Francie doby Tří mušketýrů (I. část)

Na dnešek připadá 375. výročí smrti muže, laické veřejnosti asi nejznámějšího z prvního dílu Dumasových Mušketýrů. Armand-Jean du Plessis kardinál de Richelieu (9. 5. 1585 ‒ 4. 12. 1642) byl jistě velkou postavou francouzských dějin, sotva však kladnou historickou postavou z hlediska náboženského či mravního. 

To je ovšem to poslední, co by Alexandra Dumase zajímalo či trápilo. Sám jsem na tom byl podobně v době, kdy jsem Tři mušketýry poprvé četl. To jsem byl ještě děcko, které o křesťanství nic neví, a je mu tedy snadno možné namluvit cokoliv… Nejbizarnější zápletky Tří mušketýrů ovšem od té doby z mé paměti dávno vypadly. Teprve letos jsem se dostal k tomu, abych si všechny díly Dumasova slavného románu přečetl podruhé, a nestačil jsem se divit při zjištění, že obsahuje ty nejotřesnější antiklerikální či protijezuitské fantasmagorie, typické pro Dumasovu dobu. Když jsem  poslední díl Tří mušketýrů dočetl až ke scéně, v níž „typický jezuita“ (1) Aramis dosahuje vrcholu svých intrik a své ctižádostivosti v podobě jmenování budoucím generálem jezuitů a slibuje svému umírajícímu předchůdci, že dovede do konce všechny stávající pikle řádu včetně zavraždění papeže, už jsem opravdu nevěděl, zda se mám smát, anebo plakat… (2)

Naštěstí snad lze předpokládat, že tak jako v mém případě, ani jiným čtenářům Tří mušketýrů neuváznou v paměti tyto fantasmagorie, ale spíš jména velkých historických postav doby Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.

První díl Dumasovy trilogie se odehrává za vlády Ludvíka XIII., který formálně nastoupil na trůn roku 1610 a skutečným králem se stal o sedm let později. Nejvýraznější historickou postavu, zastiňující svého panovníka, však v něm představuje právě kardinál Richelieu, od roku 1624 francouzský první ministr.

Pro Alexandra Dumase sice historie představovala jen „věšák, na který věšel své vlastní obrazy“ (3), lze mu však přiznat, že ji dokázal přiblížit široké veřejnosti. Ve vztahu k sedmnáctému století sice jeho romány neřeší nic z toho, co dnes v tomto přelomovém období evropských dějin vnímám jako podstatné, každopádně však k němu na celý život obrátily mou pozornost…

Rozhodně ji však neobrátily k dějinám křesťanství. To pro Dumase jako „správného“ francouzského romanopisce devatenáctého století (jehož romány samozřejmě nejsou dokumentem doby, kterou popisují, ale dokumentem doby, v níž vznikly) de facto vůbec neexistuje. S křesťankou vírou ve Třech mušketýrech fakticky nemá nic společného ani kardinál Richelieu, ani žádná jiná postava.

Dumas sice líčí náboženské války jako zneužívání víry, ale po pravdě řečeno není vůbec jasné, co by ve světě Tří mušketýrů mohlo být zneužíváno. Boží jméno se v něm bere výhradně jen nadarmo a žádný z románových protagonistů evidentně nemá k Bohu žádný vztah (ani kněz Aramis, pro kterého je kněžství jen jednou z možných cest ke kariéře). Zato se to v něm jen hemží kreaturami typu zesnulého (resp. oběšeného) otce Porthosova sluhy Mousquetona, který byl střídavě katolíkem a hugenotem, aby mohl v katolickém „náboženském vzrušení“ přepadávat a okrádat protestanty a v protestantském zase katolíky. (4)

Vrcholně slavným momentem vojenské dráhy fiktivních mušketýrů Alexandra Dumase (5) bylo Richelieuovo obléhání La Rochelle, zahájené roku 1627. La Rochelle představovalo poslední centrum hugenotského „státu ve státě“, který Jindřich IV. protestantům v katolické Francii povolil ediktem nantským z roku 1598. Ve skutečnosti tedy šlo o dobový propletenec náboženství a politiky. V Dumasově románu se ovšem politika nemá s čím proplétat, protože jde výhradně jen o ni (a o erotické zájmy politiků typu vévody z Buckinghamu). La Rochelle je pro Dumase prostě jen „ohniskem různic a rozkolných ctižádostí“ a „poslední bránou, jež [ve Francii] zůstala otevřena Angličanům“. (6)

Dumas ovšem správně konstatuje, že „dobytí La Rochelle bylo předmluvou k odvolání ediktu nantského“. (7) Současně nazývá Richelieua „jakýmsi mužem pokroku“ a překvapivě o něm prohlašuje, že byl „předchůdcem Robespierrovým“. (8) Srovnání se strůjcem nejbrutálnějšího protikřesťanského teroru je zajisté strašlivým obviněním na adresu kněze a kardinála, a bohužel ne zcela nepodloženým. Machiavellistická služba domnělým státním zájmům – jakkoliv kardinálem ztotožňovaná se službou Bohu – byla de facto modloslužbou, otevírající cestu k hekatombám lidských obětí, jež byly v moderních dějinách na oltář státního molocha přinášeny. Možná měla Francie opravdu už v sedmnáctém století „našlápnuto“ k sekulární Francii osvícenců a pozitivistů, k představě, že „světský a pomíjející stát musí zvítězit nad náboženstvím a jeho církví“, jak již v roce 1637 zděšeně napsal Jansenius ve spisu Francouzský Mars. (9)

Francie sedmnáctého století ovšem nebyla jen zemí machiavellistických státníků, neúnavně zabíjejících vojáků, prostopášných králů a svůdných kurtizán, jak by se z Dumasova románu mohlo zdát. Byla také Francií svatého Františka Saleského, svatého Vincenta de Paul, Blaise Pascala a mnoha dalších nábožensky fascinujících osobností z řad katolíků i hugenotů, které ovšem Dumase absolutně nezajímají a v jeho díle se vůbec neobjevují. Možná to bylo jednou z podmínek nutných k tomu, aby si Dumasovy romány získaly takovou oblibu?! Lze si snadno představit, že titíž rodiče, kteří Tři mušketýry považují za velmi vhodnou četbu pro své děti, by je naopak pokládali za nebezpečnou náboženskou propagandu v případě, že by k jejich hlavním postavám místo královské konkubíny Luisy de La Vallière patřila svatá Luisa de Marillac… (10)

O sv. Luise a sv. Vincentovi by se dal napsat mnohem barvitější, krásnější a hlavně pravdivější román než o mušketýrech, ze kterého by se čtenář i o dějinách Francie dozvěděl mnohem více. Takový román také skutečně napsán byl. Je jím Strážce od svatého Lazara od Viléma Hünermanna, v němž se objevuje mj. tento dialog mezi sv. Vincencem de Paul a kardinálem Richelieu:

„,Pane Vincente,‘ pravil ministr Richelieu, ,vy jste vykonal ve Francii velké věci. Těšil jste ty, které jsem já odsoudil, uzdravoval jste ty, které jsem já zranil. Vím, že jste se snažil o to, aby církev v naší zemi dostala zcela novou tvář. Ale ani já jsem nepřestal sloužit Božímu království. Rozprášil jsem hugenoty a dal uvěznit Saint Cyrana, hlavu jansenistů. Doufám, že všichni dobří katolíci uznají mou horlivost a čistotu víry.‘ Vincent smutně odpověděl: ,Za víru se nebojuje mečem a pouty, Eminence!‘ , Ano, ano vím,‘ usmíval se kardinál, ,vy chcete přemoci kacíře láskou. Je to chvályhodné, nanejvýš chvályhodné. Ale já jsem státník.‘ ,Bylo by to opravdu lepší mezi národy,‘ odpověděl Vincent, ,kdyby se mocní dali vést láskou a nikoliv násilím.‘“ (11)

Tento úryvek z Hünermannova románu jsem kdysi četl v článku biskupa Stanislava Krátkého ze sedmdesátých let (tedy z doby, kdy byla citovaná slova i výmluvnou kritikou tehdejšího komunistického násilí jako opaku lásky). Skutečný životní příběh Vincenta de Paul (mnohem barvitější než příběh fiktivního d’Artagnana) v něm Krátký shrnuje slovy:

„Vincent de Paul (monsieur Vincent mu říkali) se narodil ve Francii 24. dubna 1576. Byl Gaskoněc. Stal se knězem a jeho život byl velmi pohnutý. Byl dokonce zajat tureckými piráty a v Tunisu prodán do otroctví, z něhož se mu posléze podařilo vymanit. Poznal život na venkově i u královského dvora (jeden čas byl členem státní rady). Založil řeholní družinu s misijním posláním (Lazaristé, podle kostela sv. Lazara v Paříži, který je dosud centrem Vincentových duchovních synů a dcer), a ženskou řeholní družinu (Dcery křesťanské lásky) s posláním charitativním. Zemřel 27. září 1660.“ (12)

Vincenta z Paula je letos obzvláště vhodné připomínat, protože právě před 400 lety, roku 1617, začal jako venkovský farář zakládat charitativní bratrstva a organizovat své dílo lásky. Dne 14. října 2017 si na svatopetrském náměstí ve Vatikánu „na 30 tisíc členů převážně charitativních organizací připomnělo letošní  400. výročí založení prvního sdružení. Program setkání vyvrcholil audiencí u Svatého otce. Ten v promluvě shrnul Vincentovo charisma do tří slov, která jsou důležitá pro každý křesťanský život: adorace, pohostinnost a pohyb.“ (13)

Co se týče kardinála Richelieu, jisté je, že se svatým Vincentem často diskutoval o zakládání seminářů (sv. Vincent jeden otevřel v Paříži) a o hledání vhodných kandidátů na biskupské stolce. (14) Hünermannem zmiňované uvěznění Saint Cyrana, který nebyl jen jansenistou, ale především mystikem, je ovšem také jedním z výmluvných dokladů kardinálova smýšlení. Richelieu „neměl v žádném ohledu onen pocit duchovní hříšnosti, jenž je tak nápadný mezi mystiky, kteří byli vždy znepokojeni nečistotou, kterou do pohnutek nejskvělejších činů vnáší pýcha“. Uvěznění Saint Cyrana bylo naopak projevem jeho odporu k mystikům, pro jejichž niternou, individuální zbožnost nebylo v jeho vidění světa místo a byla v něm naopak považována za nebezpečnou. (15)

Richelieu „se snažil ospravedlňovat svou politiku obecnými křesťanskými právními principy (jak před sebou, tak před jinými), ale též ji v reálném významu nepřehánět – bylo to ostatně v době barokních fasád a křesťanské rétoriky, kdy se vždy dokázalo zachovat decorum clericale… Náboženství  pro něj bylo důležité, ale nikoli jako vlastní účel, nýbrž jako prostředek k dobývání a konsolidování politické moci, jeho zcela osobní politické moci.“ (16)

Kardinálovým hlavním vnitropolitickým protivníkem nebyli ani tak hugenoti, jako spíš „katolická“ strana, která chtěla sledovat konfesní zájmy nejen ve vnitřní, ale i v zahraniční politice. Její hlavou byla Marie Medicejská, matka krále Ludvíka XIII., která si přála spojenectví se Španělskem a „stavěla se nepřátelsky ke spojenectví, které kardinál uzavřel s protestantskými německými knížaty, s dánským králem a zejména se Švédskem; ti všichni od roku 1618, kdy začala třicetiletá válka, bojovali proti císaři.“ (17)

Richelieu ve velkém střetu, v němž šlo jak o jeho osobní postavení či dokonce život, tak o válku či mír mezi Francií a habsburským Rakouskem a Španělskem, na celé čáře zvítězil. Roku 1630 Ludvík stranu své matky potlačil a kardinálovi dal volnou ruku k jeho způsobu sledování „státního zájmu“. Ten byl spojen s ochotou spojit se s kýmkoliv, kdo stál proti habsburské monarchii jako mocenskému rivalovi Francie. Pamfletista Mathieu de Morgues, roku 1635 v pařížském procesu odsouzený v nepřítomnosti k smrti, ve svém Francouzském katholiku na adresu Richelieua napsal:

„Využíváte náboženství, jak to podle vašeho učitele Machiavelliho činili starověcí Římané: tvarujete je, obracíte je naruby, vykládáte a uplatňujete je tak, aby napomáhalo uskutečnění vašich  záměrů. Kdyby vás janičáři a pašové pokládali za dostatečně řádného člověka, aby si vás zvolili za svého vládce, nasadíte si turban stejně klidně jako kardinálský klobouk.“ (18)

Francie kardinála Richelieua opravdu udržovala dobré vztahy s osmanskou říší a v roce 1635 otevřeně vstoupila do třicetileté války „po boku protestantského Švédska a Nizozemí“. (19) Richelieu byl nesporně jedním z viníků toho, že Evropa krvácela ve stále dalším válčení, pustošení a plenění nekonečného konfliktu. Francie však směřovala k vítězství nad Španělskem, k oslabení moci císaře a k posílení svého velmocenského postavení v Evropě.

Richelieuova smrt ze 4. prosince 1642 se loni překvapivě dostala na stránky českých médií, a to díky bonmotu Tomáše Halíka. Ten poté, co kardinál Duka dne 28. října 2016 obdržel od prezidenta republiky Řád bílého lva, prohlásil: „Při předávání medaile za podporu Miloše Zemana Milošem Zemanem Dominiku Dukovi jsem si vzpomněl na slova, jimiž jeden papež komentoval úmrtí kardinála Richelieua: Jestliže existuje Bůh, bude mu asi muset pan kardinál hodně vysvětlovat; pokud neexistuje, dělal to výborně.“ (20)

Časová osa:

1598 ‒ Jindřich IV. vyhlašuje ediktem nantským toleranci vůči hugenotům

1610 – Jindřich IV. zavražděn; jménem nezletilého Ludvíka XIII. vládne královna-matka Marie Medicejská

1617 – Ludvík XIII. se ujímá vlády; sv. Vincenc z Paula začíná organizovat charitativní bratrstva

1624 ‒ kardinál Richelieu se stává prvním ministrem

1625 – sv. Vincenc z Paula zakládá kongregaci lazaristů

1628 – dobytí hugenotské pevnosti La Rochelle kardinálem Richelieu

1630 – Richelieu vítězí nad „katolickou“ stranou Marie Medicejské

1633 – sv. Vincenc z Paula a sv. Luisa de Marillac zakládají kongregaci Dcer křesťanské lásky

1635 ‒ Francie vstupuje do třicetileté války po boku protestantského Švédska

1638 – uvěznění jansenisty Saint Cyrana

1642 ‒ kardinál Richelieu umírá

Poznámky:

1) Jediným „náboženským“ momentem z Tří mušketýrů, který mi z dětství utkvěl v paměti, je scéna, v níž při rozkolu mezi čtyřmi přáteli d’Artagnan vytýká Aramisovi, že s ním jedná „jako typický jezuita“ (Alexandre Dumas, Tři mušketýři po dvaceti letech 1, Praha: Albatros, 1982, s. 324)…

2) Viz Alexandre Dumas, Tři mušketýři ještě po deseti letech 1, Praha: Melantrich, 1951, s. 886.

3) Jitka Bojanovská, „Bouřlivý život čítankového bohéma: Alexandre Dumas, autor slavných Tří mušketýrů, se narodil před dvěma sty lety“, Mladá fronta DNES, 24. 7. 2002, s. D6.

4) Viz Alexandre Dumas, Tři mušketýři, Praha: Levné knihy KMa, 2005, s. 236.

5) Dumasovi mušketýři měli své částečné historické předobrazy, což ale nic nemění na jejich fiktivnosti. Míra, v níž se Alexandre Dumas při jejich zplození inspiroval reálnými postavami objevujícími se v historických pramenech, se mi zdá být asi tak stejná jako míra, v níž se např. Agatha Christie při vytváření svých postav inspirovala skutečnými lidmi, které zahlédla někde v tramvaji či v restauraci…

6) Alexandre Dumas, Tři mušketýři, Praha: Levné knihy KMa, 2005, s. 370.

7) Tamtéž.

8) Tamtéž, s. 459 a 456.

9) Marc Ferro, Dějiny Francie, Praha: Lidové noviny, 2006, s. 117.

10) K této glose mne inspiroval projev rozhořčení ze strany jisté matky, která před několika lety v jednom českém médiu varovala před tím, že jsou dětem vymývány mozky náboženskou propagandou v podobě Lewisových Letopisů Narnie…

11) Citováno podle Stanislav Krátký, „Monsieur Vincent“, Katolické noviny, 30. 9. 1973, roč. 25, č. 39, s. 5.

12) Tamtéž.

13) „Sv. Vincent de Paul“, Katolický týdeník, 17.–23. 10. 2017, roč. 28, č. 42, s. 16.

14) Robert J. Knecht, Richelieu, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002, s. 48.

15) Tamtéž, s. 49.

16) Hans Küng, Světový étos pro politiku a hospodářství, Praha: Vyšehrad, 2000, s. 37.

17) Marc Ferro, Dějiny Francie, Praha: Lidové noviny, 2006, s. 114.

18) Robert J. Knecht, Richelieu, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002, s. 173.

19) Pavel Bělina et al., Dějiny evropské civilizace II, 2. vyd., Praha–Litomyšl: Paseka, 1997, s. 15.

20) Jan Rovenský, „Halík se kvůli řádu pustil do Duky“, Právo, 31. 10. 2016, roč. 26, č. 254, s. 2.