Britská monarchie v sedmnáctém století I

Napsal Vít Machálek (») 31. 1. 2019 v kategorii Dějiny zemí a měst, přečteno: 553×

Dne 30. ledna 2019 uplynulo 370 let od tragické události z roku 1649, kdy z vůle anglických revolucionářů kat usekl hlavu králi Karlu Prvnímu. Na rozdíl od svržení stejnojmenného rakouského císaře a českého krále na konci první světové války ovšem tato událost neznamenala konec monarchie, která v Británii trvá dodnes.

Široké veřejnosti jsou asi britské dějiny sedmnáctého století známé hlavně z Dumasových Tří mušketýrů, jejichž druhý díl líčí zajetí, odsouzení a popravu Karla Prvního a závěrečný třetí díl restauraci monarchie za Karla Druhého. Je ovšem třeba připomenout, že Tři mušketýři nejsou literaturou faktu v o nic větší míře než Robinson Crusoe či Gulliverovy cesty. A že dobrodružství Defoeova Robinsona, podle románu zahájená v roce 1659, či Lemuela Gullivera, který se ve fantazii Jonathana Swifta vydal na své výpravy v roce 1699, ve skutečnosti o Británii sedmnáctého století vypovídají pořád ještě víc než výplody Dumasovy literární fabriky z devatenáctého století.

Cynismus Swiftova sarkastického líčení anglických dějin je ovšem pověstný. Když jeho Gulliver přichází do Liliputu, dozvídá se tam od jednoho z místních hodnostářů o válce mezi Liliputány a Blefuskuány, která prý „začala při této příležitosti: Všeobecně se připouští, že se vajíčka rozbíjela před jídlem původně na tlustším konci. Ale když se děd nynějšího Veličenstva jako hoch chystal jíst vejce a rozbíjel je podle starobylého způsobu, řízl se náhodou do prstu. Poté vydal jeho císařský otec vyhlášku a pod velkým trestem poddaným naporučil, aby rozbijeli vejce na užším konci. Národ se nad tím zákonem tak pohoršoval, že z toho podle našich dějepisců vzniklo šestero povstání. Jeden císař v nich pozbyl života, druhý koruny. Panovníci blefuskuánští ty občanské vzpoury ustavičně podněcovali. A když byly potlačeny, vyhnanci se vždycky uchylovali do té říše. Počítá se, že v rozličných dobách podstoupilo raději jedenáct tisíc lidí smrt, než by se podrobili a rozbijeli vejce na užším konci. O tom sporu bylo napsáno mnoho set velkých svazků, ale knihy tlustokoncových jsou už dlouho zakázány a celá strana je ochromena zákonem o držení úřadů.“ (1)

Liliput a Blefusku zde představují Anglii a Francii. Panovníkem, který vydal onu s velikými tresty pro neposlušné spojenou vyhlášku, je Jindřich Osmý, zakladatel anglikánské církve. Stranou ochromenou pronásledováním jsou samozřejmě katolíci a panovníkem, který v povstání pozbyl života, Karel První (který ovšem katolíkem nebyl). Tím, který pozbyl koruny, je míněn jeho syn Jakub Druhý.

Dynastie Stuartovců, k níž nešťastní králové od popraveného Karla Prvního k vyhnanému Jakubovi Druhému patřili, měla ovšem také sama leccos na svědomí, a to právě i na poli perzekuce katolíků a rozdmýchávání náboženských konfliktů. Její zakladatel Jakub První (1603–1625), který ve svých rukou soustředil korunu Anglie, Skotska a Irska, praktikoval vůči katolickému Irsku ještě osudovější politiku než jeho předchůdci z rodu Tudorovců. Po roce 1609 začali být v severním Irsku usídlováni protestantští kolonisté z Anglie a Skotska, čímž bylo zaděláno na staletý konflikt v Belfastu. (2) Současně pokračovalo pronásledování anglických katolíků, mezi nimiž ovšem také nebyli jen samí beránci. Roku 1605 došlo ke známému pokusu katolických spiklenců (kteří byli ovšem odhaleni a brutálně popraveni) o atentát na krále v parlamentu.

Pronásledování katolíků bylo obzvlášť ostré v kalvínském Skotsku, kde byl kromě řady jiných v roce 1615 po dlouhém mučení popraven známý jezuitský mučedník Jan Ogilvie. Zatímco skotskou „národní“ církví se stalo kalvinisticky orientované presbyteriánství (s volenými staršími-presbytery), v Anglii trval systém episkopální (biskupské) anglikánské církve v čele s králem. V Anglii reprezentovali kalvínský vliv puritáni (podle spisu Puritan Articles of Convocation z roku 1563), dlouhodobě požadující „očistu“ anglikánské církve od katolických prvků a v Jakubově vládě spatřující „předzvěst brzkého Božího soudu. Část z nich se na podzim roku 1620 vydala lodí Mayflower do Severní Ameriky, kde položila základ novodobého amerického národa. Když se puritánští ,otcové poutníci‘ později dozvěděli, že ve stejném měsíci, kdy připluli k americkým břehům, zvítězila katolická vojska nad protestantskou armádou na Bílé hoře, zařadili na čestné místo ve svých zpěvnících truchlivou píseň o ,nešťastné bitvě u Prahy‘.“ (3)

I když panovníkem na Bílé hoře poražených kalvinizovaných Čech byl Jakubův zeť Fridrich Falcký, anglický král v této době postupoval v zahraniční politice velmi zdrženlivě a Fridricha proti Habsburkům nepodpořil. „Jakubova politika vůči Čechám byla ostře kritizována, zejména když se ukázalo, že angllické oddíly nedokáží uhájit ani Falc. Parlament postavil před soud aspoň jeho lorda kancléře, známého filozofa sira Francise Bacona. Bacon byl odsouzen pro úplatkářství a proti králi byla odhlasována tzv. Velká protestace (18. prosince 1621). Vyhlašovala právo parlamentu zabývat se otázkami zahraniční politiky. Král Jakub parlament rozpustil, i když mu nebyly povoleny daně.“ (4)

Už od začátku dvacátých let se tak ústřední otázkou řešenou v anglických dějinách sedmnáctého století stávala otázka vztahu mezi králem a parlamentem, teprve po mnoha dramatických peripetiích vyřešená ve prospěch klasické konstituční monarchie spojené s dělbou moci.

Za krále Jakuba ještě neexistovaly žádné politické strany, i když se již rýsovalo rozdělení na stoupence autority krále (a episkopátu) a stoupence silných pravomocí parlamentu. Vývoj postupně směřoval ke zrodu toryů a whigů, ve Swiftově parodickém líčení jeho Liliputu popsaných jako Trameksani neboli strana stoupenců vysokých podpatků na střevících a Slameksani neboli strana nízkopodpatkářů. (5)

Když po Jakubově smrti z roku 1625 nastoupil na trůn jeho syn Karel První, dělal samozřejmě politiku „trameksanskou“. Puritány vedle jeho snah vládnout spíše absolutisticky jako panovník zodpovědný jen Bohu než pod kontrolou parlamentu iritovala i skutečnost, že se v roce svého nástupu na trůn oženil s katoličkou, francouzskou princeznou Jindřiškou. Postupně získávali politický vliv a s kalvinismem spojená teorie o právu na odpor proti „tyranovi“ podkopávala samotné základy monarchie.

V dobovém propletenci politických a náboženských sporů se Anglie začínala propadat do chaosu. V roce 1628 Karel parlamentu formálně potvrdil Petition of Rights, dokument omezující možnosti státní moci zasahovat do práv občanů, o rok později však už následoval králův zásah proti parlamentní opozici a začátek jeho dlouholeté vlády bez parlamentu. Ve střetu šlo o prestiž panovníka, o otázku daní, o zahraniční politiku a samozřejmě i o náboženské otázky.

Karel se ve své náboženské politice spoléhal na rady Williama Lauda, od roku 1628 anglikánského biskupa v Londýně a od roku 1633 arcibiskupa v Canterbury. Ty však vedly jen k eskalaci konfliktu mezi korunou a presbyteriány, kteří roku 1638 vytvořili ve Skotsku Národní svaz (Covenant).

„Na pokus vnutit Skotsku věrouku anglikánské církve odpověděla roku 1639 skotská šlechta vpádem do Anglie. Karel I. se tím dostal do krajní tísně. Na dobrovolnickou armádu ani městské milice nemohl vzhledem ke svému postavení v Anglii spoléhat a na verbování žoldnéřů mu chyběly finanční prostředky. Jedinou možností, jak získat peníze na boj proti Skotům, bylo přimět parlament, aby povolil vybírání daní. Proto svolal po třináctileté přestávce na jaře r. 1640 parlament. V parlamentních volbách získali převahu přívrženci opozice, kteří pak na počátku jednání prohlásili, že nebudou jednat o daních, dokud král nepotrestá své rádce, jimž puritáni přičítali hlavní odpovědnost za porušování parlamentních práv.“ (6)

Od té chvíle šlo o život jak arcibiskupu Laudovi, tak také lordu Thomasu Straffordovi, dlouholetému správci Irska, který si tam svou politikou tvrdé ruky znepřátelil téměř všechny, katolíky i protestanty. Karel své rádce obětovat odmítl a tzv. krátký parlament záhy zase rozpustil. Bez daní povolených parlamentem se však ve válce se Skoty dostával do bezvýchodné situace, a tak došlo koncem roku 1640 ke svolání tzv. dlouhého parlamentu, který pak formálně zasedal téměř dvacet let. Dlouhý parlament si hned v roce 1641 vynutil popravu Strafforda a o nic lepší osud nečekal ani Lauda.

Katoličtí Irové v témže roce využili vnitroanglických rozporů a povstali proti anglické nadvládě, přičemž formálně zachovali věrnost králi proti parlamentu. Paralelně s boji v Irsku eskalovala situace v samotné Anglii, kde se začátkem roku 1642 „královi stoupenci neúspěšně pokusili zatknout vůdce opozice Johna Pyma, Johna Hampdena a některé další osoby. Král se po tomto marném pokusu o upevnění vlastní moci počal cítit v hlavním městě Londýně nepříliš bezpečně, a tak je raději opustil. Karel I. sice neměl většinovou podporu v zemi, ale ani jeho protivníci nezískali obecné sympatie. Anglie se rozdělila na dva tábory a obě strany se chystaly na ozbrojený boj. Zásadní střet na sebe nenechal dlouho čekat – v létě téhož roku vypukla občanská válka.“ (7)

K hlavním velitelům roajalistů v ní patřil Ruprecht Falcký (v Čechách narozený syn Fridricha Falckého), zatímco mezi veliteli opozičních vojsk vystoupil do popředí Oliver Cromwell, který se stal vůdcem „puritánské revoluce“. Revoluční armáda porazila „roajalisty v červnu 1645 v bitvě u Naseby a o rok později se Karel I. vzdal Skotům. Tím v podstatě skončila první občanská válka. Vítězství parlamentu, v němž nejpočetnější složkou byli presbyteriáni, posílení spojenectvím se skotskými souvěrci, se zdálo být úplné. Presbyteriáni zkonfiskovali pozemky roajalistů a prohlásili presbyteriánský kalvinismus za státní náboženství. Pak se snažili o smíření s králem, který poté, co ho Skotové vydali, byl internován na zámku Holmby Castle.“ (8)

Radikální představitelé armády v čele s Cromwellem, označovaní jako independenti (nezávislí), však jakýkoliv kompromis znemožnili. Zmocnili se krále a pokořili „parlament, z něhož po zákroku plukovníka Prida byla vyloučena presbyteriánská většina. Zbývající část parlamentu, složená asi ze šedesáti independentů (The Rump), se rozhodla skoncovat s králem i monarchií. Karel I. unikl na ostrov Wight, odkud vyjednával o vytvoření koalice, v níž by se roajalisté spojili s presbyteriány a Skoty. Skotská armáda však byla Cromwellem poražena v srpnu 1648 u Prestonu, a to znamenalo konec druhé občanské války.“ (9)

Povstalci tak sice zvítězili, ovšem za cenu úplného opuštění původních ideálů, charakteristického snad pro všechny vítězné revoluce. Místo konstituční monarchie byla nastolena diktatura a místo posílení autority parlamentu došlo k jeho likvidaci. Tzv. kusý parlament, který byl jen nástrojem v Cromwellových rukou, Karla Prvního ve zjevně neregulérním procesu odsoudil k smrti, aby pod pláštíkem odstranění královského „tyrana“ mohla být nastolena tyranida Olivera Cromwella.

Dne 27. ledna 1649 byl král po krátkém monstrprocesu odsouzen k smrti a o tři dny později popraven za šeredného divadla, při kterém kat ukazoval lidu jeho useknutou hlavu a diváci si spěchali namočit kapesník do jeho krve, aby měli suvenýr. (10) Byla vyhlášena republika a monarchie domněle navždy zanikla.

(pokračování)

Poznámky:

1) Jonathan Swift, Gulliverovy cesty, Praha: Albatros, 2004, s. 41–42.

2) Viz T. W. Moody, F. X. Martin a kol., Dějiny Irska, Praha: Lidové noviny, 1996, s. 145.

3) Pavel Bělina et al., Dějiny evropské civilizace II. 2. vyd., Praha–Litomyšl: Paseka, 1997, s. 36.

4) Josef Polišenský, Dějiny Británie, Praha: Svoboda, 1982, s. 93–94.

5) Viz Jonathan Swift, Gulliverovy cesty, Praha: Albatros, 2004, s. 41.

6) Miroslav Hroch a kol., Obecné dějiny II: Dějiny novověku, Praha. Státní pedagogické nakladatelství, 1988, s. 20.

7) Petr Čornej – Ivana Čornejová – František Parkan, Dějepis pro gymnázia 2: Středověk a raný novověk, Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, 2001, s. 134.

8) Josef Polišenský, Dějiny Británie, Praha: Svoboda, 1982, s. 97.

9) Tamtéž.

10) Viz „Poprava Karla I.: Zavinil jeho pád vřed v hlavě?“, History Speciál, 2014, č. 2, s. 47.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a osm