Jihočeská zamyšlení III: Boží doteky Šumavy

Napsal Vít Machálek (») 23. 8. 2020 v kategorii Dějiny zemí a měst, přečteno: 449×

Boží doteky Šumavy“ je název výstavy jihočeského fotografa Petra Moravce, kterou si lze na různých místech v Českých Budějovicích prohlédnout od 24. srpna do 6. září 2020. (1) Moravcovy šumavské fotografie lze obdivovat i v koncem loňského roku vydané česko-německé knize, v níž jsou doprovázeny verši šumavského básníka Johanna Petera. (2) Je příznačné, že dnešní český milovník Šumavy a její o sto let dříve žijící milovník německého jazyka ve svém vyjádřování lásky k Bohu a rodnému kraji obrazem či slovem zcela souznějí. 

Nedávno mne zaujal na sociálních sítích šířený citát jiného, oproti Peterovi mnohem známějšího literáta doby na přelomu devatenáctého a dvacátého století, Karla Klostermanna, který v době, kdy už i na jeho milované Šumavě byli lidé německým a českým nacionalismem vzájemně rozeštváváni, snil o minulosti, v níž „žili jsme druhdy tak svorně pospolu a nikoho nenapadlo ptáti se na národnost dtuhého; nikdo nebyl čechisován ani germanisován“, zdůrazňoval, že „chceme se přeci všichni radovati v boží krásné přírodě, ať Češi nebo Němci“. (3)

Můžeme mluvit o „Boží krásné přírodě“, o „Božích dotecích“ anebo slovy české hymny třeba o „zemském ráji na pohled“, který Šumava též krásně ztělesňuje, každopádně však není radno zapomínat na Stvořitele, k němuž krása Jeho stvoření odkazuje. Ve chvíli, kdy se z horizontu ztratí Bůh jako svorník všeho a lidé místo Něj začínají uctívat své prostřednictvím nacionální či jiné ideologie vyzdvižené modly, nastupuje na místo svornosti spíš vzájemná nenávist.

Ve dvacátém století tento neblahý vývoj vyvrcholil nástupem nacionálně socialistické a komunistické ideologie. Ty se symbolicky shodly například v tom, že obě zlikvidovaly jednu z nejkrásnějších tradic katolické Šumavy, hořické pašijové hry, provozované od roku 1816. Dokud na Šumavě převažovalo německy mluvící obyvatelstvo, hrály se pochopitelně německy. Je však třeba říci, že Šumavané typu třeba výše zmíněného Karla Klostermanna bývali dvojjazyční a že nacionální vášně by zde zřejmě nikdy nevzplály, pokud by na Šumavu nebyly vnášeny odjinud.

Ještě jako kluka, který mohl Šumavou procházet v roce 1983 – v době, kdy byly někdejší německy mluvící osobnosti „čechisovaných“ krajů spíš sveřepě vymítány z naší dějinné paměti –, mne fascinovalo zjištění, že na Šumavě tomu tak není a že Karel Klostermann, Adalbert Stifter a mnozí další jsou zde stále připomínáni bez jakékoliv potřeby řešit, jakým jazykem mluvili a psali. Dnes je to snad již zase samozřejmostí, takže se můžeme hrdě hlásit například k vimperskému tiskaři, filantropovi a velkému šiřiteli křesťanské víry Johannu Steinbrenerovi (4) anebo k tomu, že Hořický pašijový film (ten ovšem němý:-)), natočený americkými filmaři v roce 1897, byl prvním hraným filmem vzniklým na území dnešní České republiky. (5)

Tragédie v podobě rozškatulkování Šumavanů na německou většinu a českou menšinu s následnou likvidací té první se ovšem už nedá odestát. O tom, že by události takzvaného odsunu Němců byly jen jakýmsi potrestáním nacistů a jimi páchaných zločinů, vůbec nemůže být řeč, a to zejména právě ve vztahu k Šumavě. Mezi jejími německými obyvateli bylo v době nacismu fanatiků málo, „tenhle druh přicházel z Chebu, Liberce, Trutnova“. Mezi šumavskými Němci byl naopak silný pročeskoslovenský aktivismus, což se ukázalo „při smrti Masarykově. Jeho jméno jim bylo, stejně jako širokým vrstvám českým, symbolem demokracie, odporu proti Hitlerovi, proto se oddaně a dojatě chystali do Prahy na [Masarykův] pohřeb.“ (6)

Československý stát ovšem jejich loajalitu neocenil. Byli prostě Němci. Příliš němečtí a také příliš katoličtí na to, aby pro ně mohlo být na poválečné Šumavě místo. Museli odcházet do Bavor, aby na jejich místo mohlo přicházet pokrokové slovanské obyvatelstvo či takzvaní zlatokopové. Na Šumavě zanikaly celé obce. Současně mizela víra a pustly kostely. V Šumavské trilogii vydávané po roce 1989 toto vše popsal a literárně zpracoval bavorovský kněz a spisovatel František Hobizal. Nejdojemnější postavou šumavského kněze a literáta druhé poloviny dvacátého století je však skvělý básník František Daniel Merth, nejprve dlouhá léta vězněný a po (zdánlivé) možnosti konečně se vrátit do pastorace žijící v někdejším poutním místě Strašín ve dvojí hluboké samotě „básníka, který veřejně nepublikuje, a kněze, kterému téměř nikdo nechodí do kostela“. (7)

Ani rok 1989 automaticky nepřinesl nějakou větší vnímavost pro Boží doteky Šumavy. Byl však každopádně spojen s pádem železné opony, která do té doby mnoho lidí z její druhé strany oddělovala od jejich kořenů. Biskupové českobudějovické diecéze od té doby spojení se svými „odsunutými“ diecezány či jejich potomky obnovují a rozvíjejí a tito lidé aspoň při významných příležitostech znovu naplňují své někdejší kostely (8) – pokud tedy ještě stojí nebo pokud se je s jejich pomocí podařilo obnovit. Na české straně se někdy najde nadšenec, který v zaniklých obcích obnovuje aspoň kapličky, které z nich místy jako jediné zůstaly... (9)

Pohroma zničených obcí a farností má dnes obdobu dokonce i v samotnou přírodu postihnuvší kůrovcové kalamitě, po níž mnohde ze šumavských hvozdů zůstaly jen „stříbrné tyče a kůly“ a například „z lesa kolem Poledníku, Březníku, Prášilského jezera se staly holiny“. (10) Také z kdysi moderních a velkorysých budov podniku ušlechtilého křesťanského tiskaře Steinbrenera ve Vimperku zůstali jen „chátrající strašáci, s nimiž si město neví rady“. (11)

Na konci tohoto článku se mi jen obtížně hledá nějaké jeho optimistické vyústění. Mohlo by jím být snad jen konstatování, že Boží doteky Šumavy jsou nezničitelné...

 

Poznámky:

1) Viz https://prolidi.bcb.cz/cs/akce/2020-07-fotograficka-vystava-bozi-doteky-sumavy.

2) Petr Moravec – Johann Peter, Šumava poetická a kouzelná = Der Böhmerwald, seine Poesie und Magie, České Budějovice: Petr Moravec, 2019.

3) Jde o citáty z Klostermannových Črt ze Šumavy.

4) Viz Alena Scheinostová, „Vimperský tiskař, který oslovil svět“, Katolický týdeník, 30. 7. – 5. 8. 2019, roč. 30, č. 31, s. 9.

5) Viz internetové stránky horickepasije.cz.

6) Václav Lacina, Co vám mám povídat: Vzpomínky, Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 162–163.

7) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 191.

8) Viz např. Radek Gális, „Biskup s odsunutými rodáky“, Katolický týdeník, 5.–11. 9. 2017, roč. 28, č. 36, příloha Diecézní zpravodajství, s. 2 a „Svátek Panny Marie slavili šumavští Němci i Češi společně“, Katolický týdeník, 10.–16. 9. 2019, roč. 30, č. 37, příloha Diecézní zpravodajství, s. 2.

9) Viz Aleš Palán – Čeněk Šebesta, „Co zbylo po zaniklých obcích“, Katolický týdeník, 19. 12. 2017 – 1. 1. 2018, roč. 28, č. 51–52, s. 6 a www.sumavskekaplicky.estranky.cz.

10) Alena Scheinostová – Jan Pečený, „Vybírám si neznačené trasy“, Katolický týdeník, 13.–19. 6. 2017, roč. 28, č. 24, s. 13.

11) Alena Scheinostová, „Vimperský tiskař, který oslovil svět“, Katolický týdeník, 30. 7. – 5. 8. 2019, roč. 30, č. 31, s. 9.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a pět