Japonské náboženské dějiny III: Občanské náboženství a jeho krize

Napsal Vít Machálek (») 7. 5. 2018 v kategorii Dějiny zemí a měst, přečteno: 533×

Zatímco můj minulý článek o náboženských dějinách Japonska byl psán spíše z křesťanského pohledu, dnes se vrátím k perspektivě spojené s religionistikou a sociologií náboženství. Ta poněkud překvapivě srovnává novodobou japonskou a americkou religiozitu a tvrdí, že v obou těchto zemích se vytvořil fenomén pojmenovatelný jako „občanské náboženství“, spojený s hlásáním vlastní výlučnosti a současně s kombinováním prvků různých náboženských tradic.

V Americe jde ovšem o biblická náboženství, zatímco v Japonsku o šintoismus a buddhismus. Propastné rozdíly existují jak mezi těmito náboženskými světy, tak i mezí oběma kulturami a mentalitami. Podle sociologa Seymoura Lipseta klade americká společnost důraz na modernizaci a přizpůsobení aktuálním problémům, zatímco japonská modernizace v období Meidži byla zároveň spojena i s důrazem na tradicionalistické hodnoty a instituce, legitimizované šintoismem. Dalším rozdílem je individualismus na americké straně a podřízení jedince kolektivu na japonské.

Éra Meidži

Roku 1868 došlo k porážce šógunátu a nastolení přímé vlády císaře, který se usídlil v Edu, přejmenovaném na Tokio. Název nového období je spojen s vládou císaře Mucubita (1868–1912), známého pod jménem éry Meidži.

Hned na začátku éry Meidži byl vydán příkaz rozlišovat mezi buddhismem a šintoismem, o který se chtěli státní úřady nadále opírat. Roku 1870 byl šintoismus (kult kami) vyhlášen státním náboženstvím. V literatuře se někdy objevuje i tvrzení, že tento pokus o vyhlášení státního náboženství ve skutečnosti nebyl úspěšný; každopádně však po následujících pětasedmdesát let fungovala „státní mytologie“ označující císaře za syna bohyně slunce a všechny Japonce zase za děti císařovy, jíž byla zdůvodněna jak nutnost absolutní loajality vůči panovníkovi, tak i představa vyvolenosti Japonska k vládě nad jihovýchodní Asií.

Byl zrušen systém povinné příslušnosti k buddhistickým chrámům a některé z nich se dokonce nevyhnuly perzekuci. Buddhismus byl ovšem v japonské společnosti natolik zakořeněn, že jej podobná opatření nemohla vážně ohrozit. V jiné situaci bylo váhavě tolerované křesťanství, které sice mělo v této době i významné konvertity (patřil k nim např. profesor právní vědy Sakuzó Jošino, podle kterého křesťanství pohlíží na všechny lidi jako na děti Boží, což politicky znamená demokracii), ale jejich myšlenky se v japonské společnosti neprosadily.

Pozápadnění země, ke kterému v éře Meidži docházelo, bylo spíše jen zdánlivé. V popředí japonské kultury stály spíš prvky v Evropě zcela nepředstavitelné (např. harakiri, rituální sebevražda z loajality). Za evropský vzor, který Japonsko reálně následovalo, by se dal označit snad jedině pruský militarismus. Už v éře Meidži byla zahájena velká japonská expanze, spojená s vítěznými válkami s Čínou (1894–1895) a Ruskem (1904–1905) a anexí Koreje z roku 1910.

Vrchol a pád státního šintoismu

Po nedlouhém období éry Taišó (1912–1926), v níž Japonsko patřilo k vítězným státům z první světové války, dosáhly japonské koloniální výboje a militarizace společnosti vrcholu v éře Šówa, tj. za vlády císaře Hirohita. Ten vládl od roku 1926 až do své smrti v roce 1989, ovšem se státním šintoismem, vyhroceným nacionalismem a slepou poslušností vůči „božskému“ císaři bylo spojeno jen první období jeho vlády. V něm se Japonsko stalo jedním z hlavních viníků rozpoutání druhé světové války.

Hirohito byl v éře militarizace Japonska od malička vychováván pro roli válečníka, zatímco všichni Japonci byli ve školách vychováváni v duchu odpovědnosti vůči panovníkovi a státu. Roku 1931 začala japonskou expanzí v Číně spojenou s vytvořením loutkového státu v Mandžusku éra tažení za „svatou říši Východu“, která pak v době druhé světové války vyvrcholila dobytím rozsáhlých území jižní Asie od Barmy přes Singapur až po Novou Guineu.

Šintoismus se v této době přiklonil k rasové ideologii a na obyvatelstvu dobývaných území byl spáchán bezpočet válečných zločinů. Státní ideologie náboženského nacionalismu a princip bezvýhradné poslušnosti na úkor osobního svědomí učinily z japonské armády velmi efektivní i hrůzostrašný nástroj.

Po kapitulaci nacistického Německa jako hlavního spojence Japonska a po shození amerických atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se Hirohito v beznadějné situaci rozhodl kapitulovat. Dne 15. srpna 1945 vysílal japonský rozhlas císařův projev, což už samo o sobě pro Japonce znamenalo šokující událost. Nemohla znamenat nic jiného než konec války a současně i konec dosavadního náboženskopolitického systému.

Japonsko bylo okupováno Američany a ta část válečných zločinců, kteří nespáchali harakiri, byla postavena před soud. To se ovšem netýkalo císaře, kterého se generál MacArthur, americký okupační velitel v Japonsku, rozhodl ze souzení viníků války vyjmout. Podle Ludvíka Armbrustera v tom hrál velkou roli jeho poradce, japonský jezuita německého původu Bruno Bitter, který MacArthura přesvědčil, že postavit císaře před soud by bylo pro veškeré budoucí vztahy mezi Japonci a Spojenými státy osudné. Američané se spokojili s tím, že se Hirohito veřejně distancoval od víry ve svůj božský původ.

Doba náboženské svobody a sekularismu

V době americké okupace byla v Japonsku ústavou z roku 1946 vyhlášena dodnes trvající náboženská svoboda. Státní šintoismus byl zrušen a vláda byla formálně zbavena možnosti jakkoliv zasahovat do náboženských záležitostí. Všechna náboženství mohla nadále fungovat jen na principu naprosté dobrovolnosti, bez účasti státu. Určité pozůstatky předešlé éry (např. císařova účast na šintoistických obřadech „jménem národa“) nicméně přetrvaly.

Příznačným rysem „soukromého“ náboženského života se opět stal synkretismus především v podobě prolínání šintoistických a buddhistických praktik. Charakteristické je např. slavení svateb či narození dítěte šintoistickými obřady v rodinách, ve kterých se současně praktikují buddhistické pohřby a jsou v nich přítomné buddhistické oltáře související s úctou k zemřelým.

Také křesťanství se mohlo v Japonsku uplatnit jen v tomto synkretickém ovzduší. Počet jeho vyznavačů je malý, mnohem větší je však počet těch, kteří mají ke křesťanské víře nějaký vztah bez toho, že by byli pokřtěni. Také vliv křesťanských škol (např. jezuitské Sophia University v Tokiu) a dalších církevních institucí výrazně převyšuje početnost japonských křesťanů. Z misionářů působí v Japonsku především jezuité, které už generál MacArthur zamýšlel využít v převýchově japonského národa.

Hlavním trendem se však v poválečné japonské společnosti zdá být její sekularizace. Podle konstatování řady sociologů náboženství se Japonsko na rozdíl od Ameriky, která si své občanské náboženství víceméně uchovala dodnes, stalo spíše nenáboženským státem, který mírou své sekularizace dostihl či dokonce předstihl i Evropu. Svého druhu náhražkou náboženství se stal tzv. japanismus, tj. zaměření na věci spojené se zaměstnáním, prací a hospodářskou prosperitou Japonska.

K sekularizaci Japonska přispěl i vznik mnoha pseudonáboženských (tj. komerční či jiné zájmy pod pláštíkem náboženství sledujících) sekt. V důsledku jejich působení se náboženství pro velkou část Japonců stalo něčím společensky nežádoucím. Ke špatné pověsti náboženství přispěl mj. i případ sekty Óm Šinrikjó, jež roku 1995 spáchala teroristický útok sarinem v tokijském metru. Bylo by však samozřejmě mylné vynášet o stovkách nových náboženských hnutí v Japonsku jakékoliv paušální soudy.

Časová osa

1868 – začátek éry Meidži a modernizace Japonska

1870 – oficiální prohlášení šintoismu státním náboženstvím; v náboženském nacionalismu hraje klíčovou roli postava císaře

1926 – začátek vlády císaře Hirohita

1931 – výboji v Číně začíná snaha o vytvoření japonské jihovýchodní Asie

1945 – shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki a kapitulace Japonska; císař se distancuje od víry ve svůj božský původ

1946 – ústava zaručující náboženskou svobodu

1995 – sarinový útok sekty Óm šinrikjó v tokijském metru

Literatura:

ARMBRUSTER, Ludvík: Tokijské květy: Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011.

EARHART, H. Byron: Náboženství Japonska: Mnoho tradic na jedné svaté cestě, Praha: Prostor, 1998.

ELIADE, Mircea – CULIANU, Ioan P.: „Šintoismus“. In: tíž, Slovník náboženství, Praha: Český spisovatel, 1993, s. 235–240.

HAYASHI, Makoto: "Religious Studies in Japan: A Historical Perspective", Pantheon, 2011, roč. 6, č. 1, s. 4–14.

LIPSET, Seymour M.: Dvousečná zbraň: Rub a líc americké výjimečnosti, Praha: Prostor, 2003.

REISCHAUER, Edwin – CRAIG, Albert M.: Dějiny Japonska, Praha: Lidové noviny, 2000.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a nula