Neznámý Chorásán

Napsal Vít Machálek (») 29. 9. 2016 v kategorii Dějiny zemí a měst, přečteno: 885×

Letos se mi otevřely nové obzory poté, co jsem dostal román uzbeckého spisovatele Ajbeka, odehrávající se v Herátu za vlády chorásánského sultána Husajna Bajkary a přibližující působení politika, básníka a mystika Navá'ího.

V Rypkových Dějinách perské a tádžické literatury je tento muž charakterizován jako „věhlasný vezír Husajnův (ne vždy však ve shodě se svým pánem), ušlechtilý lidumil, mecenáš a patron všecho krásného”. Obávám se však, že přes všechen svůj zasloužený věhlas je u nás Alí Šír Navá'í prakticky neznámý, což platí i o celém Chorásánu.

O této zemi se dokonce ani na českém internetu nedají najít téměř žádné informace. Torzovitý text ve wikipedii neuvádí skoro nic o chorásánských dějinách a jen konstatuje, že Chorásán je historické území ve Střední Asii, jehož jednotlivé části jsou dnes součástí Íránu, Afghánistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu. 

A přece hrál Chorásán velmi důležitou roli v dějinách světa islámu. V tomto článku bych ji chtěl krátce přiblížit, a to nejen se zaměřením na politické dějiny, ale především se zaměřením na islámskou mystiku (súfismus) a mystickou poesii. Spojení Korán a meč (takto nesmyslně byla v českém překladu pojmenována i Ajbekova kniha!) je totiž sice jistě blízké dnešním islamistům stejně tak jako západním lidem s předsudky vůči islámu, pro mne je však mnohem podstatnější spojení islámu s vírou, láskou, poesií a krásou, ztělesněné právě v súfismu. Čtenářům tohoto článku k další četbě doporučuji knihu Příběhy z pouští a zahrad od Moždeh Bajátové a Mohammada Alího Džamniji, jejíhož přiblížení moudrosti súfijských mistrů v něm využívám.

 

Od příchodu Arabů po příchod Turků

Navá'ího město Herát, dnes ležící v Afghánistánu, bylo založeno už ve 4. století před Kristem Alexandrem Makedonským při jeho tažení do Persie jako jedno z bezpočtu měst nesoucích dobyvatelovo jméno (Alexandria Areia). Do dějinného období spojeného s islámem vstoupilo roku 651, kdy jej ovládli Arabové. Od té doby se zde střídala vláda různých dynastií a etnik a dokonce i sunnitů a šíitů, ale ráz Herátu jako jednoho z center islámské vlády a islámské kultury nebyl nikdy zpochybněn.

Od roku 661 stála v čele islámské říše dynastie Umajjovců, která však právě v Chorásánu musela stále čelit projevům nespokojenosti. Roku 747 byl povstáním v Chorásánu pod vedením Abú Muslima zahájen převrat, v celém islámském chalífátu dovršený o tři roky později nástupem nové dynastie Abbásovců.

I vůči abbásovské vládě se však v Chorásánu uplatňovaly odstředivé tendence. Roku 820 zde první na chalífátu fakticky nezávislý islámský stát založili Táhirovci. V roce 861 ovládla Chorásán perská dynastie Saffárovců. Ta o něj bojovala se Sámánovci, kteří o sobě tvrdili, že jsou potomky předislámské perské dynastie Sásánovců. Na přelomu 9. a 10. století Chorásán ovládli, poté však jejich rozmach zastavili Bújovci. Ti se roku 945 zmocnili i vlády v Bagdádu, metropoli abbásovského chalífátu. Další významnou dynastií se stali Ghaznovci. Vznik jejich říše umožnil Alp Tegin, původně (od roku 961) sámánovský guvernér Chorásánu. Ghaznovci v Chorásánu po vládě šíitských Bújovců obnovili sunnitskou ortodoxii. Na chorásánské území zasáhla i říše Chórezmšáhů, na přelomu 10. a 11. století spojená z rozmachem kultury a učenosti v době působení filosofa a lékaře Ibn Síny, matematika Abú Nasra al-Arsatího, filosofa ath-Tha'alabího a dalších.

Roku 1040 celý Chorásán ovládli turečtí Seldžukové, jeho kultura však ani v době jejich dlouhé vlády nebyla zcela poturečtěna.

  

Súfismus

Nejvýznamnějším chorásánským náboženským myslitelem seldžuckého období a jedním z největších teologů celých dějin islámu se stal al-Ghazzálí (1058–1111).

Ghazzálí byl spojen nejen s teologií, ale také se súfismem, který měl už v tomto období v Chorásánu dlouhou tradici (již v 9. století působili v Chorásánu významní mystikové Abú Túráb an-Nákšáší, Ibn Karsam, Jahjá ar-Rází, Hamdún Qassár a další). Zrodily se zde mj. první „kláštery” súfijských dervišů. Dějiny Střední Asie od J.-P. Rouxe uvádějí:

„Klášterní život muslimů a náboženských kongregací se velmi pravděpodobně zrodil v Chorásánu… První příručku obsahující pravidla pro členy náboženských sdružení sepsal na počátku 11. století Chorásánec z Mejhany Abú Saíd (+1048), první mystik z perského jazykového prostředí. Následně se z mystiky, zprvu provozované více méně individuálně, stala aktivita většího okruhu lidí a praktikovala se v náboženských řádech jako následování cesty, kterou stanovil mistr, zpravidla zakladatel řádu… Mystika hluboce a nadlouho ovlivnila Chórasán(…) a nový rozmach zaznamenala před mongolskou invazí. Přispěli k němu především dva mystici Attár z Nišápúru (asi 1150 až asi 1230) a Džaláluddín Rúmí z Baktry (Balch) (1207–1273).”

Attár pocházel z chorásánského Nišápúru (podobně jako o sto let dříve i neméně slavný vědec a básník Omar Chajjám). Napsal mj. sbírku životopisů slavných súfí, Zápisky o světcích, kterou později  Alí Šír Navá'í přeložil do turečtiny. Je také autorem bezpočtu perských veršů a básnických děl, mezi nimiž vyniká Mluva ptáků.

Mluva ptáků je alegorický příběh o mystické výpravě vedené dudkem, symbolizujícím duchovního učitele. Ptáci na ní chtějí nalézt Krále, který se podle dudka jmenuje Símurgh (persky „třicet ptáků”). Poutníci na duchovní cestě postupně procházejí pěti údolími a dvěma pouštěmi (Údolí hledání, Údolí lásky, Údolí poznání, Údolí odpoutání, Údolí jedinosti, Poušť údivu, Poušť zániku a smrti), aby dosáhli ponoření do oceánu jednoty s Milovaným. Z početného hejna ptáků jich nakonec do královské síně dorazí jen třicet. Ke svému úžasu v ní nespatřují Símurgha, ale… třicet ptáků. Nakonec jim dochází, že v pohledu na sebe spatřují Krále, kterého hledali – výprava za Králem je dovedla k sobě samým. Ti, kdo projdou sedmero míst lásky, dosáhnou očištění a Král se jim zjeví v zrcadle jejich srdcí.

Na sklonku jeho života údajně stařičkého Attára navštívil Bahá'uddín Veled, na al-Ghazzálího navazující kazatel, právník a súfí z chorásánského Balchu, který v době mongolského vpádu se svou rodinou opustil rodné město a putoval přes Nišápúr do Mekky. Podle súfijské tradice starý mistr při této příležitosti Bahá'uddínovi řekl: „Tvůj syn brzy zažehne oheň ve všech, kdož milují Boha.”

Tímto synem byl Džaláluddín Rúmí, zakladatel řádu vířících dervišů a hlasatel mystické lásky někdy srovnávaný se svým současníkem Františkem z Assisi. Rúmího jméno je odvozeno od maloasijské Konye neboli Rúmu, kde jeho rodina zakotvila po nuceném odchodu z rodného Chorásánu. Mystickou perspektivu Rúmího největšího díla Masnaví, označovaného jako „bible mystiky” či „Korán v perštině”, otevírá úvodní báseň o flétně lkající nad odloučením od rákosu, z nějž byla vyříznuta. Poesie súfismu je soustředěna na vyjádření zármutku nad lidským odloučením od Boha a touhy po sjednocení s Ním.

  

Od Čingischána k Tímúrovi 

Zatímco Rúmí se před invazí Čingischánových Mongolů zachránil odchodem z Balchu do Konye, Attár zemřel v rodném Nišápúru po jeho dobytí Mongoly z roku 1220. Zpráva o jeho odchodu z tohoto světa je ovšem spíš v mnoha variacích podávaným příběhem než historickou informací. Jedna z jejích verzí zní:

„Jednoho dne Attára zajal mongolský voják. Právě když ho táhl pryč, šel kdosi kolem a nabídl Mongolovi za Attára tisíc stříbrných. Attár však vojákovi radil, aby to nepřijímal, protože to nebyla správná cena. Mongol dal na jeho slova a prodej odmítl. Po chvíli je míjel jiný muž a nabízel za Attára otep slámy. Tehdy řekl Attár Mongolovi: 'Teď mě prodej, protože taková je moje cena, nemám žádnou větší hodnotu.' Když to Mongol uslyšel, rozzuřil se a uťal Attárovi hlavu. A tak i svou smrtí podal Attár adeptům poznání Pravdy poučení o čisté nesobeckosti.”

Nadhled této súfijské legendy je o to obdivuhodnější, že mongolský vpád znamenal pro Chorásán zkázu, v našich dějinách srovnatelnou snad jen s érou Hitlera a Stalina. Velká část obyvatel severního Chorásánu byla v době Čingischána (Velkého chána) vyvražděna a mnohá města se z tehdejší zkázy už nikdy nevzpamatovala. Celou zemi postihl úpadek.

Teprve po roce 1300, kdy se Mongolové islamizovali, se politika mongolských vládců výrazně změnila. Začala obnova měst, zemědělství a kultury. Okolo roku 1380 se zrodila nová výbojná říše „Chromého Tímúra” (Tímúr-i lang) s centrem v Samarkandu, která již v této době ovládla Chorásán. Tímúr se pokusil oživit Čingischánovu myšlenku světové mongolské říše a postupně si podrobil obrovská území od Malé Asie po Čínu. Nevládl jako velký chán, ale jako velký emír, „zástupce” mýtického vládce z Čingischánova rodu.

  

Chorásánští Tímúrovci a jejich Herát

Když Tímúr po čtvrtstoletí výbojů v roce 1405 zemřel, velkým emírem se po něm stal jeho syn Miránšáh, který však byl po několikaměsíční vládě zabit v šarvátce s Turkmeny. V následujících letech se mocensky prosadil Miránšáhův bratr Šáhruch, který byl za vlády svého otce místokrálem v Chorásánu a také jako Tímúrův nástupce sídlil v Herátu.

Následovalo poslední velké období chorásánských dějin, ve kterém byl Herát sídlem tímúrovských vládců od Šáhrucha (1405–1447) po Husajna Bajkaru (1470–1506). Ještě větší než jeho politický význam byl však jeho význam náboženský a kulturní. Tímúrovský Herát byl městem mystiků a básníků. „Lvem poesie” v něm byl Alí Šír (= lev) Navá'í, přítel Husajna Bajkary z dětství a oddaný mladší druh posledního z velkých středověkých súfijských mistrů a vypravěčů mystických příběhů, Abdurrahmána Džámího.

Mystik, básník a učenec Džámí se narodil roku 1414 v chorásánském Džámu. Většinu života prožil v Herátu, kde vyučoval na škole, kterou založil sultán Šáhruch, také příznivec súfismu, sám navštěvující Džámího přednášky. Džámí napsal jednaosmdesát básnických skladeb včetně nových zpracování tradičních súfijských příběhů o Madžnúnovi a Lajle, Júsufovi a Zulejce či Alexandrovi Velikém. Na Navá'ího výzvu nově zpracoval i životopisy súfijských světců. Zemřel všemi vážen roku 1492, za vlády Husajna Bajkary, také básníka a podporovatele umění.

Podle Dějin Střední Asie doba panování Husajna Bajkary „představovala jednu z nejskvělejších  epoch v dějinách muslimského východu”, v níž se na jeho dvoře v Herátu „setkávali po více jak tři desítky let umělci, básníci a vědci, udělali z něj asijskou Florencii a přivedli k vrcholu tak zvanou timurovskou renesanci.”

Její vrcholný představitel Alí Šír Navá'í se narodil v roce 1441 v Herátu. Studoval v Herátu a Samarkandu, do kterého jeho rodina musela uprchnout v době politických zmatků po smrti sultána Šáhrucha. Do rodného města se vrátil po jeho dobytí Husajnem Bajkarou (1469). Ten jej nejprve pověřil řízením úřadu strážce pečeti a o tři roky později mu udělil titul emíra a hodnost vezíra. Jako politik se Navá'í proslavil podporou vzdělanosti a umění a významnými stavbami, k nimž patřilo i Attárovo mauzoleum v Nišápúru.

Největší slávu si však získal svými verši. Miloval persky psaná mystická díla, sám však psal převážně čagatájsky (starouzbecky) a vyvracel názor o literární méněcennosti tohoto jazyka. Zpracovával ovšem tradiční témata, jak o tom svědčí už názvy jeho děl (Lajla a Madžnún, Farhad a Širín, Mluva ptáků, Alexandrova zeď a bezpočet dalších). Génius jeho poesie byl sycen tisíciletou tradicí umění arabského, perského i turkotatarského. 

Politická činnost uprostřed dvorských intrik nebyla něčím, v čem by si Navá'í liboval. Jeho románová biografie od Ajbeka výstižně říká, že „byl od přírody dervišem, snažil se oprostit se od pozemských cílů a oddat se duchovním slastem”. Některé jeho verše jsou vůči mocipánům vskutku jízlivé: „Uhlem je v koruně šacha každičký rubín žhavý / ten ve var uvádí prázdné myšlenky jeho hlavy.”

Roku 1487 intriky dvorních kruhů nepřátelských jeho reformám dosáhly Navá'ího propuštění ze sultánových služeb. Básník musel odejít do vyhnanství v Astrabádu, kde byl dokonce spáchán pokus o jeho zavraždění. Posléze se směl vrátit do Herátu, ale státní hodnosti už mu navráceny nebyly. Nenesl tak žádnou odpovědnost za politickou krizi z posledního období vlády Husajna Bajkary, spojenou s mocenským bojem a střety mezi panovníkovými potomky.

Navá'ího smrt z roku 1501 se časově kryje se vznikem šíitské říše perských Safíjovců, po jejichž obsazení Herátu toto město brzy ztratilo svůj význam kulturního centra; další představitelé herátské básnické školy v následujících letech buď opustili Chorásán, anebo zahynuli násilnou smrtí. Mapa celé Střední Asie se v průběhu šestnáctého století radikálně změnila. Chorásán v něm byl fakticky rozdělen mezi státy perských Safíjovců a uzbeckých Šajbánců a přestal být jednotnou zemí.

 

(Tento článek věnuji Janě Krátké na poděkování za knihu o Alím Šírovi Navá'ím, která mne inspirovala k jeho napsání.)

  

Časová osa

651 ovládnutí Herátu muslimskými Araby

661–747 vláda umajjovských chalífů

747 protiumajjovské povstání

750 začátek vlády abbásovských chalífů; v Chorásánu odstředivé tendence

820 vznik státu Táhirovců

861 ovládnutí Chorásánu Saffárovci; boje se Sámánovci

961 sámánovským guvernérem Chorásánu Alp Tegin, pozdější zakladatel říše Ghaznovců

1040 ovládnutí Chorásánu Seldžuky

1111 smrt al-Ghazzálího

1207 v chorásánském Balchu narozen Rúmí

1219 vpád Mongolů do Balchu

1220 dobytí Nišápúru Mongoly; smrt Attára

1380 ovládnutí Chorásánu Tímúrem

1405 smrt Tímúra; jeho synem Šáhruchem začíná vláda tímúrovských vládců v Herátu

1469 dobytí Herátu Husajnem Bajkarou

1492 smrt Džámího

1501 smrt Navá'ího

1506 smrt Husajna Bajkary a konec vlády herátské tímúrovské dynastie

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a šest