Další velikán dialogu mrtev

Napsal Vít Machálek (») 17. 1. 2011 v kategorii Dialog víry a vědy, přečteno: 3275×

Ve světě vědy pro mne vždy byli nejvíce inspirativní badatelé, schopní rozvíjet plodný interdisciplinární dialog mezi obory jako je religionistika, teologie, filosofie a psychologie. V českých zemích se na tomto poli vzdor ideologickému zglajchštaltování vědy v období komunismu našlo několik velikánů. Ti nás však naneštěstí opouštějí, aniž by za ně byla náhrada. Tři roky poté, co se na věčnost odebral profesor Jan Heller (1), odešel i docent Miloš Raban, kterého dnes, 17. ledna 2011, v hejnické bazilice pochová biskup Jan Baxant.

P. doc. PhDr. Ing. Miloš Raban ThD. se narodil dne 20. června 1948. „Na Strojní fakultě ČTUV vystudoval systémové inženýrství. Nastoupil do Výzkumného ústavu bezpečnosti práce. Ale zabezpečení lidské existence nalezl jinde než v inženýrských systémech, totiž ve víře. Chtěl studovat teologii. V roce 1978 se tento ženatý otec dvou dcer nevrátil ze služební cesty do Vídně. Emigroval do Říma.“ (2) V Římě Raban vystudoval teologii, filosofii a religionistiku na Lateránské univerzitě a psychologii a spiritualitu na Gregoriánské univerzitě. Dne 9. listopadu 1985 byl po získání papežského dispensu od povinnosti celibátu vysvěcen na kněze. „Za budoucí místo působení, až to bude možné, mu byla určena litoměřická diecéze. ,Zatím’ byl kaplanem ve Frankfurtu nad Mohanem.“ (3)

Možné to začalo být o čtyři roky později. Po pádu komunismu se P. Raban vrátil do vlasti a litoměřický biskup jej ustanovil duchovním správcem v Hejnicích u Liberce. V Hejnicích se mu po dlouholetém úsilí v roce 2001 podařilo otevřít Mezinárodní duchovní centrum. Věnoval se mj. duchovním cvičením pro rodiny, byl biskupským vikářem pro církevní školství a v letech 19962003 zastával i funkci sekretáře Plenárního sněmu katolické církve v České republice. Současně působil na Přírodovědně-humanitní a Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, kde byl také v letech 20052007 děkanem. Přednášel filosofii, psychologii, fenomenologii, mystiku a religionistiku, k níž také napsal velmi kvalitní skripta. Byl předsedou české sekce Evropské společnosti pro katolickou teologii, členem správní rady Střediska komplexní terapie, Logoterapeutické společnosti v Brně aj.

Miloši Rabanovi byl vlastní „nezdolný duch ve slabém a poslední léta rychle chátrajícím těle“. (4) V době, kdy mu už fyzických sil ubývalo, vydal roku 2008 knihu Duchovní smysl člověka dnes, kterou by bylo možné označit za jeho opus magnum, za jeho životní dílo: strhující čtyřsestránkovou analýzu otázek souvisejících se smyslem lidského života (zejména tváří v tvář utrpení a smrti), která vychází z autorovy hluboké znalosti všech hlavních psychologických škol dvacátého století a zároveň představuje programový spis dialogu mezi psychologií a teologií (a také filosofií) nad základními antropologickými problémy. V posledních odstavcích této knihy autor své závěry ohledně uvedeného dialogu shrnuje takto:

Křesťanská teologie může nalézt v existenciální spirituální psychologii nástroj k účinnější reflexi Božího zjevení

  • ve sférách lidského povědomí, vědomí a nevědomí, zejména v transcendentálním nevědomí,

  • v rostoucí svobodě a zodpovědnosti člověka za smysl své existence,

  • v psychických procesech v člověku na jeho cestě k Bohu,

  • v Písmu svatém a v církevní tradici,

  • nad propastí mezi věroukou a přirozenou zkušeností s objektivní realitou, aby tak opět získala autoritu ve filosofickém a vědeckém světě.

Pro pastorální a spirituální teologii bude existenciální analýza podnětná zvláště v tom, aby brala vážně otázku smyslu v její původnosti, v lidské osobitosti a jedinečnosti a v její dynamice, bez ukvapeného podávání hotových teologických reakcí. Právě v této otázce může hledat možnost rozhovoru se současníky, kteří neznají religiozitu, aby je upozornila na horizont smyslu v křesťanské spiritualitě. To dobře umožňuje existenciální pojímání vztahu mezi Bohem a člověkem.“ (5)

Jak je z uvedeného citátu zřejmé, za „jistou referenční osu“ si Raban ve své knize zvolil existenciální analýzu rakouského psychoterapeuta Viktora E. Frankla (19051997), kterého také v Úvodu uvádí na prvním místě mezi lidmi, kterým je „zavázán zvláštním díkem za konzultace tématu“. (6) V tomto ohledu není jeho práce „jen“ dialogem mezi výše zmíněnými vědami, ale také fascinujícím „mezináboženským“ dialogem s mužem, který sám ortodoxní Žid – porozuměl křesťanské víře nepoměrně hlouběji než mnozí křesťané…

Miloše Rabana by bylo možné označit za největšího českého znalce Viktora Frankla a jeho logoterapie. Již roku 1989 vyšla ve Frankfurtu nad Mohanem jeho doktorská práce z Gregoriánské univerzity Die geistige Dimension der Psychologie Viktor E. Frankls, Rabanem jistě nikoliv náhodou napsaná ve Franklově mateřštině. (7)

Za největší objev Viktora Frankla Raban považoval jeho myšlenku existence transcendentálního duchovního nevědomí, ve kterém se nachází neuvědomovaná víra v Boha (v božské Ty). Tato Franklova teze je dobře známá, za pozornost však stojí způsob, jakým ji Raban interpretuje. Frankl podle něj právě tuto nevědomou či neuvědomovanou víru „anonymního věřícího“ považoval za pravou, protože zcela osobní a autentickou víru. Pokud vědomá víra spojená s určitým náboženským vyznáním neuvědomované existenciální víře neodpovídá, hrozí jí upadnutí do sektářského konfesionalismu. „Anonymní víra, nezveřejňovaná prostřednictvím vyznání, je ta nejživější a současně nejopravdovější. Tato víra se nemůže tak lehce použít a uzpůsobit k vlastnímu prospěchu, protože tady příslušností k náboženské společnosti nevzniká žádný osobní profit.“ (8)

Miloš Raban tyto Franklovy teze odvážně aplikuje na samotného Viktora Frankla, u nějž hovoří o „nevědomé, existenciální, avšak nevyznávané víře v Ježíše“. (9) Frankl nejenže oceňoval křesťanství jako náboženství, které „jako žádné jiné hlásá pozitivní smysl utrpení“ (10), ale také (jako Žid, který v období nacismu trpěl v koncentračním táboře) „sám v extrémní bezmocnosti si byl vědom možnosti následovat Krista“. (11) A Raban přesvědčivě dokládá, že „Kristova osoba je díky neomezené smysluplnosti svého života, zvláště svého utrpení, pro Frankla tak intimně a neuvědoměle cenná, že by nerad vystavoval veřejnosti své intimní city k Ježíšovi, neboť by mohly být znesvěceny veřejnými a povrchními diskusemi“. (12)

Raban hovoří o smyslu, kterým Kristův kříž naplňuje lidské utrpení a smrt, a dovolává se při tom jak křesťanského mystika Jana od Kříže, tak židovského psychoterapeuta Viktora Frankla. Oba totiž „nerozlišují mezi smyslem utrpení nespravedlivého člověka a utrpením člověka spravedlivého“ a utěšují lidi bezpodmínečnou pozitivní smysluplností každého utrpení bez výjimky. Každé utrpení je přijato naším Bohem a „čím větší a těžší jsou náklady, tím lepší je úděl toho, kdo je nese“. (13)

Miloš Raban vstoupil do lepšího údělu dne 7. ledna 2011.

 

Poznámky:

1) Viz Vít Machálek, „Za profesorem Janem Hellerem (19252008)“. 21. 1. 2008. Dostupné z URL: <http://mezinabozensky-dialog.wz.cz/za-profesorem-janem-hellerem-1925-2008>.

2) Josef Chuchma, „O viru neúměrné pozornosti“, Mladá fronta DNES, 15. 1. 2011, roč. 22, č. 12, s. A10.

3) Tamtéž, s. A10.

4) P. Michal Podzimek, „Zemřel jedinečný člověk P. Miloš Raban“, Katolický týdeník, 11.17. 1. 2001, roč. 22, č. 3, s. 2.

5) Miloš Raban, Duchovní smysl člověka dnes: Od objektivního k existenciálnímu a věčnému, Praha: Vyšehrad, 2008, s. 292.

6) Tamtéž, s. 15.

7) České čtenáře na tuto knihu upozornil Jaro Křivohlavý ve své recenzi „Duchovní dimenze logoterapie“, Křesťanská revue, 1995, roč. 62, č. 1, s. 2728.

8) Miloš Raban, Duchovní smysl člověka dnes, s. 135.

9) Tamtéž, s. 139.

10) Tamtéž, s. 132.

11) Tamtéž, s. 319, p. 395.

12) Tamtéž, s. 139.

13) Tamtéž, s. 249.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Vít Machálek | 18.1.2011 14:42
A do Vámi iniciovaného hnutí se už teď nadšeně hlásím.smile Jen nevím, jak bude na Vaše pozvání reagovat pan Beránek - měl jsem (při vší úctě k němu) pocit, že Řím je pro něj děvkou Antikristovou, a to až tak úplně ekumenické není.smile
monika m. z IP 94.242.66.*** | 18.1.2011 14:29
děkuji moc za jméno. Musela jsem mu dát šifru, abych si ho zapamatovala. Rabín + I. manželka Boleslava I., takže budu-li někdy machrovat, bude to patrně Rabbi al Adiwea ☺, pořád lepší než zprzněné jméno Rumího, které jsem leta vyslovovala Džalalahád místo Džaláleddín. Nedá mi nevrátit se k Rabi’I al Adiwiji. Našla jsem na internetu celou její báseň (má citace nebyla přesná, ve skutečnosti je to krásnější), ale je v polštině. Přikládám odkaz. Je to krása. Nerozumíte-li polsky, zkusím Vám to  prachbídně přeložit, písněte si. www.arabia.pl/content/view/280265/133/
Velmi mi druhem poezie připomíná malou Terezku z Lisieux, také evokuje Píseň písní a je rovněž krásným svědectvím, že mystika skutečně stírá hranice a sjednocuje v Bohu. // Misie – přečetla jsem si před chvílí vámi inzerovaný článek z MD a ještě alespoň jednou budu muset doma v klidu, zvláště ten krásný dopis. Misie (současné) možná není téma jen k diskuzi, ale spíše k hlubokým citlivým interdisciplinárním (mám-li použít Vaše oblíbené slovo) studiím v oblasti antropologie, historie, religionistiky, theologie a mnoha  jiných. Já jsem napsala jen svou subjektivní myšlenku o důležitosti smyslu a v daný okamžik jsem nebrala v potaz závažné okolnosti. Misie bez konverze je úžasný „termín“ s velkou hloubkou, osobně za misii považuji ne v prvé řadě hlásání slova, jako spíše naplňování Slova milosrdenstvím a láskou (viz matka Tereza, která nikdy nikomu nebrala jeho osobní víru). Původní náboženství je samozřejmě součást nezbytné identity. // Faleš slabošského soucitu. Četl jste třeba Netrpělivost srdce? Nebo uvedu jednoduchý příklad. Manželka má např. manžela tyrana či alkoholika nebo obojí. Místo, aby od něj utekla, nebo ho donutila léčit se, je s ním, protože ho nechce opustit a zanechat v jeho osobní temnotě a přitom ho už třeba dávno nemiluje a ani není na něm ani finančně závislá. Jen s ním má nesmírný soucit. Kazí život sobě, poškozuje tím výchovu svých vlastních dětí nucených žít ve velkém stresu a okolnostech, jimž nerozumnějí a okrádá možná jejich budoucnost a jemu bere možná poslední příležitost napravit se a chovat se jako zodpovědný člověk. Nikomu její soucit neprospívá. Všechny jen poškozuje. Upřímné: už ne, sbohem by v sobě obsahovalo více naděje pro každého účastníka. Uvedla jsem nahodilý příklad, ale možností je mnoho.  A ne každá natažená dlaň je dlaň Kristova. Někdy je to hra o soucitu, divadlo. Vzpomeňte si na Citadelu od Exuperyho a na chudáka, který exhibuje se svými vředy jako se vzácným zbožím. Podívejte se někdy v Praze na mnohé žebráky (kteří zastiňují ty opravdové), kterým cizinci házejí mince a radují se ze své velkodušnosti a to vše na úkor skutečné bídy a bolesti. Možná se Vám teď jevím jako cynická, ale není to tak. Našla jsem citát Zweiga z Netrpělivosti srdce: "Je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastně jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím... A ten druhý, který jediný má smysl - ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet do až do konce svých sil a ještě za něj." Je prostě důležité odnaučit se páchat dobro a naučit se vykonávat dobro.
monika m. z IP 94.242.66.*** | 18.1.2011 14:18
Rozdíl mezi mnou a panem Machálkem je v tom, že on je fundovaný, já neskutečně užvaněná a v práci evidentně ne dost vytížená ☺. Vidím, že máte velmi pestré předky!! Já se přiznám, že mi jsou velmi blízké evangelické kořeny (i když jsem z ateistické rodiny), nejvíce mě oslovuje asi cébéčko, jak říkáme na ostravsku církvi bratrské, i pro mě je Komenský nej Čech, ke katolictví jsem se dostala vlastně zvláštní náhodou (kněz by samozřejmě řekl, že to nebyla náhoda, ale působení Ducha Svatého ☺ ), ale jsem tomu dnes ráda. Jinak Heller byl myslím evangelík? Byl velmi charismatický člověk, vzpomínám si na něj z Plovárny Marka Ebena. Vaše ekumenické cítění dokážu snadno pochopit. Bydlíte v poměrně malém městě (Benešově?) a tam je taková žitá ekumena možná. Když jsem byla 2x v Krnově na čtení Tóry v synagoze, byly zmiňovány aktivity, které budou v kostele na levo a v modlitebně nalevo (obrazně řečeno), docela jsem záviděla toho ducha vzájemnosti. Někdy mám touhu jít do modlitebny (chodím tam občas na koncerty) na bohoslužbu, ale přijde mi to takové nevhodné. Co kdybychom my tři založili neoficiální blogerské ekumenické hnutí? smile Pozvali bychom tam třeba pány Aleše Naňáka, Jiřího Beránka a jiné lidi vírou spřízněné (zkusila bych pozvat kamarádku z cébéčka a jednu od adventistů), ale nabídnou prostor i blízkým nevěřícím vyslovit se a mohli bychom vymyslet nějaké vzdělávací duchovně-kulturní aktivity prostřednictvím internetu a bylo-li by to organizačně někdy možné, pak i živě. Taková ekumenická pobočka mezináboženského dialogu, který pan Machálek vede. ☺ Jako reprodukční grafik nabízím dobrovolně své znalosti do služeb propagace. smile
Michala Hepnerová z IP 88.101.219.*** | 18.1.2011 13:14
Myšlenky Miloše Rabana mi jsou velice blízké, díky Vítku za krásný článek, za krásnou vzpomínku ...
Vít Machálek | 18.1.2011 11:31
Já to tušil, paní Nulíčková, že Vaše ekumenické cítění musí mít nějaké hluboké kořeny...smile Sám žádné duchovní nebo známé osobnosti v rodokmenu nemám, nicméně z otcovy strany mám mezi svými předky katolické sedláky ze Slovácka a z matčiny evangelické písmáky z Vysočiny. A určitě pro mne něco znamená, že dům, ve kterém vyrůstala má máma a do kterého jsem sám jako malé dítě jezdil na prázdniny, je dnes díky mé babičce modlitebnou Českobratrské církve evangelické ve Žďáru nad Sázavou a konají se v něm služby Boží...
NULI z IP 83.208.141.*** | 18.1.2011 10:42
Trochu až váhám napsat k Vašemu tak krásnému článku i krásnému příspěvku Moniky, jsem vedle Vás naprostý laik. Ale musím se přiznat, že mě nesmírně těší objevovat světy, které oba znáte. Já se obvykle hlásím ke svým evangelickým kořenům a ke své ekumeně, ale musím přiznat, že spíše byla vírou "proslavená" rodina mého otce, praktikujícího katolíka. Takže o Janu Hellerovi vím něco víc od bratrance Luďka Téry, který je jáhnem v Doksech. Jméno Arnošt pak dostal můj táta po svém strýci, vysočanském katechetovi a "autorovi" Svatyně Krista Krále tamtéž a spisovateli a politikovi, v rodu Olivových bylo mnoho kněžích (co vím, tak tedy Arnošt Oliva, Jan Oliva, Václav Oliva).... Z těchto důvodů jsou mi asi blízcí křesťané bez ohledu na denominacismile
Vít Machálek | 18.1.2011 09:50
Hlavně ta slova o "naději, že i  ten nejstrmější pád do propasti můžeme prožívat jako let k nebi". Nebo odkaz na mystičku jménem Rábi'a al-Adawija (+801). I to rozlišení mezi misií a pseudomisií se mi velmi líbilo, byť samozřejmě ve vztahu k tématu misie by bylo třeba diskutovat o spoustě sporných otázek (četla jste ten článek "Misie bez konverze", který jsem inzeroval na blogu k mezináboženskému dialogu?). Na druhou stranu mě zase trochu zarazila poznámka o "falši slabošského soucitu". To je jak z Nietzscheho.smile Ale možná tuším, jak to myslíte. Dispens od celibátu papež uděluje relativně často, dnes např. ženatým ex-anglikánským kněžím. Za pokračovatele profesora Hellera považuji především docenta Pavla Hoška; o sobě mám v tomto směru nemalé pochyby.smile
Monika M. z IP 94.242.66.*** | 17.1.2011 15:03
Mrzí mě, že o docentu Rabanovi píšete v souvislosti s jeho smrtí. Byl to jistě výjimečný člověk. Jeho knihu, z níž citujete si musím sehnat! Zvažuji, že si ji možná i koupím. V principu vlastně nemám příliš ráda psychologii (nezpochybňuji její přínos a nezbytnost), připadá mi někdy, že chce spoutat člověka coby „ikonu tajemství“ do pouček a grafů. Ale jiné je to, je-li psycholog moudrý člověk. (Matějček, Křivohlavý, Raban, Frankl a mnozí jiní). Logoterapie je pro mě díky Viktorovi Franklovi v psychologii tím, čím karmel v katolické církvi. Váš článek, kde nabízíte Rabanovu syntézu (z doby, kdy sám procházel osobní temnou nocí) Jana od Kříže a Viktora Frankla o pozitivní smysluplnosti každého utrpení mě naplňuje nadějí, že i  ten nejstrmější pád do propasti můžeme prožívat jako let k nebi.
Trochu odbočím. Vždycky jsem byla nesmírný skeptik co se týkalo misií v odlišném kulturním prostředí a vnímala jsem to jako velké provinění církví (nebyli to jen katolíci), protože misie jsem vnímala jako podlé sprosté kulturní a duchovní genocidy a dodnes to tak do značné míry vnímám. Nedávno jsem ovšem četla velmi krutou knihu o dětském otrokářství v současné Kambodži morálně zničené nejen Rudými khméry, ale i nálety USA v dobách Vietnamské invaze a o nesmírném týrání a zabíjení těch nevinných dětí, a ještě krátce před tím svědectví dívky, která působila v Ugandské armádě v době ob. války jako dětská vojanda, protože krutý boj byl podstatně humánnější než její běžný život týrané zneužívané vlastní rodinou a najednou jsem si uvědomila, proč misie smysl měly a mají (jen byly většinou odsouzeníhodně špatně zorganizované). Beznaděj bez naděje je strašná. Křesťanství (ve své podstatě) je jediné náboženství, které dává smysl a důstojnost v tom nejstrašnějším ponížení. Uvědomila jsem si, že skutečný princip misií neměl být o moci a slávě církve, o vyčpělých náboženských frázích bez obsahu, ale o tom přinést Smysl tomu nejposledněšímu a nejponíženějšímu tvoru na samém konci světa, tak jako správný lékař překoná dálku a nepohodlí počasí, aby mohl ulevit člověku sužovanému bolestí. Jen si to mnozí misionáři patrně neuvědomili. Zase zabíhám, ale to malé slůvko Smysl je skutečně tak podstatné.
Mimochodem, netušila jsem, že papež může udělit dispens ohledně celibátu.
Přečetla jsem si Váš článek o Hellerovi, který máte v citaci, kde Vás nazval jeho pokračovatelem. Patrně jste nebyl jediný mladý muž, kterého ocenil podobný slovy, ale fandím Vám, aby se Vám to v maximální míře podařilo, ačkoli o tom nemám pochyby.

Jinak, já prostě ke všemu musím mít poslední slovo, vrátím se (slibuji že naposledy) k předchozímu příspěvku. Bubera a Levinase jsem také nikdy nestavěla proti sobě, naopak jsem Levinase ve své povrchnosti vnímala jako „toho francouzského Bubera“. Buberovo Ty a Levinasova Tvář pro mě znamenalo jiný termín téhož. Do určité názorové (nikoli podstatové) opozice je postavila autorka knihy o Filozofii dialogu, kterou jsem právě četla. Souhlas s tím, že falsafa a sůfismus musejí jít ruku v ruce (nebo jak napsal Jan Pavel II, víra a věda jsou jako dvě křídla, která se vznášejí ke kontemplaci pravdy, vidíte, pamatuji si i zpětně některé Vaše myšlenky). A mezi těmi dvěmi křídly musí být srdce plné lásky a milosrdenství (ale ne tvrdé diktatury milosrdenství nebo faleš slabošského soucitu, které spíše zabíjí než pozvedá), jinak by vše bylo jen duchovní sobectví. Když jste zmínil sůfismus. Četla jsem kdysi o muslimské mystičce středověku , která napsala skvostný citát, který představuje podle mě velký podnět k zamyšlení nad vlastní vírou a její malostí a sobeckými pohnutkami. „Kéž bych mohla zbořit brány nebeské a uhasit plameny pekelné. Aby člověk miloval Boha jen pro Boha a nikoli pro příslib Boží odměny, nebo z obavy z Božího trestu.“ Už leta marně sháním její jméno. Vy patrně víte o koho se jedná, ten citát je dost známý, pomůžete mi? ☺ My křesťané stavíme na vrchol všeho obvykle svou spásu. Ale není to plytké? Neměli bychom primárně usilovat o to, aby láska k Bohu byla stejně nesobeckou a bezpodmínečnou jako láska k lidem (ačkoli to samozřejmě není nikdy dost možné pro naše sobectví a chyby) a nikoli, abychom byli spaseni a měli život věčný?

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a tři