V tomto článku se budu zamýšlet nad dějinami Francie doby Ludvíka XIV. Půjde o neradostné přemítání, při kterém mé myšlenky občas zaletí až k hrůznému období Velké francouzské revoluce. Dějiny jsou někdy až bizarně nespravedlivé: Místo Ludvíka XIV. v nich byl gilotinou potrestán Ludvík XVI., který umožnil obnovení náboženské tolerance, nebyl hrozbou ani pro životy svých poddaných, ani pro svobodu zemí v sousedství Francie a Bastila za něj zela prázdnotou. Revolucionáři, kteří by se k ní za drsné vlády Ludvíka XIV. neodvážili ani přiblížit, ji za Ludvíka XVI. s jalovým hrdinstvím zcela zbytečně dobývali…
V optice Dumasových Tří mušketýrů, jejichž třetí a zčásti už i druhý díl se točí kolem vztahů mezi Ludvíkem XIV. a fiktivním d’Artagnanem, je ovšem éra Ludvíka XIV. s jejím bezpočtem vojenských a erotických dobrodružství jen vítaným zdrojem podnětů pro romantický příběh. Dumasova trilogie příznačně vrcholí scénou, v níž d’Artagnan získává od krále maršálskou hůl a vzápětí umírá heroickou smrtí při dobývání jednoho z měst v nešťastném Nizozemí. Čtenáři jsou jí dojati a ani je nenapadne, že smrt nesčetných obětí Ludvíkových výbojných válek byla zbytečná a nesmyslná…
Ludvík XIV., syn Ludvíka XIII. a Anny Rakouské, se narodil roku 1638. Od smrti Ludvíka XIII. z roku 1643 až do roku 1661 Francii místo něj vládli královna-matka a první ministr kardinál Mazarin. Tedy dvojice „cizinců“ (Španělka a Ital), proti níž ve Francii propukaly revolty motivované spíš zmateným nacionalismem a osobními zájmy než zásadními důvody.
Paralelně s těmito revoltami probíhala Cromwellova „puritánská“ revoluce v Anglii, v níž byl svržen a roku 1649 i popraven stuartovský král Karel I. Dumasovi hrdinové jsou ve druhém dílu mušketýrské trilogie rozděleni ve vztahu k událostem ve Francii, zatímco v Anglii se svorně pokoušejí zachránit krále. Vše je jako vždy vylíčeno s velkým nánosem romantiky a sentimentu, pod kterým se ztrácejí reálné historické souvislosti.
Rozdíl mezi děním v Anglii, která po revoluci dospěla ke konstituční monarchii, a ve Francii, která naopak směřovala k vrcholu královského absolutismu za Ludvíka XIV., byl obrovský a spočíval mj. v roli náboženství, jež byla zásadní pro anglický politický vývoj a mizivá pro francouzský. Do francouzské rebelie frondy se náboženství „nepletlo“. (1) Šlo o revoltu bez skutečného cíle, která vypukla ve jménu různorodých zájmů vysoké aristokracie, parlamentu a lidu, jež byly vzájemně protikladné, každopádně však ryze světské.
V srpnu 1648 – v době, kdy ve Vestfálsku spěla k závěru jednání o ukončení třicetileté války – vypukla v Paříži revolta parlamentní opozice (fronda parlamentu), která nakrátko ovládla francouzské hlavní město. V Třech mušketýrech po dvaceti letech hraje důležitou roli útěk kardinála Mazarina, královny-matky a malého krále z Paříže do Saint-Germain-en-Laye z ledna 1649, v Dumasově fantazii organizovaný d’Artagnanem. Už o několik měsíců později královská moc nad frondou parlamentu zvítězila. Frondéři před ní kapitulovali mírem z Rueil (v Dumasově románu prapodivně líčeným spíš jako kapitulace Mazarina a Anny Rakouské) – údajně proto, že v době drastických událostí v Anglii spojených s popravou krále „členové parlamentu považovali za nezbytné prudce změnit své postoje, aby se nenechali strhnout vzbouřením nestálého lidu“. (2)
Hned v roce 1650 vypukla nová fronda, „fronda princů“, která zřejmě spíše než zájem země sledovala sobecké osobní zájmy jednotlivých frondérů, na čemž pak také ztroskotala. Roku 1653 období revolt skončilo upevněním královské moci, prozatím reprezentované Annou Rakouskou a Mazarinem.
Dumas v Třech mušketýrech o vůdcích frondy Aramisovými ústy zřejmě vcelku výstižně konstatuje, že „všichni mají plná ústa lidu, svobody, ale ve skutečnosti jim jde jen o vlastní tituly, statky a blahobyt“. (3) Ústy Ludvíka XIV. pak také shrnuje paradoxní výsledek frondy: „Fronda, která měla monarchii zničit, posílila ji.“ (4) Spisovatel píšící pro patriotické francouzské čtenáře se ovšem musel obloukem vyhnout nasnadě jsoucímu konstatování ohledně štastnějšího směřování dalších dějin Anglie, která nalezla zlatou střední cestu mezi zničením monarchie a absolutismem, oproti dalšímu dějinnému směřování Francie, poznamenanému tragickými extrémy z obou stran (od státního absolutismu éry Ludvíka XIV. po Velkou francouzskou revoluci).
Jestliže už i kardinál Richelieu byl ztělesněním spíše machiavellistické než křesťanské morálky a Francie, jejíž panovníci se honosili titulem „nejkřesťanštějších králů“, byla už za něj křesťanská spíš jen podle jména, v následujícím období francouzských dějin bylo ještě hůř. Politika kardinála Mazarina byla neméně machiavellistická a líčení jeho umírání z roku 1661 patří k nejstrašnějším místům Tří mušketýrů. Jakkoliv je Dumasovo líčení Mazarinovy předsmrtné zpovědi s vyznáváním hříchů pýchy, ctižádostivosti a touhy po moc a majetku zajisté smyšlené, sotva lze pochybovat o tom, že se Mazarin těchto hříchů opravdu dopouštěl. Kdoví, zda se opravdu ještě i ve svých posledních chvílích trápil osudem nahamoněného majetku a zda byl „jakožto kardinál a první ministr tak trochu atheista a velký materialista“ (5), jak tvrdí Alexandre Dumas…
Z Francie této doby ovšem vzešlo i vážné varování Blaise Pascala (pro kterého příznačně v Dumasově románu vůbec není místo): „V tom krátkém okamžiku, kdy žijeme na zemi, zavěšeni mezi nekonečny času a prostoru, je příliš riskantní odmítat uznat svou situaci. Kratochvíle typu hazardních her, tance, bojů a filozofování jsou jako brnkání na lyru při požáru Říma. Máme jen chvíli, v níž musíme najít odpověď. Když si uvědomíme svou situaci, uvědomíme si též, že poznání odpovědi může znamenat nesmírný rozdíl, věčný rozdíl, pokud jde o pochopení, proč tu jsme a kam můžeme dojít. Jedna odpověď, odpověď náboženská (...), nám může přinést věčné blaho.“ (6)
Tato slova pocházejí z Myšlenek, nedokončeného díla, na kterém Pascal pracoval před svou smrtí z roku 1662. Ta nebyla bez souvislosti s událostmi roku předcházejícího, v němž zemřel Mazarin a král Ludvík XIV., který se ujal samostatné vlády, přistoupil k zásahu proti Pascalovi blízkým jansenistům. (Tato kapitola francouzských náboženských dějin posléze skončila roku 1709 likvidací „jansenistického“ ženského kláštera Port-Royal. Ludvíkovu pohnutku k zákrokům proti jansenistům jistě představoval spíš králův absolutismus neochotný trpět samostatné myšlení než skutečnost, že se jansenistické formulace o predestinaci a církvi zdály být neslučitelné s katolickou tradicí.)
Ludvík XIV. se ztotožňoval se Sluncem, které „panuje nad dnem i nocí (životem i smrtí). Zároveň se ztotožnil s celým státem, který spravoval v duchu hesla jeden král, jedna víra, jeden zákon… Opozici, kterou pobuřoval nákladný životní styl královského dvora, umlčovala cenzura a svévole soudních dvorů (parlamentů), závislých na panovníkově libovůli. V době, kdy se v Anglii prosazovaly v praxi základní principy občanských a lidských práv, naháněly ve Francii hrůzu pověstné královské zatykače in bianco, kam stačilo doplnit jméno podezřelého a ten zmizel třeba na doživotí v pevnostním vězení, mezi nimiž hrála mimořádnou úlohu pařížská Bastila.“ (7)
Dumas odvíjí děj posledního dílu Tří mušketýrů od osudu jedné z prominentních obětí této královské zvůle, Nicolase Fouqueta, který byl za Mazarina ministrem financí, ale na začátku Ludvíkovy samostatné vlády zmizel v doživotním vězení (údajně proto, že svým majetkem a okázalostí vzbudil královu žárlivost) a byl nahrazen ministrem Colbertem. Děj Tří mušketýrů ještě po deseti letech je ovšem současně spojen také s královou „sexuální politikou“.
Od začátku vlády Ludvíka XIV. Francie připomínala spíš pohanský starý Řím než křesťanské království. Dumas vkládá prominentní dvorní dámě, slečně de Tonnay-Charente ‒ budoucí králově milence paní de Montespan ‒ do úst slova: „Dvůr je místo, kam přicházejí muži a ženy hovořit o věcech, jež matky a poručníci, zvláště však zpovědníci přísně zakazují. U dvora se o těchto věcech mluví pod záštitou krále a královen…“ (8)
Je známo, že „nejkřesťanštější králové“ si s Desaterem (zdaleka ne jen ve vztahu k šestému přikázání) hlavu opravdu nelámali. Při četbě Tří mušketýrů mi přicházelo na mysl srovnání s neporovnatelně silnějším historickým románem, se Sienkiewiczovým Quo vadis, v němž mladé křesťanství představuje přesvědčivý protiklad k duchovní prázdnotě a morální zvrácenosti Neronova dvora. V době Ludvíka XIV. jako by už šlo o křesťanství staré a vyčerpané a samotný král se svou nelidskou pýchou připomíná spíš nového Nerona než křesťana. Soupeření končícího Fouqueta a nastupujícího Colberta o přízeň mladého panovníka, kterému je věnována velká část posledního dílu Tří mušketýrů, připomíná Sienkiewiczovo líčení podobného zápasu mezi rozporuplným Petroniem a zcela zvrhlým Tigellinem o přízeň Neronovu. Z tohoto soupeření dvou mocných mužů v obou případech vychází vítězně horší z nich ‒ a je věru jen nepatrným mravním pokrokem, že zatímco Nero vynesl nakonec nad Petroniem rozsudek smrti, Ludvík odsoudil Fouqueta „jen“ k doživotnímu vězení…
Zahraniční politika Ludvíka XIV. byla ve znamení nekonečných výbojných válek. Z učebnic dějepisu jsou známé ty evropské, zatímco např. války v Alžírsku představovaly samozřejmost nestojící ani za zmínku. Alexandre Dumas ovšem skutečnosti, že v šedesátých letech sedmnáctého století Francouzi válčili proti Alžířanům, pozornost věnuje, protože mu to umožňuje uzavřít osudy jeho románových hrdinů. Athosův syn Raul odchází bojovat do této koloniální války a najít v ní smrt, protože mu zlomila srdce skutečnost, že se Luisa de La Vallière stala Ludvíkovou milenkou. (Luisa je v románu Raulovou snoubenkou; královskou konkubínou ‒ či jednou z mnoha příslušnic harému „nejkřesťanštějšího krále“ ‒ byla i ve skutečnosti.)
V letech 1667–1668 francouzský král vedl také devoluční válku ve Španělském Nizozemí (Belgii), kde uplatňoval dědické nároky své manželky. K jejímu ukončení jej přiměla jen skutečnost, že španělským vojskům pomohlo Nizozemí i Anglie.
Roku 1672 však Ludvík získal anglického krále Karla II. – v dané chvíli pro změnu protivníka Nizozemců – na svou stranu a zahájil dobyvačnou válku v Nizozemí. (Tu, v níž se u Dumase pokryl vavříny hrdinné smrti d’Artagnan.) Vydával ji „za svatý boj o znovunastolení katolického náboženství. Papež [Klement X.] mu zpočátku věřil a prohlédl teprve roku 1674. Všemožně se pak zasazoval o přípravu mírových jednání.“ (9) Mírové dohody obnovující stav z doby před válkou byly podepsány v Nijmegen v letech 1678–1679.
Větších úspěchů dosáhl Ludvík XIV. v letech 1679–1681 při prosazování tzv. reunií, územních nároků Francie v Porýní. Svou náboženskou politikou se dostal do konfliktu s Římem, když galikánské články z roku 1682 omezily spojení katolické církve ve Francii s papežstvím na minimum. Ještě větší pohoršení vyvolal v katolickém světě postoj francouzského krále ke střetu křesťanstva s Turky, kteří roku 1683 ohrožovali Vídeň. Ludvík XIV. nejenže nijak nepřispěl k obraně Vídně, „ale dokonce s Turky navázal spojení a využil této příležitosti k uchvácení Lucemburska“. (10)
Habsburkům, kteří se proslavili v boji proti Turkům, se pak francouzský král rozhodl vyrovnat aspoň na poli protireformace. (11) Roku 1685 zrušil edikt nantský a zahájil násilné obracení či perzekuci všech hugenotů. Nové tolerance se jim dostalo až v roce 1787.
Po zrušení ediktu nantského hugenoti, většinou vzdělaní a podnikaví lidé, „začali houfně odcházet do Anglie, Spojeného Nizozemí, Braniborska i do zámoří, což Francii hospodářsky i kulturně velmi oslabilo. Morální kredit země byl rovněž otřesen, zvláště když se v Evropě rozšířila zpráva, že mimořádně vzdělaný čínský císař Kchang-si toleruje ve své říši všechna vyznání včetně křesťanských.“ (12)
Pronásledováním hugenotů začala nová etapa královského absolutismu ve Francii, v níž pro jinak smýšlející nebylo místo. Není snad ani třeba podotýkat, že bylo motivováno panovníkovými, nikoliv konfesními zájmy. Francie sedmnáctého století se vyznačovala „sekulárním pojetím státu a politiky bez konfesních či náboženských ohledů“ a toto pojetí úspěšně praktikovala „spojenectvím s protestanty či Turky za kardinála Richelieua a Ludvíka XIV.“ (13)
Závěrem ještě jeden citát ze Tří mušketýrů, v tomto případě možná tristně výstižný ve vztahu k době (nejen) francouzského absolutismu. V posledním díle románu královna-matka Anna Rakouská po nastoupení svého syna Ludvíka XIV. na trůn říká: „Dnes, bohudíky [!], je ve Francii jen jediný pán. Tomuto pánovi má každý sloužit celou svou silou i celou svou duší.“ (14)
Slova o jediném pánu, kterému je každý povinen sloužit celou svou silou a celou svou duší, rouhavě parafrázují ústřední přikázání Bible: milovat Hospodina jako jediného Pána celou svou silou a celou svou duší. (15) Raně novověký vývoj (podle jména zatím ještě) křesťanské Francie a křesťanského Západu vedl k faktickému zbožštění státu, krále a posléze i mnoha dalších model. Od protestantského a katolického konfesionalismu šestnáctého století, který teologicky povážlivě posílil roli panovníků jako domnělých strážců pravé víry, spěl historický vývoj přes panovnický absolutismus sedmnáctého století až k osvícenské Velké francouzské revoluci, jež byla zdánlivě protikladem vlády Bourbonů, ve skutečnosti však spíše jen dovršila za ní zahájené směřování k povýšení lidské moci a lidských představ nad jakékoliv Bohem dané normy. Cestu k pýše moderního sekularizovaného člověka otevřela pýcha kardinála Richelieua a pýcha Ludvíka XIV.
Časová osa:
1643 ‒ smrt Ludvíka XIII.; za nezletilosti Ludvíka XIV. vláda jeho matky Anny Rakouské a kardinála Mazarina
1649 ‒ vítězství královské moci nad frondou parlamentu
1653 ‒ vítězství královské moci nad frondou princů
1661 ‒ smrt kardinála Mazarina a začátek vlády Ludvíka XIV.
1662 – smrt Pascala a publikování jeho Myšlenek
1672 ‒ tažení Ludvíka XIV. do Nizozemí
1682 ‒ galikánské články
1683 ‒ Ludvík XIV. využívá ke svým cílům osmanského dobývání Vídně
1685 ‒ zrušení ediktu nantského
1709 – likvidace kláštera Port-Royal
1715 – smrt Ludvíka XIV.
Poznámky:
1) Marc Ferro, Dějiny Francie, Praha: Lidové noviny, 2006, s. 118.
2) Tamtéž, s. 120.
3) Alexandre Dumas, Tři mušketýři po dvaceti letech 2, Praha: Albatros, 1982, s. 545.
4) Alexandre Dumas, Tři mušketýři ještě po deseti letech 1, Praha: Melantrich, 1951, s. 866.
5) Tamtéž, s. 302.
6) Citováno podle Richard H. Popkin, „Blaise Pascal“, in: Ian P. McGreal (ed.), Velké postavy západního myšlení: Slovník myslitelů, Praha: Prostor, 1997, s. 259.
7) Pavel Bělina et al., Dějiny evropské civilizace II, 2. vyd., Praha–Litomyšl: Paseka, 1997, s. 40.
8) Alexandre Dumas, Tři mušketýři ještě po deseti letech 1, Praha: Melantrich, 1951, s. 786.
9) Josef Gelmi, Papežové: Od svatého Petra po Jana Pavla II., Praha: Mladá fronta, 1994, s. 202.
10) Thomas Munck, Evropa sedmnáctého století, Praha: Vyšehrad, 2002, s. 394.
11) Viz Marc Ferro, Dějiny Francie, Praha: Lidové noviny, 2006, s. 130.
12) Pavel Bělina et al., Dějiny evropské civilizace II, 2. vyd., Praha–Litomyšl: Paseka, 1997, s. 42.
13) Hans Küng, Židovství, Brno: Barrister & Principal, 2016, s. 163.
14) Alexandre Dumas, Tři mušketýři ještě po deseti letech 2, Praha: Melantrich, 1951, s. 208.
15) Deuteronomium 6:5.
2024 ©