V tomto článku se budu zabývat dějinami Brna v době od počátků poluteršťování města v první polovině šestnáctého století do doby na sklonku třicetileté války, kdy se již znovu katolické Brno v patrně nejslavnější chvíli svých dějin ubránilo obléhání luteránskými Švédy. Podnět k jeho napsání mi dalo nynější odhalení sochy P. Martina Středy, kterým se dnešní Brno bezproblémově přihlásilo k odkazu jedné z velkých (katolických) osobností svých dějin. Jsem rád, že se mé rodné město bezproblémově hlásí k těmto osobnostem a k těmto dějinám en bloc (na rozdíl od Prahy, jejíž obyvatelé mnohdy podléhají bizarní představě, že je třeba ve vlastních dějinách volit ve stylu „buďto Hus, anebo mariánský sloup“).
K náboženskému rozdělení obyvatel Brna došlo už záhy po vystoupení Martina Luthera, na sklonku vlády Ludvíka Jagellonského (1516–1526). Brněnskými německými měšťany a dokonce i mnoha mnichy brněnských klášterů bylo Lutherovo učení houfně přijímáno a král Ludvík marně přikazoval městské radě, aby proti šíření „bludů“ zakročila. Dne 14. září 1524 tak učinil již podruhé, leč bezvýsledně.
Po Ludvíkově smrti v bitvě u Moháče nebyl ani nový panovník, Ferdinand I. Habsburský (1526–1564), v úsilí potlačit šíření luterství úspěšnější. Tvrdě však zasáhl proti novokřtěncům, kteří na německé náboženské a politické scéně radikálně vystoupili v době selského povstání a po jeho potlačení prchali mj. na Moravu. V roce 1528 byl jejich význačný kazatel Tomáš Waldhauser se dvěma druhy v Brně na Ferdinandův rozkaz upálen.
O Uhry se Ferdinand musel dělit s Janem Zápolským a s osmanským sultánem, jejichž moc ohrožovala i Moravu. Roku 1530 se v Brně konal sněm Moravského markrabství, který se usnesl, aby zemské desky, svobody a privilegia byla kvůli bezpečí dočasně uchovány na Karlštejně v Čechách. Na dalších zemských sněmech v Brně z let 1531, 1537, 1541, 1543 aj. přijímali moravští stavové opatření k vojenské obraně proti Turkům, v nichž vycházeli vstříc požadavkům panovníka.
Na rozhodný odpor se naproti tomu protestantská část stavů stavěla králově náboženské politice. Ke slavné epizodě došlo na dalším brněnském sněmu z roku 1550, kde moravský zemský hejtman Václav z Ludanic za Ferdinandovy přítomnosti v plamenném projevu prohlásil, že „dříve Morava v ohni a popeli zahyne, než aby trpěla nějakého u víře nucení“.
V Brně byla na počátku druhé poloviny šestnáctého století městská rada i velká část obyvatelstva protestantská. Náboženské poměry se mnohde utvářely svérázně a např. v předním farním chrámu sv. Jakuba se katolické bohoslužby střídaly s luterskými. Městská rada dosazovala za faráře protestanty, což se začalo měnit až od konce šedesátých let přičiněním energického olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova (1565–1572).
I když se habsburští panovníci vesměs snažili vytlačovat protestanty ze zemských a městských úřadů, pro Brno bylo štěstím, že nic takového nepostihlo slavného lékaře Tomáše Jordána z Klausenburku, který měl blízko k Jednotě bratrské. Za císaře Maxmiliána II. (1564–1576) byl Jordán roku 1566 polním lékařem při tažení proti Turkům a o čtyři roky později začal působit v Brně jako zemský lékař Markrabství moravského. Strašná epidemie moru z roku 1571, která si jen v Brně vyžádala asi tři tisíce životů, se mu stala podnětem k napsání jeho nejslavnějšího díla věnovaného této nemoci. Do dějin Brna se pak zvlášť výrazně zapsal v roce 1577, kdy nemoc šířící se z nejoblibenějších městských lázní za Židovskou bránou správně diagnostikoval jako příjici a zastavil její šíření.
Za vlády Rudolfa II. (1576–1611) a jeho rádce v moravských náboženských otázkách, olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského (1579–1598), byla v Brně zahájena rekatolizace. Byla spojena mj. s působením jezuitů, kteří roku 1578 v Brně založili kolej Nanebevzetí Panny Marie. Zatimco až do jejich příchodu docházelo k úpadku řeholního života, opouštění klášterů a porušování základních řeholních pravidel, nyní zde byl řád, v němž panovala nejen vzorná kázeň, ale i ochota k mučednictví. Z jezuitů, kteří v této době prošli brněnským řádovým noviciátem, se Edmund Kampián stal mučedníkem v Anglii, Jan Ogilvie ve Skotsku a Melichar Grodecký v Uhrách.
Na přelomu století se hlavním představitelem snah o rekatolizaci Brna a celé Moravy stal František kardinál Ditrichštejn, olomoucký biskup (1599–1636) často pobývající v Brně. Již o svátku Všech svatých roku 1599 byl například v brněnském jezuitském kostele přítomen konverzi předního moravského velmože Karla z Lichtenštejna. V rekatolizaci náboženský rozměr splýval s politickým, což se ukázalo i v roce 1602, kdy se jejím stoupencům konečně podařilo obsadit brněnskou městskou radu katolíky, přičemž ovšem vypuzení jejích protestantských členů zásahem moravského nejvyššího komorníka Ladislava Berky z Dubé představovalo nebývalý zásah do svobod města. V témže roce byl dokonce publikován císařský výnos zakazující protestantské bohoslužby ve městě.
Směrem k většímu prostoru pro náboženskou svobodu se situace změnila v době konfliktů mezi psychicky nemocným císařem a jeho bratrem Matyášem, jež eskalovaly poté, co Rudolf nechtěl potvrdit mír, který Matyáš roku 1606 sjednal s Turky a sedmihradským vévodou Bočkajem..Roku 1608 Matyáš, který ovládl Moravu, zaručil evangelíkům zeměpanských měst volnost vykonávání náboženských úkonů i volitelnost do městských rad. (Podle známé brněnské legendy Matyáš v témže roce daroval Brnu od tureckého poselstva obdrženého krokodýla alias brněnského draka; ve skutečnosti je však přítomnost tohoto zvířete v Brně doložena již v šestnáctém století.)
Matyášův příchod k moci každopádně znamenal zmírnění tlaku na brněnské evangelíky, i když nikoliv konec rekatolizace. Tu v Brně i na celé Moravě brzdil známý českobratrský státník a v letech 1608–1615 zemský hejtman Karel st. ze Žerotína, ale po jeho odchodu z úřadu se znovu naplno rozběhla. Současně ovšem v Brně docházelo i k útokům na kněze, mnichy a jezuitské žáky ze strany protestantů.
Většina obyvatel Brna byla i v této době nekatolická a za českého povstání nemohla odolat pokušení učinit Brno znovu i navenek protestantským městem. Podobná situace byla i v dalších moravských královských městech, což přes státnicky smířlivý postoj Karla ze Žerotína nakonec vedlo k připojení Moravy k českým povstalcům. Karlův radikálně smýšlející synovec Ladislav Velen ze Žerotína se k tomu již koncem roku 1618 pokusil brněnské zasedání moravského zemského sněmu donutit ozbrojenou mocí, tento pokus však jeho strýc ještě odvrátil. V květnu 1619 byli ale už Velen a velitel českého povstaleckého vojska Matyáš Thurn na dalším brněnském sněmu úspěšní a na Moravě došlo k převratu, k nastolení vlády protestantů podporujících své české souvěrce, k vyhnání jezuitů a konfiskaci jejich majetku atd. Moc nechybělo ani k defenestraci kardinála Ditrichštejna z oken dnešního Ditrichštejnského paláce.
Když české povstání zkrachovalo po bitvě na Bílé hoře, netrvalo ani dva měsíce a Brno dobrovolně otevřelo své brány valonskému vojsku císařského generála Viléma Verduga. Ferdinand II. (1619–1637) ovládl nejen Brno, ale i celou Moravu prakticky bez boje. Hrubým zásahem do svobod města se v květnu 1621 stalo císařské dosazení rychtáře. Paradoxně se jím stal někdejší účastník povstání Václav Kolumban z Hochdammu, který ještě včas přešel na opačnou stranu. Roku 1624 město Brno dosáhlo císařského pardonu, natrvalo však ztratilo Špilberk a muselo plnit neslýchané finanční požadavky vlády. Královský soud za předsednictví kardinála Ditrichštejna vynesl nad některými z někdejších povstalců i hrdelní rozsudky, k žádným popravám však v době po Bílé hoře nedošlo (ať už vlivem větší umírněnosti moravského Ditrichštejna oproti v Čechách vládnoucímu Lichtenštejnovi, anebo díky přímluvám Karla ze Žerotína). Teprve roku 1628 byl v Brně popraven Václav Bítovský z Bítova, který se podílel na vojenských akcích českého protestantského exilu a po svém upadnutí do zajetí byl Ditrichštejnovým tribunálem odsouzen k smrti. Za jeden z důvodů by se dal označit i jeho podíl na někdejším brutálním mučení a následné smrti Ditrichštejnova spolupracovníka, kněze Jana Sarkandra.
Pobělohorská rekatolizace samozřejmě probíhala i v Brně. Byla zahájena hned v lednu 1621, kdy bylo nařízeno vychovávat sirotky výhradně v katolické víře. Později byl nařízen přestup protestantů ke katolicismu s termínem do Letnic roku 1625. Většina měšťanů, mezi i nimi bohatí účastníci někdejšího převratu, se podrobila; úděl emigrantů, spojený s nutností prodat opuštěné statky hluboko pod cenou, volili spíš méně zámožní. I když zpočátku šlo jistě často o konverze jen na oko, o dvacet let pozdější události spojené s obranou proti Švédům už město ukázaly jako skutečně katolicky zbožné.
Při reorganizaci justiční správy na Moravě byl roku 1636 zřízen královský tribunál, který měl sídlit v Brně. Nový panovník Ferdinand III. (1637–1657) chtěl z Brna učinit jediné hlavní město Moravy, k čemuž fakticky došlo přestěhováním tribunálu a zemských desk z Olomouce do Brna v prosinci 1641.
V následujícím roce Olomouc definitivně ztratila i morální nárok na roli hlavního města, když v červnu 1642 kapitulovala před Švédy. Ti pak táhli Moravou k Brnu, které jim však v září 1643 odolalo (byť za cenu škod způsobených požárem v obránci zapálených předměstích a ohně, který postihl i Petrov).
Opravdu kritické však bylo až dlouhodobé druhé obléhání města Švédy, které trvalo od 3. května do 23. srpna 1645. Tehdy si Brno získalo veliké zásluhy o habsburskou monarchii, protože v případě jeho pádu by Švédi táhli na Vídeň a výsledek celé třicetileté války mohl být zcela jiný.
Zásluhou vojenského velitele města, francouzského vojevůdce Raduita de Souches, a především jeho duchovního vůdce, již zmíněného rektora brněnské jezuitské koleje Martina Středy, kladlo Brno i ve vojensky pramálo nadějné situaci heroický odpor. Město přitom bránilo jen 426 mužů císařského vojska a 1.050 nevycvičených měšťanů, zatímco švédský generál Torstensson měl k dispozici 28.000 vojáků pravidelné armády. 19. července navíc Švédům přišlo na pomoc i 10.000 mužů sedmihradského knížete Rákócziho. Není divu, že za těchto okolností Brňané úspěšnou obranu města nepřipisovali svým lidským silám, ale ochraně Panny Marie, zejména když k rozhodujícímu neúspěchu generálního útoku na město došlo právě 15. srpna, v den Nanebevzetí Panny Marie. Poslední švédská dělová koule při něm dopadla k nohám P. Středy, který vždy povzbuzoval obránce v prvních liniích, a zůstala zde nehybně ležet; tuto tradici dnes připomíná dělová koule na podstavci sochy modlícího se Středy umístěné v sousedství jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Obrazu Madony z doby Karla IV., tehdy uchovávaného v kostele sv. Tomáše, se dostalo označení Palladium města Brna. Městu byl po úspěšné obraně Ferdinandem III. polepšen jeho erb, ve kterém se od roku 1646 objevuje císařský dvouhlavý orel s iniciálami F[erdinanda] III.
Závěrem je třeba ještě připomenout tragédii tehdejšího rozděleného křesťanstva. Upřímnou barokně katolickou zbožnost obránců Brna z roku 1645 (nebo třeba i Prahy z roku 1648) proti Švédům není důvod zpochybňovat. Právě tak ovšem není důvod zpochybňovat ani protestantskou zbožnost příslušníků moravského a českého exilu kolem Komenského. Ten arci své naděje vkládal právě do Švédů a jejich sedmihradských spojenců, s nimiž se i přímo na Moravě spojovali protestantští rebelové na Valašsku, jejichž vůdcové byli po dobytí Vsetína císařským vojskem z roku 1644 v Brně popraveni.
Nic z toho nelze zapomenout či vyloučit z historické paměti, i když je pochopitelně třeba rozlišovat mezi historickými fakty a chimérami. K těm prvním patří skutečnost, že Habsburkové na sklonku třicetileté války učinili Brno jediným hlavním městem Moravy. K těm druhým to, že Komenský mu určil ještě mnohem velkolepější roli, když ve svém posledním díle Clamores Eliae požadoval, „aby v Moravě bylo centrum reformací světa, v Brně“.
Časová osa
1524 – bezvýsledný pokus Ludvíka Jagellonského zastavit šíření luterství v Brně
1528 – poprava tří novokřtěnců z příkazu Ferdinanda I.
1550 – slavný projev Václava z Ludanic o náboženské svobodě
1571 – Brno postiženo epidemií moru
1578 – založení jezuitské koleje Nanebevzetí Panny Marie
1602 – rekatolizace brněnské městské rady
1618 – na prosincovém zemském sněmu v Brně neúspěšný pokus o připojení Moravanů k českému povstání
1619 – na květnovém sněmu úspěšný druhý pokus spojený s převratem na Moravě
1621 – lednová kapitulace Brna před císařským generálem Verdugem; začátek definitivní rekatolizace města
1628 – poprava Václava Bítovského z Bítova
1641– přeložení královského tribunálu z Olomouce do Brna
1643 – krátké neúspěšné obléhání Brna Švédy
1644 – poprava vůdců vsetínských Valachů
1645 – úspěšná obrana Brna proti dlouhému švédskému obléhání
1646 – polepšení městského znaku Ferdinandem III.
2024 ©