Modrý život

K instituci království chovám úctu a sympatii a domnívám se, že Její veličenstvo Alžbětu II. coby hlavu státu můžeme Britům (např. ve srovnání s naším „veličenstvem“) jen závidět. Avšak – jak nyní v komentáři ke královské svatbě napsaly Lidové noviny – dnešní královna je ve svých pětaosmdesáti letech spolu s devětaosmdesátiletým manželem princem Filipem považována za symbol zodpovědného přístupu panovníků doby minulé, zatímco současnost je reprezentována mladšími generacemi královské rodiny, které „měly již více excentrický životní styl“. (1) 

Sám to vidím jinak a domnívám se, že rozdíl mezi generací vyrostlou v první polovině dvacátého století a generacemi pozdějšími je nápadný nejen u královské rodiny, ale i u rodin „obyčejných“, takže životní styl dětí a vnuků královny Alžběty není ani tak excentrický (tj. zcela neobvyklý), jako spíš pro dnešní západní společnost typický… Tomuto „sociologickému“ pohledu mne kdysi naučil jeden můj velmi drahý přítel, muslimský student z Maghribu, jehož vidění dnešního Západu jsem měl před několika lety možnost denně poznávat.  Bylo založeno nejen na srovnávání společnosti s relativně silným vlivem islámu a společnosti se slabým vlivem jakéhokoliv náboženství, ale také na srovnávání života naší společnosti dnes a v nepříliš vzdálené minulosti. Můj přítel se snažil poznávat, jak Češi žili, oblékali se, prožívali vztahy s druhým pohlavím atd. v době před druhou světovou válkou, a obraz získaný např. četbou starých knih či prohlížením starých fotografií pak srovnávat s dnešním fungováním české společnosti. A ze svého pohledu člověka tradičních náboženských a mravních hodnot při tomto srovnávání konstatoval ohromný posun k horšímu…

Sám si podobným způsobem všímám v neposlední řadě rozdílů mezi dnešní a „starou dobrou“ Anglií. Zdá se mi, že je lze pozorovat dokonce i při četbě děl jedné jediné autorky, mé oblíbené Agathy Christie (1890–1976), jejíž romány odrážejí vývoj anglické společnosti od začátku dvacátých do počátku sedmdesátých let – od světa, ve kterém úctyhodní gentlemani činili nabídky k sňatku ctihodným dámám, až po svět, ve kterém potomci oněch dam a gentlemanů začínali tvořit divoké komunity zdrogované mládeže obojího pohlaví…

V Británii žijící muslimové si těchto věcí všímají a královskou svatbu prince Williama s Catherine Middletonovou (dnes už Její královskou výsostí vévodkyní z Cambridge) spíše než s nadšením prožívali s despektem vůči světu promiskuity, alkoholu a drog. Zprávy o tom, že ženich a nevěsta už před svatbou sdíleli společnou domácnost, že William v té době měl i jiné „přítelkyně“, že při bujarých večírcích Kate „pila jeden panák za druhým“ atd. (2) rozhodně nepřispěly k tomu, aby si předpokládaný budoucí královský pár získal úctu svých potenciálních muslimských poddaných.

Zcela jinak, jak se zdá, tyto věci vnímá britská většinová společnost. V době, kdy ještě pro Angličany byli ideálem – a u panovnické rodiny samozřejmou normou – dámy a gentlemani, by jistě znamenalo nepředstavitelný šok zjištění, že adeptka členství v této rodině „vyšla vědomě na molo ve zcela průhledných šatech“ nebo že dokonce „se svým nastávajícím už několik let žije“ (3), tj. dělá věci, které by dáma nikdy nedělala. Dnešní Brity však už možná naopak pozitivně oslovuje představa „moderního prince“ (4) či „moderní monarchie“, jakkoliv se u těchto spojení jedná o contradictio  in adiecto…

Anglický král dodnes používá titul Defensor fidei (Obránce víry) a osoby spojené s trůnem musejí být plnoprávnými členy anglikánské církve. Proto byla Catherine Middletonová krátce před svatbou narychlo biřmována – tj. k jejímu přijetí této svátosti došlo přesně tak, jak by k němu docházet nemělo… Při svatebním obřadu v Chrámu svatého Petra ve Westminsterském opatství, vedeném arcibiskupem z Canterbury, skládali nevěsta s ženichem slib, že si budou věrní „tak dlouho, dokud budou oba žít“ (5), před kterým se ovšem (snad inspirováni předešlými rozvody v královské rodině) připravili i na opačnou možnost podepsáním předmanželské smlouvy… (6)

Křesťané z anglikánské církve, jejichž nejen politickou, ale i náboženskou hlavou princ William pravděpodobně jednou bude, jsou dnes zřejmě ve své většině natolik sekularizovaní, že je rozpory tohoto druhu netrápí. Přesto je však těžké neklást si otázku, pro koho už by měla platit zásada noblesse oblige, když ne pro budoucího krále a budoucího nejvyššího představitele jedné z křesťanských církví s chotí… Šlechtictví krve či šlechtictví ducha přitom (aspoň podle mého vidění světa) zavazuje každého aristokrata a ještě mnohem více každého křesťana.

Anglická koruna se tradičně „těší vážnosti podle člověka, který ji nosí“. (7) Jejím opravdu legitimním nositelem může být jen aristokrat ducha, schopný ztělesňovat důstojnost nejen svou, ale i všech svých poddaných. „Postava krále konec konců symbolizuje důstojnost, která je alespoň zárodečně vlastní každému člověku. Křesťanství, které vytvářelo v dějinách naši představu krále, tomu rozumí tak, že každý člověk je povolán, aby se stal adoptivním dítětem Krále králů a Pána pánů. Každý člověk smí a má slyšet poselství evangelia: Jsi královské dítě. Skutečný král v tomto pojetí reprezentuje a shrnuje královskou důstojnost všech.“ (8)

Mohu-li si nyní vypůjčit termín ze sekulárního a méně vznešeného textu, shrnul bych vše slovy, že noblesse oblige spočívá v závazku žít „modrým životem“. V legendární knize Jaroslava Foglara Přístav volá – původním názvem Modrý život – vysvětluje hlavní hrdina svému příteli závazek spojený s modrou krví takto:

„Snažím se žít jako aristokrat. Praví a správní aristokraté jsou a byli přece lidé vzácných a krásných vlastností, pro které byli právě do šlechtického stavu povyšováni. Nu – a já chci být takový aristokrat. Ne z nějakého zděděného šlechtického titulu, který by na mě přešel bez mé zásluhy, ale abych si ho zasloužil vším, co dělám. A tak jsem si utvořil takový vzorný Modrý život a snažím se jím žít.“ (9)

I Jaroslav Foglar (1907–1999) pro mne svým celoživotním bojem proti jakékoliv hrubosti a nečistotě v životech členů svých oddílů či čtenářů svých knih ztělesňuje noblesu, jež byla u příslušníků jeho generace relativně častá, dnes se však bohužel už nějak nenosí… Zdá se mi nicméně, že ušlechtilý skautský spisovatel tak trochu objevoval Ameriku, protože jeho Modrý život – či zákony Rytířů ducha (10) – jsou vlastně jen sekularizovanou verzí Desatera coby základního a nadčasového ukazatele cesty k dobrému, krásnému, vznešenému a čistému životu.

Tím nejlepším „modrým životem“ je přece život žitý v duchu Desatera Božích přikázání (či zaslíbení), tedy život svobodný od uctívání jakýchkoliv model, prožívaný v úctě k bližním, v lásce a odpovědnosti, spravedlivě a čestně, pravdivě atd. Právě takovýto život je životem hodným dámy či gentlemana, aristokrata a především dítěte Božího.

Ve foglarovském světě touha patřit mezi duchovní aristokraty nikdy nekončila ani porušením rytířských zásad, protože každé selhání bylo vždy jen podnětem k novému úsilí. I to připomíná duchovní život křesťana či Žida, který se smí a má znovu stát Božím dítětem i poté, co se z Boží náruče vlastním hříchem na chvíli vysmekl.

Také dámou či gentlemanem se může znovu stát i člověk, který jím v určitém okamžiku být přestal, jak o tom zpívá Robert Křesťan ve své Panence („…dámou jsi byla a zůstáváš dál“). Bolestný problém nicméně vidím v tom, že samotný ideál dámy a gentlemana, ideál rytíře ducha či dokonce ideál dítěte Krále králů už moderní západní společnosti mnoho neříká a že o „modrém životě“ již nelze mluvit dokonce ani v britské královské rodině. Na druhou stranu ovšem modrou krev vždy měla jen nepatrná část společnosti, takže ani dnešní aristokrati ducha se nemusejí cítit nesví v roli malé menšiny…

Poznámky:

1) Petr Janoušek, Královna se stáhla, mladé nechala slavit, Lidové noviny, 30. 4. 2011, roč. 24, č. 101, s. 3.

2) Viz Vladimíra Straková, Moderní princ, který umí vařit, Lidové noviny, 29. 4. 2011, roč. 24, č. 100, s. 24.

3) Fakta: Kate vs. Diana, Mladá fronta Dnes, 26. 4. 2011, roč. 22, č. 97, s. A10.

4) Srov. výše uvedený název článku V. Strakové.

5) Markéta Jirková, Poslušnost neslíbí. Jako Diana, Lidové noviny, 29. 4. 2011, roč. 24, č. 100, s. 24.

6) Tajná smlouva myslí i na rozvod, Právo, 29. 4. 2011, roč. 21, č. 100, s. 13.

7) Bruno Frank, Cestovní pas, Praha: Melantrich, 1986, s. 146.

8) Odilo Štampach, Co odlišuje krále (na internetu publikovaný text, který už dnes nelze dohledat).

9) Jaroslav Foglar, Přístav volá, Praha: Olympia, 2005, s. 85–86.

10) Viz Jaroslav Foglar, Když Duben přichází, Praha: Olympia, 2007, s. 189.