Sestra svatého kříže

Přestože počet mučedníků, kteří trpěli a umírali za vlády komunistického režimu, byl u nás větší než v jiných státech střední a východní Evropy, slova „krev mučedníků je semenem nových křesťanů” se příliš nenaplnila. Dnes je u nás křesťanů méně než kdy dřív a naopak nevraživosti k církvi a nostalgie po době komunismu víc než dost. Týden po nepříliš radostných oslavách 27. výročí pádu komunismu a v předvečer 100. výročí narození mučednice Zdenky Schelingové (25. 11. 1916 – 31. 7. 1955) bych chtěl o to víc připomenout její příběh, z nějž je dnes tak často stíraný rozdíl mezi dobrem a zlem více než zřejmý.

Sestra Zdenka se narodila jako Cecília Schelingová v obci Krivá na slovenské Oravě poblíž slovensko-moravského pomezí v rodině s deseti dětmi jako druhá nejmladší. Její životní příběh připomíná některé jiné životopisy světců, kteří se už v raném věku zamilovali do Ježíše a od té doby pro Něj byli ochotni udělat či vytrpět cokoliv. Můžeme si jej ale jen útržkovitě skládat z nemnoha známých událostí na straně jedné a z poznámek z jejích zápisníků na straně druhé. Ty hovoří  o Kristu, o lásce a o utrpení, které je pro Něho lehké, a obsahují slova jako: „Cítím, jak pomalu vylévám krev za toho, koho miluji.” (1)

Sledování Zdenčiných myšlenek je „pro většinu z nás možné jen do určité míry. Jako kdybychom sledovali let ptáků do takových výšek, kam už nejsme schopni dohlédnout. Někam nad mraky, nad kterými vždy svítí slunce. (2) Sestra Zdenka patřila k těm vyvoleným duším, které v Něho nepřestaly věřit ani při největších bouřích naší kruté doby.” (3)

Už ve svých patnácti letech nastoupila životní cestu řeholní sestry. „Její rodiče měli radost z jejího rozhodnutí a sourozenci na ni byli hrdí. Při loučení bylo zvykem, že s děvčaty, která nastupovala do kláštera, se u vlaku loučila celá vesnice. Maminka pak doprovodila dceru do Podunajských Biskupic, kde Cecílie vstoupila mezi kandidátky Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže. Následovaly dva roky ošetřovatelské školy a pak speciální kurz radiologie. První sliby složila 30. ledna 1937. Bylo jí dvacet let. Dostala řeholní jméno Zdenka.” (4)

Trpěla zdravotními problémy (tuberkulózou zad a pleuritidou), ale v láskyplné službě Kristu v nemocných jí to nezabránilo. Působila v nemocnici v Humenném a od roku 1942 ve fakultní nemocnici v Bratislavě. Tamější lékaři o ní později mluvili jako o „andělu v lidském těle” či o Matce Tereze v mladém věku, kterou jim prý připomínala. (5)

Když po únoru 1948 začalo pronásledování církve, sestry svatého Kříže mohly jako zatím nenahraditelné zůstat v nemocnicích. Státní nemocnice v Bratislavě, v níž sestra Zdenka pracovala, se však zároveň stala místem, do kterého byli dopravováni zmučení vězňové z vyšetřovací vazby. Jedním z těchto pacientů–vězňů byl i kněz ThDr. Štefan Koštial, který jí prozradil, že pomohl jistému člověku k útěku přes hranice, za což ho posléze zatkli se slovy: „Toho človeka, čo utiekol, sme mali skoro na povraze. Teraz ty budeš za neho visieť!” (6)

V únoru 1952, krátce před procesem s Otcem Koštialem, mu sestra Zdenka pomohla uprchnout. „Připravila čaj, do kterého nasypala uspávací prostředek, a nabídla jej dozorci Štefanu Hrdlicovi, který měl tu noc službu u nemocného kněze. Podařilo se.  Strážný tvrdě usnul a knězi se podařilo utéct. Po jeho útěku si sestra Zdenka klekla pod kříž a modlila se: 'Pane Bože, za jeho život obetujem svoj jediný. Pomož mu dostať sa do bezpečia a ostať nažive…” (7)

Útěk P. Koštiala úspěšný nebyl – byl při něm chycen a posléze odsouzen k devatenácti letům vězení. Dobu teroru nicméně přežil a dočkal se pádu komunismu. O událostech roku 1952 však ani po něm nechtěl hovořit s tím, „že bude jednou mluvit až před Pánem Bohem. Zřekl se i finanční náhrady za dobu věznění.” (8)

Sestru Zdenku estébáci, rozběsnění jeho útěkem, chytili do pasti. Když pomáhala dalším politickým vězňům z řad kněží k útěku, který byl ve skutečnosti provokací organizovanou Státní bezpečností, byla zatčena a ve vyšetřovně StB vyslýchána způsobem, který překonával snad i metody gestapa. Spoluvězeňkyni Heleně Kordové (manželce plukovníka Kordy, který také zemřel na následky komunistického mučení) o tom později vyprávěla:

„Když mě zatkli, moje vyšetřování se začalo kopanci. Potom mě hodili do jakéhosi koryta s ledovou vodou, ještě oblečenou v šatech. Takto ponořená hlavou dolů do vody, pocítila jsem strašnou bolest ve vnitřnostech, protože obrovská noha nějakého muže tiskla moje tělo ke dnu koryta. Dusila jsem se vodou. Toho bezohledného muže asi těšilo, když viděl, jak se dusím – že moje tvář se stahuje téměř ve smrtelných křečích. Na chvíli mi pozvedl hlavu, abych se úplně nezadusila. Potom mě zase ponořil celou do vody a vahou své nohy mi opět tlačil tělo ke dnu koryta. Ztratila jsem vědomí. Probudila jsem se na betoně ve tmavé místnosti… Náhle se otevřely dveře a dva muži mě za vlasy odtáhli do vedlejší místnosti. Tam ze mě servali šaty a obnaženou mě vytáhli skřipcem nahoru. Nakonec mě zavěsili na skobu upevněnou u stropu. Do místnosti vstoupili tři další muži. Postavili se pode mě, jak jsem visela od stropu, a řvali na mě jako zvěř. Násilím chtěli, abych prozradila, kdo mi pomáhal při osvobození kněze z nemocnice. Na tyto otázky jsem vždy tvrdošíjně odpovídala: 'Nikdo, nikdo, nikdo mi nepomáhal.' Začali mě bít gumovými obušky. A bili a bili a bili, dokud jsem neztratila vědomí. Nevím, jak dlouho mě nechali viset na skobě. Po nějakém čase jsem se probudila zavinutá v plachtě z pytloviny, na které mě odtáhli z mučírny. Plachta byla mokrá. Mučitelé vědrem chladné vody polévali vyšetřované, kteří při strašném bití ztratili vědomí. Na plachtě byly krvavé skvrny – krev prosakovala z mých ran… Moje tělo byla jedna otevřená rána.” (9)

Tyto i jiné druhy estébáckého mučení se dále opakovaly, ale změny Zdenčiny výpovědi nedosáhly. Nakonec se tedy vyšetřovatelé pokusili zamaskovat stopy svých metod, aby mohli Zdenku postavit před soud. Dne 17. června 1952 byla Státním soudem v Bratislavě odsouzena ke dvanácti letům vězení. Umístili ji do vězení v Rimavské Sobotě, kde ji náčelník věznice nutil k donášení na spoluvězně. Po svém odmítnutí byla 16. dubna 1953 za trest přeložena do neblaze proslulé ženské věznice v Pardubicích. Později prošla i věznicemi v Brně a v Praze na Pankráci. V pověstné pankrácké nemocnici, kde kdysi zemřel i prezident Hácha, ji poznala Helena Kordová, která reagovala na výzvu dozorkyně k ošetřování nemocné po chirurgickém zásahu:

„Když se paní Helena přihlásila, byla odvedena na jinou celu, kde byly jen dvě postele. Za několik hodin přivezli na vozíku nehybnou ženu, smrtelně bledou. Trvalo dlouho, než se probrala z narkózy, a na paní Helenu se upřely krásné, hluboké modré oči s výraznými černými řasami. Byl v nich smutek z prožitého utrpení, ale i to, co charakterizovala paní Helena jako výraz klidného, takřka šťastného dítěte. 'Kdo jsi?' zeptala se jí přímo. 'Som reholná sestra svätého Križa,' zněla odpověď. Během tří týdnů se sblížily jako dvě rodné sestry. Jednoho dne paní Helena na vlastní oči viděla strašnou ránu na hrudi sestry Zdenky po amputaci prsu…” (10)

Operace provedená v extrémních vězeňských podmínkách a nenásledovaná prakticky žádnou další zdravotní péčí nezastavila rakovinové onemocnění, které u Zdenky vypuklo v prsu, do kterého ji při výsleších bili. Aby příčiny její smrti nebyly příliš zřejmé, obdržela 7. dubna 1955 amnestii.

„Její první cesta po propuštění z Pankráce vedla do kostela, kde se vyzpovídala a přijala Nejsvětější Svátost. Vždyť právě o svátostný život byla ve vězení nuceně ochuzena. Následovaly krátké návštěvy spolusester v Bratislavě a v Trnavě. Ale její zdravotní stav se rychle zhoršoval. Byla přijata do nemocnice v Trnavě. Šlo jen o snahu zmírnit bolesti – její stav byl totiž už beznadějný. Na léčbu bylo příliš pozdě. V neděli ráno 31. července 1955 přijala pomazání nemocných a sjednocena s Kristovou obětí vešla do věčného života. Bylo jí 38 let. Jako příčina smrti byla jednoduše uvedena rakovina…” (11)

I když sestra Zdenka chtěla být tichou, jen Bohu známou obětí přinesenou z lásky ke Kristu za pronásledované kněze, toto její přání se nakonec nesplnilo. Dne 16. září 2000 byl v Trnavě zahájen biskupský proces jejího blahořečení. Již 14. září 2003 pak papež Jan Pavel II. při své návštěvě Bratislavy prohlásil Zdenku Schelingovou za blahoslavenou jako mučednici, která byla vědomě ochotna zemřít pro Krista a pro dobro církve se současným odpuštěním těm, kteří ji mučili. Letos,  18. září 2016, byl zahájen i proces jejího svatořečení. Mezitím o ní režisérka Ivica Kušíková natočila dokumentární film Zdenka, v němž je odkaz této ženy vyjádřen propojením jejího příběhu s příběhem komunistického soudce, který stál v čele Státního soudu odsuzujícího nevinné oběti:

„O vzestupu, pádu a obrácení  tohoto soudce hovoří ve filmu jeho syn. Katarze, touha po odpuštění a ochota odpustit jsou pak dalšími silnými a nadčasovými momenty filmu. Dokument též ukazuje, jak různě člověk reaguje na mezní situace. Historička Veronika Zwiewková o tom píše: 'Při střetu bezmocného člověka a dočasné moci režimu nakonec paradoxně vítězí ten, kdo v očích světa prohrává. A jeho odpuštění je znamením naděje pro ty, kteří touží vymanit se ze sítě zla.'” (12)

Poznámky:

1) „Meditace sestry Zdenky”, Milujte se!, 2012, roč. 6, č. 20, s. 14.

2) Životopisec Zdenky Schelingové A. Habovštiak si jako název své knihy zvolil její slova Za mrakmi je moje milované Slnko.

3) Božena Kuklová-Jíšová, Krásná němá paní: Příběhy vězněných žen z padesátých let, Praha: ARSCI, 2009, s. 96–97.

4) Marek Dunda, „Přes Pardubice, Brno a Prahu do nebe”, Milujte se!, 2012, roč. 6, č. 20,s. 8.

5) Tamtéž.

6) Božena Kuklová-Jíšová, Krásná němá paní, s. 94.

7) Tamtéž.

8) Tamtéž, s. 96.

9) Zdenka Schelingová, „On, Ježíš, vždy stál při mně”, Milujte se!, 2012, roč. 6, č. 20, s. 11–12.

10) Božena Kuklová-Jíšová, Krásná němá paní, s. 93–94.

11) Marek Dunda, „Přes Pardubice, Brno a Prahu do nebe”, s. 10.

12) Matúš Demko, „V nebi pochopíme skutečný záběr” (rozhovor s Ivicou Kušíkovou), Katolický týdeník, 22. – 28. 4. 2014, roč. 25, č. 17, s. 12.