Desatero (in memoriam Ladislava Simajchla)

„Desatero sestává ze 46 slov. Předpis EHS o dovozu karamel sestává z 27.000 slov.“ 

Na svátek sv. Cyrila a Metoděje, 5. července 2010, zemřel v nemocnici v Novém Městě na Moravě dlouholetý fryšavský farář a autor mnoha titulů duchovní literatury Ladislav Simajchl. O jeho smrti jsem se dozvěděl ve farnosti Brno-Královo Pole, jejímž duchovním správcem byl před čtyřiceti lety.  Sám jsem znal Patera Simajchla jen nepřímo, prostřednictvím jeho knižně vydaných kázání a duchovních textů. Už někdy na samém začátku mé cesty víry mě nadchla jeho knížečka „Desatero“, kterou bych zde nyní rád přiblížil.

„Desatero“ vydalo nakladatelství CANTO – Petr Veselý v Brně. Rok vydání není uveden. Knížka začíná mottem, které jsem citoval v záhlaví tohoto článku. Ze zkratky EHS (ne EU) je zřejmé, že se jedná o text staršího data. Titulní stránka uvádí, že jej P. Simajchl „zpracoval L. P. 1988“, tedy ještě v době komunismu. V předmluvě autor upozorňuje „milého čtenáře“, že jeho dílko není odbornou studií, ale prakticky zaměřeným textem „starého venkovského faráře“:

„V létech, kdy náboženství bylo tabu, přicházeli za ním mladí lidé s dotazy, co to to křesťanství je, že se to tak tvrdě potírá. A tak starý farář vykládal, kázal a mladí si opisovali. Chceš-li najít o dekalogu pojednání odborné, obrať se na odborníky. Já jsem čerpal jen z té literatury, kterou jsem měl v dosahu.“ (s. 3)

K této použité literatuře patřila především práce E. Langeho „Die zehn grossen Freiheiten“, s jejímž pojetím desatera jako nikoliv deseti přikázání, ale „deseti velkých svobod člověka“ se autor ztotožňuje. Teologicky zajisté plným právem: Smysl desatera je vyjádřen v jeho „preambuli“, která je v židovské tradici dokonce číslována jako první „přikázání“: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20:2) Simajchl, který pochopitelně vychází z katolického číslování, shrnuje první přikázání (či první z „ukazatelů k životu ve svobodě“) takto:

„Já jsem Pán, tvůj Bůh. Ty, člověče, patříš ke mně. Když se mne budeš držet, bude tvůj život vypadat takto: 1. Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš si mne zpodobňovat. Já ti budu pomáhat, abys mohl žít bez bázně a ve svobodě.“ (s. 5)

„Jiné bohy“ (modly), kterým člověk nemusí otročit, nelze podle Simajchlova vtipného výkladu odkazovat jen do polyteistického starověku. První přikázání desatera od nich může a chce osvobozovat i dnes:

„I dnes se uctívá ,zlaté tele’, peníze, mamon. Žije mezi námi bohyně Venuše a její kult rozkoší jako jediný smysl a cíl života. Žije mezi námi Fortuna, bohyně sázkařů. Žije mezi námi kult mnoha bůžků a model. Proto i nám platí strohý příkaz: ,Nebudeš mít jiného boha, kromě mne!’ Jakým jen otrokem modly je lakomec! Jakým otrokem je sukničkář! Jaká pouta se lámou tam, kde člověk pochopí, srdcem pochopí osvobodivý smysl tohoto prostého příkazu.“ (s. 7)

Před otročením modlám nikoho nezachrání, že se stane ateistou. Stát, Stranu, Vlast, Peníze, Sex atd. lze uctívat i bez víry. „Kdo nenalezne pravého Boha, zbožští si cokoliv. Kdo se nenaučí modlit, povýší na meditaci snění vyvolané drogou.“ (s. 11)

Zrovna tak ale nestačí hlásit se ke křesťanství. Křesťané si totiž dokáží dělat modlu i ze samotného Boha bible. Simajchl vypočítává celou řadu modlářských představ o Bohu: „sladkobolně kýčovitého pánbíčka“, „Boha-četníka“, který člověka stále sleduje, aby jej mohl potrestat, „Boha podobného duchu z Aladinovy lampy“, od kterého člověk očekává plnění svých přání atd. (s. 11) [O tom, že určité představy o Bohu mohou být nesmírně zotročující, není pochyb ani z psychologického hlediska – viz nedávno v novém českém vydání vyšlá kniha německého psychoanalytika Karla Frielingsdorfa „Falešné představy o Bohu“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010.]

Proti zotročujícím, falešným představám o Bohu staví Simajchl [i Frielingsdorf] biblické obrazy Boha. Na jednom z nejkrásnějších míst své knížky Pater Simajchl vypráví následující podobenství:

„Bůh bible má tvář Ježíšovu. Představuje se obrazem milence. O moci a bezmoci milence vypovídá nejlépe ona pohádka o mocném králi, kterého poslouchalo množství vojáků, poddaných, sluhů a služebných. Ten král se zamiloval do pastýřky. Jako zamilovaný nemohl použít násilí, aby ho také milovala. K čemu mu byla moc? Vždyť milovat lze jen ve svobodě. Láska milencova je zárukou svobody milenky. Tak to platí i mezi Bohem a člověkem. Evangelia nás uvádějí do vesmíru lásky. U každého člověka riskuje Bůh odmítnutí: člověk se může uzavřít boží lásce. Může kolem sebe stavět pekelné hradby zloby, kterými se uzavírá před vanutím Ducha lásky. Proto je ve světě tolik zla, že tolik lidí se Bohu brání, aby skrze ně působil. Proto pláče milující Ježíš nad milovanými Jeruzalémy světa. Představou milence lze také vyjádřit, že Bůh je lidumilný Bůh.“ (s. 11–12)

Simajchl zároveň zdůrazňuje, že „biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s ním“ (s. 11). Snahu „uvěznit“ Boha do jakýchkoliv obrazů či pojmů odmítá druhé přikázání. To zároveň zapovídá bezmyšlenkovité vyslovování Božího jména, které je právě faktickým popřením onoho setkání a vztahu [„Je to stejné, jako když urážím člověka, oslovím-li jej jeho jménem, a pak už s ním nechci mít nic společného.“ (rabín Stern v knize Horst Georg Pöhlmann, Marc Stern, „Desatero v životě židů a křesťanů“, Praha: Vyšehrad, 2006, s. 66)]. Hříchem proti druhému přikázání ovšem podle Simajchla není jen bezduché žvatlání typu „Šmarjájosef, ať nehapáš!“ (s. 13), ale také to, „když se těm nad sebou uctivě klaníme a ty pod sebou panovačně kopeme“ (s. 14). Pokud je „kopeme“ ve jménu Božím, je to neomluvitelné zneužití Božího jména. „Vždyť Bůh bible, Otec Ježíše Krista, se nestaví na stranu mocných a panujících – diktátorů ve státě či v rodině, ale staví se po bok slabých a utlačovaných.“ (s. 14)

Druhé přikázání je dále osvobozující ve smyslu „Nemusíš mne mnohým modlením a zbožnými úkony donucovat, abych ti pomohl. Já jsem tvůj přítel – a zcela dobrovolně: Drž se mne a budeš žít pokojně.“ (s. 47)

U třetího přikázání je jeho osvobodivý smysl snad nejzřejmější. Říká člověku, že se nemusí „uštvat k smrti prací, neustálým strachem, že někde něco zmešká“ (s. 47), a daruje mu v každém týdnu jeden den, ve kterém platí: „Dělej, co tě těší – krom toho, co ti káže služební povinnost (veřejné služby), nebo láska (maminka uvaří).“ (s. 16). V neděli se člověk může a má oddávat nečinnosti, a to takové nečinnosti, při níž (slovy obnovitele katolického skautingu ve Francii Guy de Lariauda) „uvidí na zemi u nohy krásu v broučkovi či v sedmikrásce. Když zase uslyšíš tiché vanutí větru ve větvích stromu, pípnutí ptáčka na větvi. Když začneš vnímat, jak země dýchá a mluví. Klid, v němž promlouvají hlasy minulých setkání a zážitků. Když se začnou rodit plány tvých zítřejších kroků a činů. Když o tom všem důvěrně rozmlouváš s Bohem.“ (s. 17)

Čtvrté přikázání osvobozuje jak od stálé vzpoury proti rodičům či jiným autoritám, tak i od slepé poslušnosti. (s. 47) Simajchl je vykládá v duchu listu Efezským 6:1–4, který vyzývá nejen děti ctít rodiče, ale také rodiče nepopouzet děti k hněvu, ale vychovávat je v učení a kázni Páně. Rodiče mají pečovat o své děti, ale nemají si dělat žádné nároky na řízení jejich životů. Děti nemají vyrůstat k obrazu rodičů, ale k obrazu Božímu. (s. 23) V mládí se mají rodičům v úctě podřizovat a v dospělosti jim vracet jejich lásku a péči. (s. 22) Svorná láska, přecházející z generace na generaci, může fungovat především tam, kde děti vidí rodiče zachovávat desatero, sami se je jejich příkladem učí znát a chápat a později se v jeho duchu chovají k zestárlým rodičům, čímž zase dávají příklad svým dětem, jak by se ony měly jednou chovat k nim.

Pátému přikázání lze rozumět takto: „Nebudeš zabíjet. Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno předstihnout, vyřídit. Já chci být tvým ochráncem, můžeš žít beze strachu a v míru.“ (s. 6) Podobně jako v jiných přikázáních zde podle Simajchla běží o to, aby se člověk naučil vnímat Boha jako Otce a všechny lidi (včetně nepřátel) jako své bratry [a sestry]. Při večerním zpytování svědomí křesťanovi podle Simajchla „nestačí se ujistit: nikoho jsem dnes nezabil, nikomu jsem vědomě neublížil. To je málo! Ptej se: Udělal jsem někomu radost? Odpustil jsem, když mi někdo ublížil? Nevykládal jsem si hned ve zlém, co bylo jen nerozvážné slovo, co udělal spíš z hlouposti a nešikovnosti, než z nenávisti? Nenechal jsem se odradit uzavřenou tváří dřív, než jsem si ověřil, jestli je to z tvrdosti srdce a nebo ze zkamenělých slzí a bolavých zážítků?“ (s. 30–31)

Šesté přikázání patří k těm, kterým Simajchl ve své knížce věnuje nejméně prostoru. Sexuální morálka v bibli opravdu ani omylem není ústředním tématem (i když si to mnoho lidí myslí). Ústředním tématem bible je ovšem láska, což zahrnuje i věrnou celoživotní lásku mezi mužem a ženou jako obraz trvalé a věrné Boží lásky. Simajchl v této souvislosti zdůrazňuje mj. i potřebu sexuální výchovy, kterou ale samozřejmě chápe jinak než sexuální technokrati z ministerstva školství. Děti by se podle něj (resp. podle šestého přikázání desatera) měly učit, „že úplné sexuální spojení a uspokojení – označované technickým slovem ,pohlavní styk’ – je vyjádřením úplného vzájemného odevzdání v lásce, jednoty společenství dvou lidí, převzetí zodpovědnosti za sebe navzájem a spolu za třetího, za dítě, které z té lásky může vzejít. Že tohle proto nemůže být záležitost chvilková – že to je vazba na celý život – a proto patří až do manželství. ,Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal’, říká Exupéry.“ (s. 34) Současně s ideálem krásného a věrného milování lidí, kteří si navzájem náležejí, ale křesťan musí mít stále na paměti také „Ježíšova slova: ,Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem’ (Jan 8,7). Copak je tu někdo, kdo se proti 6. přikázání neprovinil aspoň v mysli?“ (s. 33)

Sedmé přikázání se týká postoje k majetku, který je v bibli podle Simajchla v rovnováze uprostřed mezi jeho přeceňováním i podceňováním: „,Bože, neprosím tě ani o chudobu ani o bohatství. Prosím tě o to, co k životu potřebuji’ – čteme v knize Přísloví (30,8–9).“ (s. 36) A autor vyzývá k modlitbě za pochopení osvobodivosti sedmého přikázání:

„Milý Bože, učiň svět lepším – a začni s tím u mne. Abych pochopil, že není chytré pachtit se za nečestným obohacováním, za okrádáním bližního nebo státu. Že to pro zloděje a podvodníka dopadne vždy stejně: co získá na majetku, ztratí na klidné mysli a sebeúctě. Že ty chceš, abychom žili spokojeně a bezpečně. Že větší radost je dávat, než brát.“ (s. 36)

Osvobodivost osmého přikázání je možné chápat takto: „Nebudeš lhát! Nemusíš se zaplétat do lží, abys zakryl své slabosti. Lež plodí nedůvěru a ta dělá ze spolužití peklo. Já, tvůj Bůh, mám k tobě důvěru: Drž se mne, naučíš se důvěřovat a budeš sám důvěryhodný.“ (s. 48)

Právě kapitola (či kázání) o osmém přikázání obsahuje pasáž, kterou mne Simajchlova knížka kdysi navždy zasáhla. Jedná se o pasáž věnovanou „fanatikům pravdy“, kteří sami sebe považují za vzor zachovávání tohoto přikázání, ve skutečnosti však proti němu naopak hřeší. Evangelium podle Simajchla křesťana učí, že pravdě může být věrný jen ten, kdo je jejím pokorným vyznavačem v lásce:

„Pokorným vyznavačem pravdy – řekli jsme si. Pokorně si uvědomuje, že plnost je jen v Duchu. Že jen Kristus může říci: já jsem pravda. My vidíme pravdu zde na zemi jen jako v zrcadle – a to zrcadlo má mnoho slepých míst. Kdo si to uvědomuje, je pokorný.

Vyznavačem pravdy v lásce – řekli jsme si. Pravda bez lásky, to je nesnášenlivý fanatismus. Fanatik pravdy dává to, co ví on, na roveň s absolutní Pravdou… V dřívějších dobách sahal po meči a stavěl hranice na upalování těch, kteří smýšleli jinak. I dnes pevně věří, že jen on má monopol na pravdu – proto po pravdě nepátrá, jen prosazuje tu svou. Pamatujme proto, že pravda není klacek, kterým bychom mohli druhé kolem sebe utloukat.“ (s. 38)

Deváté přikázání („Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního!“) podle Simajchla dovršuje a prohlubuje ochranu manželství a rodiny, obsaženou již v šestém přikázání. Náš autor ve svém výkladu nejprve zdůrazňuje, že erotická touha v člověku není ničím nečistým, protože je „v Božím řádu, že každý normální muž shledá hezkou ženu hezkou, milou ženu milou, žádoucí ženu žádoucí“. Teprve poté dodává: „Ale je v Božím řádu i to, aby všichni muži světa sebežádoucnější provdanou ženu nechali na pokoji. Aby ji přáli jejímu manželovi, protože je už částí jeho bytosti… Totéž platí samozřejmě i opačně pro vztah žen k mužům.“ (s. 40)

Biblické ponaučení pro muže zde Simajchl svérázně shrnuje heslem: „Ženy nejsou hračky!“ (s. 41) Vrací se „k látce šestého přikázání“ a říká: „Děvčata by zde měla být energická: ,Nejsem buchta k vykousnutí. Nejsem hračka pro kdekoho. Máš-li mě rád, budeš si mě šetřit, abych se vdávala zdravá a schopná dát ti děti, na které by ses těšil. A pilulky pro mladou dívku zdravé nejsou a násilné přerušení nechtěného těhotenství teprv zdravé není…“ (s. 40–41) [Zde je ovšem Simajchlův výklad nelogický, protože tyto věci nepatří ani do devátého, ani do šestého, ale do pátého přikázání.]

Poslední, desáté přikázání člověka osvobozuje od užírání se závistí druhým. (s. 48) Bibli nezajímají jen zlé činy jako je krádež, ale hledí ke kořenům zla v nitru člověka – k žádostivosti, závisti, chamtivosti. Člověk se před nimi podle Simajchla může chránit tak, že se naopak učí štědrosti a radosti z dávání:

„Není to snadné, být štědrý k druhým místo k sobě. Výkladní skříně, reklama v televizi, vše kolem líčí pastičky luxusního a módního zboží. Kdo se nechá nachytat, pro toho se věci stávají modlou.

Modla. O tomle slovu jsme už mluvili – hned na začátku,  v prvním přikázání. Okruh desatera Božích přikázání se tak uzavírá: v desátém jsme zase na prahu prvního. Modla je to, co se staví na místo, které patří Bohu. Kdo se nechá vláčet životem svými žádostmi, stane se štvancem, otrokem model. Opravdu otrokem, protože svoboda je jen tam, kde Pánem lidského srdce je Bůh.“ (s. 43)

Závěrečná kapitola Simajchlovy knížky, nazvaná „Desatero a Ježíš“, je trošku schematická. Autor v ní v duchu tradičního křesťanského schématu mluví o tom, že „novozákonní morálka Ježíšova Horského kázání má takovou krásu, že na stupni starozákonního myšlení lidstva mohla být teprve tušena“. (s. 44) Ortodoxní rabín Marc Stern v dialogu s pastorem Pöhlmannem (Desatero v životě židů a křesťanů, s. 120–121) na podobné schéma svého křesťanského partnera reaguje obšírným výkladem o tom, že radikální láska, která se nezastaví ani před nepřítelem, spatřování hříchů proti desateru ne až v činech, ale už v myšlenkách a slovech atd., to vše je judaismu známé stejně tak dobře jako křesťanství.  Tento křesťansko-židovský dialog končí Sternovými slovy, že „jedním slovem ,láska’ je vlastně řečeno všechno,  co chce Desatero přikázání a celá Tóra“. Také Ladislav Simajchl sobě vlastním způsobem výkladu směřuje ke stejnému závěru:

„Vzpomínám na jednoho mládence. Co chvíli se zapletl do nějakého darebáctví, porval se, opil se, kradl. Potom vždy činil veliká upřímná předsevzetí, že už nikdy – ale za chvíli byl zase tam, kde dřív. Až jednou říká knězi: ,Otče, já jsem se už změnil doopravdy. Skrz holku. Ona je moc hodná a má mě ráda. Já si teď na všechny ty klukoviny už ani nevzpomenu!’

Tak je to vždy. To jediné, co dokáže změnit srdce člověka, je poznat, že je milován. Že ho miluje člověk. Že ho miluje Bůh… To, čemu se říká ,duchovní život’, není nic jiného, než mocné působení Ducha Boží lásky v těch, kteří se mu otvírají.“ (s. 46)

Jak praví Písmo, láska je dokonce silnější než smrt. Právě tímto konstatováním bych svůj text rád uzavřel. Nazval jsem jej „Desatero (in memoriam Ladislava Simajchla)“; obrat „in memoriam“ zde používám ve smyslu „k připomenutí /živého/“, ne ve smyslu „na památku /mrtvého/“. Pater Simajchl ve své knížce říká (s. 31): „Bůh je Bohem živých a ne mrtvých… Pevně věříme v život, který ani smrtí nekončí.“