Dne 2. září 2019 vysílalo Radio Proglas pořad „Mučedníci písečtí“, spojený s jedním z výročí letošního „roku na devatenáctku“. Nestačil jsem se divit. S příběhem mučednické smrti píseckých dominikánů povražděných roku 1419 poté, co se odmítli stát husity, jsem se nikdy nesetkal ani při studiu českých dějin, ani při svém poznávacím pobytu v Písku.
V Písku jsem ovšem pobýval už v době velmi dávné, v roce 1983, kdy jsem ještě z českých dějin nemohl mít rozum a kdy se snad o vraždění katolických mnichů mluvit ani nesmělo (i když takový Alois Jirásek, oblíbenec samotného soudruha Nejedlého, se s ním ve svých románech z doby husitství nijak netajil:-)). Se svou matkou, která se jako zaměstnankyně přírodovědecké fakulty brněnské univerzity mohla účastnit prázdninových exkurzně vzdělávacích pobytů určených pro učitele škol všech stupňů, jsem v první polovině osmdesátých let mohl poznávat různé kraje Čech a Moravy, přičemž nejraději vzpomínám právě na onen pobyt v Písku a poznávání jižních Čech ze třiaosmdesátého.
Program se mi tenkrát zdál být velmi dobře připravený a dávající možnost poznat snad vše, co v příslušné lokalitě z historického, vlastivědného a kulturního hlediska za poznání stálo. Dnes se mi to pochopitelně už jeví jinak a vidím, že v něm ve vztahu k regionálním dějinám – a to i apolitickým kulturním dějinám – ve skutečnosti byly značné mezery. Když jsem nedávno četl „píseckou“ studii literárního historika Martina Putny, setkával jsem se v ní se jmény novodobých spisovatelů typu Josefa Holeček, Josefa Váchala, Richarda Weinera a dalších, o kterých jsme, myslím (i když paměti samozřejmě není po šestatřiceti letech co věřit), tenkrát v Písku vůbec neslyšeli, i když jsou s ním spojena dost podstatně. Žádná zmínka každopádně nemohla padnout o disidentských autorech doby komunismu typu Evy Kantůrkové a Jiřího Koláře. A dozajista jsem nic neslyšel ani o velkých barokních kazatelích, jako byli Albert Chanovský, Bohumír Hynek Bílovský a Ondřej František de Waldt. O těch ovšem i samotný Putna konstatuje, že „paměť jich všech po doznění baroku v Prácheňském kraji vyhasla“. (1)
Mohu jen potvrdit tezi Martina Putny, že Písek se kulturněhistoricky upnul hlavně ke své „idylické“ podobě ztělesněné Adolfem Heydukem, „básníkem družiny májové, [který] se tu usadil jako mladý profesor reálky, přežil všechny své generační druhy i sám sebe a proměnil se v živý lokální mýtus“. (2) V mé paměti je stále přítomen Heydukův památník zřízený v jeho píseckém domě i mnohé jiné způsoby jeho komemorace, sotva bych z ni ale vylovil byť i jen jeden jediný Heydukův verš. (3) Jistě jsem jich v Písku slyšel či četl dost, avšak v době komunismu nesměly být zřejmě citovány ty, které by připomínaly „ideologicky závadné“ skutečnosti z dějin jižních Čech. Ty jsou, opětovně připomínám, velmi silně spojeny s rodem Schwarzenbergů. V září 1914, kdy Karel V. Schwarzenberg zahynul ve válce, „pootavský slavík“ Adolf Heyduk o něm v závěru jímavé básně napsal: „Byl’s láskou lidu svého nesen v nebe – / Rád bych byl zemřel tiše místo Tebe.“ (4)
Z roku 1983 si vybavuji jen idylické (v Písku všudypřítomné a ovšem obraz díla tohoto autora totálně zkreslující) verše Fráni Šrámka: „A je to Písek, je to zas on / fanfáry z věže vyhrávají…“ Ve skutečnosti ovšem ten Písek Šrámkova mládí a Heydukova stáří (tedy doby kolem přelomu století) asi moc idylický nebyl. V roce 1900 se v něm například konal neblaze proslulý soud s Leopoldem Hilsnerem, údajným židovským rituálním vrahem křesťanské panny…
Ne, nelze vše svádět jen na komunisty; v českých zemích (včetně jižních Čech) se samozřejmě děly hnusné věci i před jejich érou. Na druhou stranu je ovšem nezpochybnitelným faktem, že právě komunismus strašlivě zprznil tvář českých měst a české krajiny včetně Písku a Prácheňska. „Do trojúhelníku mezi Pískem, Vodňany a Týnem nad Vltavou vsadil temelínskou jadernou elektrárnu“ a do samotného Písku hnusnou „obludu Jitexu“. (5)
Když si oživuji vzpomínky píseckými pohlednicemi, smutně pokyvuji hlavou nad tím, jak dokonce i na ně komunisté zpravidla neopomněli do sousedství mostu ze 13. století, hradeb a Putimské brány umístit snímky svých „krásných“ výtvorů typu paneláků a obchodního domu Racek…
Na jedné straně vidím historická období, která (nejen) v Písku zanechala úžasné památky gotické, renesanční a barokní, na straně druhé naši dobu, která asi budoucím generacím, mírně řečeno, po sobě zrovna moc krásy nezanechá… Možná takové rýžování zlata z Otavy, to by se naší dnešní době „budování kapitalistické společnosti“ z píseckých dávných tradic k navazování mohlo líbit ještě tak nejvíc.:-)
Střípků z dávných i nedávných dějin Písku bych samozřejmě mohl zmínit ještě mnoho, omezím se však už jen na připomenutí pěti hlav našeho státu (čtyř králů a jednoho prezidenta), jež byly s Pískem spojeny.
Sláva Písku začíná za vlády Přemysla Otakara II. (1253–1278), který písecký královský hrad přebudoval „v okázalé sídlo. Král sem často zajížděl, vedl zde důležitá jednání a položil základy hrazenému královskému městu.“ (6)
Do Písku zajížděli i panovníci z lucemburské dynastie, Jan (1310–1346), Karel (1346–1378) a Václav (1378–1419). „Král Jan někdy přijížděl do Písku (zejména r. 1341); císař Karel IV. pobýval na píseckém hradě v l. 1352–1363. […] Král Václav IV. byl posledním panovníkem, který na píseckém hradě pobýval.“ (7)
Závěrem musím ještě zmínit prezidenta Emila Háchu (1938–1945), se kterým byl spojen můj druhý a poslední (v tomto případě písemný) kontakt s Pískem z doby, kdy jsem začal shromažďovat prameny k životopisu tohoto nešťastného státníka a dozvěděl se o přátelských vztazích mezi Háchou a starostou Václavem Šťastným, který statečně provedl Písek zlou dobou nacistické okupace. Roku 1995 mi tehdejší písecký starosta Tom Zajíček poskytl kontakt na ještě žíjícího blízkého spolupracovníka dr. Šťastného, Antonína Rybáka. Ten mne informoval o některých případech Háchových intervencí u okupantů na žádost starosty Šťastného. Jednalo se o záchranu života devíti z dvanácti k smrti odsouzených píseckých strážníků v roce 1944 a o osvobození vedoucího popisného úřadu Josefa Patěka, který byl za ilegální činnost vězněn na Pankráci.
Je všeobecně známým paradoxem, že Hácha, který za okupace zachránil mnoho Čechů včetně politických vězňů z Pankráce, musel po válce za velmi nedůstojných okolností sám zemřít v pankrácké věznici. Starý pán přitom naivně doufal, že po skončení svého prezidentství bude moci jako penzista dožít ve vile v Písku, kterou k tomuto účelu zakoupila jeho dcera Milada Rádlová. (8) Ta ovšem byla hned po skončení války zkonfiskována, takže se i samotná paní Rádlová ocitla bez střechy nad hlavou.
Poznámy:
1) Martin C. Putna, „Kolikero je jihočeš[s]tví, toliker Písek“, Souvislosti, 1996, č. 2–3, s. 144.
2) Tamtéž, s. 160.
3) Nějaké – ne moc zajímavé – ukázky Heydukových veršů teď nalézám v píseckých prospektech, které od r. 1983 stále opatruji. Rozhodně však mezi nimi není žádný úryvek z Biblických zvěstí, Heydukovy básnicky zpracované biblické dějepravy (jednoho z mnoha pozoruhodných projevů náboženského oživení v české poezii doby kolem přelomu 19. a 20. století).
4) Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 38.
5) Martin C. Putna, „Kolikero…“, s. 143 a 165.
6) Jaroslav Děták, Jižní Čechy, Praha: Olympia, 1977, s. 228.
7) Karel Tříska a kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku V: Jižní Čechy, Praha: Svoboda, 1986, s. 153.
8) Podle informace z dopisu Antonína Rybáka z 30. 6. 1995 se jednalo o vilu Na Trubách čp. 995 po spisovateli Janu Patrném.
2024 ©