra v jediného Spasitele anatéma.
Lodička křesťanství musí ovšem v dějinách proplouvat mezi Scyllou a Charybdou, mezi zničujícím relativismem na straně jedné a zničující nesnášenlivostí na straně druhé, přičemž Luther, v mládí nesporně zajímavý kritik některých nesnášenlivých schémat katolického středověku, ve zralém věku sám uvízl ve víru intolerance. (Na rok 2017 bohužel nepřipadá jen 500. výročí Lutherova reformátorského vystoupení, ale třeba i 480. výročí Lutherem schvalovaného vyhnání Židů ze Saska.)
Ve vztahu k Marii Terezii, jejíž velmi kulaté výročí (tři sta let od narození) si letos také budeme připomínat, dnes působí rozporuplně její často citovaný výrok, že nechce ani pronásledování jinověrců, ani toleranci. Nešlo však z její strany spíš o upřímné hledání oné cesty mezi Scyllou a Charybdou?
Výročí letošního roku nám tedy skýtají opravdu hojnou látku k přemýšlení o dějinách i současnosti. Závěrem je ještě třeba zmínit to nejděsivější z nich, které si připomeneme v listopadu, kdy budou komunisté slavit 100. výročí (Solženicynovými slovy) „revoluce, která vytvořila Souostroví Gulag“, a současně jako obvykle zapomenou oslavit s ní úzce spojené 150. výročí „vynálezu ostnatého drátu“.
2024 ©