Evropské kulturní dějiny jsou od doby osvícenství podobné bludišti, ve kterém mnozí ztrácejí cestu k Bohu i ke schopnosti vůbec jen hledat duchovní pravdu. Slepá ulička, vedoucí od racionalismu osmnáctého století k pozitivismu a scientismu století devatenáctého, je v ironické zkratce popsána v Kristině zázračné velkého českého romantika Julia Zeyera, kterému bude věnován tento článek. Mezi řádky příběhu z dvanáctého století Zeyer ve scéně, v níž se Kristininy spolusestry vydávají za učencem, aby jim poradil, co si počít s dívkou létající vzduchem, učencovými slovy výmluvně ironizuje vědecký redukcionismus své doby, nemající co říct k otázkám pro člověka opravdu podstatným: „Zázraků není. Věda o nich neví. Nic podobného nepotvrdily naše výzkumy a dnes, ve století dvanáctém, stojíme na vrcholu vědy. Slyšely jste o novém stroji k počítání myších chlupů?“ (1)
Romantismus stojí už od osvícenství v tvrdé opozici proti jednostrannému racionalismu, sám je však také spojen s mnoha pokušeními znemožňujícími přijmout pravdu o Bohu a o člověku, počínaje spinozovským panteismem a konče gesty protibožského vzdoru titánského či démonického rázu. Zeyera zřejmě z romantických pokušení nejvíce ohrožovala tendence vnímat krásu křesťanství jen z pohledu estéta.
Řada významných představitelů romantismu však nad těmito pokušeními zvítězila. Velmi významnou, byť nepříliš známou kapitolu z evropských duchovních dějin představují konverze romantiků ke katolické víře. K těm docházelo jak počátkem devatenáctého století (tehdy především v Německu), jak jsem se toho dotkl ve svém nedávném příspěvku o sv. Klementu Hofbauerovi, tak i na jeho konci (v tomto případě zejména ve Francii, ale i v Čechách – viz konverze J. V. Sládka, o kterém už jsem v minulosti také blogoval, a právě konverze Zeyera, k níž se dostávám dnes).
Devatenácté století je stoletím ideologií a předsudků, v němž mnohdy právě jen romantikové nesdílejí odpor ke katolicismu na straně jedné a k židovství na straně druhé. „Jedině romantikové byli schopni překračovat běžné ideologické hranice, a proto se dokonce setkáváme s porozuměním pro židovství i katolicismus u jedněch a týchž autorů.“ (2)
U Julia Zeyera je to přirozené, protože byl sám po matce židovského původu. „Narodil se v Praze 12. dubna 1841 jako syn velkoobchodníka Jana Zeyera, jehož rodina byla původu aristokratického a pocházela z Francie, a Eleonory, dcery staré pražské rodiny židovské.“ (3) Neodolám, abych na ukázku Zeyerova smyslu pro humor (ale i pro mystifikaci) neocitoval jeho nejstarší vzpomínku spojenou s Pardubicemi, do nichž jezdívám a do nichž ve skutečnosti opakovaně jezdil i Zeyer:
„Pardubice byly cílem mé první cesty na světě. Bylo to roku 1848, byl jsem tedy asi šesti nebo sedmileté dítě, když moji rodiče před revolucí (můj otec, chudák, byl sedmašedesátník) prchali, nevěděli kam; hnali nás stádo dětí do vagónu, který zastavil v Pardubicích. Tu vzpomněl si můj otec, že zná jistého Angličana, který si tam koupil domek a tam klidně žil. Ten Angličan prchal též – ale ne před revolucí, nýbrž před svou ženou v Anglii. Byla o mnoho starší než on, a aby se jí zbavil – byla prý fúrie – ujel na kontinent, vyhledal místo, o kterém se domníval, že o něm nikdo v Anglii ani tušení nemá, a to byly Pardubice. Pamatuji se, že jsme byli v nějaké zahradě a trhali angrešt u nízkého plotu, odkud bylo vidět na ulici. Otec můj vypravoval ,hrůzy‘ revoluce a pak řekl: ,A vaše žena?‘ Angličan chtěl právě říci, že o ní nic neví – a najednou zbledl a zvolal: ,Proboha – tu je!‘ A ukázal na ulici, kde jsme viděli babku v indickém šálu, s kloboukem s péry na hlavě. Uličníci za ní běhali a ukazovali na ni prsty. Neuměla ani jediného slova jiného než anglicky, ale svého muže šla hledat na kontinent a našla ho v Pardubicích. Shledání obou manželů bylo tak radostné, že naši rodiče nás stádo dětí zase z té zahrady vyhnali a navečer znova do vagónu umístili, který nás tenkráte odvezl do Vídně. Tak vidíte, v Pardubicích viděl jsem poprvé ve svém životě kapitolu ,románu ze života‘. A od té doby jsem tam nebyl.“ (4)
Zeyerův otec zemřel již roku 1851. Julius byl bez ohledu na své literární zájmy předurčen k tomu, aby se stal jeho nástupcem ve vedení obchodu. Přes své výrazně humanitní zaměření a mimořádný filologický talent (postupně ovládl všechny hlavní evropské jazyky) musel studovat na reálce a technice, učil se tesařem, jako tovaryš pobýval v Německu, Francii a Švýcarsku apod. Rodinného podnikání se nicméně nakonec neujal a původ ze zámožné rodiny mu i tak umožnil věnovat se svým literárním a romantickým zájmům, od dětství probouzeným četbou Pohádek tisíce a jedné noci a mnoha jiných literárních děl z různých kultur. I když jej inspirovala i Praha s jejím geniem loci a historickými památkami, velkou část svého života strávil na cestách a zahraničních pobytech.
Psát se nepochybně snažil od dětství, svou publikační činnost však zahájil až ve dvaatřiceti letech, a to ještě jen humoreskou „Krásné zoubky“, zveřejněnou v humoristickém časopise Paleček. Roku 1875 následovala první větší práce Ondřej Černyšev, historický román z prostředí ruského dvora konce osmnáctého století, v roce 1877 příběh z rytířského světa staré Francie Román o věrném přátelství Amise a Amila, roku 1884 Zeyer objevil středověké Irsko Kronikou o svatém Brandanu atd. K dílům z různých kulturních a historických prostředí brzy přibyla i romantická zpracování české obrozenecké mytologie, inspirovaná (v době bojů o pravost rukopisů!) fikcemi Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského.
Příznačné je, že ve francouzských, irských i slovanských historických námětech sice Zeyer odkazoval k vystřídání pohanství křesťanstvím, avšak z pohledu romantického estéta, ve kterém krása křesťanství jen dovršila krásu pohanství. Jeho tvorba ze sedmdesátých a osmdesátých let nebyla spojena s osobním existenciálním hledáním. Martin Putna píše o Zeyerově „estetizované religiozitě“, která byla „až próteovská: Pochází-li látka z evropského středověku, líčí Zeyer s mimořádnou empatií krásy katolického chrámu a církevních rouch a nechává své hrdiny (především arci hrdinky) vysílat vroucí modliby k Bohu a ke svaté Panně. […] S empatií nikoliv menší však v povídce Gdoule […] antický mládenec vzývá Artemidu a zažívá okouzlení pohanskými kultovními slavnostmi, hrdinové ,žaponského románu‘ Gompači a Komurasaki (1884) se klanějí duchům zemřelých a Buddhovi a praotec Čech (Čechův příchod, 1886) svým slovanským ,dědkům‘.“ (5)
Ze Zeyerovy téměř „newageové“ religiozity, ve které bylo místo pro vše od okultismu až po islám, by jistě mohli mít radost dnešní stoupenci náboženského eintopfu. Ti by si však především měli uvědomit, že tímto způsobem nemůže lidská duše nikdy dojít skutečného existenciálního nasycení. Zeyer si tuto skutečnost bolestně uvědomil na počátku svého klíčového životního období, které začalo v červnu 1887 odchodem z Prahy do Vodňan, kde pak spisovatel v jihočeské „zemi zamyšlené“ prožil, nepočítáme-li pokračující zahraniční cesty, téměř celý zbytek života (teprve posledních pár měsíců před svou smrtí z 29. ledna 1901 strávil zase v Praze).
Po příchodu do Vodňan začal Zeyerův boj o víru. Martin Putna cituje z jeho dopisů ze 14. října 1887, kdy Zeyer hovoří o své nesmírné touze po Bohu a současně o neštěstí, že „ztratil všecku víru“ podobně jako bezpočet jiných Čechů jeho doby, a z 3. dubna 1888, kdy Zeyer píše o „sterilitě“ své duše, o poznání své bídy a současně i o své pokračující nevíře a neschopnosti prožít mši. (6)
Zde začíná druhé dějství Zeyerova života a díla, spojené s duchovním zápasem „už vůbec ne estétsky koketním, nýbrž nelítostným, bojem o vše, bojem pod standardou ,víra nebo sebevražda‘“. (7) Zdá se, že mystická krajina jižních Čech Zeyerovi v tomto existenciálním zápase pomohla. Podle svědectví Františka Heritese, který ve Vodňanech spolu s Otakarem Mokrým patřil do nejužšího literárního a přátelského kroužku kolem Zeyera, Julius Zeyer před odjezdem z Vodňan na cestu do Ruska řekl doslova: „Vodňanům mám mnoho k poděkování. Byl jsem tak blízek sebevraždy. Bůh mě zachránil před velikým hříchem. Vodňany mě vrátily sobě, zde jsem se utišil. Mnoho jim děkuji, mnoho děkuji té milé krajině…“ (8)
Romantický rozervanec Zeyer se v tomto nejdramatičtějším období své životní cesty potácel mezi životem a smrtí, mezi láskou a nenávistí; neztratil však naději na Boží milost. V obou jeho klíčových dílech z tohoto období – v románu Jan Maria Plojhar a v Třech legendách o krucifixu – se podle konstatování Martina Putny objevuje výraz naděje, že „že Bůh bude vůči nám velkorysejší než my vůči němu“, který je vlastně osobní prosbou, s níž se Zeyer obrací ke Kristu. Umírajícímu Plojharovi například kněz na jeho vyznání, „že Boha nenáviděl za to, že dopustil porobu jeho vlasti, praví: ,Bůh ví, že jste jej nenáviděl omylem a že jej tedy milovati dovedete, až jej poznáte.‘“ (9)
Ještě působivěji je tento motiv vyjádřen ve druhé z legend o krucifixu, ze které lze vyčíst, že Zeyer byl přes všechno své tápání člověkem se srdcem toužícím po lásce a nyní už i stále víc si vědomým toho, že jen v Kristu může skutečnou Lásku nalézt. V příběhu odehrávajícím se ve středověkém Španělsku v době „křesťanského“ pronásledování židů je to tentokrát toledský žid dlouho nenávidějící Krista, kdo v závěru zdrceně zjištuje, že „nenáviděl věčnou lásku“. Spasitel jej slitovně přijímá se slovy, že jeho nenávist byla čímsi jako „skrytou láskou, které nerozuměl“ – a že takováto nenávist je Bohu vposledku milejší než „tupá k velkým věcem lhostejnost“. (10) Zeyer zde nesporně vyjadřuje něco podstatného i ve vztahu k celé novočeské společnosti, v níž se v průběhu devatenáctého století sttrašlivě rozmohla právě ona „tupá k velkým věcem lhostejnost“…
Roku 1896 bylo Zeyerovi dáno vstoupit do třetího a posledního dějství jeho životní a literární dráhy, ve kterém již byl věřícím katolíkem. Martin Putna se svým sklonem k jízlivosti označuje toto „zeyerovské finále“ za vyhrané ve smyslu osobního naplnění, ne však ve smyslu vyvrcholení tvorby Zeyera-umělce. (11) To je jistě věcí názoru. Osobně si z tohoto období velmi vážím hluboce zbožné Zahrady mariánské, představující protějšek rozervaných Tří legend o krucifixu. Toto dílo nemůže být hodnoceno jen čistě estetickými měřítky, vždyť sám Zeyer o něm po jeho dokončení napsal:
„…ta práce má velký pro mě význam, jako pro člověka, o stránce literární nebo umělecké nemluvím. Krásné jsem prožil chvíle v meditaci o tom, co píšu, a obzvláště jeden večer, když zapadalo slunce a já byl v polích sám a přemýšlel o tom všem, co bylo předmětem té práce, cítil jsem se kupodivu šťasten. Duše se mi nějak otevírala dokořán.“ (12)
Větší kontrast k neosobně psaným „náboženským“ dílům z prvního období Zeyerovy tvorby si lze jen stěží představit. Zahrada mariánská není jen uměleckým dílem, ale současně i souborem meditací o životě Matky Boží a dramatu našeho vykoupení na základě Nového zákona, apokryfních evangelií a vidění Kateřiny Emmerichové.
Možná jí poněkud uškodilo, že musela zůstat jen v podobě literární. V době svého napsání samozřejmě nemohla být zfilmována (i když bych si dovedl představit její převedení do podoby mnohem lepšího duchovního filmu, než jakým bylo rovněž Kateřinou Emmerichovou inspirované Gibsonovo Umučení Krista) a Zeyerovi nebylo dopřáno ani její převedení do podoby mariánských lidových her, jejichž konání ve Vodňanech již bylo avizováno, ale nakonec se je nepodařilo uskutečnit. (13)
Každopádně však může sloužit jako inspirace k osobním meditacím a obohacovat naši schopnost prožívat události evangelních dějin spásy např. ve spojení s církevními svátky, o kterých si je připomínáme. Protože jsme teď 31. května slavili svátek Navštívení Panny Marie, rád bych svůj článek zakončil s ním spojenou ukázkou ze Zahrady mariánské, popisující návštěvu nastávající Matky Boží u Alžběty, nastávající matky Jana Křitele:
„[…] Jak bylo místo krásné, kde žila Alžběta! Mír boží dýchal tam a luznost jako úsměv ležela na nivách, kde domky útulně tak v slunci dřímaly, jak bílé ovce na pastvě. Kol na pahorcích byly vinice, v pozadí strměly štíty hor vysoko, vysoko. Až k samým domkům vesnice se šeřil šumivý olivový háj a jasná studánka u samé vísky lila poklad svěžesti své ze skály, a spěchajíc do zčeřeného moře trav, pěla svou píseň, v skrytu bublajíc. Dům Zachariášův bělil se nedaleko studánky v stínu smokvoně. Když se Maria tiše blížila, stála Alžběta před domem, tváří k němu obrácena, a dívala se vzhůru do stromu, kde malý pták svou sladkou píseň klokotal. Alžběta naslouchala dumavě. Již stála Maria jen o krok vzdálena od vysoké postavy své příbuzné, aniž ji tato zahlídla. Tu usmála se mile Maria a zašeptala: Zdráva’s, Alžběto! Však Alžběta se mocně zachvěla jak velkým leknutím a rychle obrátila se a bledý obličej jí zaplanul jak zorou růžovou a nemladá už tvář jí vnitřní krásou zasvítila dojemnou a pozvedla Alžběta ruce radostně do výše a zavolala hlasem třesoucím se: Maria! Ty? Ó požehnaná mezi ženami! A požehnán života tvého plod! Jak to, že matka Boha mého ke mně přichází? Maria zachvěla se též a tiše pravila: Jak o tom víš? Alžběta v nadšení jí odvětila: Při zvuku tvého hlasu zachvělo se dítě, které v sobě chovám, radostí! Ó blažená! Co Hospodin ti slíbil, vyplněno bude! […] Po tři měsíce zůstala Maria s Alžbětou a pobyt ten byl jedna dlouhá, hluboká a vzhůru vznášející jako křídla modlitba! Od počátku světa neobsahoval prostor žádný na zemi tolik jasu, tolik radosti a blaha, jak nízký onen bílý dům pod starou smokvoní, kde ptáci zpívali po celý dlouhý boží den a jejímiž větvemi se hvězdy v noci kmitaly. Jak stánek Boha neviditelného byl bílý dům pod starým stromem a boží duch byl stále s dušemi těch obou svatých žen, jejichž srdce tlouklo jedním tlukotem v naději nejsvětější, v lásce k Bohu žhoucí jako plamen požárů.“ (14)
Poznámky:
1) Citováno podle Martin C. Putna, Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, Praha: Torst, 1998, s. 630.
2) Tamtéž, s. 95.
3) Jan V. Novák – Arne Novák, Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Olomouc: R. Promberger, 1913, s. 429.
4) Citováno podle Lubomír Tomek, Za slova tiše nahlédni, Praha: Albatros, 1989, s. 73.
5) Martin C. Putna, op. cit., s. 620.
6) Viz tamtéž, s. 626.
7) Tamtéž, s. 627.
8) František Herites, Vodňanské vzpomínky, Praha: J. Otto, 1941, s. 36.
9) Martin C. Putna, op. cit., s. 627.
10) „El Cristo de la Luz (legenda toledská)“, in: Julius Zeyer, Legendy, Praha: Česká grafická unie, 1949, s. 347–348.
11) Viz Martin C. Putna, op. cit., s. 629.
12) „Poznámky ediční“, in: Julius Zeyer, op. cit., s. 379–380.
13) Viz František Herites, op. cit., s. 45.
14) Julius Zeyer, op. cit., s. 51–54.
2024 ©