Hlasování v anketě Katolického týdeníku o „Knihu čtenářů“ roku 2018 (1) je pro mne velmi jednoduchou záležitostí, protože v nabídce volitelných titulů z řady téměř výhradně současných autorů vyniká jediné klasické, věky prověřené dílo v podobě nového vydání Dialogu s Boží prozřetelností svaté Kateřiny Sienské.
Skvostná díla autorů filosofické, teologické a mystické klasiky od patristiky po počátky novověku (Augustina, Anselma, Tomáše Akvinského, Eckharta, Kateřiny Sienské, Jana od Kříže apod.) jsou tím, co by se podle mne mělo číst ve všech školách namísto žvástů novodobých „velikánů“.
Ve srovnání s výše zmíněnými autory mi všichni ti Rousseauové, Comtové, Marxové, Freudové a spol. připadají jenom jako taková sebestředná povykující sebranka, která ve skutečnosti nemá co smysluplného říct. Na vysvětlenou své příkré formulace bych pro ilustraci zmínil protiklad mezi velikostí Augustinových Vyznání, v jejichž středu stojí svědectví o milosti Toho, s nímž se my hříšníci ve svých životech setkáváme, a nicotností Vyznání Jeana-Jacquese Rousseaua, která jsou jen svědectvím o nabubřelosti autorova ega.
Protiklad mezi vyjítím ze sebe a sebestředností, mezi láskou a sebeláskou či mezi hledáním Pravdy a vlastní „pravdou“ je i tématem Kateřinina Dialogu s Boží prozřetelností a také celého života sienské světice, která si pro sebe neponechala nic, ale celá shořela v božském ohni, který, jak píše v závěru Dialogu, „spaluje všechnu sebelásku duše“. (2)
V názvu svého dnešního článku, který je jen takovým záměrně vyostřeným výkřikem, jsem použil slova „středověk“ a „novověk“ ne ve smyslu dvou časově ohraničených dějinných období, ale ve smyslu dvou proti sobě stojících mentalit.
Určité časové rozhraničení však mezi nimi možná vést lze (i když spousta například barokních autorů nebo i někteří naši současníci patří v mém smyslu slova do „středověku“ a naopak mnozí dávnější autoři do „novověku“). Procházelo by zhruba čtrnáctým stoletím a oddělovalo od sebe dobu mistra Jana Eckharta a dobu mistra Jana Husa.
Hus může být – a v Čechách také odedávna je – oslavován jako průkopník důrazu na individuální svědomí. Osobně jsem však přesvědčen o tom, že novověký individualismus, u jehož kolébky tento muž například podle Přemysla Pittra stál (3), rozhodně není jednoznačně pozitivní. Z hlediska onoho věčného boje mezi láskou a sebeláskou by se dal považovat spíš za velkou prohru. Nechci nijak zpochybňovat to, že v Kostnici Hus jednal podle svého svědomí a ve víře, že tak následuje Krista (4); srovnání s jednáním mistra Eckharta o století dříve však imponující dojem z jeho jednání přinejmenším oslabuje.
Někdo by se mohl divit, proč jsem mezi výše uvedené příklady katolických klasiků zařadil „kacíře“ Eckharta, jenž se na rozdíl od svaté Kateřiny, která teologicky kráčela po vyšlapaných pravověrných cestách, pustil do rozvíjení originální vlastní nauky, v níž navíc občas přestřeloval. Právě on však pro mne ztělesňuje velikost „středověku“.
Zatímco Hus, slavný mistr pražské univerzity, v Kostnici považoval za nemožné odvolat a pokořit se před svými soudci, Eckhart, neporovnatelně slavnější pařížský mistr, se o sto let dříve na sklonku svého úctou bezpočtu žáků naplněného působení pokořil bez sebemenšího zaváhání. V knize 15 dní s mistrem Eckhartem jsem si přečetl toto velmi případné vysvětlení Eckhartova podrobení se těm, kteří odsoudili nepravověrnost části jeho díla:
„Byl poslušný ([…] veřejně přečetl úkon podrobení) [a] především uplatňoval odpoutanost (od svého díla, od své pověsti, od svých idejí) a odevzdanost. To všechno jsou věci, které učil. Kdyby jednal jinak, kdyby nepraktikoval, nežil to, co vždycky šířil, popřel by zkrátka sám sebe zvláště v historickém kontextu své doby, která se od té naší velmi liší. Byl by mistrem, kterého lze číst, nikoli mistrem pro duchovní život.“ (5)
I když nezpochybňuji, že mistry pro duchovní život můžeme či musíme hledat i mezi svými současníky, vidím je spíš ve velikánech křesťanského středověku a každopádně jen v těch, kteří s Kateřinou, Eckhartem a dalšími nalezli štěstí, pokoj a svobodu v Bohu, který je vysvobodil z pout vlastního ega.
Poznámky:
1) Příloha Katolického týdeníku, 30. 10. – 5. 11. 2018, roč. 29, č. 44.
2) Svatá Kateřina Sienská, Dialog s Boží prozřetelností, 2. vyd., Praha: Krystal, 2004, s. 347.
3) Viz Přemysl Pitter, „Hus, průkopník nové doby“, in: týž, Duchovní revoluce v srdci Evropy, 2. vyd., Praha: Kalich, 1995, s. 27–39.
4) Toto ovšem není interpretace převládající v novodobém českém povědomí a publicistice, která si do Husa promítala moderní „ideály“ typu nacionalismu, komunismu apod.
5) Dom André Gozier, 15 dní s mistrem Eckhartem, Brno: Cesta, 1997, s. 9.
2024 ©