Konec Rakouska, konec řádu

Nemám televizi a nesleduji tedy ani seriály typu nyní běžící První republiky. Přesto mne teď v Katolickém týdeníku zaujal rozhovor s hercem Janem Vlasákem, který v uvedeném seriálu ztvárňuje postavu statkáře Valenty. O tom, jak jeho hrdina prožíval převrat z 28. října 1918, Vlasák říká:

"Když je člověk ve zralém věku, má rodinu, dospělé děti a zrovna nastane státní převrat, vnímá to určitě jako velký zlom dvou epoch. Valenta je člověkem řádu, který ztělesňuje ideály Rakouska-Uherska a do jisté míry touto změnou trpí. Ctí třeba chování, které bývalo běžným zvykem, jako třeba že dané slovo skutečně platilo a na některé věci se smlouvy psát ani nemusely. Zejména na vesnici, když se lidé na něčem domluvili a podali si ruku, stačilo to. Kdyby někdo z nich dané slovo porušil, už by si tam neškrtl." (1)

V předpřevratové společnosti (na rozdíl od té pozdější či dnešní) lidé mohli žít v řádu daném Desaterem, ve kterém něco znamenaly imperativy "nevydáš křivé svědectví", "nepokradeš", "nesesmilníš" atd. Bylo tomu tak napříč celou společností, venkovany počínaje a představiteli nejvyšší politiky konče. Alois Rašín (jeden z "mužů 28. října", který rozhodně nemůže být podezírán z prorakouské zaujatosti) například ve svých pamětech vzpomíná, jak byli za války on a Karel Kramář obžalováni z velezrady a někdejší rakouský premiér Thun musel u soudu vydat svědectví v jejich prospěch, protože byl muž "nade vše pravdymilovný":

"/Dvacátého ledna 1916/ začal výslech Excelencí. Prvý byl kníže Thun. Byl jsem zvědav víc na to, jak po těžké nemoci vyhlíží, než jak bude vypovídat. Věděl jsem, že vždy byl nade vše pravdymilovný, kavalír každým coulem, a věděl jsem proto, že jeho výpověď bude svrchovaně příznivá. Přišel (zestárl velice), poklonil se soudu, obrátil se na dra Kramáře, přátelsky se usmál a pokynul hlavou, obrátil se na mne a učinil totéž... Thunem vešel do soudní síně rakouský státník, státník pečlivě uvažující, nepředpojatý vůči žádnému národu, vidoucí ve spravedlnosti ke všem národům rakouským nejtrvalejší základ "nezávislého, svobodného, velkého Rakouska", státník bez chauvinismu, zavrhující stejně Rakousko německé, jak chtějí Všeněmci, jako Rakousko slovanské, jak chtějí austroslavisté, a chtějící Rakousko ke všem národům spravedlivé." (2)

Rašínova charakteristika rakouského státníka nepřímo odkazuje i k základu celého Desatera, k prvnímu přikázání "v jednoho Boha věřiti budeš". I v Rakousku probíhal odvěký boj mezi monoteismem a polyteismem, mezi vírou v jediného Boha všech lidí a všech národů a nacionalismem fakticky vyznávajícím kmenová božstva. Příslušné dějství tohoto boje nedopadlo vůbec dobře. Mnohonárodnostní habsburská říše byla nacionalisty rozbita a dvacet let po svém rozbití ve Střední Evropě nahrazena vrcholně šovinistickou říší uctívačů "árijské rasy", kteří svému božstvu přinášeli nesčetné lidské oběti. Všichni také víme, co se pak dál dělo u nás v roce 1945 či po roce 1948. Z řádu, jehož postupná eroze začala rozbitím Rakouska, nakonec nezůstal kámen na kameni.

Aby nedošlo k nedorozumění: pro mne jako pro křesťana řád není zdaleka vším a předpřevratové Rakousko zdaleka nepředstavuje náboženský ideál. Ve své diplomové práci jsem je dokonce kdysi v tomto ohledu podrobil zdrcující kritice, když jsem jeho "zvykový" katolicismus postavil do protikladu k známému Tertullianovu výroku "Dominus noster Christus veritatem se, non consuetudinem cognominavit". (3) Následování Krista je stálou duchovní revolucí (která ovšem probíhá v hlavách a v srdcích spíše než ve společenských pořádcích), nikoliv jen dodržováním zvykového řádu. To však samozřejmě neznamená, že by společnost znalá dobrých zvyků typu výše zmíněného zachovávání daného slova nebyla neporovnatelně lepším místem k životu než společnost, která se řádu vzdálila a je nábožensky a mravně vykořeněná.

Poznámky:

1) Jan Paulas, "Nějakou stopu snad zanechám", Katolický týdeník, 28. 1. - 3. 2. 2014, roč. 25, č. 5, s. 5.

2) Paměti Dra Aloise Rašína, Praha: Ladislav Rašín vlastním nákladem, 1929, s. 127-128.

3) "Náš Pán Kristus nazval sebe pravdou, ne zvykem." (Vít Machálek, Stát a církve po únoru 1948 se zaměřením na Brno, diplomová práce katedry historie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 1993, s. 31.)