Kunštátem po stopách jeho velikánů

Napsal Vít Machálek (») 31. 7. v kategorii Dějiny zemí a měst, přečteno: 93×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

V minulosti už jsem na blogu s vděčností vzpomínal na to, že jsem díky svému tátovi už jako malý kluk mohl projezdit a poznat celou jižní Moravu. Dnes vzpomínám na tátu současně i ve spojení s jeho dlouholetým kolegou z brněnského Výzkumného ústavu makromolekulární chemie Janem Šimsou, evangelickým farářem, který na tomto pracovišti našel aspoň nějaké zaměstnání poté, co byl jako disident komunistickým režimem zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Předtím spravoval evangelický sbor v Prosetíně a kazatelskou stanici v Kunštátě, kde začátkem sedmdesátých let navázal ekumenické přátelství s tehdejším kunštátským katolickým farářem, biskupem skryté církve Stanislavem Krátkým. Když jsem si letos, v jubilejním roce s Kunštátem spojeného Františka Halase (+1949), do tohoto městečka ležícího na pomezí dvou mně drahých regionů (brněnského a vysočinského) udělal prázdninový výlet, posloužila mi při tom jako průvodce právě slova otce Krátkého k návštěvníkům Kunštátu, zaznamenaná farářem Šimsou: 

„Jiří z Poděbrad a Kunštátu byl opravdu křesťanský vládce, a tak věděl, že evropské státy hlásící se ke křesťanství se musí spojit, aby se společně ubránily nebezpečí zvenčí. A pak po letech – v době, kdy naše církev ještě nevěděla o křesťanské snášenlivosti, se tu krátký čas skrýval Jan Ámos Komenský, je o tom deska na škole. Komenský psal o labyrintu světa a ráji srdce a chtěl postavit výchovu dětí na křesťanský základ. Odtud pak odešel do ciziny. A před několika desetiletími tu býval rád básník František Halas. Zapamatujte si jeho verš: ,Proti přitažlivosti zemské, do výše volím pád.‘“ (1)

V Kunštátě se ještě hmatatelněji než na jiných místech českých zemí vpravdě ekumenicky setkávají různé podoby české zbožnosti – vyhraněně katolická, na kunštátském náměstí ztělesněná krásným mariánským sloupem s městu žehnající Pannou Marií (2), utrakvistická, na témže náměstí představovaná sochou krále Jiřího, protestantská, zastoupená Komenským, který podle desky na škole roku 1626 nalezl útočiště na kunštátském zámku, i „plachá“, reprezentovaná zdánlivě nevěřícím, ve skutečnosti však s Bohem zápasícím Františkem Halasem. (3) Jeho syn František Xaver Halas s manželkou se mimochodem kdysi z podnětu Stanislava Krátkého ujali překládání Jeruzalémské bible, díky čemuž jsme se o desítky let později dočkali nové (krásným „halasovským“ jazykem psané) české verze Knihy knih, bez níž by celá naše národní kultura byla úplně nemyslitelná. (4)

Poté, co jsem s takovýmito a podobnými myšlenkami v Kunštátě shlédl všechny zmíněné orientační body (plus samozřejmě dominantu města v podobě barokního kostela, k němuž dospěje poutník kráčející „do výše“ kunštátským náměstím), zbývalo ještě cestu po stopách kunštátských velikánů korunovat na místním hřbitově. Dříve než na něj čtenáře tohoto článku zavedu, musím ale ještě ocitovat z úvodníku, který před časem vyšel v jednom katolickém časopise. Nebyla v něm žádná zmínka o Kunštátě, ale jen o Mikulovu, dalším z působišť otce Stanislava Krátkého. Pohled na topoly v polích u mikulovské silnice jeho autora inspiroval k pěknému přirovnání:

„Zvláštní je, že některé topoly vyrostou o dost výš než jiné. A ještě podivuhodnější mi připadalo, že tyto vysoké topoly jsou vždy ve skupině – najednou je několik stromů těsně vedle sebe výrazně vyšších než zbytek řady. Dával jsem pozor, a nikde jsem neviděl, že by na nějakém místě přesahoval průměr jen jediný strom! Vždy jsem viděl pouze souvislý úsek stromořadí, kde byly vyšší stromy – a pak zase pokračovaly ty průměrné… Jako by si sousedící stromy ,dávaly příklad‘. Svůj postřeh jsem si ověřil na dalších větrolamech, a protože jsem projížděl kolem Mikulova, vzpomněl jsem si na bývalého mikulovského probošta P. Stanislava Krátkého. Také v jeho blízkosti lidé dorůstali do výšky daleko přesahující průměr. Dokázal povzbudit, inspirovat, nadchnout, dodat odvahu… A pak jsem si uvědomil, že obraz vyjádřený topoly ve větrolamu je možné zobecnit. Vím o mnoha lidech z minulosti i současnosti, v jejichž blízkosti se děje něco podobného. K nim patřil (nebo spíš stále patří) i zavražděný kněz P. Ladislav Kubíček.“ (5)

Otec Kubíček, významný lékař, křesťanský duchovní vůdce a statečný muž, který v době komunismu hodně riskoval, ale zavražděn byl až v době „svobody“, je – jak jsem s překvapením zjistil – také pochován na kunštátském hřbitově (společně s řadou dalších významných osobností typu spisovatele Ludvíka Kundery nebo – bohužel už i – redaktora Jana Halase, mladšího bratra Františka Xavera). Spočinul zde v hrobě svých rodičů, samozřejmě klasicky křesťanském a označeném křížem.

Hřbitovy bývají tradíční, ale úplně scestnou frází označovány za „místa posledního odpočinku“. Velký nápis na kunštátské hřbitovní kapli však hlásá něco jiného: „Rozloučení je náš úděl, shledání naše naděje.“

Hrob Františka Halase žádné explicitní vyjádření křesťanské naděje neobsahuje. U „národního umělce“ (v tomto případě však skutečného, nikoliv jen otitulovaného!) pochovaného v době komunismu by to snad ani nepřicházelo v úvahu. Neobsahuje ovšem ani žádnou frázi a je upraven způsobem zcela originálním. Leží na něm bludný kámen z Halasovy milované Rozseče, odkud pocházeli básníkovi předkové, a na návštěvníka kunštátského hřbitova z něj mrkají dvě záměrně napůl zarostlé desky – jedna se jmény Františka Halase a jeho životní lásky a manželky Libuše, druhá se slovy, která jí Halas kdysi napsal: „Zarostl jsem celý do mlčení a budeme se muset učit vzájemnému vyslovování našich tich.“

Připomíná mi to výrok Antoina de Saint-Exupéryho: „Láska je především modlitba a modlitba je ticho.“ (6)

 

Poznámky:

1) Jan Šimsa, „Vzpomínka na pana profesora“, in: Aleš Filip – Jiří Baroš (eds.), Jezdili s ním andělé: In memoriam Stanislav Krátký, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 62.

2) Je neuvěřitelné, že kunštátská Panna Maria přežila na svém velmi nápadném, městu dominujícím místě po celou dobu komunismu, i když její přemístění bylo údajně nařízeno z nejvyšších míst. Místní lidé, kteří se na přípravě přesunu podíleli, postupně utrpěli infarkt, žlučníkový kolaps a nakonec i náhlé úmrtí, po kterém „práce na stěhování rázem utichly, protože magická hrůza z tohoto činu dostoupila vrcholu“ (Stanislav Krátký, K plnosti: Rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve, Brno: Cesta, 2004, s. 110).

3) Viz Josef Nerušil, „Tatínek říkal, že ho bolel Bůh“ (rozhovor s F. X. Halasem), Katolický týdeník, 5.–11. 3. 2013, roč. 24, č. 10, s. 12.

4) Stanislav Krátký už v době svého kunštátského působení oceňoval jazykové i biblické znalosti manželů Halasových a doporučil je iniciátorovi českého překladu Jeruzalémské bible Dominiku Dukovi. (Stanislav Krátký, K plnosti: Rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve, Brno: Cesta, 2004, s. 112.) O více než třicet let později mohl s velkou radostí držet v ruce její definitivní vydání. (František Xaver Halas, „Za otcem Stanislavem“, in: Aleš Filip – Jiří Baroš, Jezdili s ním andělé: In memoriam Stanislav Krátký, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 16.)

5) Marek Dunda, „Milovaní čtenáři!“, Milujte se!, 22. 11. 2011, roč. 5, č. 19, s. 2.

6) Antoine de Saint-Exupéry, Citadela, Praha: Vyšehrad, 1994, s. 136.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a deset