Japonské náboženské dějiny I: Šintoismus, buddhismus, konfucianismus

Napsal Vít Machálek (») 19. 5. v kategorii Dějiny zemí a měst, přečteno: 87×

K hlavním tématům mého letošního blogování patří náboženské dějiny Japonska. Dříve než se někdy v budoucnu vrátím k pohnutým dějinám japonského křesťanství (kterých jsem se už dotkl v souvislosti s románem Jaroslava Durycha o japonských mučednících) a pojednám o novověkém Japonsku mezi náboženským pronásledováním, mezináboženským dialogem a náboženskou lhostejností, musím nejprve krátce představit hlavní "předkřesťanské" náboženské tradice Japonska. Domorodý šintoismus se v Japonsku odedávna prolínal s konfucianismem, buddhismem a  dalšími "importy" z Číny a Indie, přičemž u Japonců (podobně jako u Číňanů) nebylo zvláštností ani hlášení se k několika náboženstvím současně. Zdá se, že typicky japonská religiozita na rozdíl od křesťanství klade důraz jen na tradici, nikoliv na hledání pravdy. Hlásání výlučnosti v ní však také nechybí.

Šintoismus

Tradiční japonské náboženství lze charakterizovat jako uctívání kami. Tento pojem stejně jako všechna japonská slova nemá číslo a může tedy označovat jak bohy či duchy, tak i Boha. Obvyklé je však chápání kami jako duchovních bytostí disponujících zvláštními silami, které je činí nadřazenými lidem a schopnými jim pomáhat při různých obtížích.

V šintoismu neexistuje věrouka ani teologie a mytologie je oddělena od religiózní praxe, vykonávané ve svatyních, chápaných jako příbytky kami. Ke kultickým obřadům patří rituální očista při vstupu do svatyně a vlastní rity spojené s recitováním modliteb a přinášením obětních darů.

Kultický systém státního šintoismu s mytologií označující císaře za potomka sluneční bohyně Amaterasu Omikami se rozvíjel až po reformě Taika z roku 645 po Kristu, kdy se Japonsko začalo proměňovat v centralistický stát podle čínského vzoru. Na místo čínského "mandátu z nebe", legitimizujícího jednotlivé vládce, však v Japonsku nastoupil příkaz sluneční bohyně, natrvalo legitimizující celou dynastii. Na rozdíl od Číny došlo také ze "zbožštění" císařů.

Po příchodu buddhismu do Japonska byla šintoistická božstva přizpůsobena buddhistickému rámci jakožto podřízené místní projevy buddhistických božstev nebo univerzalistických principů. Rostoucí podřízenost šintoistických kultů buddhismu byla pod  názvem rjóbu šintó (dvojí šintoismus) systematicky propracována mnichy školy Šingon ve 12. století, zatímco opačný pokus prohlásit šintoismus za  zdroj všech ostatních učení včetně buddhismu se neujal. Z buddhistického "područí" se šintó definitivně vymanilo až v 19. století. 

Buddhismus

Velmi významnou roli hraje v japonských náboženských dějinách buddhismus, který se z Indie do Japonska dostal přes Čínu a Koreu. Rokem 538 bývá datováno přijetí sošky Buddhy a textů súter, darovaných králem korejského státu Päkče.

Období Nara (710–784), v němž císařové sídlili ve stejnojmenné městě, bylo spojeno se zakládáním buddhistických klášterů v každé provincii, které roku 741 nařídil císař Šomu. Tentýž panovník nechal také vztyčit obrovskou bronzovou sochu Buddhy v klášteře Tódaidži v Naře.

Při vzájemné interakci buddhismu a šintoismu se projevila oboustranná schopnost synkretismu. Japonský císař zůstal hlavou šintoismu a současně se stal buddhistou.  Sluneční bohyně Amaterasu byla prohlášena za vtělení buddhy Vairóčany, jehož japonské alternativní pojmenování Dainiči ("velké slunce") tuto koncepci podporovalo. Obvyklým jevem se staly chrámové komplexy kombinující šintoistickou svatyni a buddhistický chrám. Lokální kami se stávali ochránci buddhistických chrámů a klášterů a současně byli zahrnuti do buddhistické nauky o spáse. Domácí božstva zde představují jen stupeň bytí mezi různými buddhistickými možnostmi bytí, ne však ten nejvyšší, a tak sama touží po vykoupení.

Japonsko ovlivnil mahájánový buddhismus s uctíváním bódhisattvů, kteří mohli dosáhnout nirvány, ale místo toho se ze soucitu vracejí na svět pomáhat trpícím bytostem k vysvobození. Bódhisattva Avalókitéšvara (v tibetském buddhismu známý jako Čänräzi, za jehož vtělení jsou pokládáni dalajlámové) se v japonské mytologii objevuje jako bohyně milosrdenství a soucitu Kannon.

V průběhu 7. a 8. století pronikly do Japonska hlavní buddhistické směry, označované jako "šest narských sekt". Starší tradice spojené s hlavním městem Narou však v roce 805 vytlačilo daleko větší buddhistické centrum na hoře Hiei, tyčící se nad novým hlavním městem Kjótem. Klášter na hoře Hiei je centrem buddhistické školy Tendai, založené mnichem Saičó. Takřka současně s ní vznikla i již zmíněná škola Šingon, kterou založil mnich Kúkai, působící na hoře Kója jižně od Nary.

Dalším přelomovým obdobím se stalo 12.–13. století, doba působení velkých buddhistických reformátorů středověkého Japonska. Svou duchovní dráhu vesměs začínali jako studenti chrámu Enrjaku-dži na hoře Hiei, každý v nich však spatřoval jádro buddhistického poselství v jiném aspektu učení školy Tendai.

Prvním z nových směrů se stala Sekta Čisté země (Džódošú), založená mnichem Hónenem (1133–1212).  Učení o Čisté zemi (japonsky džódo), spojené s vírou v milost buddhy Amidy, pochází z Indie, kde se objevilo kolem přelomu našeho letopočtu. Přes Čínu se dostalo do Japonska, kde Hónen kladoucí důraz na vzývání Amidova jména zpochybnil nutnost klášterů a rituálů. Jeho žák Šinran (1173–1262), zakladatel Pravé sekty Čisté země (Džódo šinšú), se zaujetím pro jediného buddhu Amidu přiblížil monoteismu, zavrhl klášterní organizaci a mnišský celibát. Tento "buddhistický Luther" se také sám oženil a konstituoval japonský buddhismus jako laické náboženství založené na dosažení spásy na základě milosti, ve kterém se uchopení vlastní hříšné podstaty spojuje s bezpodmínečnou důvěrou ve vykupitelskou sílu slibu buddhy Amidy.

V téže době se v Japonsku rozšířily také dvě meditační školy čínského čchanového buddhismu, ovlivněného i taoismem a jeho důrazem na spontánnost spíše než na studium. Tento buddhistický směr, v Japonsku známý jako zen, jako první přinesl z Číny mnich Eisai (1141–1215), známý také jako zakladatel japonské čajové kultury.  Jeho zenová škola Rinzai se soustředila především na kóany, neřešitelné či logicky nesmyslné výroky, jejichž účelem je "vehnat" meditujícího do náhlého intuitivního osvícení. Druhá japonská zenová škola, Sótó, založená mnichem Dógenem (1200–1253), jako cestu k dosažení osvícení (satori) praktikovala zazen, meditování vsedě v pozici lotosu.

Zakladatel Lotosové sekty, mnich Ničeren (1222‒1282), hlásal jako jedinou cestu k vykoupení recitaci Lotosové sútry. Sebe sama chápal jako Buddhou vyslaného nositele poselství Lotosové sútry. Toto poselství bylo spojeno s nacionalistickým důrazem na Japonsko jako posvátnou zemi bohů, vyvolenou, aby se stalo "světištěn", z kterého se bude v posledním věku celého lidstva zvěstovat lotosová zvěst. Ničirenovo učení, které se díky zanícení jeho žáků rychle rozšířilo po celém Japonsku, se stalo příkladem toho, jak se univerzální náboženství typu buddhismu může proměnit ve výraz národní výlučnosti.

Konfucianismus

Třetí tradici, která se v japonských dějinách prolínala se šintoistickou a buddhistickou, představuje konfucianismus, jehož vliv se v Japonsku uplatnil v oblasti uctívání předků a v budování hierarchické společnosti s loajalitou k vládci.

Příchod konfucianismu do Japonska je mnohem obtížněji datovatelný než příchod buddhismu. V 7. století však již v Japonsku každopádně byla rozšířena jak konfuciánská etika, tak i další z Číny přicházející tradice. Japonci mj. převzali čínskou kaligrafii a básnickou tradici.

Důležitou oporou vlády se stalo udržování kronikářského historického záznamu, což dokládají díla Záznamy starých věcí(Kodžiki) z roku 712 a Japonské záznamy (Nihon šoki) z roku 720. Po Japonských záznamech následovalo pět dalších oficiálních kronik čínského typu, dovedených do roku 887.

Další éra čínského vlivu v Japonsku byla spojena s vládou neokonfucianismu, uvedeného do Japonska zenovými mnichy. K zavedení neokonfucianismu došlo za éry Tokugawa, spojené s krvavým potlačením japonského křesťanství v 17. století.

Seika Fudžiwara (1561‒1619) opustil buddhistický řád, aby se stal prvním "světským" konfuciánem v Japonsku. Jeho žák Razan Hajaši (1583‒1657) utvářel státní ideologii v právních a historiografických otázkách. Roku 1630 založil v Edu školu,  ze které pak vzniklo oficiální konfuciánské učiliště dědičně vedené rodem Hajašiů. Obdobné konfuciánské školy vznikaly v mnoha japonských knížectvích. Napomáhaly uplatnění čínského konceptu společnosti  založené na tradičním morálním řádu a ztělesňované centralizovaným státem, který je řízen vzdělaným úřednictvem.

Časová osa

538 – předpokládané rozšíření buddhismu do Japonska

645 – reforma Taika (počátek budování centralizovaného státu v čele se zbožštěným císařem)

720 Japonské záznamy (začátek kronikářství čínského typu)

741 – císařský dekret nařizuje zřídit v každé provincii buddhistický klášter

752 – odhalení obrovské bronzové sochy Buddhy v Naře

805 – založení kláštera na hoře Hiei, centra buddhistické školy Tendai

1212 – umírá Hónen, zakladatel Sekty Čisté  země

1215 – umírá Eisai, zakladatel zenové školy Rinzai

1253 – umírá Dógen, zakladatel zenové školy Sótó

1262 – umírá Šinran, zakladatel Pravé sekty Čisté země

1282 – umírá Ničiren, zakladatel Lotosové sekty

1630 ‒ Razan Hajaši zakládá učiliště v Edu (začátek éry japonského neokonfucianismu)

 

Literatura:

DUMOULIN, Heinrich: "Náboženství a politika – vývoj japonského buddhismu až do současnosti". In: Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení IV, Praha: OIKOYMENH, 2008, s. 339–425.

EARHART, H. Byron: Náboženství Japonska: Mnoho tradic na jedné svaté cestě. Praha: Prostor, 1998.

JANOŠ, Jiří: 99 zajímavostí z Japonska. Praha: Albatros, 1984.

NAUMANNOVÁ, Nelly: "Šintó a lidové náboženství – japonská religiozita v historickém kontextu". In: Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení IV, Praha: OIKOYMENH, 2008, s. 318–338.

PYE, Michael: "Goblén tradic: Japonská náboženství". In: Christopher Partridge a kol., Lexikon světových náboženství, Praha: Slovart, 2006, s. 410–420.

REISCHAUER, Edwin – CRAIG, Albert M.: Dějiny Japonska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a čtyři