Svým dnešním příspěvkem bych chtěl vzdát hold dvěma osobnostem. Především Antonínu Dvořákovi, který byl největší postavou českou hudby devatenáctého století a současně i umělcem, o kterém platí, že „zaznívá-li odněkud z české kultury té doby opravdu hluboká zbožnost, pak jsou to nejspíš některá díla Dvořákova“. A který přesně před 125 lety „vstoupil 27. září 1892 na půdu New Yorku a byl královsky uvítán“.
A pak také Miroslavu Ivanovovi, který dvořákovské dění z doby před pěti čtvrtstoletími výtečně popsal ve své knize Novosvětská (Praha: Panorama, 1984). K tomuto spisovateli literatury faktu mám do jisté míry osobní vztah. Nikdy jsem se s ním sice osobně nesetkal, mám však od něj dva velmi vlídné dopisy, které mi napsal v posledním roce svého života (1999).
Nemám potřebu nějak pátrat po tom, jaký byl v té smutné a složité době před rokem 1989 Ivanovův modus vivendi s tehdejším režimem. A už vůbec ne podrobovat nějaké kritice skutečnost, že se mohl vydat na dvořákovský studijní pobyt do Ameriky v době, kdy si většina jiných dobrých autorů mohla o možnosti cestovat na Západ nebo i o možnosti publikovat nechat jen zdát. Rozhodně nejsem zastáncem názoru, že by v dobách diktatur a okupací měli slušní lidé vydávat jen „samizdat“. Naopak si myslím, že např. po roce 1939 musely být hodnotné české knihy, které se době navzdory podařilo vydat, tehdejším lidem velkým povzbuzením. A z vlastní zkušenosti vím, jak důležité bylo vydání každé „z řady vybočující“ knihy v letech před listopadem 1989.
Při dnešním pročítání Novosvětské mi její vydání v roce 1984 připadá ještě úžasnější než tenkrát. Důvod je jednoduchý: vše, co v tomto článku zmíním ve vztahu ke Dvořákovu sepětí s katolickou vírou a tradicí, mi připomněla právě tato monografie o jeho americkém pobytu, vydaná v době komunismu.
Knih z oné doby, které se i dnes dají číst, je poměrně málo. Většina z nich je znehodnocena tehdejší stupidní ideologií ‒ v horším případě výslovným odvoláváním se na žvásty Lenina a spol., v lepším opomíjením všeho, co tehdejší ideologové nepřipouštěli. Tedy především témat týkajících se duchovního rozměru lidského života.
O to víc mne však zaujala Ivanovova kniha, která jako by demonstrovala pravdivost přísloví, že „pod svícnem bývá tma“. Svou monografii o Dvořákovi v Americez roku 1984 Miroslav Ivanov podle závěrečného poděkování napsal mj. s pomocí „celebrit“ předlistopadového režimu v čele s ministrem zahraničí Československé socialistické republiky Bohuslavem Chňoupkem, jež umožnily jeho cestu do Spojených států. Rozhodně se však režimu nerevanšoval tím, že by z knihy vymýtil zmínky o Dvořákově hluboké víře. Spíš právě naopak…
Ve svých „hudebních“ příspěvcích na tomto blogu často s obdivem píšu o dějinách americké populární hudby, jejíž kořeny spojené se spirituály a gospely vyvěrají z křesťanské víry. Dnes však budu pokládat za potřebné (i za cenu povrchnosti tohoto článku, vybočujícího z mých obvyklých témat) připomenout ve skutečnosti daleko úctyhodnější tradici české církevní hudby. Bez této tradice by byla zcela nemyslitelná nejen velikost českého hudebního baroka, jehož význam v dějinách evropské hudby je dobře znám, ale například i velikost Antonína Dvořáka.
Dvořák je druhým českým umělcem devatenáctého století, o kterém na blogu píšu. Prvním se stal letos v červnu J. V. Sládek, který podobně jako Dvořák pobýval v Americe a spojoval ve svém díle češství se světovostí. Není jistě náhodou, že dva výrazně náboženští umělci jinak v Čechách ve vztahu k víře všelijakého devatenáctého století byli zároveň českými umělci nejsvětovějšími, tj. nejkatoličtějšími.
Ve vztahu ke katolicismu ve smyslu církevní víry a zakotvení v církevní tradici byl ovšem z obou zmíněných autorů mnohem vyhraněnější Dvořák, který je zároveň i ztělesněním těsného spojení katolické církve a katolické zbožnosti s hudbou. Stopy tohoto těsného spojení lze nalézat mj. i v dnešní české populární hudbě, což bych ilustroval zmíněním dvou písničkářů, vyhraněně katolického Petra Lutky a Honzy Nedvěda, jehož muzikantské kořeny jsou spojeny s jeho dědečkem varhaníkem a regenschorim.
Stejné byly i muzikantské kořeny Antonína Dvořáka. Když mu bylo osm let, začal jeho hudební talent rozvíjet Josef Spitz, Dvořákův učitel na nelahozeveské jednotřídce a varhaník v kostele. Dalším učitelem „v duchu starých českých kantorů“ se mu u strýce ve Zlonicích, kde se měl původně jen učit německy, stal varhaník a komponista Antonín Liehmann. Pak se ovšem chlapec musel vrátit k otci řezníkovi a dva roky pracovat v jeho živnosti, „jen na neděli utíkal za panem učitelem na kostelní kůr a sedal k varhanům“.
Roku 1857 se šestnáctiletý Antonín konečně mohl vydat do Prahy, aby tam studoval v Ústavu pro církevní hudbu a hrál v orchestru Jednoty sv. Cecílie. Svou první skladbu, smyčcový kvartet A dur, opus 2, podepsal: „Ant. Leop. Dvořák [Leopold bylo jeho biřmovací jméno] ‒ Bohu díky!“
Roku 1873 se nadějný skladatel v pražském kostele u sv. Petra oženil s Annou Čermákovou. Po svatbě přijal místo varhaníka na kůru kostela sv. Vojtěcha, které vykonával čtyři roky. Jeho rodinný život začal tragicky: prvorozený syn zemřel v září 1877 jako tříletý na následek otravy a dcery Josefa a Růžena odešly z tohoto světa už jako nemluvňata.
„Skladatel odpověděl osudu po svém. V listopadu 1877 dokončil kantátu Stabat mater, vyvěrající z hluboké víry v Boha… Latinská slova kantáty pocházejí z počátku 13. století a hovoří o zármutku a utrpení matky Ježíše Krista, která vidí bolest svého syna na kříži. Ústí ve zbožnou modlitbu, provázenou přáním stejného utrpení, aby mohla dojít vykoupení společně se synem…“
Dalším slavným dilem Antonína Dvořáka staly Moravské dvojzpěvy, zkomponované na písně ze sbírky známého kněze a buditele Sušila. Pak už se Dvořákova hudba mohla rozletět do světa. Dvořák dostal roku 1883 pozvání do Londýna, kam mu otevřelo dveře oratorium Stabat mater. Krátce nato jel do Anglie podruhé, aby dirigoval Stabat mater v katedrále ve Worcesteru, která slavila osmisté výročí svého vzniku. Po návratu z další cesty do Anglie se pustil do oratoria Svatá Ludmila.
Když roku 1891 dostal výhodnou nabídku k pobytu v Americe, nebylo pro něj její přijetí vůbec jednoduché, protože v té době už měl šest dětí ve věku od tří do třinácti let. V následujícím roce nakonec po dlouhém váhání do Nového světa odcestoval, a to se dvěma dětmi, zatímco čtyři nechal doma. (V letošním roce 2017 se tato Dvořákova svízelná „emigrace“ stala námětem jedné z písní alba o migrantech vydaného skupinou The Odd Gifts.)
V Americe Dvořák působil jako ředitel konzervatoře v New Yorku, ale také v Bostonu. Tam také dirigoval své Rekviem, a to i ve zvláštním představení pro chudé dělníky. Americká demokratická tradice mu imponovala. „Byl hluboce věřící křesťan a zdálo se mu, že americká demokracie splňuje křesťanský požadavek, aby si všichni byli rovni před Bohem i na zemi, bez ohledu na majetek.“
Dvořák byl na druhou stranu zděšen tím, že k němu mnozí lidé vzhlíželi a americké noviny o něm psaly „hrozné věci“, že přijíždí jako „spasitel hudby“ apod. V dopisu Josefu Hlávkovi však vyjádřil naději, že „s pomocí Boží“ se mu podaří splnit velké věci, které od něj Američané očekávají.
A opravdu podařilo. Za jeho veliký počin v Americe bývá označováno především zkomponování Novosvětské symfonie, inspirované černošskými spirituály. Čtyři takty závěrečného tématu z první věty symfonie připomínají například píseň „Sweet Low, Sweet Chariot“ (mně známou z alba Hymns by Johnny Cash).
Je opravdu dojemné zjišťovat, že k prvním „bílým mužům“, kteří opravdu porozuměli černošským duchovním písním, byl právě zbožný hudební poutník z Čech… Po dopsání Novosvětské Dvořák podle svého zvyku na závěrečnou stránku rukopisu partitury „připojil i dík Bohu, který mu dal ‒ jak Dvořák upřímně a prostě věřil ‒ celou tuto geniální muzikálnost“.
Letní prázdniny roku 1893 Dvořák trávil ve Spillvillu ve státě Iowa, kam jej pozvali tamější krajané, katolíci původem z jižních Čech. „Largo“ z Novosvětské, které ve Spillvillu složil, se roku 1945 z rozhodnutí parlamentu státu Iowa stalo oficiální státní hymnou.
Ve spillvillském kostele sv. Václava hrával Dvořák každé ráno při mši na varhany (tak jako kdysi ve Zlonicích či u sv. Vojtěcha). Písněmi zpívanými za jeho doprovodu při spillvillských bohoslužbách byly tytéž krásné písně, které z našich kostelů známe i dnes. Jednomu ze svých přátel v Čechách Dvořák při cestě domů věnoval fotografii kostela v české osadě Spillvillu, na jejíž rub napsal:
„V tomto kostelíčku jsem často a rád hrával na varhany ‒ a babičky měly velkou radost, když opět po dlouhých letech slyšely naše krásné kostelní písně ,Bože před Tvou velebností‘ a ,Tisíckrát pozdravujeme Tebe‘. Antonín Dvořák.“
Ze Spillvillu podnikal Dvořák výlety i do okolních, také českých farností ‒ většinou se spillvillským farářem za jejich duchovními správci. Napsal zde také smyčcový kvartet v F dur, po jehož úspěšném dokončení na zadní stranu náčrtu díla připsal: „Zaplať Pán Bůh.“ Slova tohoto druhu, u Dvořáka velmi častá, u něj nikdy nebyla jen prázdnými frázemi, ale vždy výrazem jeho opravdové vděčnosti Pánu Bohu.
To je více než zřejmé i z jeho dopisů, které psal z Ameriky do vlasti. I v nejtěžší chvíli, když krátce před návratem do Čech dostal v dubnu 1894 zprávu, že zemřel jeho otec František, který žil u své dcery a jejího manžela ve Velvarech, Dvořák z New Yorku odepsal v duchu zcela křesťanském:
„Milá sestro a švakře! Smutná zpráva o úmrtí našeho milého otce a dědečka nás velice zarmoutila a všichni jsme jej hořce oplakávali. Na tu zprávu jsem ale byl Bohu díky vždy připraven a nebylo ani dne, ani noci, abych byl na otce nevzpomínal… Bůh mu dej radost věčnou! […] Je ráno v 7 hodin a všichni spěcháme do kostela na rekviem za otce. Bude to v českém kostele a česká mše, aby také dítky se mohly pomodlit za dědouška.“
Těsně před tím, v březnu 1894, Antonín Dvořák dokončil svůj cyklus Biblických písní. „Dvořák znal bezpečně Davidovu Knihu žalmů, a proto dokázal vybrat texty, které vypovídaly o stavu jeho duše i vztahu k Bohu. Poslední z nich dokončil 26. března ‒ o dva dny později, 28. března 1894, jeho otec umírá...“
Po květnovém návratu do Čech následoval pak ještě druhý Dvořákův pobyt v Americe z let 1894‒1895, tentokrát už se všemi dětmi. Ve spillvillském kostelíku tak početná rodina Dvořákových pochodující uličkou mezi lavicemi „připomínala procesí“. Když si skladatel na podzim 1894 „odskočil“ do vlasti, v dopise dětem, které zůstaly v Americe, napsal: „Choďte, to vám povídám, často do kostela. Ty víš Otilko, co jsem Ti řekl ‒ zvláště v neděli ať chodíte do kostela, pomodlete se vroucně, to jest to jedinké, co Vám i nám dává útěchu…“ Všechny Dvořákovy listy dětem končí slovy o tom, že je „poroučí do ochrany Boží“.
Je opravdu pozoruhodné, že je Miroslav Ivanov ve své knize z roku 1984 mohl zveřejnit. Podotýkám, že všechny citáty v tomto mém článku (s výjimkou prvního, jehož autorem je Tomáš Halík) jsou z Ivanovovy Novosvětské. Jen slovo Bůh, které ve všech knihách z doby komunismu muselo být psáno s malým b, jsem v nich přepsal tak, jak je nepochybně psal samotný Dvořák.
Na závěr bych ocitoval ještě z přílohy, kterou Ivanovova kniha končí. Jedná se o Dvořákovo interview pro New York Herald z 19. listopadu 1893. Novinář vedoucí rozhovor si v něm povšiml, „že slova dr. Dvořáka nabývají na naléhavosti, když mluví o náboženských problémech. Sám je oddaným křesťanem a církev považuje za ochránkyni umění.“
Kdyby nebylo této role církve jako ochránkyně umění, nebylo by mimo jiné ani Antonína Dvořáka jako světoznámého hudebního skladatele.
2026 ©