Na blogu i jinak se často vracím do let své nedospělosti a ke knihám, které mne v nich spoluutvářely. V neposlední řadě k nim samozřejmě patřily romány Karla Maye a Julese Verna. Měl jsem z nich raději ty první. Bylo to dáno jen tím, že mayovky nebyly zatíženy snahou vtloukat neustále čtenáři do hlavy přírodovědné a zeměpisné poznatky, tak typickou pro verneovky? Nebo byla příčina hlubší a spojená přímo s poselstvím Mayových a Vernových románů?
Toto poselství je snad podobné v rovině etické, protože oba autoři zajisté svým čtenářům chtěli stavět před oči dobro. Zásadní rozdíl je však v tom, že u Maye je místo pro transcendenci, pro dobro, které přesahuje pouhý racionalismus, zatímco Verne byl typickým dítkem své doby a své země, tedy Francie devatenáctého století s jejím pozitivismem a scientismem, pro který neexistuje Tajemství přesahující lidský rozum, ale jen tajemství ve smyslu hádanky, kterou musí věda v budoucnu rozluštit.
Jules Verne toužil stát se velkým spisovatelem, ale v protikladu např. k Dostojevskému se v tomto zajetí dobové mentality nemohl stát tvůrcem hlubokých příběhů a velkých postav, ale jen tvůrcem světa poněkud dvourozměrného. Vcelku logicky tedy zůstal jenom "spisovatelem pro děti", jakkoliv toto označení nenáviděl.
Umění a racionalismus jsou samozřejmě těžko slučitelné, protože umělecká tvorba není ani tak dílem rozumu, jako spíš dílem imaginace. Verne je nepochybně umělcem rozvíjejícím fantazii svých čtenářů - zase ovšem především čtenářů dětských. V předmluvě k českému vydání jeho Tajuplného ostrova mu za to obdivný hold vzdává František Hrubín, vzpomínající na chlapecká léta slovy "žádný malíř nevedl naši fantazii, vedl ji básník - Jules Verne". Poté Hrubín cituje (zřejmě své vlastní) verše o "mužích z kovu", kteří si dokáží podmaňovat přírodu a z jejich "dovednosti budou žít v budoucnu jednou celé lidské rody". (1)
Připomíná mi to jednoho z blíženců Julese Verna, který byl na rozdíl od něho skutečným básníkem, ale ve svých verších také neuměl překládat čtenářům smysluplnější a pravdivější vizi, než jen titánský obraz "člověka, který zbožňuje sám sebe bezmezím své vůle, touhy, snahy, heroismu, lásky, poznání". (2) Belgický (jazykem i duchem své tvorby však francouzský) básník Émile Verhaeren (1855-1916) byl mladším současníkem Julese Verna (1828-1905) a stejně jako on se stal opěvovatelem vědy, vůle, kolektivismu a titánské touhy po sebevykoupení lidstva. Ta se přirozeně nenaplnila a od zmíněných ideálů devatenáctého století vedla naopak červená nit k největším hrůzám, jaké kdy lidstvo poznalo - k totalitním režimům století následujícího...
Společným jmenovatelem obojího je především pýcha, podle Bible největší a vlastně jediný lidský hřích. Pýcha lidí, kteří chtějí být sami strůjci svého osudu, hrdými a mocnými, a nechce se jim uznat, že jejich činy jsou ve skutečnosti nicotné a jejich odkázanost na Neznámého naprostá.
Takováto je vlastně zápletka Tajuplného ostrova, vystavěná na vztazích mezi trosečníky r čele s inženýrem Cyrusem Smithem na straně jedné a kýmsi neznámým na straně druhé. Verne na jednom místě románu doslova říká, že "neviditelná ochrana, proti níž byly činy kolonistů zcela nicotné, inženýra zneklidňovala" a "cítil se vedle ní tak bezmocným, že to jeho hrdého ducha muselo pokořovat". (3)
Tajuplný ostrov, jeho patrně nejslavnější dílo, je pro mne fascinujícím a velkým románem jen v rámci způsobu, jakým jej (v neshodě se samotným autorem) vnímám. Čtu jej totiž jako podobenství, v němž je tajuplný ostrov obrazem našeho světa, v němž podobně jako ztroskotanci na Lincolnově ostrově nalézáme stopy Tajemství, které nás přesahuje.
Už od svého ztroskotání, při kterém byl jejich vůdce Cyrus Smith nevysvětlitelně zachráněn před utonutím, Vernovi robinsoni na tajuplném ostrově opakovaně narážejí na stopy kohosi Neznámého, tajemné a nepochopitelné, ale zjevně mocné a dobré bytosti, která opakovaně spásným způsobem zasahuje do jejich životů. Po většinu románu otázka zní, zda trosečníci její existenci přijmou jako zjevnou skutečnost, nebo ji budou tvrdošíjně popírat...
Tajuplný ostrov by se dal snadno posunout do roviny působivé alegorie sporu mezi vírou a ateismem, jejíž protagonisté jsou rozděleni na ty, kteří nepředpojatým rozumem dospívají k poznání existence Neznámého, a na ty, kteří jsou bez ohledu na násilnost svých výkladů vždy odhodláni všechny stopy jeho působení interpretovat jen jako projevy své vlastní činnosti či přírodních jevů.
Verne ovšem této možnosti nijak nevyužívá a pohybuje se jen v rovině pozitivistického rozumu, ve kterém pro Tajemství není místo. Jeho hrdina Cyrus Smith v románu pronáší charakteristické krédo: "...nevěřím v záhadnost světa. Všechno nevysvětlitelné má své příčiny a já objevím i tuto příčinu." (4) To je samozřejmě typické pro Vernovu dobu a kulturu, v níž bylo mnohdy místo jen pro jedinou víru: pro víru ve všemocnou vědu a racionalitu, která nakonec vysvětlí všechno nevysvětlitelné.
Zatímco Karl May by patrně námět uvedeného druhu spojil s mystickou postavou typu své Marah Durimeh, u Julese Verna muselo být rozuzlení zápletky spojeno s pramálo mystickou postavou kapitána Nema, indického revolucionáře a posléze psance, jenž se až trochu směšně skrývá u Lincolnova ostrova ve své ponorce.
Smutná symbolika Vernova závěru spočívá v tom, že na konci románu Nemo umírá. Tajemství je pro pozitivisty a scientisty mrtvé (či každopádně podle nich bude mrtvé poté, co věda rozluští všechny záhady). Neméně smutná je i vize do budoucna, kterou Tajuplný ostrov lidstvu nabízí. Ta se sice bezesporu pozitivně liší od vize nejhoršího z umanutců devatenáctého století Karla Marxe, protože v ní není moc místa pro fanatismus a násilí (i když pobití pirátů v Tajuplném ostrově přece jen třídní boj trošku připomíná). De facto však nenabízí nic víc než utopii ne nepodobnou marxistické: Lidé svými vlastními silami sami sebe vykoupí a svou pilnou prací vytvoří ráj na zemi.
Je-li společenství trosečníků z Lincolnova ostrova – na konci románu přenesené do Ameriky – podobenstvím Vernova poselství spásy světa, působí na mne toto poselství spíš odpudivě než přitažlivě. V dějinách francouzské literatury jsem si v době komunismu přečetl, že Tajuplný ostrov je "alegorií ideální lidské společnosti; ukazuje sílu člověka v kolektivu, je oslavou svobodné práce, zbavené pout vykořisťování". (5) Bez ohledu na to, zda se zde jedná o interpretaci či dezinterpretaci Verna, musím konstatovat, že preferuji literaturu nabízející alegorii lidského duchovního hledání před literaturou nabízející jen alegorii „ideální“ lidské společnosti, jejímž členům se nedostává individuálního duchovního života.
Roku 1978 jsem se také v článku k 150. výročí narození Julese Verna, obsahujícím i bizarní informaci o tom, že Verne je "vedle Lenina a bible nejčtenějším autorem naší planety" (6), dočetl, že Vernovými hrdiny jsou "lidé, kteří nezištně slouží rozumu a bojují za ideály Velké francouzské revoluce, za svobodu, rovnost a bratrství". (7) Fráze o „službě rozumu“ (zúženě a scestně chápanému v duchu pozitivistického, případně komunistického pseudoracionalismu) je zde výmluvná. Revoluční "bojovníky za ideály" nicméně v Tajuplném ostrově nepředstavují Vernovi trosečníci, ale kapitán Nemo, jehož smrt je vlastně v tomto ohledu úlevná…
Ve Vernově románu ovšem po Nemově smrti následuje ještě zkáza Lincolnova ostrova, který je doslova rozmetán na kusy. I to mi trochu připomíná marxistickou ideologii a známou „parafrázi“ výroku jejího zakladatele, podle níž "doposud filosofové svět jen vysvětlovali, nyní jej však musí rovnou zničit". Zničení světa materialistickými doktrínami nechápu jen ve smyslu fyzické zkázy, ale také či především ve smyslu zkázy duchovní – zkázy, v níž po likvidaci duchovního rozměru zůstane lidská duše jen trosečníkem uvězněným na dvourozměrném (ne)tajuplném ostrově.
Poznámky:
1) František Hrubín, "Navždy náš Tajuplný ostrov", in: Jules Verne, Tajuplný ostrov, Praha: Albatros, 1984, s. 7-8.
2) F. X. Šalda, "Emile Verhaeren: Odpověď na otázku po smyslu jeho díla", in: Emile Verhaeren, Básně: Výbor, Praha: Státní nakladatelství krásné litertury a umění, 1962, s. 29.
3) Jules Verne, Tajuplný ostrov, op. cit., s. 425.
4) Tamtéž, s. 313.
5) J. O. Fischer a kol., Francouzská literatura (Stručný nástin vývoje), Praha: Orbis, 1960, s. 160.
6) Ctibor Votrubec, "Země a lidé v díle Julese Verna", Lidé a země, 1978, roč. 27, č. 1, s. 25.
7) Tamtéž, s. 27.
2024 ©