Čeští básníci sklonku devatenáctého století se museli potýkat se všudypřítomnými dobovými vlivy typu pozitivismu a víry ve svobodomyslný pokrok, které nepřály křesťanské víře a umožňovaly obracet se k Bohu nanejvýš jen jako k tajemné, neznámé prasíle. Z velmi známých jmen tehdejší české poesie se tomuto trendu vymkli jen dva autoři (o obou jsem již na blogu psal): Josef Václav Sládek a Julius Zeyer. Sládek „ve svých bezesných nocích rozmlouval s Bohem křesťanským a od něho v pravé křesťanské pokoře přijímal bolest a utrpení“. Složitá bytost Julia Zeyera „chovala povždy prudký odpor k heslům doby a jejím svodům“, i tak však „dlouho trvalo, nežli jeho duše tolika destilovanými prožitky napájená a tolikrát zmučená odhodila všecko, aby se pobratřila s žebráky, poutníky a prosťáčky božími a usedla s nimi u společného stolu v království Kristově“. (1)
Zeyer byl příliš hlubokým člověkem na to, aby se mohl na celý život spokojit s plytkostí své doby, která se snažila nahradit náboženství vědou či uměním a smysl života spíš popírala než naplňovala. I když měl jen málo společného s T. G. Masarykem, jeho životní příběh by mohl ilustrovat všechny hlavní teze Masarykovy Sebevraždy.
Nábožensky nezakotveného básníka přivedl na pokraj sebevraždy romantický příběh s nevyhnutelně špatným koncem, který po velkou část svého života prožíval ve vztahu k Angličance Anně Marii Stoneové, s níž se setkával po celých dvacet let (1873–1892), i když se v jejich průběhu provdala za jiného muže. Své sebevražedné myšlenky a úplný psychický rozvrat Julius Zeyer popsal v dopise J. V. Sládkovi, napsaném po definitivním skončení vztahu se Stoneovou na konci tohoto dvacetiletí. (2)
Na svou duchovní cestu, která se po onom roce 1892 vlastně teprve započala, měl básník zesnulý o osm let později už jen poměrně málo času. Během této nedlouhé doby však došlo ke všemu, co je potřebné k tomu, aby člověk mohl zemřít v míru a bez zoufalství. Nedlouho před smrtí stihl také dokončit své finální a klíčové dílo, autobiografické Troje paměti Víta Choráze, v němž se o svou životní zkušenost podělil se svými čtenáři. Troufl bych si říci, že máme-li vůbec v české literatuře něco, co by připomínalo Confessiones svatého Augustina, pak právě v Zeyerových Trojích pamětech Víta Choráze. Ve srovnání s dílem svatého Augustina jako starověkého autora může být navíc Zeyerovo dílo pro dnešního čtenáře ještě podstatnější tím, že popisuje „cestu veskrze moderního člověka k Bohu, která je vpravdě nelehká“. (3) Zeyer se na ní musel potýkat s nástrahami a překážkami, které mezi člověka a Boha postavila moderní sekularizovaná doba a na nichž se od napsání Trojích pamětí nic zásadního nezměnilo.
Na rozdíl od českého překladu Augustinových Vyznání ovšem četba Trojích pamětí předpokládá, že si čtenář nejprve zvykne na jejich formu, která je krásná, ale pro nás dnes nezvyklá. Jde o veršovanou novelu psanou Zeyerovým oblíbeným blankversem, o kterém Sládek v jednom z dopisů Zeyerovi napsal: „Ta hudba jeho v znění Tvém je nedostížná. Je to zlatý prut, který napínáš v strůny věčně se zachvívající pod každým tknutím a dechem; v strůny tu silnější tu slabší, tu delší tu kratší a pojené spolu na nástroji andělském.“ (4)
Zeyer měl velký smysl pro zvukomalebnost, což hrálo svou roli i při zrodu Choráze. František Herites, jeden ze Zeyerových literárních druhů ve vodňanském období jeho života, Zeyerovi vyprávěl, že jeden z lesů okolí Vodňan je ve středověkých pramenech zmiňován jako Horáz, i když mu dnes místní říkají výhradně Koráz: „,Ale Horáz je daleko krásnější,‘ vsunul Zeyer. ,To by bylo též pro člověka hezké jméno… Horáz! Horáz! Tak to zní zvučně, sonorně a elegantně – – Horáz! Choráz!‘ – říkal si, upíraje oči snivě do dálky, jako by na jméno to v mysli již něco spřádal…“ (5)
Herites nevysvětluje, proč se v Zeyerově mysli jméno „Horáz“ ihned změnilo na „Choráz“, ale v kontextu toho, co jsem již napsal výše, si to lze domyslet. „Chorázin je místo v Novém zákoně, kam Ježíš přichází vykonat zázraky, ale s vírou se nesetkává.“ (6) Ježíšovo bolestné zvolání „Běda ti, Chorazin…!“ (7) se v Zeyerově díle stává povzdechem nad nevírou moderního člověka, hledajícího naplnění ne v Bohu, ale tam, kde je nemůže nalézt.
První díl Trojích pamětí začíná popisem ryze světské „konverze“ spojené s falešným znovuzrozením, které stavitel Choráz při návštěvě Benátek prožívá při spatření fascinujícího zjevu krásné ženy v benátské opeře: „Svět celý byl mi změněn. Nebyl já to,/ co seděl zde uprostřed cizích lidí,/ své staré já jsem tomu davu hodil/ jak obnošený šat, a znovu zrozen,/ tvor prosvětlený, povznešený, šťastný,/ jsem těkal někde v netušených sférách.“ (8)
Choráz posléze v Benátkách všude hledá ženu, která jej takto připravila o veškerou duševní rovnováhu. Nakonec ji nalézá, pronáší k ní své vyznání a slyší pozoruhodnou odpověď, v níž krásná neznámá na jeho „lásku“ reaguje slovy: „Tak žízním po lásce, že duše moje/ už zprahla, poněvadž jí nenalézá./ Jak v lásku věřit, když jí nikde není?/ Jen všude její tvářnost bez podstaty!/ Je ve mně? Ne! Jen žízeň po ní ve mně…/ Ó, je to s láskou jako s vírou naší/ v té době bez víry! My bojíme se/ i nevěřit, i věřit. Spokojujem/ se posléz tím, když poezie kultu/ nás drží nad vodami, sebe samy/ tak klamem živíme, že neztratili/ jsme víry ještě zcela… Vidíme-li/ pak v kostele se koho vroucně modlit,/ tu v nevědomé zoufalosti svojí/ se jeho nábožnosti křečovitě/ tak chytáme, jak tonoucí se chytá/ za ruku toho, který kolem pluje…/ Ó blahá schopnost víry, milování!…“ (9)
Zeyer zde vlastně popisuje problém své i naší doby, v níž lidé touží po víře a lásce, k níž byli stvořeni, ale současně nemají odvahu k jejich hledání vyžadujícímu kázeň a odříkání, protože si chtějí žít po svém. Chorázova záhadná krasavice má dokonce blízko k mystice a čte knihu paní de Guyon (10), ale její obsah jí, jak sama konstatuje, zatím nevnikl do srdce, takže se nevyhne tomu, aby s Chorázem prožila noc plnou vášně, ve které se on cítí být „šílen štěstím“. (11)
Jedná se ovšem jen o krátkodobý pocit „šíleného“ štěstí, vzápětí nadlouho vystřídaný pocitem neméně „šíleného“ neštěstí. Po oné jediné noci neznámá navždy mizí a dopis, který od ní Choráz posléze dostává, je už jen dopisem na rozloučenou. Žena nešťastná nevydařeným manželstvím a rozpolcená mezi touhu po volnosti a lásce a vyšší touhu po Lásce absolutní, mu v něm píše: „Dnes vůle moje jasná jest a pevná:/ My nikdy, nikdy, nikdy nesejdem se –/ leč očištěni posléz v lůně Boha!/ Však víra moje slabá je a chorá…/ Přec tomu Bohu, o němž pochybuji,/ svou lásku k tobě přinesla jsem v oběť.“ (12) První díl Trojích pamětí pak už jen končí Chorázovým líčením toho, jak se po obdržení onoho dopisu, který byl pro něj koncem všeho, vrátil z Benátek do Čech, přičemž tato cesta byla jakoby cestou na vlastní pohřeb.
Neznámá milenka, kterou takto navždy ztratil, nemá v knize žádné jméno. I když zčásti nese rysy Anny Marie Stoneové, podobně jako je Choráz literárně stylizovaným obrazem samotného autora, bývá označována za „typicky romantickou postavu ,kající Magdaleny‘“. (13) Z ženských postav křesťanské duchovní tradice však v Trojích pamětech hraje důležitou roli nikoliv Marie Magdalena, ale blahoslavená Anděla z Foligna (1248–1309), která v mládí vedla lehkomyslný život, ale posléze prošla duchovní proměnou a po smrti manžela se stala františkánskou kajícnicí, světící a mystičkou. (14)
Druhý díl Trojích pamětí, ve kterém Choráz popisuje své ukájení smyslnosti po návratu do Prahy (přičemž se nešetří o nic víc než Augustin ve Vyznáních), posléze uvádí, že jej v knize Anděly z Foligna porazila slova o tom, že čím hlouběji člověk vězel ve svých hříších, tím větším by mohl být ve svatosti. Svým vnitřním zrakem spatřuje nad Prahou obraz Krista – byť jen jako záblesk, a ne v jasné slávě jako Anděla ve svých vizích – a vstupuje s Ním do niterného dialogu, ve kterém postupně překonává svou smyslnost a světskou ctižádostivost a také pokušení oddávat se pouhé vnější kráse křesťanství, tj. okouzlení formou na úkor obsahu.
Choráz-Zeyer odchází z Prahy do zapadlého jihočeského městečka (v novele nemá jméno, ale jsou jím nepochybně Vodňany) a v modlitbě a četbě mystických textů zde nalézá „pokoj a usmíření duše. Vědomí pomíjivosti všeho paradoxně prohlubuje jeho vztah ke skutečnosti. Teprve nyní, při stavbě venkovského kostela pro jakéhosi chudého šlechtice, si Choráz uvědomuje svou sounáležitost […] s lidem, který trpí bídou a sociálním útiskem. Zároveň se stavbou kostela, který se stal pro Choráze jakýmsi platónským vtělením ideální společenské struktury, proměňuje hrdina sám sebe i svůj vztah ke společnosti a bližnímu. Jediné, co staví a buduje, je láska […]; jedině s ní a v bratrství s ostatními lidmi lze nalézt spočinutí v Bohu – k takovému závěru dospívá Vít Choráz na konci druhého obrazu.“ (15)
Musí jít ovšem o lásku, která nehledá sebe sama, ale naopak umožňuje člověku na sebe zapomenout. Choráz zde ve františkánském duchu prokazuje soucit dokonce i topícímu se psu a když za jeho vylovení z ledové vody zaplatí dlouhou a těžkou nemocí, je to právě tato nemoc, která jej „pak na výšiny vedla přemítání/ a ku pramenům živé víry v Krista“, takže uprostřed utrpení těla nalezl nadpozemsky sladký mír duše. (16)
Druhý díl končí Chorázovými slovy: „Jsou rány, které zasadil mně život,/ už zaceleny… Bůh je dobrý, dobrý!/ Já v prsa bil se, zkrotil svoje vzdory/ a mnoho plakal jsem, však přišla spása/ a odpuštění… Duše moje půjde/ snad výš a výš…, až moje já se ztratí/ v tvé vůli docela a v tobě, Bože!/ Děl svatý Augustin tu jasnou pravdu:/ ,Je srdce naše bez klidu, ó Bože,/ až v Tobě spočine.‘ Ó, spočiň, srdce/ ty moje, někdy bouřné, posléz v Bohu! – “ (17)
Ve třetím díle pak o sedm let později Choráz dochází mystického sjednocení s Bohem ve vnitřní modlitbě. „Vše, co trápilo jeho smysly, se rozplývá pod paprsky všeobjímající Boží lásky, která dává Chorázovu srdci mír a pokoj. Náhodně zaslechnutý hlas jeho neznámé milenky v klášterním kostele, kam se ukryla před světem, už nemůže narušit Chorázův vnitřní klid, jeho srdce se pouze plní soucitem, s nímž přeje své dávné lásce mír na cestě k věčnosti, kde se setkají konečně a navždy.“ (18)
Chorázovo zdraví je ve třetím obraze popsáno jako zcela podlomené, ovšem s tím, že otázka, zda brzy zemře, má pro někoho, kdo se už zřekl vlastní vůle, jen malou důležitost. Troje paměti Víta Choráze nekončí smrtí titulního hrdiny, protože v autobiografickém textu samozřejmě Zeyer nemohl popsat svou vlastní smrt. Místo toho bych na závěr svého článku ocitoval z jeho dopisu J. V. Sládkovi ze začátku roku 1899 (tj. z roku napsání Trojích pamětí), ve kterém Zeyer popisuje smrt svého dlouholetého přítele a básnického druha Otakara Mokrého, u jehož úmrtního lože pobýval a kterému prokázal poslední službu, potřebnou ke křesťanské smrti:
„[…] Chrapot smrtelný, který trval celou noc a pak na druhý den až do páté navečer, byl strašný pro ty, co jej poslouchali. […] Bylo to podivné, jako kdybych četl nějakou stránku knihy úplně posud neznámé mému pojímání. V neděli, na Nový rok, čekali jsme už každou chvíli konec. […] Klekl jsem u postele a začal se polohlasem modlit. Klekli všickni kolem a modlili se též, potlačíce násilím svoje nářky. Domodlili jsme se, dýchání bylo slabší, slabší, pak vzdech jako ulehčení, tichý, mírný – a byl konec… Neměl jsem hrůzy žádné. Byl jsem uchvácen tím majestátem skonu člověka, který i toho nejnepatrnějšího staví tak vysoko nad obyčejnou jeho míru. Ano, příteli, smrt je krásná. Vzpomněl jsem na svatého Františka z Assisi, zpívajícího: Sia laudata mia sor, morte corporale…(19) Hluboce dojat byl jsem též obřadem posledního pomazání. Sám došel jsem pro kněze, sám prostřel jsem stůl, postavil krucifix a rozsvítil svíčky. […] Bůh dej ubohému lehké odpočinutí. Byl dobrý a mnoho trpěl.“ (20)
Poznámky:
1) Anna Kellnerová, „Náboženská lyrika Josefa Václava Sládka“, in: Pavla Antošová ‒ Lydia Linhartová (eds.), J. V. Sládek, 56. ročenka dobročinného komitétu v Brně Chudým dětem, Brno: Pokorný a spol., 1946, s. 100.
2) Viz Tereza Riedlbauchová, „Komentář“, in: Julius Zeyer, Vyšehrad / Troje paměti Víta Choráze, Brno: Host, 2009, s. 289–290.
3) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, Praha: Torst, 1998, s. 631.
4) Josef Štěpán Kvapil (ed.), Sládek – Zeyer: Vzájemná korespondence, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957, s. 347.
5) František Herites, Vodňanské vzpomínky, Praha: J. Otto, 1941, s. 79–80.
6) Tereza Riedlbauchová, op. cit., s. 291.
7) Matouš 11,21; Lukáš 10,13.
8) Julius Zeyer, Vyšehrad / Troje paměti Víta Choráze, Brno: Host, 2009, s. 212.
9) Tamtéž, s. 222.
10) Jeanne Marie Guyonová (1648–1717) byla kontroverzní katolická mystička, ve své době odsouzená za hlásání kvietismu. Těžko napadnutelné jádro jejího učení však „hovoří o výhodách a nutnosti odřeknutí se vlastního já, aby člověk získal čistou víru a prostě se spoléhal pouze na Boha. Zdůrazňuje i nutnost pokory a prostoty, aby člověk mohl žít v pokoji s Bohem a sám se sebou.“ (Phyllis Zaganová, Ženy ženám: Výběr duchovních textů, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 108.)
11) Julius Zeyer, op. cit., s. 229–230.
12) Tamtéž, s. 233.
13) Martin C. Putna, op. cit., s. 631.
14) Viz Henryk Misztal, Svatí a blahoslavení laici, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, s. 282.
15) Jaroslav Med, „Troje paměti Víta Choráze“, in: týž, Od skepse k naději: Studie a úvahy o české literatuře, Svitavy: Trinitas, 2006, s. 213–214.
16) Julius Zeyer, op. cit., s. 252.
17) Tamtéž, s. 262.
18) Jaroslav Med, op. cit., s. 214.
19) Buď pochválena má sestra, smrt těla.
20) Josef Štěpán Kvapil, op. cit., s. 357–358.
2024 ©