Své blogování týkající se Japonska bych chtěl letos v létě uzavřít jednak posledním dílem seriálu o japonských (mezi)náboženských dějinách, jednak připomínkou 75. výročí porážky Japonska ve druhé světové válce a konkrétně shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Obojí spolu souvisí, protože Nagasaki je místem nejvíce spojeným s „křesťanským stoletím“ japonských dějin a v Hirošimě zase v době atomové tragédie působili evropští jezuité v čele s Hugo Lassallem, jednou z nejvýznamnějších osobností dějin mezináboženského dialogu.
V tomto dialogu hraje Japonsko už od jeho novodobých počátků z konce 19. století důležitou roli. Když se roku 1893 v americkém Chicagu konal první Parlament náboženství světa, k jeho nejvýznamnějším účastníkům patřili dva Japonci, mistr zenbuddhistické školy Rinzai Sójen Šaku (1859–1919) a jeho žák Daisetsu Teitaró Suzuki (1870–1966). V roce 1905 oba podnikli velké přednáškové turné po Americe a Suzuki se pak na dlouhá následující desetiletí stal nejznámějším hlasatelem buddhismu na Západě, vstupujícím do mezináboženského dialogu i do dialogu s ateisty. V témže roce přišel do Spojených států i další žák Sójena Šaku, Sokej an-Sasaki (1880–1950), tvůrce prvních buddhistických meditačních center v Kalifornii i jinde.
Současně s příchodem buddhistických „misionářů“ na Západ probíhal i významný pohyb opačným směrem. Zatímco první velká kapitola působení křesťanských a konkrétně jezuitských misionářů v Japonsku začala už se spoluzakladatelem Tovaryšstva Ježíšova Františkem Xaverským (a skončila tím, že bylo křesťanství v Japonsku vymýceno ohněm a mečem a na dlouhá staletí zahnáno do ilegality), ve dvacátém století následovala kapitola druhá.
Její pravděpodobně nejvýznamnější protagonista, již zmíněný německý jezuita Hugo Lassalle (1898–1990), přišel do Japonska roku 1929. Nejprve v této zemi působil jen jako učitel němčiny a sociální pracovník, brzy však začal také praktikovat zenovou praxi, podle jeho názoru využitelnou i k prohloubení křesťanské víry bez spojení s buddhismem. Stal se nejprve žákem zenového mistra Yamady Roshiho (1907–1982) a později i učitelem zenu a představitelem důležité, byť kontroverzní formy dialogu, daleko přesahující rovinu verbálních diskusí.
Další jezuité rozvíjející mezináboženský dialog – i když ne stejným způsobem jako Lassalle nebo rovnou v nesouhlasu s ním – přicházeli do Japonska po druhé světové válce. Roku 1951 začal v Zemi vycházejícího slunce působit irský jezuita William Johnston (1925–2010), navazující na dávné úsilí jezuitských misionářů o integraci křesťanství do asijských kultur (akomodaci) a spojující toto úsilí se srovnávacím studiem mystiky a s ochotou učit se od buddhistů bez toho, že by to znamenalo sebemenší ustoupení od věrnosti Kristu či od úkolu misijně Jej hlásat.
Od roku 1952 v Japonsku po dlouhá desetiletí působil také český jezuita Ludvík Armbruster (*1928). Přednášel filosofii na proslulé jezuitské univerzitě Sofia v Tokiu a podílel se jak na dialogu křesťanství s tradičními japonskými náboženstvími, tak na dialogu mezi japonskou a evropskou kulturou (mj. překládal do japonštiny texty evropských filosofů typu Jasperse, Nietzscheho, Kanta a Heideggera).
„Jen“ necelých deset let trvající, ale velmi důležité bylo japonské působení jednoho z největších es současné katolické teologie, německého jezuity Hanse Waldenfelse (*1931), zahájené v roce 1956. Waldenfels v Japonsku vstoupil do dialogu křesťanství s buddhismem i dalšími japonskými tradicemi a v návaznosti na svůj japonský pobyt se posléze stal jedním z nejhlubších křesťanských znalců buddhismu i problematiky dialogu křesťanství s jinými náboženstvími. Křesťanství dnes podle Waldenfelse musí své poselství nově promýšlet v dialogu s asijskými kulturami a náboženstvími, jenž může křesťanům pomoci nově objevovat doposud málo rozvíjené fasety vlastní víry typu konceptů „kenotické christologie“ a „kosmického Krista“.
I když i v přítomnosti křesťanů v Japonsku lze nalézat problematické momenty (Ludvík Armbruster např. vzpomíná na zcela „evropský“ způsob tamější katecheze, který japonským katolíkům způsoboval kulturní vykořeněnost), o mnohem větší kontroverznosti lze bezesporu mluvit např. ve vztahu k jednomu z nejproslulejších japonských učitelů buddhismu ve Spojených státech. Učitel školy Rinzai Jošu Sasaki „Roši“ (1907–2014), který od roku 1962 působil jako tvůrce a vůdce zenového centra na kalifornském Mount Baldy, se po celou dobu svého tamějšího působení dopouštěl sexuálního obtěžování svých „duchovních žaček“. Do obecného povědomí nicméně vstoupil především jako jeden z duchovních vůdců slavného židovského zpěváka Leonarda Cohena (1934–2016), jednoho z představitelů judaismus a buddhismus propojujícího fenoménu známého jako JUBU.
Od doby Druhého vatikánského koncilu došlo i v Japonsku k velkému rozvinutí mezináboženského dialogu mezi křesťany a buddhisty, do kterého se zapojily křesťanské menšiny různých vyznání. V roce 1967 se například v evangelickém Akademickém domě v Oiso poblíž Tokia konal Pracovní týden buddhistů a křesťanů, na který pak navázaly četné další aktivity.
Nejvýznamnějším Japoncem angažovaným v mezináboženském dialogu byl v této době Nikkjó Niwano (1906–1999), představitel buddhistické organizace Riššó kósekai, která se pod jeho vedením stále více profilovala jako hnutí za mír. Vatikán jej pozval jako buddhistického pozorovatele na koncil. Roku 1970 byla z Niwanovy iniciativy na ustavujícím shromáždění v Kjótu založena Světová konference náboženství za mír (World Conference of Religions for Peace, WCRP), na jejíž půdě od té doby zástupci všech hlavních světových náboženských tradic spolupracují v úsilí o mír a spravedlnost ve světě.
Roku 1979 se Nikjó Niwano poprvé setkal se zakladatelkou hnutí Fokoláre Chiarou Lubichovou, což znamenalo začátek dialogu mezi tímto hnutím a japonskými buddhisty. Niwano v tomto dialogu projevoval nejen otevřenost vůči křesťanství, ale i vzácné pochopení pro povinnost každého člověka následovat hlas svého svědomí. Při jednom z velkých mezináboženských setkání za účasti Chiary Lubichové vyzval mladé buddhisty, aby se stali křesťany, jestliže je k tomu vede jejich svědomí.
Další mezník mezináboženského dialogu představovala návštěva papeže Jana Pavla II. v Japonsku z roku 1981. Při setkání se zástupci mimokřesťanských náboženství v Tokiu papež prohlásil: „Ve ctnostech laskavosti a vlídnosti, taktu a statečnosti, tolik doporučovaných vašimi náboženskými tradicemi, nacházím ovoce onoho božského Ducha, který je podle naší víry přítelem člověka, všechno naplňuje a drží pohromadě (Mdr 1,6–7). Především působí tentýž Duch ve všech lidech a ve všech náboženstvích otevření transcendenci, neúnavné hledání Boha, které lze vyložit pouze jako odpověď na Boží hledání člověka.“
Z japonských křesťanů a křesťanských teologů je třeba zmínit alespoň Kosukeho Koyamu (1929–2009), který originálně „překládal“ biblické poselství do jazyka své kultury. Ve své knize Hora Fudži a hora Sinaj z roku 1984 Koyama zdůraznil nutnost tvořivého dialogu mezi japonskou a biblickou spiritualitou, symbolicky vyjádřenou už názvem tohoto díla.
Japonští buddhisté se v roce 1986 zúčastnili prvních modliteb za mír v Assisi, k nimž Jan Pavel II. pozval zástupce nejrůznějších náboženství. Byli jimi zasaženi natolik, že se jako jedni z prvních ujali jejich pokračování. V srpnu 1987 se podobné modlitby za mír poprvé konaly na hoře Hiei u Kjóta ve spojení s pamětními slavnostmi školy Tendai.
V devadesátých letech se filantropické snahy vycházející z Japonska zapsaly i do českých dějin, když Yohei Sasakawa (*1939) v roce 1996 společně s Václavem Havlem a Eliem Wieselem založil iniciativu Forum 2000. Na její každoroční konference pak do Prahy opakovaně přijel mj. i Kakuhan Enami, arciopat kláštera Enrjaku-dži na hoře Hiei.
Dalším česko–japonským příspěvkem k mezináboženskému dialogu se stala spolupráce mezi zpívajícími buddhistickými mnichy Gjosan-rjú Tendai šómjó z japonské Óhary, kteří v roce 2000 vystoupili i při koncertě a liturgii v Praze, a souborem Schola Gregoriana Pragensis, která se roku 2005 vydala i na turné do Japonska. Tato spolupráce vyvrcholila vydáním společného CD Blízké hlasy zdáli z roku 2007, na němž se vzájemně prostupuje liturgický zpěv šómjó a gregoriánský chorál.
V roce 2011 došlo k další důležité akci křesťansko-buddhistického dialogu v podobě meetingu konaného na japonské hoře Koja v duchu Meetingů Rimini, pravidelně pořádaných katolickým církevním hnutím Comunione e Liberazione. Jeho klíčovou osobností z buddhistické strany se stal prof. Shodo Habukawa, dlouholetý opat kláštera Muryokoin a přítel zakladatele Comunione e Liberazione Mons. Luigiho Giussaniho. Ani zde se nejednalo o jednorázovou aktivitu, ale o součást dlouhodobého setkávání se italských katolíků a japonských buddhistů.
V roce 2013 se stal papežem Jorge Bergoglio, kterému se kdysi jako mladému jezuitovi kvůli operaci plic nesplnilo přání odejít do Japonska. Vydal se tam až jako hlava katolické církve v listopadu 2019 při cestě zaměřené mj. na křesťansko-budhistický dialog a na téma ochrany života. Papež František zavítal i do Hirošimy a Nagasaki, kde se pomodlil za oběti atomových bomb svržených na tato města a setkal se s přeživšími. Tomuto tragickému tématu spojenému s posledními týdny druhé světové války bych se však rád věnoval zvlášť v jednom ze svých dalších blogování.
Časová osa
1893 – Sójen Šaku a Daisetzu Teitaró Suzuki se účastní prvního Parlamentu náboženství světa
1905 – do USA přichází Sokej an-Sasaki
1929 – do Japonska přichází Hugo Lassalle
1951 – do Japonska přichází William Johnston
1952 – do Japonska přichází Ludvík Armbruster
1956 – do Japonska přichází Hans Waldenfels
1962 – Joshu Sasaki Roshi zakládá zenové centrum v kalifornském Mount Baldy
1967 – v Oiso u Tokia se koná pracovní týden buddhistů a křesťanů
1970 – z iniciativy Nikkjó Niwana je založena Světová konference náboženství za mír
1979 – začátek dialogu mezi japonskými buddhisty a hnutím Fokoláre
1981 – návštěva Jana Pavla II. v Japonsku
1984 – Kosuke Koyama vydává knihu Hora Fudži a hora Sinaj
1987 – na hoře Hiei se poprvé konají mezináboženské modlitby za mír
1996 – Yohei Sasakawa umožňuje Václavu Havlovi zrod konferencí Forum 2000
2007 – vydání společného CD Gjosan-rjú Tendai šómjó a Scholy Gregoriany Pragensis
2011 – meeting na hoře Koja za účasti buddhistických mnichů a katolíků z Comunione e Liberazione
2019 - návštěva papeže Františka v Japonsku
2025 ©