I když vlastní téma tohoto článku je jiné a málo radostné, před volbami do Evropského parlamentu se mi zdá být vhodné úvodem ocenit skutečnost, že už neexistuje žádná pohraničníky střežená hranice mezi českou a bavorskou stranou Šumavy či mezi moravským a rakouským břehem Dyje. (1) Právě jižní část českých zemí sousedící s Bavorskem a Rakouskem – od Železné Rudy po Mikulov – je mi osobně nejbližší a pojí se s ní mnohem více mých významných vzpomínek a prožitků než s částí severní. I když „mou“ řekou je primárně Svitava a ne Vltava a mou zemí Morava a ne Čechy, nemám silnější vztah k východní moravské části našich zemí než k západní české, ale pomyslná dělící čára pro mne vede spíš mezi jihem a severem. Je to dáno mj. i tím, že právě jižní Morava a jižní Čechy byly vždy více spojeny s duchovním rozměrem lidského života.
Má blogová Jihočeská zamyšlení – dnes první, ale snad ne poslední – jsou tak trochu inspirována Stehlíkovou Zemí zamyšlenou. Tento hold jihočeské zemi začíná autorovým odkazem k dědictví po předcích, pro Ladislava Stehlíka spojeným s babiččinou almarou s růžencem, modlitbami a biblickými čteními (2), a pokračuje mnoha odkazy k mystickému rázu jihočeské krajiny, kterou spisovatel přibližuje čtenářům například takto: „Hořká vůně těžké ornice, spanilý zrak vod a spěchající oblaka na vysokánském nebi. A vždycky dvojí zrcadlení: oblaků a vod, výšek a hlůbin nitra a světa – to vše, co vytváří v jemnějších duších zkušenost náboženskou. V té nesmírnosti ticha ztrácí se člověčí samolibost…“ (3)
Ta se bohužel neztratila a v padesátých letech naopak triumfovala způsobem, který jihočeskou krajinu těžce poznamenal. V době, kdy komunisté „poroučeli větru, dešti“ a hleděli jen na to, jak z krajiny i za cenu její zkázy vytěžit z materiálního hlediska maximum, vznikly mj. přehrady s hydroelektrárnami v Lipně, na Orlíku a jinde.
Impuls k dnešnímu blogování mi poskytlo poslední číslo Čtyřlístku, jehož název „Rodinné stříbro“, odkazující k jihočeskému dědictví po předcích, musím (aniž bych v tomto dětském komiksu hledal nějaké hlubší poselství) označit za velmi pěkný.
Čtyřlístek, který je stejně starý jako já a jehož raná čísla představovala jednu z prvních tiskovin, které jsem kdy četl, si dnes ve svém stařecky nostalgickém vzpomínání na dětství občas kupuji.:-) Poslední dobou se poněkud proměnil a občas je za ním nepříjemně znát komerční zájem, ale na druhou stranu se v něm samozřejmě mohou objevovat i témata, která by v době komunismu neprošla. Je například dobré, že se snaží vést své dětské čtenáře k citlivosti vůči přírodě a krajině apod. Nejnovější příběh Fifinky, Myšpulína, Bobíka a Pindi je ovšem v tomto ohledu poněkud nejednoznačný. Komiksové postavičky se v něm vydávají na výlet na Lipno, nad nímž prostomyslně jásají, že představuje „největší přehradní nádrž v České republice“. Pinďa nicméně posléze sděluje, že „kvůli Lipnu ale muselo být zatopeno několik vesnic“. (4)
Jižní Čechy jsou schwarzenberský kraj. Schwarzenbergové tuto zemi milovali (věřím, že stále milují) a byli v ní po celé osmnácté, devatenácté a první polovinu dvacátého století dobrými hospodáři. Potom ovšem přišlo jejich deklasování národněfrontovním režimem po druhé světové válce a již zmíněná zkáza jihočeské krajiny v době poúnorové. Jeden z orlických Schwarzenbergů (5) v době této pohromy v exilu smutně vzpomínal:
„Mým domovem je údolí Vltavy. Tam jsem vyrůstal. Tam bylo na světě nejkrásněji. Vždyť tam také znám každý kámen a každý strom, každou peřej a mělčinu… Od Šumavy, od Budějovic a od Hluboké až po vyšehradskou skálu jsem znal celý tok Vltavy. Ale vskutku doma jsem byl od Zvíkova k Orlíku a dál až pod Nalžovice k Mastníku. Ano, mým skutečným domovem je vltavské údolí pod Orlíkem… Až dá Bůh a my se budeme vracet do vlasti, tento svůj domov více nenajdu. Bude zatopen. Na Vltavě se stavějí přehrady. Vltavské údolí zmizí pod vodou. Vrátím se do kraje, který nepoznám. Své mládí arci více nenajdu, ale neshledám se ani s tím údolím, ve kterém jsem prožíval léta své mladosti. Těžko je mi dnes rozloučit se v mysli s vltavským údolím. Úzko je mi u srdce při pomyšlení, že pohádka mládí zmizí v tůni pod hladinou jezera. Je to jako smrt matky. Je to jako nový exil. Až se vrátím, budu ve své vlasti bezdomovcem.“ (6)
I když vltavské údolí bylo komunisty zničeno už před mým narozením a já jsem je tedy mohl vidět již jen v té podobě, do jaké je uvedli soudruzi, s autorem citované vzpomínky a všemi dalšími někdejšími obyvateli oblasti postižené zatopením, kteří touto brutální operací ztratili domov, absolutně souzním.
Na závěr se v této souvislosti musím ještě vrátit z jižních Čech na jižní Moravu, konkrétně do Brna-Lesné, kde padesát let žiji (a kde mi teď hrozí, že mi tam dnes vládnoucí komunální politikové svým pro lidi jako jsem já vražedným projektem privatizace městských bytů další existenci znemožní). Mám tam za ta léta mnohokrát projíté každé místečko v širokém okolí a velmi mne bije do očí rozdíl mezi tím, co v krajině zanechali naši předkové žijící do první poloviny dvacátého století, a tím, co se v ní dělo a děje v dobách poúnorových i polistopadových.
V předkomunistické éře byly jak jižní Čechy, tak jižní Morava do značné míry domovem lidí katolicky zbožných. Celá jejich tradiční kultura projevující se ve všem od architektury po folklór navazovala na barokní zbožnost. František Schwarzenberg to ve výše citované vzpomínce na kraj, kde vyrůstal, s naprostou samozřejmostí ilustruje zmínkami o křížích, sochách svatého Jana, místech, kde se přes Vltavu převážela procesí z jednotlivých vesnic směřující na Svatou Horu apod. (7)
Ve svém rodišti odedávna vnímám přítomnost četných křížů, kapliček a Božích muk v celém okolí Lesné a naopak jejich nepřítomnost na samotném sídlišti, postaveném až v době komunismu. Po roce 1989 se na duchovní poušti Lesné mohlo začít stavět Duchovní centrum a pak i kostel a v kapličce svatého Antoníčka pod Lesnou se mohly zase začít konat pobožnosti, jinak ale v mých očích i tato doba představuje naprostý kontrast k tomu, co po sobě zanechali naši předkové. Při svých dnešních procházkách okolím Lesné mezi tím, co v něm nově vzniklo v posledních třiceti letech, nevidím žádné kříže ani žádná místa určená k pobožnostem, ale jen samé ryze privátní objekty, projekty různých těch dnešních „developerů“ apod.
Schwarzenbergovo vzpomínání na vltavské údolí pronesené v jednom z exilových rádií v době před Vánocemi roku 1957 končí velmi krásně: „Vždyť přeci víme, pro koho přišel kníže míru na svět a pro koho se Slovo vtělilo. Byť se nám stýskalo po tůních a peřejích, přec víme, pro koho i my se zde [v exilu] snažíme pracovat, koho máme nejvíce rádi a koho chceme vidět svobodného. Ne stromy a kameny, ne lesy a skály, ale lidi!“ (8)
Nu, od roku 1989 jsou lidé v naší zemi, na které katolický exulant František Schwarzenberg tak oddaně čtyřicet let myslel, navenek zase svobodní. Bohužel to však znamená méně, než osobnosti Schwarzenbergova typu doufaly. Pod vodou mezitím zmizely nejen lesy a skály vltavského údolí. Uměle způsobená povodeň se přehnala i přes duši národa.
Odedávna mne dojímá modlitba „Dědictví otců zachovej nám, Pane!“ ze známé písně z předminulého století. (9) Chápu ji jak ve smyslu duchovním, tak i ve smyslu ekologickém. Bohužel, náš národ se k obojímu dědictví chová macešsky. Možná to zní směšně, ale komiksový příběh o rodinném stříbru utopeném na dně Lipenské přehrady se mi v tomto ohledu zdá být docela výstižnou metaforou…
Poznámky:
1) Což bohužel neznamená, že by při přejíždění přes někdejší hranici nebylo možné z pohledu na krajinu za a před bývalou železnou oponou poznat, kudy asi vedla…
2) Ladislav Stehlík, Země zamyšlená, Praha: Československý spisovatel, 1966, sv. 1, s. 5.
3) Tamtéž, sv. 2, s. 81.
4) „Rodinné stříbro“, Čtyřlístek, 2019, roč. 51, č. 7, s. 3.
5) František Schwarzenberg (1913–1992).
6) František Schwarzenberg, „O vltavském údolí“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 42 a 44.
7) Tamtéž, s. 43.
8) Tamtéž, s. 45.
9) Kancionál: Společný zpěvník českých a moravských diecézí, Praha: Katolický týdeník, 2004, píseň č. 828, s. 493.
2024 ©