V religionistice je známé dělení náboženství dnešního světa do dvou nebo tří místem svého původu spřízněných náboženských rodin (Max Müller rozlišil rodinu semitskou a árijskou a Hans Küng blízkovýchodní prorocká, indická mystická a dálněvýchodní mudrcká náboženství). Toto dělení však nevěnuje žádnou pozornost Persii neboli Íránu, i když význam této země v náboženských dějinách je nezpochybnitelný. Írán je nejen centrem šíitského islámu a historickým centrem islámského súfismu či křesťanského nestoriánství, ale i kolébkou několika svébytných náboženství: zoroastrismu, manicheismu a Bábí a Bahá'í víry.
Zoroastrismus
I když se o Zoroastrovi (Zarathuštrovi) tradičně tvrdilo, že žil v takzvaném axiálním věku kolem 6. století před Kristem, kdy působila i řada dalších zakladatelů různých náboženství, dnes se má spíše za to, že žil už kolem nebo před rokem 1000 př. Kr. Zoroastrismus každopádně patří k nejstarším dodnes živým náboženstvím.
Zarathuštrova náboženská reforma spočívala v tom, že odvrhl starší polyteismus a za jediného svrchovaného Boha označil „vládce-moudrost“ Ahuru Mazdu. Zoroastrismus bývá ovšem někdy označován i za dualismus, protože skutečností, která dala počátek všemu jsoucnu, je v něm praprincip chápaný jako čistě duchovní bytost, ale zároveň princip rozdvojený v sebeafirmaci (Ahura Mazda) a sebenegaci (Angra Mainju).
Bývá nazýván též mazdaismus podle Ahury Mazdy, kterého Zoroastr hlásal jako dobrého a spravedlivého Boha odměňujícího dobro a trestajícího zlo. V zoroastrismu nacházíme i popis posledního soudu, jemuž bude předcházet souboj sil dobra, zastoupených spasitelem Saošjantem, se silami zla. Po vítězství Saošjanta dojde ke vzkříšení mrtvých. Mnohdy se spekuluje o tom, že zoroastrismus ovlivnil i náboženské tradice za hranicemi Íránu včetně judaismu, jehož eschatologie se prý rozvinula pod perským vlivem. Každopádně se v různých svých podobách postupně stal státním náboženstvím tří velkých starověkých říší na území dnešního Íránu – achajmenovské, parthské a sásánovské.
Zakladatelem achajmenovské říše byl Kýros Veliký (559–530 př. Kr.), jehož náboženské vyznání je ale nejisté. Někteří badatelé se domnívají, že zoroastriánem se stal až jeho nejvýznamnější nástupce Dareios Veliký (522–486 př. Kr.). U obou těchto panovníků by se nicméně jejich náboženská politika dala označit za synkretickou ve smyslu nejen tolerování, ale i podporování náboženství a kultů různých národů perské říše. Kýros porazil Babylóňany a vyvrátil babylónskou říši, ale Babylóňanům se představil jako ctitel babylónského boha Marduka. Právě tak podporoval i náboženství jiných národů, které předtím byly pod babylónskou nadvládou a nyní se dostávaly pod nadvládu perskou. Ve Starém zákoně je hodnocen velmi pozitivně jako osvoboditel Židů, kteří se díky němu mohli vrátit do Jeruzaléma a obnovit Babylóňany zbořený Chrám. Ani Dareios neměl problém tolerovat i podporovat judaismus.
Achajmenovská říše byla vyvrácena Alexandrem Makedonským. Na její místo od roku 250 př. Kr. nastoupila parthská říše, Ta byla velkým rivalem Říma, zároveň se však její náboženství vzájemně ovlivňovalo s římským. Římští vojáci si údajně s válek s Parthy přinášeli do Říma jako nové náboženství kult Mitry, původně podřízeného božstva perského panteonu, které se po svém přechodu na Západ stalo ústředním bohem vlastního osobitého náboženství. V Římě byl Mitra spojován se sluncem a uctíván v rámci víceméně monoteistického kultu Nepřemožitelného slunce. Mitraismus nicméně představoval spíš módní esoterické náboženství, které na Západě ztratilo etickou náplň perského zoroastrismu.
V parthské říši pokračovala politika náboženské tolerance, protikladná pronásledování křesťanů v Římě. Zajímavá, byť ryze hypotetická otázka zní, jak by asi vypadaly dějiny náboženství, kdyby byla Palestina v době Kristova narození pod vládou tolerantních Parthů místo všeobecně nenáviděných Římanů. „Mágy od východu“, kteří podle Matoušova evangelia přišli po Ježíšově narození do Betléma, jsou každopádně míněni zoroastriánští kněží, kteří patrně v narození Krista spatřovali naplnění předpovědi zázračného narození spasitele Saošjanta.
Poslední říší hlásící se k zoroatrismu byla říše Sásánovců. Za vlády jejího zakladatele Ardašíra I. (224–241) byla sepsána či zredigována Avesta, svatá kniha zoroastrismu. Za krále Šáhpuhra I. (241–272) došlo k pokusu o náboženskou reformu. Šáhpuhr chtěl zřejmě v tradičním synkretickém duchu perský zoroastrismus propojit s prvky jiných náboženství a kultur, například helénských a indických. Tento pokus se však neprosadil a po Šáhpuhrově smrti naopak zoroastriánští kněží v čele s veleknězem Karterem nastolili „zoroastriánskou ortodoxii“ spojenou s pronásledováním jinověrců (především manichejců a křesťanů).
K obratu v neprospěch zoroastrismu došlo v době, kdy byla sásánovská říše roku 651 vyvrácena muslimskými Araby. V následujícím období většina Peršanů konvertovala k islámu. Situace zoroastrismu pod muslimskou vládou byla nejednoznačná. Na jednom místě Koránu (22,17) je sice zmíněn zároveň se židovstvím a křesťanstvím, nicméně není jasné, zda zoroastriáni mají mít pod vládou muslimů tentýž status „chráněného lidu“ (dhimmi) jako židé a křesťané. Zpočátku jej patrně měli, ale přibližně v polovině 9. století jim byl odňat. V 10. století, po neúspěšných pokusech o vzpouru proti muslimské nadvládě, většina zoroastriánů odešla z Íránu na sever Indie, kde v oblasti Bombaje dodnes tvoří uzavřené a bohaté společenství Pársů.
Manicheismus
Nový perský prorok Mání (216–277) vystoupil za vlády krále Šáhpuhra. Všechny jím sepsané knihy (údajně jedna perská a šest syrských) jsou považovány za kanonické texty manicheismu. Vzájemný vztah mezi manicheismem a zoroastrismem bývá popisován různě – Mání může být vnímán jako reformátor zoroastrismu i jako zakladatel gnostické sekty, který se neprávem dovolával určitých prvků staré íránské tradice.
Samotný Mání se každopádně považoval za dovršitele předešlých náboženství. Hlásal posloupnost proroků, která vede od Adama přes Zoroastra, Buddhu a Ježíše k němu samotnému. Manicheismus by se dal vnímat i jako synkretické náboženství obsahující prvky zoroastrismu, buddhismu a křesťanství.
Každopádně je dualistické a hlásá protiklad ducha a hmoty. Tělo je v manicheismu bráno jako vězení ducha či božského prvku v člověku, který je neslučitelný s hmotou. Manicheismus klade důraz jednak na askezi, jednak na spekulativní gnostické nauky, do kterých jsou jeho vyznavači postupně zasvěcováni.
Dějiny manicheismu jsou spojeny s jeho vymýcením v Persii, ale pokračováním na Západě. Mání byl sice roku 243 přijat králem Šáhpuhrem, který mu udělil souhlas k šíření jeho učení v sásanovské říši, po Šáhpuhrově smrti však už narazil na odpor – zejména ze strany mágů, kteří jej obviňovali z rozvracení a překrucování zoroastrismu. Nakonec zemřel nebo byl zabit ve vězení roku 277. Na Západě však byli stoupenci manichejského gnosticismu známí ještě i ve vrcholném středověku jako bogomilové, kataři apod.
Křesťanství
Podle křesťanské tradice působili v Persii už apoštolové Šimon a Juda. Doklady o přítomnosti, resp. o pronásledování křesťanství však existují spíše až z doby sásánovské Persie. Důvody perzekuce mohly být nejen náboženské, ale i etnické (křesťané v perské říši byli většinou syrského původu) nebo mezinárodně politické. Křesťany každopádně pronásledoval Šáhpuhr II. (309–379), který je zřejmě považoval za spojence nepřítele v době, kdy válčil s římskou říší, v níž se křesťanství stávalo státním náboženstvím.
Situace křesťanů se změnila lepšímu na přelomu 4. a 5. století, kdy nabyli důvěry perského dvora jako prostředníci míru mezi perskou a římskou říší. V roce 410 dokonce král Jezdegerd I. (399–430) svolal první koncil perských biskupů, na kterém se zrodila církev, později známá jako nestoriánská. Její nejvyšší představitel katholikos měl právní svrchovanost nade všemi křesťany na území perské říše.
Oficiální název této církve je Apoštolská církev Východu. Od roku 486 bývá spojována s učením někdejšího konstantinpolského biskupa Nestoria, jehož oddělování božské a lidské přirozenosti v Kristu bylo odsouzeno chalcedonským koncilem z roku 451. Zdá se, že po ovládnutí Persie Araby bylo toto učení pro muslimy přijatelnější než ortodoxní křesťanství, protože i Korán mluví o člověku Ježíši a současně jej nazývá Slovem Božím, což není zcela nepodobné nestoriánské christologii.
Nestoriánští učenci pomáhali muslimům s budováním jejich kultury a vzdělanosti, s překládáním antických děl do arabštiny apod. Hráli významnou roli nejen v rámci islámského chalífátu, ale i jako misionáři působící v Indii, Číně, Mongolsku a Japonsku. Ve 13.–14. století však byla nestoriánská církev těžce postižena pronásledováním ze strany Mongolů.
Ve stejné době začaly i kontakty mezi nestoriány a katolíky, které posléze vedly k jednáním o sjednocení Apoštolské církve Východu s Římem. Roku 1599 došlo k uzavření unie a vytvoření Chaldejské katolické církve v oblasti Íránu a Mezopotámie. Ta je v jednotě s papežem, druhá část Apoštolské církve Východu však zůstala na Římu nezávislá a nazývá se Asyrská církev nebo Starobylá církev Východu. V rámci islámské Persie je sice tolerována, ale v podstatě jen jako etnické a žádnou misijní činnost nevyvíjejí společenství.
Islám
V letech 633–651 probíhalo dobývání Persie muslimy a současně započala její islamizace. Pro budoucí náboženské dějiny Íránu bylo důležité rozdělení muslimů na většinové sunnity a menšinové šíity po zavraždění čtvrtého chalífy Alího roku 661 a smrti Husajna, syna Alího a Muhammadovy dcery Fátimy, v bitva s umajjovským vojskem u Karbalá z roku 680. Husajnova smrt je dodnes v Íránu připomínána svátkem ašúrá, někdy označovaným jako „šíitské pašije“.
Šíité (podle nichž Muhammad ustanovil za svého nástupce Alího a v čele muslimského společenství mají dědičně stát jeho potomci) se dále rozdělili na sedmíky a dvanáctníky podle toho, kolik uznávají nástupců Alího a Husajna neboli imámů. Nejpočetnější a v dějinách Íránu nejdůležitější je ší'a dvanácti imámů, podle níž syn jedenáctého imáma Hasana al-Askarího, jenž zemřel roku 874, v dětském věku zmizel a je skrytým imámem, který se má znovu objevit, aby nastolil vládu Boží spravedlnosti na zemi.
V té době vládla v islámském chalífátu dynastie Abbásovců (750–1258). Ta na rozdíl od předcházející dynastie Umajjovců nebudovala arabskou, ale mnohonárodní a multikulturní islámskou říši, v níž měli Peršané velmi důležité postavení.
Doba jejich vlády byla spojena i s rozmachem súfismu neboli islámské mystiky. Ten byl zpočátku spíše arabský než perský, avšak jeho kontroverzním a zároveň určitý most mezi islámskou a křesťanskou spiritualitou představujícím reprezentantem se stal z jižního Íránu pocházející Mansúr al-Halládž. Ten před svou popravou údajně projevil přání být jakýmsi muslimským Ježíšem a modlil se k Bohu za své nepřátele: „Všem odpusť a za jejich hříchy potrestej mě.“ Halládž byl roku 922 v Bagdádu popraven za rouhání, kterým v očích jeho soudců musel být výrok „Já jsem Pravda“ (tj. Bůh). Podle vyznavačů súfismu šlo ovšem o projev toho, že Halládž dospěl do cíle duchovní cesty, kterým je zánik lidského já a splynutí s Bohem.
K největšímu rozmachu perské mystiky došlo v době pustošení Persie mongolskými vpády, které nakonec roku 1258 dobytím Bagdádu ukončily existenci abbásovského chalífátu. Jejími největšími představiteli se stali Fáríduddín Attár (asi 1150–1229), Ibn al-Arabí (1165–1240) a Džaláluddín Rúmí (1207–1273).
Mongoly zavražděný Attár, mystický básník a hlasatel „náboženství lásky“, byl autorem bezpočtu perských veršů a básnických děl. Nejvýznamnější je z nich Mluva ptáků, alegorický příběh o mystické výpravě vedené dudkem, symbolizujícím duchovního učitele. Poutníci na duchovní cestě v něm postupně procházejí sedmi údolími Hledání, Lásky, Poznání, Odpoutání, Sjednocení, Úžasu a Zániku, aby dosáhli ponoření do oceánu jednoty s Milovaným.
Ibn al-Arabí byl vedle islámské tradice ovlivněn také novoplatonismem a snad i zoroastrismem. Vypracoval teorii, podle níž jsou jevy materiálního světa projevem původních, podstatných pravd ve vyšší sféře. Skutečná realita proto tkví v duchovním, metafyzickém světě a fyzicky postřehnutelný svět je jen jejím stínem. Stopy této představy skýtající velký prostor pro metafory lze najít u mnoha perských básníků. Ibn al-Arabí je dále znám i svou ideou dokonalého člověka propojujícího makrokosmos a mikrokosmos a schopného stát se žlabem přivádějícím Boží vůli na tento svět.
Největším perským mystickým básníkem byl Džaláluddín Rúmí, zakladatel řádu vířících dervišů a hlasatel mystické lásky někdy srovnávaný se sv. Františkem z Assisi. Mystickou perspektivu Rúmího největšího díla Masnaví, označovaného jako „bible mystiky” či „Korán v perštině”, otevírá úvodní báseň o flétně lkající nad odloučením od rákosu, z nějž byla vyříznuta. Poesie súfismu je soustředěna na vyjádření zármutku nad lidským odloučením od Boha a touhy po sjednocení s Ním.
Až do 15. století byly náboženské dějiny Íránu spojeny převážně se sunnitským islámem, i když už od dob počátků islámu byli v Persii přítomni i šíité. Až roku 1501 se však ší'a dvanácti imámů (ithná'ašaríja) poprvé stala oficiální státní doktrínou. Postaral se o to zakladatel safíovské říše Ismá'íl I. (1501–1524), který ji po svém nástupu na perský trůn prohlásil za oficiální a jednotné náboženství svých poddaných.
Perští šíitští Safíovci byli velkým protivníkem tureckých sunnitských Osmanů a v této roli částečně zasáhli i do našich dějin. Největší safíovský šáh Abbás I. (1588–1629) vyslal roku 1599 na Západ diplomatické poselstvo k papeži a k evropským panovníkům včetně Rudolfa II., který přijal perské posly v Praze v roce 1600. Představa perského šáha o vytvoření velké protiosmanské koalice s křesťanskými zeměmi ovšem ztroskotala na různosti zájmů evropských států.
Od éry Safíovců se v Íránu uplatňuje propojení držitelů moci a šíitského duchovenstva. Tak tomu bylo i za vlády dynastie Qádžárovců (1796–1925), kdy se tento fenomén uplatnil mj. i při pronásledování vyznavačů Bábí a Bahá'í víry. Dynastie Pahlaví, která nastoupila na trůn po Qádžárovcích, naopak reprezentovala prozápadní nacionalismus, hlásící se i k předislámským tradicím zoroastriánské Persie. K dalšímu velkému zvratu došlo v roce 1979, kdy byl poslední šáh z dynastie Pahlaví svržen islámskou revolucí vedenou ajatolláhem Chomejním a došlo k nastolení šíitského teokratického režimu.
Bábí a Bahá'í víra
V době, kdy v šíitském Íránu existovalo očekávání brzkého příchodu skrytého imáma zmizelého před tisíci lety, vystoupil v květnu 1844 mladý muž ze Šírázu, Sajjid Alí Muhammad. Přijal jméno Báb na znamení toho, že je mluvčím očekávaného dvanáctého imáma. Každý z dvanácti imámů má totiž podle šíitské tradice svého mluvčího označovaného jako báb (brána), protože je chápán jako brána přístupu k Božímu tajemství.
Báb se také označil za zakladatele nového období v dějinách Božího zjevení, tedy za prvního proroka po Muhammadovi. Ten je ovšem podle islámu posledním z proroků, takže šíitské duchovenstvo tento Bábův nárok nemohlo přijmout. Bábovi následovníci také jeho texty, zejména svatou knihu Bábí víry Baján, měnící řadu ustanovení islámu, přijímali jako zjevenou. Došlo k pronásledování Bábí věřících íránskou státní mocí a roku 1850 byl Báb popraven.
Roku 1863 vystoupil významný perský šlechtic Mírzá Husajn Alí, známý jako Bahá'u'lláh (Sláva Boží), který se slavnostně prohlásil za toho, jehož příchod Báb předpověděl. Vyznavači jím založené Bahá'í víry jej pokládají za Projev Boží pro tento věk, jehož učení přinese jednotu náboženství, jednotu lidstva a světový mír. Bahá'u'lláhovo vystoupení je v Bahá'í víře považováno nejen za naplnění předpovědí o návratu dvanáctého imáma, ale i za naplnění proroctví o příchodu Saošjanta, za příchodbuddhisty očekávaného Buddhy Maitréji, za druhý příchod Krista atd.
Bahá'u'lláhovy spisy v čele s Nejposvátnější knihou (Kitáb al-aqdas) jsou Bahá'í věřícími přijímány jako Boží zjevení. Jedním z nich je i mystický text Sedm údolí, navazující na Attára a tradici perské mystiky.
Bahá'u'lláh zemřel roku 1892 ve vyhnanství v Palestině. On i Báb jsou pochováni v izraelské Haifě, kde také od roku 1963 sídlí Světový dům spravedlnosti jako nejvyšší orgán Bahá'í víry. Ta se stala světovým náboženstvím přítomným na všech kontinentech, avšak v zemi jejího původu řady jejích vyznavačů prořídly krutým pronásledováním.
2024 ©