Britská monarchie v sedmnáctém století II

Zatímco u nás má patrně většina lidí dodnes pocit, že v politice jde o osoby jednotlivých politiků, Angličané už dávno pochopili, že podstatné nejsou charizmatické osobnosti, ale instituce a pravidla. Poté, co nechal roku 1649 revolucionář Cromwell popravit krále Karla, aby se pak fakticky posadil na trůn místo něj, jako by Anglii tento jediný omyl stačil k trvalému vystřízlivění z extremistické politiky. 

Cromwell po čtyři roky vládl v roli „prezidenta republiky“ zdánlivě parlamentárním způsobem, ve skutečnosti si však „přisvojil nejvyšší výkonnou, soudní i zákonodárnou pravomoc“. (1) Opozici z řad umírněných presbyteriánských politiků nakonec v dubnu 1653 zlikvidoval rozehnáním jí ovládaného „dlouhého“ parlamentu a jeho nahrazením „parlamentem svatých“, v němž byli zastoupeni představitelé radikálních náboženských skupin. Uprostřed diskusí nového parlamentu o ideální podobě bohabojného státu zvítězil tvrdý politický pragmatismus. Cromwell nechal rozpustit i „parlament svatých“ a v prosinci 1653 si nechal udělit titul lorda protektora. (2) Jako lord protektor „vyhlásil omezenou náboženskou svobodu pro ,pravověrné‘ náboženské obce, jejichž pravověrnost ovšem určoval sám“. (3)

Postavení tradičně pronásledovaných katolíků bylo v Anglii v této době ještě relativně klidné (Cromwell byl ochoten tolerovat všechna křesťanská vyznání nestavící se proti jeho vládě, i když politická práva směli mít výhradně jen „pravověrní“); obětním beránkem Cromwellova režimu se však stali katolíci v Irsku. Hned po popravě Karla Prvního „se vylodila Cromwellova vojska v Irsku a s nebývalou krutostí potlačila irské povstání z r. 1642. Cromwellovi vojáci nebrali zajatce a vraždili i civilisty. V roce 1652 jeho vojska zvítězila a došlo k dalším konfiskacím půdy, která byla podobně jako v Čechách té doby rozdělována důstojníkům vítězné armády. Za jedenáct let klesl počet obyvatel Irska v důsledku bojů, masakrů a nakažlivých nemocí téměř na polovinu. Tyto události z poloviny 17. století jsou dosud v živé národní paměti [Irů].“ (4) „Jedním z projektů, kterými chtěl Cromwell získat podporu veřejného mínění, byl v letech 1656–1658 plán na podporu české emigrace a její přestěhování do nepokojného Irska.“ (5) K jeho uskutečnění naštěstí nadešlo.

Cromwell si vojensky „poradil“ i se Skoty, kteří se postavili na stranu stejnojmenného syna popraveného krále Karla (skotské povstání potlačil ve stejné době jako irské). Byl však bezmocný proti prosté skutečnosti: čas pracoval pro monarchisty. Král je dědičnou institucí, ale diktátor je pouhou osobou, na jejíž místo nemá po jeho smrti kdo nastoupit. Když roku 1658 Oliver Cromwell zemřel, po krátkém a neúspěšném pokusu s vládou jeho syna Richarda se znovu vrátil na scénu někdejší „dlouhý“ parlament, který připravil restauraci Stuartovců.

Velitel anglických jednotek ve Skotsku generál Monck se svým vojskem „obsadil Londýn a dohodl se s londýnskou City a některými předáky ,dlouhého‘ parlamentu o podmínkách přijetí Karla II. na anglický trůn. Na základě tohoto jednání vydal Karel II. v květnu 1660 v nizozemské Bredě deklaraci, v níž sliboval ponechat v platnosti dosavadní majetkové poměry v Anglii, zachovávat náboženskou toleranci a udělit milost všem účastníkům revoluce s výjimkou ,královrahů‘, tj. účastníků soudu nad jeho otcem.“ Své sliby však po nástupu na trůn zčásti nesplnil, a to především ve vztahu k náboženské toleranci. Anglikánská církev byla prohlášena za jediné povolené vyznání v zemi. Zbytky katolíků i radikální protestanti, kteří setrvali v odporu, byli „nyní označováni termínem dissenteři“. (6)

Roku 1673 vydal parlament protikatolický zákon Test Act, který vyloučil katolíky (a puritány) ze zastávání státních úřadů. „Římskokatolická víra nepřestala být terčem mimořádně primitivních a zlovolných předsudků lidu, jež se nejvíce projevovaly v Londýně.“ (7) Protikatolická hysterie kolem „papeženeckého spiknutí“ měla tragické následky nejen ve vlastní Anglii, ale především v Irsku, kde „arcibiskup Peter Talbot zemřel ve vězení a arcibiskup Oliver Plunkett zemřel mučednickou smrtí na šibenici. Pětadvacet let vlády Karla II. přineslo katolíkům mnoho úzkosti a zklamání.“ (8)

Chvalně známým aktem anglického parlamentu z doby vlády Karla Druhého naproti tomu zůstává Habeas Corpus Act z roku 1679, důležitý mezník na cestě k právnímu státu chránícímu jednotlivce před zvůlí státní moci. Habeas Corpus Act chránil osobní svobodu zákazem zatčení a věznění bez soudního příkazu.

Po jeho vydání se však Karel paradoxně vydal cestou absolutistické vlády, opírající se o armádu, toryovskou šlechtu a anglikánskou církev (politické rozdělení na torye a whigy zhruba odpovídalo náboženskému rozdělení na konzervativní anglikány a protestantské dissentery). „Toryovským převratem z roku 1681 byl rozpuštěn parlament a puritánští disidenti byli nuceni k emigraci nebo byli dokonce popravováni…“ (9)

Karlova vláda bez parlamentu trvala až do jeho smrti z roku 1685. Jeho nástupce Jakub Druhý v ní pak zamýšlel pokračovat, ovšem s tím velkým rozdílem, že se místo opírání se o státní anglikánskou církev postavil na stranu katolíků. Hned po nástupu na trůn „vydal deklaraci, kterou se rušily všechny zákony o vyloučení katolíků z vojenské a civilní služby. Anglikánští duchovní ale odmítli deklaraci vyhlásit v kostelích.“ (10)

Hlásání nutnosti bojovat proti katolicismu a absolutismu zmobilizovalo velkou část anglické veřejnosti, přičemž se proti králi postavili nejen anglikáni, ale i protestantští dissenteři, kteří odmítli jeho nabídku na zrovnoprávění. Proti Jakubovi vypuklo lidové povstání, do jehož čela se postavil vévoda z Monmouthu. Nezískalo podporu whigů a bylo poraženo. Když se však králi narodil syn a vypukly obavy z vlády katolické dynastie, roku 1688 „sedm anglických velmožů vyzvalo Viléma Oranžského, manžela Jakubovy protestantské dcery, aby z Anglie svého tchána vyhnal. Král nenašel žádnou podporu, a tak uprchl do Francie k Ludvíku XIV.“ (11)

Události s tím spojené se zdá být značně nadnesená nazývat tradičním pojmem „slavná revoluce“. Lze však uznat, že při nich opravdu šlo i o něco jiného než jen o obligátní boj mezi dvěma adepty trůnu různého vyznání. Vilém Oranžský při nástupu na anglický trůn začátkem roku 1689 vydal Prohlášení práv (Bill of Rights), kterým se zavázal, „že nebude rušit zákony přijaté parlamentem ani si osobovat nejvyšší soudní pravomoc“. (12) Rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní, jehož známým teoretikem se stal John Locke, rozhodně lze označit za pozitivní výsledek anglického vývoje v sedmnáctém století. Lepší systém dodnes nikdo nevymyslel. Myslím, že není příliš odvážné tvrdit, že právě on je základem politického významu nejen Anglie, ale i celého novodobého Západu.

Na významu Anglie na tomto poli nic nemění ani stíny anglického kolonialismu s prvním křiklavým případem v Irsku či skutečnost, že na poli náboženské tolerance Anglie jiné země nijak zvlášť nepředstihla.

Irsko se na sklonku sedmnáctého století stalo jen pěšákem na šachovnici mocenských zájmů. S francouzskou pomocí se v něm v březnu 1689 vylodil svržený král Jakub, který pro irské katolíky představoval jedinou naději na náboženskou svobodu. Svým spojením s Iry však proti sobě vyvolal ještě větší odpor v Anglii. Vilémova anglická armáda, v níž bojovali i nizozemští, dánští, němečtí a francouzští protestanti, se vylodila v Irsku a 12. července 1690 zvítězila nad Jakubovou irskou. Bitva na řece Boyne byla chápána jako vítězství protestantů nad katolíky (12. červenec byl v tomto duchu ještě na sklonku dvacátého století každoročně „oslavován“ sektářským násilím v Ulsteru), přičemž současně představovala i mezník v novém dobytí a nové kolonizaci Irska Angličany.

Za nic úžasného rozhodně nelze považovat ani model náboženské tolerance, který se v této době v Anglii prosadil a je známý například i z Lockových Listů o toleranci. Znamenal jen určitou vnitroprotestantskou pluralitu, přičemž nonkonformistickým (tj. neanglikánským) protestantským společenstvím Toleranční akta (Act of Toleration) z roku 1689 „nepřiznala plnohodnotné občanství (ve smyslu dosažitelnosti určitých úřadů či nároku na stejná občanská práva a právo na vzdělání). Určité možnosti individuální volby zde přece jen exístovaly: v roce 1711 byl přibližně jeden ze šesti Londýňanů nonkonformista. Římští katolíci a židé však přesto zůstávali naprostými outsidery.“ (13)

Privilegované postavení anglikánské církve se nikdy nestalo předmětem zásadní diskuse a postup směřem k zrovnoprávnění katolíků byl i v následujících staletích až neuvěřitelně pomalý. „Katolická církev byla v Anglii obnovena až v roce 1850. Teprve v roce 1867 byl zrušen Test Act, což znamenalo zrovnoprávnění neanglikánů.“ (14)

Dokonce i dnes stále ještě platí zákon z roku 1701 známý jako Act of Settlement, podle něhož jsou katolíci a osoby s nimi sezdané automaticky vyloučeny z nástupnictví na trůn. Na druhou stranu je však na britskou královskou tradici těžko možné nepohlížet s respektem. Od popravy Karla Prvního z roku 1649 a vyhnání Jakuba Druhého z roku 1688 už k věcem tohoto druhu v Anglii nikdy nedošlo a král či královna představují stabilizační faktor, který mohou republiky britské monarchii jen závidět. Stačí připomenout, že naši prezidenti dvacátého století byli věsměs vězněni (jeden ve vězení zemřel), o jejich neustálém střídavém hanobení za různých režimů ani nemluvě.

(dokončení)

Poznámky:

1) Miroslav Hroch a kol., Obecné dějiny II, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, s. 24.

2) Viz tamtéž, s. 27.

3) Miloš Pojar, „Reformace a protireformace ve střední Evropě (K náboženské toleranci v 16. a 17. století)“, in: Milan Machovec (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha: Academia, 1995, s. 48.

4) Jiří Fárek, Irsko, Praha: Pressfoto, 1978, s. 10.

5) Josef Polišenský, Dějiny Británie, Praha: Svoboda, 1982, s. 99.

6) Miroslav Hroch a kol., Obecné dějiny II, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, s. 30.

7) Thomas Munck, Evropa sedmnáctého století, Praha: Vyšehrad, 2002, s. 301.

8) T. W. Moody – F. X. Martin, Dějiny Irska, Praha: Lidové novinny, 1996, s. 155.

9) Miloš Pojar, „Reformace a protireformace ve střední Evropě (K náboženské toleranci v 16. a 17. století)“, in: Milan Machovec (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha: Academia, 1995, s. 48.

10) Tamtéž.

11) T. W. Moody – F. X. Martin, Dějiny Irska, Praha: Lidové noviny, 1996, s. 157.

12) Miroslav Hroch a kol., Obecné dějiny II, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, s. 103.

13) Thomas Munck, Evropa sedmnáctého století, Praha: Vyšehrad, 2002, s. 301.

14) Miloš Pojar, „Reformace a protireformace ve střední Evropě (K náboženské toleranci v 16. a 17. století)“, in: Milan Machovec (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha: Academia, 1995, s. 48.