Eduard Grégr a zhrubnutí české politiky

Česká politika výrazně zhrubla a ve zvýšené míře se v ní začaly uplatňovat demagogie, populismus, nenávistné útoky, lži a výmysly. I když jde o stav věcí nám dnes povědomý, můj předposlední letošní příspěvek nebude věnován současnosti, ale druhé polovině 19. století a tehdejšímu nástupu mladočechů. Vyvěšuji jej u příležitosti výročí interpelace požadující zákaz působení jezuitů v Čechách, s níž přesně před sto padesáti lety jménem velké skupiny „pokrokových” poslanců českého zemského sněmu vystoupil mladočeský předák Eduard Grégr (v literatuře bývá střídavě spojována s datem 19. anebo 20. prosince 1866). 

Mou „parketou” v rámci našich dějin bylo vždy především jejich období nejnovější (půlstoletí „temna” let 1939–1989). Českým dějinám 20. století však nelze porozumět odděleně od vývoje české společnosti ve století předcházejícím, kterému se už z tohoto důvodu musím (ode dneška i na blogu) také věnovat. Komunistická diktatura by sice u nás byla nastolena, i kdyby nikdy žádní mladočeši neexistovali, avšak její konkrétní podoby a důsledky by byly nepochybně jiné, kdyby komunističtí politikové nenašli např. pro svůj protináboženský boj ve společnosti půdu dobře připravenou svými předchůdci.

Tendenci k boji za „pokrok”, který nakonec dovršili ze všech „nejpokrokovější” komunisté, lze pozorovat už od osvícenství, avšak v obrozenecké české společnosti byly radikální tendence dlouho mírněny ideou národní jednoty a konzervativními prvky v myšlení „otce národa” Františka Palackého. Po rozkolu v české Národní straně a pozdějším vítězství pokrokářských mladočechů v čele bratry Grégrovými nad konzervativnějším staročešstvím Palackého a jeho zetě Riegra však už nesnášenlivý radikalismus ovládl politickou scénu a mohl po svém utvářet smýšlení velké části české společnosti. Nerovnováha mezi liberalismem a konzervatismem i mezi radikalismem a umírněností se tehdy v české politice prosadila vlastně natrvalo. Od sklonku 19.  století už v ní umírněné konzervativní myšlení nikdy nemělo na růžích ustláno.

Doba kolem roku 1866, jež stojí ve středu tohoto mého příspěvku, byla v českých, celorakouských i celoevropských dějinách pohnutá. Německo a Itálie tehdy směřovaly ke sjednocení, habsburská monarchie k vítězství dualismu a současně liberalismu v její „předlitavské” části a celoevropský vývoj byl ve znamení boje mezi protikatolickými liberály a protiliberálním katolicismem, který vyvrcholil v posledních letech pontifikátu Pia IX. (1846–1878).

Mladočeši byli demokraty ve smyslu hlásání občanských práv včetně všeobecného volebního práva, nikoli však ve smyslu ochoty ke korektní demokratické diskusi a k respektování politických protivníků. Velmi výrazně se u nich projevovala také rozporuplnost typická pro evropské liberály 19. století, jejichž liberalismus se nikterak netýkal svobody katolíků. Hesla „svobody” a „pokroku” naopak předpokládala nekompromisní boj proti „tmářské” církvi. Ke klíčovým a pozdější komunistickou terminologii připomínajícím heslům dále patřilo volání po „vzdělanosti”, kterou mladočeši „často ztotožňovali s protináboženskou agitací”. (1) Od té doby se v Čechách utváří „vzdělanost” spojená s náboženským analfabetismem, který o Kristu neví nic a o církvi jen to, že je „proti pokroku”. A co je nejneuvěřitelnější, tento stav byl nastolen ve jménu Jana Amose Komenského, křesťanského teologa a duchovního. (2)

Právě na tomto poli se mladočeši propastně lišili od staročechů. Ztělesněním této odlišnosti může být rozdíl mezi tolerantním evangelíkem Palackým a agresivně protináboženským liberálem Eduardem Grégrem.

Eduard Grégr se narodil roku 1827. Vystudoval gymnázium v Písku a po nedokončeném studiu filosofie na vídeňské univerzitě se po roce 1848 věnoval studiu medicíny v Praze. Po promoci si jej roku 1854 vybral za svého asistenta Jan Evangelista Purkyně. V roce 1858 se habilitoval a počítal s budoucím dosažením profesury v oboru lékařské fyziky. Po uvolnění politických poměrů na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy habsburská monarchie vykročila na cestu liberalismu, však místo toho vstoupil do politiky a po zbytek života pak působil nikoliv jako lékař či vědec, ale jako politik a podnikatel (majitel tiskárny, nakladatelství a knihkupectví).

Lze nicméně předpokládat, že medicína, resp. materialisticky zaměřená věda 19. století výrazně a trvale ovlivnila jeho smýšlení. Ve své politické činnosti vystupoval v duchu tehdy módního, tzv. vulgárního darwinismu, hlásajícího mocenské, nikoliv etické principy a vytvářejícího nový typ politika, „jemuž cynismus propůjčí schopnost taktického výpočtu i demagogie”. (3)

V lednu 1861 se zrodily Národní listy, budoucí nejvlivnější český deník a „posvátný” orgán grégrovsky smýšlejících českých nacionalistů. Jejich formálním a posléze i skutečným majitelem byl Eduardův bratr Julius Grégr. Eduard byl v březnu 1861 zvolen poslancem českého zemského sněmu, v němž s přestávkami vydržel až do své smrti z roku 1907. Po celou tuto dobu byl ukázkovým příkladem populistického politického publicisty a demagogického řečníka. „Přestal psát o využívání zvířat v průmyslu a řemeslech (důsledek angažmá u fyziologa Purkyně) a místo toho útočil na jezuity a aristokraty.” (4)

Roku 1863 se Národní listy, doposud reprezentující celou Národní stranu, vymanily z vlivu Palackého a Riegra, na které od té doby neustále demagogicky útočily právě pro jejich spolupráci s „protinárodní” šlechtou a církví. Staly se orgánem nového, bratry Grégrovými reprezentovaného politického směru, pro který v tomto roce redaktoři pražského německého deníku Bohemia vymysleli označení „mladočeši”.

Oba Grégrové byli političtí radikálové, jejichž český nacionalismus hraničil se šovinismem (5) a antiklerikalismus s protináboženským fanatismem. Podobně jako později komunisté přitom zcela absurdně vystupovali jako ctitelé Husa a husitů, z nichž s typicky mladočeským ignorováním reálných dějin dělali jakési předchůdce pokrokářů 19. století.

„Zvlášť ostře vystupovali protikatolicky, což pro ně znamenalo zároveň prohusitsky. Julius Grégr v brožuře O mistru Janu Husovi psal: ,Boje husitské, jež těžce dolehly na zem českou, neváhám to tvrditi, jsou největším štěstím našeho národa.’ Proslavil se také tím, že roku 1862 u Přibyslavi koupil kus pole v místech, kde měl podle starých kronik kdysi zemřít Jan Žižka. Když se na místě o dvanáct let později odhaloval Žižkův pomník, bratr Eduard tam o husitském hejtmanovi řekl: ,Pravdaže spálil mnohý klášter, avšak kdo bydlil v těch klášteřích? Zahálčiví mnichové, kteří vydírali pod rouškou náboženství prostý lid, tyjíce z jeho mozolů.” (6) O století později komunisté k dokonalosti těchto pokrokářských frází už nemohli nic přidat. 

Žižka naneštěstí nemohl upalovat jezuity, kteří v jeho době ještě neexistovali a vyvrcholením všeho „mnišského zla” se stali až později. Dnes, kdy papež-jezuita ztělesňuje pokrokové (ne pokrokářské) tradice svého řádu natolik, že ani pro české antiklerikály není vhodným terčem, je už možná někdejší démonizace jezuitů, prováděná např. bratry Grégrovými či Janem Nerudou na stránkách Národních listů, poněkud nepochopitelná – i když např. Havlíčkovy epigramy (žánrově srovnatelné s dnešními bonmoty Miloše Zemana) typu „Českých knížek hubitelé lití: plesnivina, moli, jezoviti“ (7) jsou možná ještě i dnes populární. Mladočeši však ve své době každopádně vytěžili propagandistické maximum z toho, že se po osvícenském zrušení jezuitského řádu mělo Tovaryšstvo Ježíšovo po takřka sto let vrátit do Čech.

Jejich řečníci a publicisté před sto padesáti lety „do omrzení omílají tytéž argumenty. Jezuité zavinili třicetiletou válku, prosazovali absolutismus a usilovali o neomezenou světovládu, shromažďovali obrovský majetek, nevybíravým způsobem likvidovali své protivníky atd., atd. Pro naše vlastence byli prostě stejnými zloduchy  jako pro zaryté antisemity (a ani o ty nebylo ve vlastenecké společnosti nouze) židovské spiknutí. A pokud jde o vztah k Čechům, tady si novináři nepřipouštěli žádné pochybnosti: ,Každý věrný Čech, syn naší vlasti ví, že jesuité byli nejúhlavnější  zhoubcové naší národnosti,’ jak napsaly roku 1866 Národní listy.” (8)

Jezuité se na pozvání arcibiskupa Schwarzenberga vrátili do Prahy v květnu 1866, kdy o slavnosti Nejsvětější Trojice zahájili své působení v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Začali opravovat sešlý chrám a věnovat se pastoraci, ale také vzápětí v době prusko-rakouské války a následné epidemie cholery pečovat o raněné a nemocné.

Pokrokářský tisk „však přinášel variace na téma: zároveň s Prušáky, ,zabiječi těla’, přišli do Čech též jezovité, ,zabiječi ducha’. Byli představováni jako ,největší nepřítel svobody a osvěty’ a jako cizácký klérus ohrožující postavení domácího duchovenstva. Říkalo se, že přišli, ,aby ad maiorem Dei gloriam šířili po krajích tmu a pronásledovali každou volnější myšlenku, zatemňujíce svými misionářskými plácotinami o hrůzách pekelných bodrou mysl lidu našeho’. Zavilým odpůrcem jezuitů byly Národní listy, jejichž redaktorem byl Julius Grégr. Do jezuitů se tu vydatně pouštěl i Jan Neruda. Největší pozdvižení vyvolal anonymní článek ,Jesuité v Praze’ z 21. srpna 1866, který jako první vykřičel heslo: ,Žádných jesuitův, pryč s jesuity!’” (9)

O dva měsíce později Jan Neruda v Národních listech pravil, že jezuité „jsou zde a s nimi celé hejno děsných snů, jaké jsou již od Loyoly jeho průvodci: rozechvěnost náboženská, náruživost, stranictví nové. Sotva přišli, již vzbudili strany, hádky a sočení”. (10) Tato geniální argumentace, při níž spravedlivě rozhořčení mladočeši obviňovali z hádek a sočení právě ty jezuity, proti kterým sami útočili, mi připomíná anekdotu z doby po 21. srpnu 1968, podle které přišel do králičí nory tchoř, obvinil králíky, že jim tam „něco smrdí”, a vítězoslavně prohlásil, že „odtud neodejde, dokud tu ten smrad bude”.:-) (11)

„Hněv lidu”, který tehdy mladočeši vyvolali, připomínal jak podobné scény z doby po roce 1918, tak i „hněv lidu” proti řeholníkům, který předcházel komunistické likvidaci řeholí z roku 1950. Netrval sice dlouho (události spojené s rakousko-uherským vyrovnáním z roku 1867 obrátily pozornost společnosti jinam), leč jeho projevy byly nevybíravé:

„Věřící, kteří přicházeli na kázání ke sv. Ignáci, byli na ulicích zastavováni a zrazováni, aby do kostela nechodili. Na zdech [jezuitské] rezidence se objevily kresby jezuity na šibenici a nápisy ,hrr na jezuity, smrt jezuitům, na šibenici s nimi’ apod. Několikrát se před rezidencí objevil shluk, který házel kameny a cihly do oken nebo posměšně zpíval Miserere a De profundis. Došlo také opakovaně k narušování bohoslužeb, když bylo přerušeno kázání nebo když byla v kostele rozlita ostře páchnoucí sirnatá tekutina, a dokonce ,naděláno do zpovědnice’.” (12)

V takto připravené společenské atmosféře pak mladočeši začali bombardovat úřady žádostmi o zákaz působení jezuitů, které vyvrcholily již zmíněnou interpelací Eduarda Grégra „ve věci pobytu jezuitů v Čechách”, v níž dal Grégr „jasně na srozuměnou své světonázorové smýšlení”. (13) Údaje o datu interpelace a počtu poslanců, jejichž jménem Grégr mluvil, se v literatuře rozcházejí (14), v rámci tohoto článku však pro mne není podstatná přesnost těchto údajů, ale poukázání na demagogickou nesnášenlivost, kterou mladočeši vnesli do české politiky v míře předtím neobvyklé. (15)

František Palacký její paradoxní ráz vystihl slovy o straně, „která honosí se sice vysoko horující svobodomyslností, ale přitom, snad nevědomky, provádí nesnášenlivost i nad samé nenáviděné jezuity”. (16) Palacký měl s bezostyšností mladočechů i mnoho osobních zkušeností (jej samotného např. s neomaleností jim vlastní často napadali jen za to, že je „starý”), to však nic neubírá vzorné rytířskosti, s níž tento evangelík roku 1873 (v době oslav 900. výročí založení pražského biskupství, kterých mladočeská propaganda využila k útokům, označujícím všechny jejich účastníky včetně samotného Palackého za „zpátečníky”) vystoupil proti nesmyslům hlásaným protikatolickými agitátory. Slova, která tehdy napsal, určitě stojí za připomenutí:

„…myšlénka pak, že by oslavované založení pražského biskupství, a s ním celého stavu duchovního v Čechách, již samo v sobě bylo skutkem zpátečnickým, byla by nesmysl tak křiklavý a nemotorný, že ji rozumnému člověku nižádnému ani přičítati nelze. Vždyť jen hrubý nedouk mohl by nevěděti, že veškeren pokrok vzdělanosti a osvěty po mnoha století visel, jako jinde tak i u nás, jediné na církevních ústavech, že cokoli zjevilo se dělníkův na poli jak naučné literatury, tak krasoumy, odchováno bylo původně ve školách duchovenstvem zřízených a vedených, a že z lůna církve zrodila se i sama universita pražská… Já pak jsem přesvědčen, že církev jak křesťanská vůbec všude, tak i zvláště katolická v Čechách způsobila po celý čas bytu svého nepoměrně více dobrého, nežli zlého.” (17)

Je jistě paradoxní, že právě mladočeši, podle Palackého konstatování fanaticky bojující proti svobodě náboženství a svědomí, se pojmenovali jako strana „svobodomyslná”. Došlo k tomu hned v následujícím roce po jejich velkém boji proti všem, kdo si troufli mít něco společného s pražským biskupstvím, když v prosinci 1874 mladočeši definitivně opustili jednotnou Národní stranu a založili svou Národní stranu svobodomyslnou.

Peripetie vztahů mezi touto stranou bratří Grégrových a staročechy, po Palackého smrti vedenými Riegrem, by vydaly na  zvláštní článek či několik článků. Grégrové si v nich počínali se svým příznačným „pragmatismem”, když podle momentální politické potřeby střídali období surových útoků na staročechy s obdobími spolupráce, jednou odsuzovali staročeskou politiku hájení českých práv pasivní rezistencí a podruhé ji sami praktikovali apod. Eduardu Grégrovi každopádně nejlépe slušela role za nic neodpovídajícího „tribuna lidu”, který v opozici vůči vídeňským vládám i staročechům nešetřil rétorickými útoky na všechny strany.

Pro oba bratry Grégrovy bylo charakteristické to, že „předně všemi svými kolegy dost pohrdali”, což se netýkalo jen politiků a poslanců jiných stran, ale především jejich vlastních stranických kolegů, o nichž „mluvili často jako o tzv. mladočeších. Přitom ovšem svou stranu jako mladočeskou příliš často neoznačovali. Evidentně raději používali výraz liberální. Proti ní nestála potom strana konzervativní, nýbrž ,Rieger a jeho mameluci’. Že by staročeská strana měla nějaký hlubší ideový podklad, prostě neuznávali.” (18)

Nový protivník, proti kterému lze vést populistickou kampaň, vyvstal bratrům Grégrovým v roce 1886, kdy Masaryk a Gebauer vystoupili s odbornými argumenty proti pravosti tzv. Rukopisů. Grégrové se za Rukopisy bili „jako z českých politiků žádný jiný”. (19) Nešlo jim ovšem o vědeckou diskusi, ale spíš o působení na vlastenecké pudy široké veřejnosti. (20)

Eliška Krásnohorská v této době vzdala Eduardu Grégrovi hold slovy: „Pohlížím na Vás jako na muže, v němž se soustřeďují naše nejdražší naděje, v němž kotví naše víra; Vy jako Mojžíš v poušti již nejeden živý pramen vykouzlil ze žhavé skály – dejž Vám genius Váš mnohým ještě zázrakem nás vyvésti ze všech běd a neúspěchů k plodnější a šťastnější době dějinné.” (21) Eduard Grégr se nicméně nestal českým Mojžíšem, ale naopak mužem, který se výrazně „zasloužil” o vzestup nenávisti k Židům v české společnosti:

„,Praha jest antisemitskou!’ hřímal 17. března 1897 mladočeský radikál Eduard Grégr. Při probíhajících volbách do říšské rady prý ,židovstvo’ ukázalo svůj nevděk vůči českému národu. Grégrova tiráda byla symbolem významného posunu v dějinách českého antisemitismu. Zatímco do té doby byl charakteristikou okrajových skupin, nyní se dostal na hlavní stránky novin a do centra politické debaty.” (22)

Volby z roku 1897 byly první, které se konaly na základě všeobecného volebního práva pro muže, které si mladočeši dlouhodobě přáli; to přirozeně rozšiřovalo možnost demagogického působení na nevzdělanou část voličů. Mladočeši byli už v této době jednoznačnou vedoucí silou české politiky. Své soupeření se staročechy dovedli k vítězství již na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se Eduard Grégr přičinil o dvě velmi úspěšné demagogické kampaně proti staročechům (nejprve zneužitím v soukromí proneseného výroku F. L. Riegra o „drobečkové politice” a pak vyvoláním hněvu české veřejnosti proti „punktacím”, Riegrovu pokusu o vyrovnání mezi Čechy a českými Němci).

Působení Eduarda Grégra v poslanecké sněmovně říšské rady, které začalo již roku 1883 a skončilo až jeho smrtí z roku 1907, bylo právě v době, kdy mladočeši jako nejsilnější česká strana měli přijmout politickou odpovědnost, spojeno naopak s naprostou nezodpovědností. Zatímco v sedmdesátých letech Grégr ostře kritizoval staročeskou pasivní rezistenci a požadoval návrat českých poslanců k práci v říšské radě, na konci devadesátých let přistupoval k práci v parlamentu zcela destruktivně, odmítal vládní pokusy o hledání kompromisů a omezoval se jen na protesty a demonstrativní hlásání českých požadavků. (23) Vrchol nevkusu nakonec třiasedmdesátiletý politik, u nějž se bohužel nedostavila moudrost a smířlivost stáří, předvedl v roce 1900:

„Šest desítek českých poslanců tehdy ve více než třísetčlenné sněmovně zablokovalo jednání. Nejprve zdržovali mnohahodinovými projevy, po přechodu na nonstop schůze rušili hlasitým křikem, zpěvem vlasteneckých písní a hraním na nejrůznější nástroje, počínaje bubnem a píšťalami a poklicemi sebranými v restauraci konče. ,Česká muzika’ na řadu dní blokovala jednání. ,Brachiální obstrukce’ (20 mladočechů dělalo neplechu, 20 spalo a dalších 20 čekalo jako záloha v restauraci) nakonec vyčerpala celou sněmovnu. V noci na 6. června muzika přerostla v násilí, kdy došlo ke rvačkám a též ke zdemolování sněmovny. Doyen Grégr se činil nejvíce: rozštípal svoji parlamentní lavici a na jeden z kusů vyryl: Hudební nástroj dra. Ed. Grégra ze dne 8. června 1900 na radě říšské.” (24)

Osobně lituji toho, že roku 1871 pro odpor Němců a Maďarů skončil neúspěšně pokus o rakousko-české vyrovnání (fundamentálky), jehož úspěch mohl znamenat skvělé vyvrcholení dlouhé a zpravidla konstruktivní politické dráhy Františka Palackého. Sotva lze však císaři či vídeňským vládám vyčítat, že v pozdějších desetiletích nedospěli k dohodě s mladočechy, stranou, která demokratická pravidla hry spojená s trpělivým vyjednáváním s politickými partnery a hledáním kompromisů vůbec nepochopila. Zdá se mi, že slabost české demokracie a setrvalá úspěšnost různých populistů a radikálů v české společnosti má své kořeny právě v „mladočešství”. Spisovatel a myslitel Pavel Švanda už krátce po listopadu 1989 v eseji „O politickém přesvědčení” konstatoval:

„Je poněkud zvláštní, že téměř všichni se vlastně ještě cítíme spjati s předvolební propagandou a s výsledky voleb do říšské rady dávno pochovaného Rakouska-Uherska, které se konaly v roce 1891. Tehdy odešlo ze scény patrně poslední autenticky konzervativní české politické myšlení ztělesňované staročeskou stranou. S použitím všech prostředků nad ním zvítězili mladočeši oddaní pojmům národ a pokrok do té míry, že v jejich horizontu zastiňovaly vše ostatní. Byla to dějinná chvíle, o níž prý císař František Josef prohlásil, že je svědectvím duchovní nezralosti českého národa, a já se se velice kloním k tomu, že měl pravdu… K nejvyšší a neomezené ideové moci uvnitř národa byla povolána strana, která zpřetrhala vědomě a radikálně pouta k tradici, která – zaštítěna kultem husitství – rozpoutala nelítostnou vyhlazovací válku proti křesťanství, která ve jménu silného národního kolektivu zahájila tažení za nivelizaci českého společenského a kulturního života, která pojem práva a zákona chápala výhradně instrumentálně…

Je jisto, že nedůtkliví a obtížní a ješitní mladočeští bojovníci vykonali více pro hmotný a mocenský rozvoj našeho národa a podstatně méně již pro jeho rozvoj mravní. Svým naprosto nesebekritickým a demagogickým protireligiózním tažením – ve shodě s obdobnými proudy v tehdejší Evropě – těžce poškodili nervovou soustavu intelektuálního a duchovního života našeho národa.” (25)

Poznámky:

1) Pavel Bělina, Tomáš Grulich et al., Dějiny zemí Koruny české II., Praha: Paseka, 1992, s. 113.

2) Roku 1888 např. Julius Grégr ve vášnivém boji proti možnosti katolického vlivu ve školství napsal: „Národ, kterému před půl třetím stem let veliký Amos Komenský ukázal v hodině strašné smrti jeho cestu spásy a vykoupení v národní škole, která by učila děti naše rozumně a názorně všem vědomostem pro život potřebným; národ český má na sklonku 19. století, kdyžtě byl vynaložil přes 20 milionů na zvelebení národního svého školství: ku této své světlé a pokročilé škole národní zahořeti nenávistí a schýliti ji znovu do staré bývalé její tmy a bídy, schýliti ji pod dozor a v podruží římské, národu našemu úporné hierarchie…” (Karel Tůma, Život dra. Julia Grégra, slavného obrance svobody české, Praha: Edvard Beaufort, 1896, s. 356).

3) Podiven, Češi v dějinách nové doby, Praha: Rozmluvy, 1991, s. 146.

4) Pavel Kosatík, Čeští demokraté: 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života, Praha: Mladá fronta, 2010, s. 44.

5) Protiněmecký šovinismus bratrů Grégrových se příznačně nijak nevylučoval s tím, že sami byli po matce Němci „a i po otci se ještě v dospělosti podepisovali jako ,Grögerové’” /Pavel Kosatík, „Bratři radikálové: Eduard (1827–1907) a Julius (1831–1896) Grégrové”, Týden, 9. 2. 2004, roč. 11, č. 7, s. 68/.

6) Pavel Kosatík, „Bratři radikálové”, s. 69.

7) Karel Havlíček Borovský, Básnické dílo, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962, s. 17.

8) Jiří Rak, Bývali Čechové…: České historické mýty a stereotypy, Jinočany: H&H, 1994,s. 133.

9) Vojtěch Novotný, „Obnovení pražské rezidence”, Jezuité, 2016, roč. 25, č. 3, s. 6–7.

10) Ivana Čornejová, Jezuité v Čechách, Praha: Mladá fronta, 1995, s. 227.

11) Vladimír Škutina, Rusové přicházejí.... a odcházejí, Praha: Region, 1990, s. 29.

12) Vojtěch Novotný, „Obnovení pražské rezidence”, s. 8.

13) Otto Urban, Česká společnost 1848–1918, Praha: Svoboda, 1982, s. 214.

14) Podle Urbana (viz předešlá poznámka) šlo o interpelaci osmatřiceti poslanců z 20. prosince 1866, zatímco Novotný („Obnovení pražské rezidence”, s. 8) hovoří o dotazu („Hodlá-li slavná vláda přičiniti se k tomu, aby přítrž učiněna byla pobytu a dalšímu usazování se řádu jesuitů v království Českém?”) jednačtyřiceti poslanců k  místodržiteli Českého království z 19. prosince 1866.

15) Jejím ilustrativním příkladem může být i brožura Proti jesuitům čili věrné a pravdivé (!) vypravování o zřízení, účelu a působení jesuitův jak v Čechách tak i jinde, Praha: Grégr, 1867.

16) Citát z Palackého textu „Několik slov o náboženství a víře”, publikovaného in: Vácslav Řezníček, Velký Čech, Praha: J. R. Vilímek, 1897, s. 331–339 a online zpřístupněného na http://cs.wikisource.org/wiki/Velk%C3%BD_%C4%8Cech/XXX.

17) Tamtéž.

18) Jiří Pokorný, „Vzájemná korespondence bratří Grégrových”, in: Pavla Vošahlíková – Milan Řepa (eds.), Bratři Grégrové a česká společnost v druhé polovině 19. století, Praha: Dr. Eduard Grégr a syn, 1997, s. 150.

19) Pavel Kosatík, „Bratři radikálové”, s. 69.

20) Julius Grégr např. o svém poslání obránce Rukopisů proti Masarykovi a spol. napsal: „Když všichni tito sdružení odpůrci našich Rukopisů pod rouškou ,vědecké pravdy’ jali se organisovati vlastně jen smělou a nevlasteneckou agitaci, jejímž z předu vytknutým cílem mělo býti zničení obou drahocenných kulturních našich skvostů (…), tu bylo naléhavou, vlasteneckou povinností zastoupiti se vší rozhodností další podvratnou výpravu nerozvážným národního prospěchu a národní cti málo dbalým škůdcům” (Karel Tůma, Život dra. Julia Grégra, s. 340).

21) Pavel Cibulka, „Eduard Grégr a poslanecká sněmovna říšské rady”, in: Bratři Grégrové a česká společnost, s. 139, pozn. 49.

22) Michal Frankl, „Pozor, ,žido-socialisté!’!: Hvězdná hodina českého antisemitismu začala odbíjet s příchodem všeobecného volebního práva”, Lidové noviny, 15. 12. 2016, roč. 29, č. 292, s. 18.

23) Viz Pavel Cibulka, „Eduard Grégr a poslanecká sněmovna říšské rady”, s. 142–143.

24) Luboš Velek, „,Hudební nástroj’ poslance Grégra”, Lidové noviny, 24. 11. 2016, roč. 29, č. 275, s. 22.

25) Pavel Švanda, „O politickém přesvědčení”, Dialog Evropa XXI, 1991, roč. 1, č. 1, s. 23 a 26.