Loňský rok byl pro mne velmi silně spojen s Tureckem. Psaní habilitační práce tematicky související s osmanskou říší mne přimělo k neposlední řadě i k přemýšlení o zvláštní roli Turecka v náboženských dějinách. Dnešní Turecko bylo už od dob prvotní církve velmi silně spojeno s křesťanstvím, v době osmanské říše utvářelo dějiny islámu a ve 20. století se stalo místem ateistických kultů národa a osobnosti…
Turecký starověk
Na území dnešního Turecka zasáhla celá řada starověkých říší, žádná z nich však nesjednotila celou Malou Asii. Ve 20.–13. století před Kristem šlo o říši Chetitů, v 9.–6. století o říši Urartu a v 8.–6. století o státy Frygů a Lýdů. Ve stejné době probíhala i velká řecká kolonizace Malé Asie. Po příchodu Peršanů došlo v 5. století k řecko-perským válkám. (Tyto války a jejich pro Řeky příznivý konec se o dva tisíce let později staly ideovým zdrojem renesančního blouznění o vítězství „civilizované Evropy” nad „barbarskou Asií”, resp. nad Turky jako domnělými nástupci Peršanů.)
Ve 4. století se přes Malou Asii vydal dobývat svět Alexandr Makedonský. K dědicům jeho říše a kultury se později počítali Byzantinci i muslimové. Roku 133 před Kristem se Malá Asie stala provincií římské říše, resp. její východní poloviny, podle osady Byzantion (na jejímž místě vyrostla Konstantinopol) posléze nazývané Byzancí.
Křesťanská éra
V padesátých letech prvního století křesťanského letopočtu v Malé Asii opakovaně působil sv. Pavel. Okolo let 55–56 strávil apoštol národů dva roky v Efezu, hlavním městě římské provincie Asie. K Pavlovým dopisům adresovaným křesťanským obcím v Malé Asii, které se staly součástí Nového zákona, patří vedle Listu Efezským i List Galatským a List Koloským.
Když se o půltřetího století později začalo křesťanství v době tzv. konstantinovského obratu měnit z krutě pronásledované víry v uznávané náboženství římské říše, začaly se na území dnešního Turecka konal ekumenické (všeobecné, v tehdejším významu celoříšské) církevní koncily, na nichž byly zformulovány všechny základní články křesťanské věrouky.
První z těchto ekumenických koncilů svolal císař Konstantin roku 325 do Nikáje (dnešního tureckého Izniku). Po dramatickém boji s ariány oslabujícími víru v Krista jako Boha a Spasitele na něm bylo za článek víry vyhlášeno učení o tom, že Boží Syn je jedné podstaty s Bohem Otcem.
Císař Konstantin, který se postupně posouval směrem od pohanství ke křesťanství, založil roku 330 vedle dosavadního pohanského Říma na Západě i nové, křesťanské hlavní město na Východě, posléze známé jako Konstantinopol. Díky náboženskopolitickým krokům tohoto druhu vstoupil do dějin jako Konstantin Veliký.
Roku 381 se v Konstantinopoli konal druhý ekumenický koncil. Odmítl učení pneumatomachů, jež popíralo božství Ducha Svatého. Do dějin křesťanství se zapsal ve spojení s tzv. nicejsko-konstantinopolským vyznáním víry v jediného Boha ve třech osobách, dodnes spojujícím katolíky, pravoslavné i protestanty.
Formulávání základů křesťanské věrouky bylo dovršeno na efezském koncilu z roku 431 a chalcedonském koncilu o dvacet let později. Tyto koncily odmítly jako bludné jak oddělování lidské a božské přirozenosti v Kristu (nestoriánství), tak i učení o Kristově jediné přirozenosti (monofyzitismus) a zformulovaly dogma o hypostatické unii, podle nějž je spojením (unií) božství a lidství v jedné osobě Kristově umožněno Ježíšovo vykupitelské dílo.
Roku 476 zanikla západořímská říše a Konstantinopol, od roku 395 metropole říše východořímské, zůstala jedinou dědičkou římského impéria. Vztahy mezi východním a západním křesťanstvím se nicméně utvářely komplikovaně, k čemuž přispělo i obnovení západořímského císařství z roku 800. Schylovalo se k velkému východnímu schizmatu (rozdělení křesťanů na katolíky a pravoslavné). K této pohromě dějin křesťanství definitivně došlo roku 1054, kdy cesta papežského legáta kardinála Humberta do Konstantinopole místo urovnáním rozporů skončila vzájemnou exkomunikací „latinských” a „řeckých” křesťanů.
Islámská éra
Prvním tureckým hodnostářem, který konvertoval k islámu, byl Satun Bugra Chán, jehož kmen východních Karachánovců hromadně přijal islám roku 960. První turecká říše v dějinách islámského světa se však zrodila až ve druhé polovině 11. století. Založili ji Seldžuci, kteří roku 1071 porazili Byzantince ve velké bitvě u Mantzikertu. O deset let později ovládli Nikáju a učinili z ní hlavní město konijského sultanátu. Město, ve kterém kdysi na prvním ekumenickém koncilu velevýznamně zvítězila víra v Kristovo božství, se poprvé ocitlo pod vládou náboženství, které Kristovo božství popírá.
Roku 1095 vyhlásil papež Urban II. první křižáckou výpravu, jejímž cílem měla být původně Malá Asie (nikoliv Jeruzalém). Roku 1097 křižáci dobyli Nikáju a vrátili ji Byzantincům. Mezi latinskými křesťany (křižáky) a řeckými křesťany (Byzantinci) nicméně panovaly i vzájemné předsudky a rivalita. Roku 1204 se jednou z tragédií církevních dějin stalo dobytí a vyplenění Konstantinopole čtvrtou křižáckou výpravou.
Zatímco v Konstantinopoli bylo vyhlášeno latinské císařství, řecká moc se v letech 1204–1261 udržela v nikájském císařství. Roku 1261 pak došlo k obnově byzantského státu v Konstantinopoli. Byzantská moc vyšla nicméně z období křížových výprav oslabena a nepřipravena na vpád druhé turecké říše dějin islámu, založené na sklonku 13. století Osmanem.
Roku 1302 Osman zvítězil nad Byzantinci u Nikomedie. Jeho nástupci, používající titul sultánů, v expanzi na byzantská území pokračovali. Roku 1326 se Nikája znovu ocitla pod vládou islámu. V roce 1354 Osmani dobyli Gallipoli v bezprostřední blízkosti Konstantinopole a zahájili expanzi na Balkáně. Roku 1369 ovládli Adrianopoli, která se pak jako Edirne stala hlavním městem osmanské říše.
K nejslavnějším osmanským sultánům se zařadil Mehmed II. Dobyvatel (1451–1481), jenž roku 1453 dobyl Konstantinopol (posléze přejmenovanou na Istanbul a zvolenou za novou metropoli osmanské říše) a ukončil tisíciletou existenci Byzance. Sám se nicméně považoval za nástupce římských (byzantských) císařů a představitele multikulturního a multireligiózního impéria, v němž byl nejen sultánem muslimů, ale právě tak i císařem Řeků.
Ve svém pozdějším vývoji se ovšem osmanské impérium začalo považovat především za dědice říše všech muslimů, chalífátu, a sultáni začali používat i titul chalífů. Hlavou celého světa sunnitského islámu se stali roku 1517, kdy Selim I. vyvrátil říši mamlúků v Egyptě a současně se stal i „ochráncem” svatých měst Mekky a Medíny.
Počínaje vládou Süleymana I. Zákonodárce (1520–1566) se již turecké dějiny začaly prolínat i s dějinami českými. Roku 1526 Süleyman zvítězil v bitvě u Moháče, která přinesla smrt českému a uherskému králi Ludvíkovi Jagellonskému. České země se staly součástí středoevropské habsburské monarchie, která v následujících dvou stoletích s Osmany sváděla „boj o Evropu”.
Čeští, rakouští a uherští protestanti zaujímali v době soupeření mezi Habsburky a Osmany nejednoznačné postoje, protože se žádnou z obou proti sobě stojících politickonáboženských sil se nemohli ztotožnit. Tato nejednoznačnost vyvrcholila roku 1620, kdy Fridrich Falcký a vzbouření protestantští stavové vyjednávali s Osmany o spojenectví proti Ferdinandovi Habsburskému. Cenou za osmanskou vojenskou podporu se mělo stát začlenění našich zemí do osmanské říše jako její vazalské součásti. Tato možnost padla Bílou horou. Komenský však ještě o půlstoletí později snil o zásahu Osmanů do poměrů v českých zemích a současně také o obrácení Turků ke křesťanské víře. V očekávání nové éry lidských dějin spojené s Kristovým královstvím na zemi choval naději, že se sultán stane „druhým Konstantinem”.
Turci se ovšem ani neobrátili ke křesťanství, ani neovládli střední Evropu. V letech 1529 a 1683 se sice dvakrát pokusili dobýt Vídeň, v obou případech však neúspěšně. Karlovacký mír z roku 1699 uzavírali jako poražená strana a éra jejich středoevropských výbojů jím skončila.
V průběhu 19. století byli Turci postupně vytlačováni i z Balkánu. Evropské velmoci, které nad nimi získaly převahu, začaly zasahovat i do vnitřních záležitostí osmanské říše. Její dosavadní model vlády islámu se současnou autonomií (ne však rovnoprávností) křesťanských a židovských poddaných začal brát za své. „Modernizace” osmanské říše však nebyla spojena jen se zrovnoprávněním jinověrců, ale i s nástupem sekulárních ideologií v čele s nacionalismem, který byl pro multietnický stát vražedný.
Sekulární éra
V letech 1908–1909 se osmanská říše v době mladoturecké revoluce zdánlivě stala ústavním liberálním státem. Ve skutečnosti však tzv. Mladoturci – turečtí nacionalisté – neměli v úmyslu respektovat práva netureckých národů. V době účasti Turecka v první světové válce se naopak „svátostí” jejich šovinistické politiky stalo vyvražďování Arménů.
Na konci války se osmanský stát ocitl mezi poraženými a směřoval ke svému zániku. Zájmy tureckých nacionalistů začal v kritické chvíli se vší rozhodností hájit Mustafa Kemal, později uctívaný jako „otec Turků” (Atatürk), který v Turecku nastolil protináboženskou sekulární diktaturu podle vzoru Leninova Ruska. Roku 1923 se prohlásil prezidentem nově vyhlášené Turecké republiky.
V následujícím roce byl zrušen chalífát (což přivedlo islámský svět do dodnes trvající krize) a islámské normy začaly být nekompromisně nahrazovány sekulárními. Kemalistické reformy mj. nahradily náboženské sňatky civilními, tradiční oblékání „moderním” a dosavadní vzdělávací systém jednotným školstvím pod kontrolou státu.
K řadě opatření porušujících náboženskou svobodou patřil např. zákaz mystických řádů. Z někdejšího hlavního kostela východního křesťanství, chrámu Boží moudrosti v Konstantinopoli, Mehmedem II. kdysi proměněného v mešitu, se nyní stalo muzeum. Podobnost s likvidací míst bohoslužby v Sovětském svazu nebyla zdaleka jen náhodná.
Atatürk si přisvojil i uctívání, připomínající stalinský „kult osobnosti”. To přežilo i jeho smrt na cirhózu jater z roku 1938. Přes určité podobnosti se sovětským modelem se Turecko v době studené války stalo součástí Západu. Roku 1952 přistoupilo k Severoatlantické alianci a později začalo usilovat i o vstup do Evropské unie.
Striktně sekulární režim, jehož strážcem byla armáda, přetrval až do začátku 21. století. Roku 2002 však v parlamentních volbách poprvé drtivě zvítězila nesekulární Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) v čele s Recepem Tayyipem Erdoganem. AKP, postupně odstraňující některé protináboženské zákony z atatürkovské éry tureckých dějin, se definovala jako konzervativní muslimská demokratická síla. Erdogan naneštěstí v následujících letech na své cestě k prezidentství a k upevňování vlastní moci příliš velkou oddanost demokracii neprojevil. To je však již tématem současnosti Turecka, nikoliv jeho dějin, kterým byl věnován tento článek.
Časová osa
55/6– pobyt apoštola Pavla v Efezu
325 – první ekumenický koncil v Nikáji
330 – Konstantin Veliký zakládá Konstantinopol
381 – druhý ekumenický koncil v Konstantinopoli
431 – třetí ekumenický koncil v Efezu
451 – čtvrtý ekumenický koncil v Chalcedonu
960 – východní Karachánovci přestupují k islámu
1054 – cesta kardinála Humberta do Konstantinopole končí katolicko–pravoslavným rozkolem
1071 – vítězství Seldžuků nad Byzantinci u Mantzikertu
1081 – dobytí Nikáje Seldžuky
1097 – dobytí Nikáje křižáky
1204 – dobytí Konstantinopole křižáky
1302 – Osmanovo vítězství nad Byzantinci u Nikomedie
1326 – dobytí Nikáje Osmany
1354 – začátek dobývání Balkánu Osmany
1453 – dobytí Konstantinopole Mehmedem II.
1517 – za vlády Selima I. se osmanský sultán stává hlavou světa sunnitského islámu
1526 – Süleyman I. zahajuje pronikání Osmanů do střední Evropy
1699 – karlovacký mír ukončuje éru osmanských výbojů ve střední Evropě
1908/9 – moci v Turecku se ujímají mladoturečtí nacionalisté
1915/6 – mladoturecké vyvražďování Arménů
1923 – Turecko prohlášeno republikou v čele s prezidentem Mustafou Kemalem
1924 – zrušení chalífátu a sekularizace Turecka
2002 – drtivé vítězství nesekulární Strany spravedlnosti a rozvoje Recepa Tayyipa Erdogana v parlamentních volbách
2024 ©