Sté výročí událostí z října 1918 se nepochybně v různých středoevropských zemích připomíná různě. U nás se tradičně slaví, tím spíš je však třeba připomenout, že šlo především o rozbití velkého habsburského soustátí na malé nástupnické státy, jejichž další dějiny byly značně pohnuté. Jedním z nich byla i malá Rakouská republika. Ve svém dnešním přehledu dějin k ní dnes patřících zemí se zaměřím hlavně na období před vznikem podunajské monarchie a po jejím zániku, protože o dějinách hasburského soustátí podrobněji pojednávám jinde (např. na vit-machalek.spqr.cz).
Rakousko před Rakouskem
V 9. století před Kristem bylo rakouské území osídleno ilyrskými kmeny. Ve 2. století před Kristem bylo v jeho východní části vytvořeno keltské království Noricum. Roku 45 po Kristu se Noricum stalo římskou provincií. Ve 2. století po Kristu vznikají na území Rakouska římská města včetně Vindobony (Vídně).
Od 3. století je na rakouském území doloženo šíření křesťanství. Prvním známým křesťanským mučedníkem se stal sv. Florián, pocházející z vyšší společenské vrstvy správců Norica. Za „apoštola Norica” je však označován až sv. Severin, který v době stěhování národů ve druhé polovině 5. století chránil románské křesťany před germánskými vládci.
Roku 493 bylo rakouské území připojeno k ostrogótskému království. V 6.–7. století se zde vytvořilo slovanské knížectví Karantánie. Před rokem 750 se Karantánie podřídila Bavorsku. Roku 788 se Rakousko spolu s Bavorskem stalo součástí francké říše.
Babenberská éra
Území mezi Bavorskem a Maďarskem bylo císařem Otou II. jako tzv. Východní marka (Ostmarka) roku 976 uděleno rodu Babenberků. Po smrti prvního babenberského markraběte Leopolda I. z roku 994 vláda přešla na jeho prvorozeného syna Jindřicha. Rakousko se stalo dědičným markrabstvím.
V době boje o investituru mezi papežem Řehořem VII. a římským králem (později císařem) Jindřichem IV. se markrabě Leopold II. Krásný roku 1081 zařadil do tábora stoupenců papeže. Jindřich IV. se tehdy na svého straníka, českého knížete Vratislava II., obrátil se žádostí, aby potrestal Leopoldovu „zradu“ a odňal mu Rakousy. V následujícím roce Vratislavovi vojáci porazili Leopoldovy v bitvě u Mailbergu. Babenberské panství však ohroženo nebylo a hranice mezi českými a rakouskými zeměmi nedoznala podstatných změn. Tak jako před bitvou ji tvořila řeka Dyje, přičemž pomezní hrad Raabs dal Východní marce české jméno Rakousy.
Nástupce Leopolda Krásného, Leopold III. Svatý, byl už za svého života uctívaný jako světec pro svou podporu klášterů a škol, ochranu chudých i mírumilovnou politiku a později prohlášený za rakouského zemského patrona. Způsob, jakým roku 1105 opustil tábor Jindřicha IV., který se tehdy potýkal s vlastním synem Jindřichem V., ovšem může být chápán nejen jako zabránění bratrovražedným bojům, ale i jako ctižádostivě pragmatické rozhodnutí. Jindřich V. totiž Leopolda odměnil sňatkem se svou sestrou Agnes, tedy spřízněním s císařskou dynastií.
Další rakouský markrabě Jindřich II. Jasomirgott se zúčastnil druhé křížové výpravy. Jeho sňatkem s byzantskou princeznou Theodorou z roku 1148 dosáhli Babenberkové spříznění i s byzantskou dynastií Komnenovců. S císařem Fridrichem I. Barbarossou se Jasomirgott střetl o vládu v Bavorsku, které se však roku 1156 zřekl a byl za to odměněn „Malým privilegiem” (Privilegium minus), jímž bylo Rakousko povýšeno na vévodství a získalo zvláštní postavení v rámci římské říše. Za zmínku však stojí i o rok pozdější událost spojená se Štýrskem, kde podle pololegendární tradice Jindřich Vladislav Moravský na základě vidění ve snu založil nejvýznamnější rakouské poutní místo Mariazell.
Druhý rakouský vévoda Leopold V. se do dějin zapsal mj. jako účastník třetí křížové výpravy. Pozdější rakouský státní znak – bílé břevno v červeném poli – je babenberským erbem, podle legendy spojeným s dobýváním Akkonu z roku 1191, při kterém prý Leopold V. stanul na akkonských hradbách jako první a byl natolik potřísněn krví pobitých nepřátel, že jen bílý pruh v místech opasku prozrazoval původní barvu jeho šatu. Známým příběhem je však především skutečnost, že v době návratu křižáckých vůdců z Palestiny Leopold roku 1192 zajal anglického krále Richarda Lví Srdce, uvěznil jej na hradě Dürnstein a propustil až v následujícím roce po zaplacení vysokého výkupného.
Křížové výpravy – v tomto případě do Egypta v letech 1217–1219 – se zúčastnil i Leopold VI. Ten proslul i politickým lavírováním, jehož součástí bylo mj. i zavržení snoubenky Anežky České kvůli možnosti sňatku s byzantskou princeznou Theodorou.
Leopold VI. i jeho nástupce Fridrich II. Bojovný se pokoušeli o získání královského titulu. Fridrich však neustálým válčením své země (Rakousy a Štýrsko) ekonomicky rozvrátil a znepřátelil si i jejich šlechtu, která se obrátila na císaře Fridricha II. Štaufského.
Fridrich Babenberský se udržel u moci mj. s pomocí českého krále Václava I., za jehož syna Vladislava provdal svou neteř Gertrudu Babenberskou. Když jeho smrtí z roku 1246 Babenberkové vymřeli po meči, ujal se Vladislav Český vlády v Rakousích a Štýrsku. Po Vladislavově předčasné smrti z následujícího roku se o babenberské dědictví začal ucházet další Přemyslovec, Přemysl Otakar II., který se roku 1252 oženil s (o více než třicet let starší) dcerou Leopolda VI. Markétou. Od následujícího roku Přemysl Otakar vládl v českých zemích i Rakousích a po vítězství nad uherským králem Bélou IV. z roku 1260 získal i Štýrsko. V témže roce nechal své manželství s Markétou Babenberskou prohlásit za neplatné a oženil se s Bélovou vnučkou Kunhutou.
Habsburská éra
V úsilí o získání římského trůnu vyvstal Přemyslu Otakarovi osudový protivník v Rudolfovi I. Habsburském. Ten byl roku 1273 zvolen římským králem a o tři roky později vtrhl do Rakous a Štýrska, kde se místní šlechta postavila na jeho stranu. Přemyslův marný pokus o odvetu skončil v roce 1278 jeho smrtí v bitvě na Moravském poli. Spojení rakouských zemí s habsburskou dynastií zahájené Rudolfem I. trvalo od té doby nepřetržitě až do roku 1918.
Už Rudolf I. a po něm i další Habsburkové se vyznačovali obratnou sňatkovou politikou, z níž posléze vzešlo okřídlené heslo „Ty světě bojuj, šťastné Rakousko se zasnubuj!“ Sňatek Rudolfova syna, budoucího římského krále Albrechta I,, s Alžbětou z rodu Götz-Tirol například předznamenal včlenění tyrolského hrabství do svazku rakouských zemí. V průběhu 14. století získali Habsburkové vedle Tyrolska i Korutany a Kraňsko, Terst a Voralbersko.
K nejvýznamnějším panovníkům 14. století patřil Rudolf IV. Zakladatel, který v rakouských zemích posiloval ústřední moc a v roce 1365 založil vídeňskou univerzitu. Proslul však také jako padělatel listin a tvůrce falešného „Velkého privilegia“ (Privilegium maius) povyšujícího rakouské země v rámci Svaté říše římské.
V 15. století začaly pokusy o vytvoření velké „podunajské monarchie“ schopné čelit expanzi osmanských Turků do střední Evropy. Po smrti českého a uherského krále Zikmunda Lucemburského z roku 1437 ji nakrátko vytvořil jeho dědic, rakouský vévoda Albrecht V.
Albrecht už po dvou letech vlády zemřel. V rakouských zemích se pak prosadil štýrský vévoda Fridrich V., který je roku 1457 – už jako římský císař – spojil v jeden celek. Jeho dlouhá vláda položila základy nezpochybnitelnému nároku Habsburků na císařskou korunu. Fridrich také v Římě prosadil založení vídeňské diecéze, jejíž katedrálou se stal vídeňský svatoštěpánský dóm.
Fridrichův syn, rakouský vévoda a římský císař Maxmilián I., zajistil výhodnými sňatky svému rodu nástupnická práva v mnoha zemích včetně Španělska a nově objevených zámořských kolonií, čímž jako by se Fridrichem používaná zkratka A.E.I.O.U. naplnila v podobě „Alles Erdreich ist Österreich untertan“, Rakousko vládne celému světu.
Vídeňskými svatebními smlouvami s Jagellonci z roku 1515 Maxmilián definitivně vytvořil předpoklady pro vznik podunajské monarchie. Ta se stala skutečností o jedenáct let později, kdy se po smrti Ludvíka Jagellonského u Moháče Ferdinand I. Habsburský s manželkou Annou Jagellonskou ujal vlády v zemích Koruny české i v Uhrách. Ty ovšem zůstaly rozděleny mezi Habsburky a Osmany, kteří se roku 1529 dokonce neúspěšně pokusili o dobytí Vídně. Podunajská monarchie nebyla ani zdaleka centralizovaným státem a také vlastní rakouské země zůstávaly rozděleny mezi různé panovníky z habsburského rodu. Jejich jádro nicméně představovala dvě arcivévodství v sousedství českých zemí, Dolní Rakousy s centrem ve Vídni a Horní Rakousy s hlavním městem Lincem.
Vytvoření podunajské monarchie postupem času umožnilo vytlačení Turků ze střední Evropy, ke kterému došlo na konci 17. století, po odražení druhého osmanského obléhání Vídně z roku 1683. Mezitím prošlo Rakousko známými událostmi spojenými s třicetiletou válkou, která zastavila šíření habsburské moci v Evropě, současně však vedla i k upevnění moci habsburských panovníků v jejich středoevropských državách včetně potlačení protestantismu a stavovské moci v Čechách a na Moravě.
K centralizaci a faktickému zničení samostatnosti zemí Koruny české však došlo až v éře osvícenského absolutismu zahájené Marií Terezií. Ta nastoupila na trůn poté, co smrtí jejího otce Karla VI. z roku 1740 Habsburkové vymřeli po meči. Od roku 1780, kdy na trůn nastoupil Josef II., prvorozený syn Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského, by bylo formálně správné mluvit o vládě dynastie habsbursko-lotrinské.
V době napoleonských válek počátku 19. století zanikla roku 1806 Svatá říše římská, zatímco její poslední císař František II. už o dva roky dříve prohlásil Rakousko dědičným císařstvím. Ve stejné době došlo v Tyrolích k velkému povstání proti francouzské okupaci vedenému Andreasem Hoferem, který je v Rakousku dodnes uctíván jako národní hrdina.
V průběhu 19. století se Rakousko postupně změnilo z absolutistické monarchie v konstituční stát s liberální ústavou, která po většinu dlouhé vlády Františka Josefa I. (1848–1916) platila v tzv. Předlitavsku, západní části monarchie rozpůlené rakousko-uherským vyrovnáním z roku 1867.
Mnohonárodnostní soustátí v čele s nadnárodní dynastií současně začalo být ohrožováno nástupem nacionalismu, který dosavadní zemský princip nahradil principem národním a na konci první světové války vedl k rozbití monarchie na národní státy. Pro stoupence nadnárodního Rakouska (např. židy typu Josepha Rotha či Sigmunda Freuda) to znamenalo trvalou ztrátu vlasti.
Doba po zániku monarchie
Rozdělení habsburské monarchie na tzv. nástupnické státy vedlo k vytvoření do značné míry ahistorických státních celků, jejichž hranice byly určovány uměle. Součástí Rakouské republiky, vyhlášené 12. listopadu 1918, bylo a je osm (či s Vídní devět) zemí: Dolní a Horní Rakousy, Salcbursko, Štýrsko, Tyrolsko, Korutany, Vorarlberg a Burgenland. Z těchto zemí v době habsburské monarchie Burgenland nepatřil k Předlitavsku, ale ke Království uherskému. Historické Kraňsko a jižní část Štýrska po roce 1918 připadly Jugoslávii a Jižní Tyroly Itálii.
Rakouská republika byla vyhlášena pod oficiálním názvem Republika Německé Rakousko a až po uzavření saintgermainské mírové smlouvy z roku 1919 se přejmenovala na Republiku Rakousko. Dlouho těžce hledala svou identitu, kterou nalezla až po sedmi temných letech, v nichž logicky působící myšlenku spojení malého Německého Rakouska s Německem zneužili nacisté. Takřka jedinou politickou silou, která tuto myšlenku odmítala, byli rakouští monarchisté, usilující o vytvoření středoevropské federace.
Poslední rakouský císař Karel I., který za první světové války jako jediný z evropských státníků usiloval o mír a později byl blahořečen, musel odejít do vyhnanství a už v roce 1922 zemřel na ostrově Madeira.
Meziválečná rakouská politika byla rozdělena do několika proudů (křesťansko-sociálního, sociálně-demokratického, německo-nacionálního), mezi nimiž existovaly hluboké příkopy. K jejím nejznámějším a zároveň i nejkontroverznějším postavám patřil Engelbert Dollfuss, kancléř z let 1932–1934, který ostře vystupoval jak proti levici, tak proti nastupujícímu nacismu a po dvou letech vlády byl zavražděn při neúspěšném pokusu o nacistický převrat.
Jeho nástupcem se stal kancléř Kurt von Schuschnigg, který ve snaze čelit snahám nacistů o připojení Rakouska k Německu uvažoval o předání vlády Ottovi, nejstaršímu synovi císaře Karla. Pod velkým tlakem ze strany Hitlera však nic ze svých úmyslů nestihl uskutečnit a po německém ultimátu z 11. března 1938 odstoupil s modlitbou „Bože, ochraňuj Rakousko“. Druhého dne bylo Rakousko obsazeno německým vojskem a pak pod „obnoveným“ názvem Ostmarka připojeno k nacistické třetí říši.
V letech 1938–1945 nemalá část společnosti kolaborovala s nacismem, zatímco jediným významným představitelem snah o obnovení Rakouska se stal v zahraničí Otto Habsburský. Jeho politické koncepty se však staly neuskutečnitelnými poté, co na konci války vstoupila na rakouské území jako první sovětská armáda.
Rakousko bylo formálně obnoveno, ale současně rozčleněno do okupačních zón vítězných mocností a rozděleno železnou oponou na prozápadní a Sověty obsazenou část. Teprve po Stalinově smrti se rakouským politikům podařilo využít krátkého období uvolnění napětí mezi Východem a Západem a dosáhnout obnovení jednoty a suverenity Rakouska Státní smlouvou z roku 1955, spojenou s odchodem všech okupačních vojsk a vyhlášením rakouské neutrality. Ke vstupu země do Evropské unie mohlo dojít až po pádu železné opony.
Vztahy mezi Rakušany a Čechy, doposud zatížené událostmí z doby kolem rozbití habsburské monarchie, sice zůstaly komplikované v rovině vztahů mezi Rakouskem a československým komunistickým režimem, staly se však příkladnými pokud jde o postoj Rakouska k obyvatelstvu českých zemí. Po sovětské okupaci Československa poskytlo Rakousko podporu českým politickým uprchlíkům a později podporovalo i disidenty v čele s Václavem Havlem. Na podporu Čechů a dalších národů za železnou oponou se výrazně angažoval například i nejvýznamnější rakouský církevní představitel 20. století, kardinál Franz König. Sympatie Rakušanů k úsilí o pád totalitního režimu v Československu se v plné míře projevily i v roce 1989.
U moci se v Rakousku střídaly obě strany, které byly nejsilnější již v meziválečném období, tedy křesťanští sociálové (lidovci) a sociální demokraté. Už koncem studené války se však do popředí rakouské politiky začala tlačit i extremistická strana Svobodných, spojená mj. s populistickou agitací proti přistěhovalectví do Rakouska a proměně Vídně v multikulturní město. V roce 2000 Svobodní poprvé získali podíl na vládě a tak ukončili éru střídání socialistických a lidoveckých vlád. Od roku 2006 vládly v Rakousku velké koalice lidovců a sociálních demokratů, ale v roce 2017 se do vlády v koalici s lidovci znovu dostali Svobodní. Podobně jako v řadě jiných evropských zemí včetně ČR jsou dnes i v Rakousku populisté nebezpeční mj. svými vazbami na Putinovo Rusko.
Časová osa
45 – Noricum římskou provincií
493 – rakouské území pod vládou Ostrogótů
788 – rakouské území součástí francké říše
976 – začátek vlády Babenberků ve Východní marce (Leopold I.)
994 – dědičné rakouské markrabství
1082 – Leopold II. poražen Vratislavem II. u Mailbergu
1156 – privilegium minus (Rakousko prohlášeno vévodstvím)
1163 – Leopold III. Svatý prohlášen rakouským zemským patronem
1192 – zajetí Richarda Lví Srdce Leopoldem V.
1246 – vymření Babenberků po meči
1278 – vítězství Rudolfa I. Habsburského nad Přemyslem Otakarem II. na Moravském poli
1365 – Rudolf IV. zakládá vídeňskou univerzitu
1457 – Fridrich IV. spojuje rakouské země v jeden celek; rakouští arcivévodové zároveň římskými císaři
1526 – rakouské země součástí středoevropského rakouského soustátí
1529 – první turecké obléhání Vídně
1683 – druhé turecké obléhání Vídně
1740 – vymření Habsburků po meči; vláda Marie Terezie
1780 – Josef II. zahajuje vládu dynastie habsbursko-lotrinské
1804 – poslední římský císař František II. prohlašuje Rakousko dědičným císařstvím
1867 – rakousko-uherské vyrovnání
1918 – vznik Rakouské republiky; poslední císař Karel I. odchází do vyhnanství
1938 – anexe Rakouska nacistickým Německem
1940 – Otto Habsburský začíná působit v USA jako představitel rakouského odboje
1945 – rozdělení Rakouska železnou oponou
1955 – obnovení rakouské suverenity Státní smlouvou
1996 – Rakousko členem Evropské unie
2000 – éra střídání socialistických a lidoveckých vlád narušena nástupem populistické strany Svobodných
2004 – blahořečení posledního rakouského císaře Karla I. papežem Janem Pavlem II.
2024 ©