Dnešek – 5. únor – je výročním dnem mučednické smrti Pavla Mikiho a druhů v Nagasaki. Můj dnešní článek shrnuje období od zahájení jezuitských misií v Japonsku Františkem Xaverským (1549) přes ukřižování Pavla Mikiho a jeho druhů (1597) až k jejich prohlášení za svaté (1862) a o několik let pozdějšímu zjištění, že japonská církev dlouhou éru pronásledování přežila v podobě skrytých křesťanů, „kakure kirišitan“.
Ten tragický příběh mi tak trochu připomíná osud českých evangelíků, kteří v pobělohorských Čechách museli 160 let čekat na svůj Toleranční patent. Japonští katolíci museli na možnost vystoupit z ilegality čekat dokonce 250 let. V tomto případě ovšem evropští protestanti nebyli na jejich osudu bez viny. A v obou případech se jednalo o tragický propletenec víry a politiky, náboženství a mocenských zájmů.
V Japonsku tento nešťastný propletenec překazil možnost zakořenění evangelia v prvním z velkých asijských národů. Z trojice Indové‒Číňané‒Japonci se posledně jmenovaní vyznačovali nejméně hlubokou náboženskonárodní tradicí, největší kulturní jednotou a ve vztahu k potenciálnímu pokřesťanštění zpočátku největší otevřeností. První z velkých jezuitských misionářů, svatý František Xaverský, byl od samého začátku svého setkávání se s Japonci ve vztahu k jejich disponovanosti k přijetí evangelia plný naděje: „Lidé, s nimiž jsme se setkali, jsou dosud ti nejlepší, jaké jsme zatím kde objevili; zdá se mi, že jiný pohanský národ, který by se Japoncům vyrovnal, nikdy nenajdeme.“ (1)
Křesťanské nadšení pro Japonsko a Japonce bylo ovšem často doprovázeno nevědomostí a naivitou, a to už od roku 1549, kdy do Japonska dorazil František Xaverský. Svatý František japonsky neuměl a při jeho kázáních prostřednictvím málo vzdělaného tlumočníka docházelo k bizarním nedorozuměním. Novodobý jezuitský misionář v Japonsku a patrně největší český znalec dějin japonských jezuitských misií Ludvík Armbruster popisuje Františkovo působení jako až tragikomické:
„František se nestačil divit, jak jsou buddhističtí mniši tolerantní a přijímají ho s otevřenou náručí. Až po několika měsících si uvědomil, že když řekne své portugalské Deus, Bůh, tlumočník to přeloží, jak umí, konkrétně slovem Dajniči, což znamená jedno buddhistické božstvo. (2) Mniši tak Františka přijímali jako nějakého indického mnicha, který o tom božstvu pěkně káže. Ten když pochopil, že takto nevědomky šíří buddhismus, začal používat latinské slovo Deus bez překladu. To byl ovšem konec přátelství s japonskými mníchy. Přešli do protiútoku a začali slovo Deus překrucovat; ono se totiž podobá japonskému slovu daj’uso, které znamená velká lež. Mniši Františkovy posluchače nabádali: ,Dávejte pozor, zase bude vykládat o té velké lži.‘“ (3)
Překvapivě působí i skutečnost, že František Xaverský v Japonsku nesetrval, ale vydal se na cestu do Číny, na níž roku 1552 zemřel. Mylně se totiž „domníval, že klíčem k Japonsku je buddhismus a že je tudíž možná nutné obrátit na víru nejdříve Čínu. Ve skutečnosti ti úspěšnější příslušníci vojenské šlechty, kteří se dostávali k moci, byli často ostře protibuddhističtí – a následkem toho […] přístupní křesťanství.“ (4)
V politicky roztříštěném Japonsku druhé poloviny šestnáctého století se tak osud křesťanství od počátku stával závislý na politických zájmech místních vládců, přičemž jak tito vládcové na straně jedné, tak Španělé a Portugalci na straně druhé mnohdy příliš nerozlišovali mezi vírou, obchodem a politikou.
„Křesťanství do Japonska přišlo v období jakéhosi bezvládí a častých občanských válek. Autorita císaře byla velmi oslabená. Jednotlivá knížata byla sice podřízena císaři, ale uzurpovala si moc, jako by byla na svém území suverénními vládci. Tehdy byl císař, který sídlil v Kjóto, víceméně bezmocný. Portugalci tam jezdili na obchodních lodích, černých plachetnicích. A v každém přístavním městě, kde byl nějaký místní kníže, chtěl obchodovat s Portugalci, protože to dané oblasti přinášelo velký profit. Proto se snažili ty fregaty přitáhnout do vlastního přístavu. Japonci si přitom všimli, že se Portugalci chovali s velkou úctou k černě oděným jezuitským misionářům. Když chtěli, aby portugalské lodě zajížděly do jejich přístavu, začali i oni přijímat misionáře s respektem a dovolovali jim, aby šířili křesťanství.“ (5)
Prvním z japonských feudálů, jenž dokázal dovést zemi na práh sjednocení, byl Nobunaga Oda, který roku 1568 ovládl Kjóto. Nobunaga ochotně umožňoval působení jezuitů, přičemž jeho kladný postoj ke křesťanským misionářům „pravděpodobně souvisel s jeho nenávistí vůči velkým buddhistickým klášterům, které představovaly nebezpečnou vojenskou moc“. (6)
Ještě důležitější však bylo, že někteří japonští feudálové přímo přijali křesťanství. Již roku 1562 konvertoval kníže Ómura Sumitada, správce nevelkého panství na západním pobřeží ostrova Kjúšú, kde roku 1571 založil jako centrum obchodu s Portugalci přístav Nagasaki a v roce 1579 nad ním předal kontrolu jezuitům. Mezitím v roce 1578 přijal křesťanství také Daimjó Ótomo z podstatně většího knížectví na severu Kjúšú. Roku 1582 pokřesťanštěné japonské knížecí rody dokonce vyslaly poselstvo k papeži do Říma.
Mezitím se však situace zkomplikovala přechodem Portugalska pod vládu španělského krále (1580) a obavami Japonců ze španělské politiky, která nebyla jen obchodní jako u Portugalců, ale vysloveně koloniální a projevila se již ovládnutím Filipín. Ve stejné době také přistála na Kjúšu první anglická loď a do Japonska se začaly přenášet pro křesťanství tragické střety mezi evropskými katolíky a protestanty.
Roku 1587 další ze sjednotitelů Japonska, Nobunagův nástupce Hidejoši Tojotomi, odňal Nagasaki jezuitům a označil působení evropských misionářů v Japonsku za nežádoucí. Jezuité, kteří se již stačili adaptovat na místní kulturu, také ztratili monopol na misijní působení v Japonsku a jejich misijní strategie byla od roku 1592 narušována jinak zaměřenými františkány.
Roku 1596, kdy už bylo v Japonsku kolem čtyř set tisíc křesťanů, začalo jejich pronásledování. Na jeho začátku stál „světský“ incident ohledně nákladu ze ztroskotané portugalské lodi. „Španělský místodržitel zaslal japonskému tyranu Hidejošimu výhružnou nótu, v níž s neuvěřitelnou pošetilostí poukázal na skutečnost, že po misionářích přicházejí konkvistadoři, Hidejoši dal v odpověď promptně ukřižovat šest františkánů, tři jezuitské bratry laiky a devatenáct nově pokřtěných Japonců.“ (7) Od roku 1862 jsou tito lidé, ukřižovaní 5. února 1597 v Nagasaki, v katolické církvi uctíváni jako „sv. Pavel Miki a druhové, mučedníci“. (Na stejném místě v Nagasaki byli 10. září 1622 zabiti i mučedníci v čele s bl. Karlem Spinolou, o kterém jsem již na blogu psal v článku o Durychových Služebnících neužitečných.)
Jezuité, k nimž patřil i Pavel Miki, nicméně i po tomto masakru v Japonsku dál působili. Jejich generální vikář v Orientu Alessandro Valignano dokonce roku 1598 přivezl do Japonska první tiskařský stroj, kterým pak bylo vytištěno čtrnáct knih křesťanské i jiné západní literatury v japonštině, takzvané kirišitan bungaku (křesťanské literatury). Nechyběl mezi nimi ani lingvisticky mimořádně hodnotný japonsko-portugalský slovník a první gramatika japonštiny od P. Joãa Rodriguese. (8)
„Valignano všem jezuitům nařídil, aby se japonskému způsobu života přizpůsobili tak těsně, jak jen to je z etického hlediska možné. Buddhistické nebo šintoistické obřady ani náznakem neschvalovali, ale také proti nim nekázali; kromě toho se stranili krucifixů, které byly v myslích Japonců spojeny s hanbou trestu za spáchaný zločin. Tím, co jim dovoleno nebylo, však bylo vysvěcení velkého množství japonských kněží.“ (9)
Je jistě ironií, že papež ani jezuitský generál Aquaviva nedovolili postupné předávání křesťanské misie v Japonsku do rukou samotných Japonců, které pro její osud mohlo mít klíčový význam. Nemenší ironii v době, kdy se rozhodovalo o bytí či nebytí křesťanství v Japonsku, představovaly konflikty mezi jezuity a žebravými řády (františkány a dominikány). Františkánští misionáři v protikladu k jezuitům „stavěli na odiv své krucifixy“ a otevřeně kázali proti „pohanským kultům“, čímž křesťanské misii velmi uškodili. (10)
Papež Pavel V. roku 1608 vzdal snahy o omezení jejich působení a „Japonsko žebravým mnichům se vším všudy zpřístupnil. Toto rozhodnutí přišlo zároveň s dalším úderem, kterého se jezuité již dlouho báli, ale nedokázali ho, čím odvrátit ‒ příchodem holandských kalvinistů, za nimiž vzápětí následovali Angličané. Do roku 1613 již obě protestantské skupiny vyvíjely v japonských vodách aktivní činnost… Angličané se bez meškání zapojili do protišpanělské propagandy, přičemž přiživovali právě onu nejistotu, kterou v sobě Japonci již živili. Copak neslyšeli o rozvratných plánech jezuitů v Indii, sjednaných a načasovaných tak, aby napomohly invazním plánům španělského námořnictva? To byl přesně ten důvod, řekl anglický kapitán Richard Cocks, proč jeho vláda katolické kleriky vyhnala ze země: ,Což japonský císař nemá tolik rozumu, aby vaše jezuity a žebravé mnichy vyhnal z Japonska a aby se postavil na odpor, budou-li do něj chtít tajně vstoupit, věda, že jsou podněcovateli protistátní vzpoury a lidmi buřičskými?‘ To byla poslední kapka.“ (11)
Pohár přetekl za vlády šógunské dynastie rodu Tokugawa, spojené s protievropskou politikou namířenou proti Španělům a Portugalcům. Její zakladatel Iejasu Tokuwawa, nástupce Hidejošiho, roku 1603 přenesl sídlo šógunátu z Kjóta do Eda (dnešního Tokia). „Tokugawové tam vládli až do roku 1867 a pro toto období je charakteristická především naprostá izolace země vůči okolnímu světu.“ Jen „několik málo nizozemských lodí mohlo každým rokem přivést svůj náklad do přístavu v Nagasaki“. (12)
K tomuto úplnému uzavření se Japonska docházelo postupně v průběhu sedmnáctého století. Již roku 1614 však Iejasu zcela zakázal křesťanství. „V letech 1614–1643 došlo až k pěti tisícům justičních vražd, jejichž oběťmi byli japonští křesťané a jež byly téměř vždy veřejné. Přesný souhrnný údaj není znám, nicméně je zaznamenáno 3.125 jednotlivých případů, přičemž jedenasedmdesát z nich tvořili Evropané. Asi šestačtyřiceti jezuitům a žebravým mnichům se zdařilo ,odejít do podzemí‘, což však v dlouhodobém ohledu vzhledem k tomu, že misii nebylo možné účinně posilovat a že uprchlíci byli systematicky a neochvějně pronásledováni, vedlo jen k prodloužení agónie. Nejstrašlivější muka byla připravena těm – obvykle šlo o Japonce – kdo odmítli odvolat. Někteří zemřeli v žaláři hladem. Jiní byli umučeni k smrti. Evropanům byla někdy uťata hlava. Většina Japonců byla upálena zaživa, když byli za jednu paži volně uvázáni ke kůlu stojícímu uprostřed ohnivého kruhu. Někdy byly takto postiženy i matky s malými dětmi v náručí. Když se ukázalo, že pouhé upalování odpadnutí zajistit nedokáže, místní velitelé hrůzy vystupňovali. Mnohé oběti byly zabity vodním mučením v horkých sirných pramenech v Unzenu, když jim do zářezů v jejich tělech byla pomalu vlévána vařící voda. Počínaje rokem 1632 byli mučedníci věšeni hlavou dolů nad jámu, přičemž někteří z nich žili až týden… Roku 1637 došlo k povstání, jež bylo vyprovokováno úředníky, kteří dceru jednoho japonského křesťana mučili před jeho očima. Bylo potlačeno s vojenskou pomocí Holanďanů, kteří tímto způsobem dokázali nadobro ukončit portugalský obchod s Japonskem… V letech 1657–1658 bylo v kraji kolem Nagasaki sesbíráno šest set křesťanů: 411 bylo popraveno, 77 zemřelo ve vězení, 99 jich odpadlo. Jedna dívka, jež byla zavřena v jedenácti letech, zůstala křesťankou až do roku 1722, kdy ve vězení zemřela.“ (13)
Výčet metod, které pronásledovatelé používali, je ještě třeba doplnit o nejznámější z nich, kterou v nedávné době „proslavil“ román a film Mlčení. Protože v očích japonských mučitelů nepostačovalo ani verbální zřeknutí se křesťanství, ale bylo nutné odpadnutí potvrdit patřičně silným gestem, byli křesťané od roku 1634 nuceni k takzvanému fumie, tj. k pošlapání obrazu Krista. Zápletka Mlčení je postavena na bezvýchodné situaci jezuity, který je k fumie nucen nelidským mučením japonských vesničanů.
Odhlédneme-li od všech „světských“ zápletek, s nimiž byly tragické dějiny japonského křesťanství spojeny, z náboženského hlediska je podstata konfliktu ze sedmnáctého století prostá: šlo v něm o střet mezi transcendentní a ryze imanentní loajalitou. Z hlediska evangelního „dávejte co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu“ (Mt 22,21) šlo o to, že šógunové chtěli kontrolovat všechno a obávali se „právě toho, že by lid mohl dávat Bohu to, co je Boží“. (14) Jestliže přijetí křesťanství pro Japonce znamenalo „kopernikovský obrat“ od loajality vezdejší k loajalitě, v níž na místo feudálního pána nastupuje Bůh, jak to popsal jeden samurajský konvertita (15), autoritativní režim právě takovýto obrat nemohl připustit. Opřel se jednak o neokonfucianismus zdůrazňující respektování společenských autorit (jeho hlavní ideolog Hajaši Razan ostře vystupoval proti „nebezpečné“ křesťanské nauce založené na cizí autoritě a vůči ní loajální), jednak o buddhismus (v zájmu dokonalého přehledu o náboženské loajalitě obyvatelstva vláda od každé japonské rodiny vyžadovala striktně určenou dědičnou příslušnost k některému z buddhistických chrámů).
I když tento systém v Japonsku panoval po dobu dvou a půl století, tajná katolická společenství se v Japonsku přesto udržela, „i když byli všichni misionáři umučeni nebo vyhnáni. Rozdělili si funkce, měli své laické kazatele i ty, kteří křtili děti. Někteří předsedali setkáním a modlitbám, jiní pohřbívali. Ale pochopitelně museli zůstat v podzemí, navenek museli patřit k nějakému buddhistickému chrámu; například pohřeb každého křesťana se nejprve musel konat v buddhistickém chrámě, a když všichni úředníci zmizeli, tak se vykonal ještě křesťanský pohřeb.“ (16)
Tímto způsobem „kakure kirišitan“ ve skrytu přežívali až do druhé poloviny devatenáctého století, kdy se Japonsko pod tlakem západních velmocí začalo znovu otevírat světu. Když do země znovu přišli západní obchodníci a diplomaté, „Japonci ovšem trvali na podmínkách: Můžete si přivést svoje kněze, aby sloužili vašim lidem, ale není dovoleno žádné misijní působení a šíření křesťanství mezi Japonci. Stalo se pak, že jeden francouzský kněz postavil v Japonsku malý kostel se zvonicí. A v neděli začal vyzvánět a čekal, zda to bude mít nějaký ohlas. Dlouhou dobu se nic nedělo. Až potom si jednou v noci všiml, že tam kolem kostela ,šmejdí‘ malá skupinka lidí. Tak vstal a šel ty lidi pozdravit a zeptat se, co hledají. Byli to křesťané. Než odjeli poslední misionáři, slíbili japonským křesťanům, že se vrátí. Japonci proto tradovali tři otázky, které tehdy položili také tomu francouzskému knězi. Nejprve ho požádali, zda by jim mohl ukázat svou manželku a své děti. On jim odpověděl, že je katolický kněz, a má proto celibát; že sice nemá svou rodinu, ale že společenství věřících je jeho rodinou. To se Japoncům líbilo. Pak se zeptali: ,Jak se daří Svatému otci v Římě?‘ On je ujistil, že papeži se daří dobře a že ho k nim posílá. I to se jim líbilo. Nakonec ho poprosili, aby jim ,ukázal Pannu Marii‘. On je proto zavedl do kostela a ukázal jim mariánský oltář. A oni vytáhli růžence a začali se modlit.“ (17)
Roku 1865 se takto z podzemí vynořily tisíce tajných katolíků, nejprve v Nagasaki a pak i na jiných místech. Křesťané si dodávali odvahy a začali vycházet z utajení, „jenže na ně brzy znovu dopadl edikt, který byl ještě stále v platnosti. Byl jim zkonfiskován majetek, byli odvlečeni do hor, kde žili ve velké bídě a mnozí tam umrzli.“ (18)
Mezitím v letech 1867/1868 skončila éra tokugawských šógunů a do té doby jen nominální moc císařů se stala skutečnou. Reformy období Meidži byly spojeny s hledáním inspirace na Západě. Pro reformátory bylo vzorem především Bismarckovo Prusko, resp. sjednocené císařské Německo. Z protestů přicházejících ze Západu proti novému pronásledování křesťanů tak měl největší váhu paradoxní protest kancléře Bismarcka, jenž doma vedl kulturní boj proti katolické církvi, ale v Japonsku se katolíků zastal. „Se svým protestem uspěl, a vedlo to nakonec až ke zrušení zákazu křesťanství v Japonsku. Pravda, nebyla to ještě náboženská svoboda v našem slova smyslu, křesťané dále zůstávali občany druhé kategorie. Opravdová svoboda vyznání je v Japonsku teprve od roku 1945.“ (19)
Časová osa
1549 ‒ sv. František Xaverský přichází do Japonska
1568 – Nobunaga Oda ovládá Kjóto a umožňuje působení jezuitů
1579 – Ómura Sumitada předává jezuitům kontrolu nad Nagasaki
1582 – křesťanské knížecí rody vysílají poselstvo k papeži
1587 – Hidejoši Tojotomi odnímá jezuitům Nagasaki a označuje působení misionářů za nežádoucí
1592 – jezuitskou adaptaci na místní kulturu začíná narušovat odlišná misie františkánů
1597 – ukřižování Pavla Mikiho a dalších 27 křesťanů v Nagasaki
1603 – začátek vlády šógunské dynastie rodu Tokugawa
1613 – do Japonska se přenáší evropský konflikt mezi kalvinisty a katolíky
1614 – úplný zákaz křesťanství
1622 – mučednická smrt Karla Spinoly a dalších 51 křesťanů v Nagasaki
1634 – začátek nucení křesťanů k pošlapání obrazu Krista
1637 – potlačené povstání pronásledovaných křesťanů
1862 – svatořečení Pavla Mikiho a jeho druhů
1865 ‒ francouzští misionáři zjišťují, že v Nagasaki žijí skrytí křesťané
1867 – odstranění šógunátu revolucí Meidži
1873 – zákaz křesťanství přestává platit
Poznámky:
1) Paul Johnson, Dějiny křesťanství, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, s. 386.
2) Podle jiné verze František Xaverský „na základě příliš zjednodušeného výkladu učení buddhistické sekty Šingon, kterého se jezuitům dostalo od nevzdělaného [tlumočníka] Jadžiróa, nabyl dojmu, že v Buddhovi Dainičim, už v 8. století ztotožňovaném se šintoistickou bohyní slunce Amaterasu, Japonci uctívají křesťanského Boha“ (Libuše Boháčková, „Doznívání japonského středověku“, in: Šúsaku Endó, Mlčení, Praha: Vyšehrad, 1987, s. 10).
3) Ludvík Armbruster, Tokijské květy: Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 78–79.
4) Paul Johnson, Dějiny křesťanství, s. 386.
5) Jan Regner – Ludvík Armbruster, „Misie v Japonsku a film Mlčení“, Jezuité, 2017, roč. 26, č. 1, s. 13.
6) Libuše Boháčková, „Doznívání japonského středověku“, s. 11.
7) Paul Johnson, Dějiny křesťanství, s. 389.
8) Viz Libuše Boháčková, „Doznívání japonského středověku“, s. 14.
9) Paul Johnson, Dějiny křesťanství, s. 390.
10) Viz tamtéž.
11) Tamtéž.
12) Jiří Janoš, 99 zajímavostí z Japonska, Praha: Albatros, 1984, s. 55–56.
13) Paul Johnson, Dějiny křesťanství, s. 391.
14) William Johnston, Hledání nové spirituality: Setkání křesťanství a buddhismu v dopisech misionáře v Japonsku, Praha: Portál, 1997, s. 132.
15) Viz Edwin Reischauer – Albert M. Craig, Dějiny Japonska, Praha: Lidové noviny, 2000, s. 215.
16) Jan Regner – Ludvík Armbruster, „Misie v Japonsku a film Mlčení“, s. 14.
17) Tamtéž, s. 14–15.
18) Tamtéž, s. 15.
19) Tamtéž.
2024 ©