F. M. Davídek a spojení víry, vědy a umění

Mým největším zážitkem těchto prázdnin byla panychida za biskupa Felixe M. Davídka, organizovaná paní Radkou Müllerovou a celebrovaná P. Markem Váchou – Orkem. I když šlo už jen o vzdálenou reminiscenci na působení podzemní církve z doby před rokem 1989, dala mi pocítit duchovní a intelektuální inspirativnost někdejšího davídkovského společenství.

Navíc mi snad pomohla i porozumět smyslu jednoho života, prožitého v duchu „abrahamovského“ sebevydání. V jedné ze svých básní Felix Maria Davídek (básnickým pseudonymem Václav Ara) napsal: „…a právě TENKRÁT / ABRAHÁM NEZATAJIL / a řekl Svým, / že SLYŠEL, / že IHNED půjde, / a třeba ZCELA SÁM / I S ONOU TÍŽIVOU JISTOTOU NALÉZÁNÍ…“ (1)

Tyto verše jsem si poprvé přečetl ve výboru z Davídkovy poesie, zveřejněném roku 1990 v časopise Host. Připojená redakční poznámka připomínala autorův úděl kněze, který „prožil dvanáct let komunistického koncentráku“ (ve skutečnosti byl ovšem F.M.D. vězněn čtrnáct let!) a po svém propuštění „se již nikdy nevrátil do duchovní správy, protože jeho život byl ustavičnou duchovní službou“. Zmiňovala se však i o Davídkově trojí hluboké zakotvenosti v teologii, v profánních vědách a v umění:

„Věděl, že je jen jeden řád Boží, ale stejně jako Jakub Deml bolestně poznával, že jiné je jeho vidění v teologii a jiné je jeho tušení v poezii, a tak jeho dílo ustavičně oscilovalo mezi genialitou vědce, který v mnohém dovedl do důsledků myšlenky Teilharda de Chardin, a bolestí básníka, který vždy ví, že k pravdě se pouze přibližujeme jen proto, aby nás jednou zaskočila v hodině poslední. Koneckonců to bylo i smyslem jeho biskupského hesla ,Nasci iamque non mori (2) s onou tíživou jistotou nalézání.’ Zemřel v roce 1988 stár 67 let a celé jeho dílo jako by vypovídalo o skrytých dějinách života, který z hlediska pouze lidského může se zdát zcela v troskách.“ (3)

„Z hlediska pouze lidského“ působí tristně dokonce i posmrtný osud Felixe Davídka. Mnohotvárný a nesporně inspirativní odkaz tohoto charizmatického muže se dnes v české katolické církvi příliš nepřipomíná, resp. připomínají se z něj pouze „velké přehmaty“… (4)

Panychida za biskupa Davídka, konaná u jeho hrobu v Brně-Tuřanech v předvečer 22. výročí Davídkovy smrti z 16. srpna 1988, měla jen zcela neoficiální, „rodinný“ charakter. Mezi asi třemi desítkami jejích účastníků převažovali Davídkovi spolupracovníci v čele s jeho někdejší generální vikářkou Ludmilou Javorovou. O tom, že k předání štafety mezi generacemi přece jen došlo, však svědčila skutečnost, že obřady vedl právě Marek Orko Vácha (*1966), kněz, biolog a autor několika poetických knih o víře a vědě.

V jeho promluvě byl přečtený úryvek z Janova evangelia 12,23–28 („…jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek…“) označen za dokonalý nekrolog Otce Felixe. Ještě více však na mne zapůsobil zpěv 23. žalmu se slovy „I když půjdu temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou...“

Ne, F. M. Davídek se zla opravdu nezalekl…  Když měl v roce 1960 v kriminále sepsat svůj životopis (kterým si mohl po deseti letech věznění vysloužit propuštění na amnestii), napsal: „Jmenuji se Felix Davídek. V mém životě je důležité, že jsem se narodil, že jsem se stal římskokatolickým knězem a že jsem byl uvězněn komunistickou státní bezpečností. Zvláště poslední dvě skutečnosti mi daly mnohé pochopit. Nic od vás nečekám, nic od vás nechci. Kdykoli jsem ochoten jít i na smrt.“ (5) A Hospodin nepochybně byl po všechna ta temná léta, která předtím i potom prožil ve vězení, s ním…

Tento svůj příspěvek nicméně nechci věnovat Davídkově vyznavačské statečnosti, ale jeho vizi víry, kráčející ruku v ruce s nejnovějšími výsledky vědy a umění. Právě ta mne u F.M.D. nejvíce oslovuje. Oslovila mne i v promluvě Marka Orka Váchy, věnované právě tomuto tématu. Davídek podle ní už před desítkami let ve vztahu mezi vírou a vědou uskutečnil to, k čemu Svatý Otec Benedikt XVI. vyzval při svém loňském setkání se zástupci české akademické obce…

Papež tehdy mj. citoval svého předchůdce Jana Pavla II., „jenž chápal vztah víry a rozumu jako dvou křídel, která pozvedají lidského ducha ke kontemplaci pravdy“ (6). I já spolu s mnoha jinými doufám, že svět náboženské víry a svět vědecké racionality (a také svět umění) se budou v budoucnu stále více setkávat. Tyto tři světy a jejich setkávání jsou ostatně ústředním tématem tohoto mého blogu. Víra, věda a umění představují tři velké cesty, na kterých se raduji z poznání, z pravdy a z krásy. Orko na toto téma hovořil nad Davídkovým hrobem. Rád bych však ocitoval i jeho jinde pronesená slova o tom, že „nejen kontemplaci, kde je to jasné, nýbrž i uměleckou tvorbu a vědeckou práci můžeme vnímat jako modlitbu“. (7) Felix Davídek byl nepochybně mužem modlitby ve všech třech uvedených významech…

Profesor Dominik Pecka, který byl Davídkovým duchovním otcem a prožíval s ním i jeho vězeňskou kalvárii, ve své autobiografii napsal, že „univerzální fenomén, doktor filosofie Felix Davídek“, byl doma ve všech vědních oborech, „nejen ve filosofii a theologii, ale i v lékařství, fysice a chemii, v psychologii a sociologii. Byl také básník a vyznal se v dějinách umění. Tázán na cokoliv z těch oborů, věděl vždy odpověď a to podle nejnovějšího stupně příslušného oboru.“ (8)

Tento Peckův výčet přitom není ani zdaleka úplný. Davídek ovládal na vysokoškolské úrovni i mnoho dalších věd (např. kybernetiku, biologii, hudbu, historii a v neposlední řadě také religionistiku), znal většinou aktivně řadu jazyků (mj. němčinu, angličtinu, francouzštinu, španělštinu, polštinu, latinu a řečtinu) a důležitá pro něj byla i krásná literatura, se kterou nezřídka pracoval i při výuce teologie. Šíře i hloubka Davídkových zájmů se odráží dokonce i v jeho básních, které jsou vedle všudypřítomné duchovní tematiky věnovány i námětům kunsthistorickým („Jan Zrzavý: San Marco v noci“), medicínským („Operace a dál“, „Obvazy raději nepřikládat“) a jiným. (9)

Jako polyhistor a muž oddaný stejnou měrou teologii i sekulárním vědám Davídek celý život sledoval myšlenku vytvoření katolické univerzity, kterou chtěl zároveň čelit totalitním režimům a jimi způsobeným škodám. Katolickou univerzitu začal F.M.D. organizovat už roku 1941, tedy v době, kdy české školství bylo rozvráceno nacisty. Ve snahách o její vytvoření pokračoval i po válce. V únoru 1948 byla již univerzita organizačně připravena pod názvem „Katolické Atheneum Chrlice“, ve stejném měsíci ale přišel komunistický převrat. Začátkem roku 1950 Davídek ilegálně konstituoval filozofickou fakultu, ve stejném roce ovšem došlo k jeho zatčení. Ani to však Davídka nezastavilo. V kriminále na Mírově, kde bylo vězněno mnoho kněží, rozvíjel aktivity, které pokládal za součást své katolické univerzity. V této souvislosti lze ocitovat vzpomínku jeho mírovského spoluvězně P. Ladislava Brabce:

„U stolů se při práci, stejné a jednotvárné, tvořily skupinky, které poslouchaly někoho znalého např. angličtiny a učily se od něho. Z čistě odstřiženého pásku papíru se vytvářely ruličky nazývané ,tory’ a na ně se zapisovaly bůhvíjak sehnaným špačkem od tužky cizí slovíčka. Davídek vymyslel něco pro vycházky. Naučil se zpaměti seznam vězňů, kteří něco znali a byli schopni vyučovat nebo vyprávět. K takovým přiřadil Davídek dva žáky podle jejich přání a zájmu. To mu dalo jistě práci. Já měl např. zájem o politickou ekonomii, kterou ovládal brněnský profesor Ruybr, a proto jsem ještě s jedním zájemcem mnoho dní chodil s profesorem uprostřed mezi námi a poslouchali jsme jeho odborné přednášky. A měl jsem vždy radost, když jsme vycházeli pochodovat na dvoře, že dozorci na nás hledí a vůbec nevědí, že právě zahajuje vyučování ,mírovská Davídkova univerzita’.“ (10)

Poslední léta svého čtrnáctiletého vězeňského „pobytu“ trávil F.M.D. ve Valdicích, kde samozřejmě opět pokračoval ve svých vzdělávacích aktivitách. Na „Davídkově univerzitě“ tam studoval také P. Josef Petr Ondok, který se i díky tomuto studiu nakonec po pádu komunismu – žel již na sklonku svého života – mohl uplatnit jako jeden z největších českých odborníků na dialog přírodních věd a teologie. (11) Ve svých pamětech doc. Ondok na Davídka vzpomíná takto:

„Ve valdickém vězení na cimře 7 začaly probíhat individuální kursy a přednášky v rámci jeho katolické univerzity, které obvykle konal on  sám. I já jsem byl jedním z jeho frekventantů. Dával mi kurs obecné biologie a jejích implikací užitečných pro filozofické a teologické reflexe. Byl to kurs s dobrou úrovní, jak jsem mohl později ocenit, když jsem po návratu z vězení pracoval pětadvacet roků v biologickém ústavu ČSAV.“ (12)

Po svém propuštění z vězení roku 1964 Davídek vytvořil společenství skryté církve, nazvané Koinótés (communio). Se svými spolupracovníky v tomto společenství zorganizoval systém studia, jehož součástí byly pravidelné večerní, noční a víkendové semináře, konané nejen v Davídkově brněnském bydlišti, ale i na mnoha jiných místech po celém Československu. (13)

„Celé Davídkovo společenství studovalo nejen teologii, ale kulturu v nejširším slova smyslu. Zejména budoucím kněžím doporučoval absolvovat různé výstavy, jazykové kursy, filmová představení a cesty do zahraničí (bylo-li to možné). Podle Davídkovy představy měli být kněží schopni se zorientovat i v různých vědních oborech, např. antropologii, medicíně, archeologii a zejména kybernetice (do zakládajícího textu společenství Koinótés ukládá povinnost jednat se znalostí nejnovějších poznatků z kybernetiky a počítačové techniky).“ Davídkova univerzita, struktura doporučená a schválená biskupem Trochtou, ovšem představovala významný přínos nejen pro bohoslovce, ale i pro vysokoškoláky z řad laiků. Měli na ni přístup i nevěřící. (14)

Davídkův impozantní pokus o propojení teologie se světskými vědami měl samozřejmě i problematické stránky. F.M.D. v šedesátých letech rozvinul vizi již zmíněného francouzského jezuity a přírodovědce Pierra Teilharda de Chardin, podle níž svět na své cestě k „bodu Omega“ prochází neustálou evolucí nejen biologickou, ale také společenskou, psychologickou a spirituální. Začátkem sedmdesátých let se Davídek s prorockým sebevědomím rozhodl tuto evoluci urychlit kněžským svěcením žen, kterým mělo být dosaženo nové fáze posvěcování světa, a s autoritářskou nesnášenlivostí odsoudil a suspendoval ty své spolupracovníky z Koinótés, kteří s jeho rozhodnutím z teologických důvodů nesouhlasili. (15) Anebo snad bylo vše poněkud jinak a Davídek byl k uvedenému kroku motivován spíše praktickými potřebami podzemní církve? Sám měl z doby svého věznění zkušenost s tím, jak mimořádný význam měla pro kněze a mnohé jejich spoluvězně možnost tajného přijímání svátostí, a bez svěcení žen nebylo možné dosáhnout této možnosti i v ženských věznicích. (16)  Davídek vždy vycházel z potřeby uvažovat tak, jako kdyby komunistický režim měl trvat navěky…

V tomto článku jsem se každopádně chtěl zaměřit na ty aspekty Davídkova odkazu, které jsou  nadčasové a z křesťanského hlediska nezpochybnitelné. Sem řadím především jeho důraz na to, že víra musí být součástí „normálního“ života a že ani teologie nemůže existovat bez spojení s ostatními vědami a s kulturou.

Felix Maria Davídek byl – tak jako všichni výjimeční lidé – složitou a zvláštní osobností. Jeho působení může být hodnoceno různými způsoby. Není však pochyb o tom, že byl mimořádně vzdělaným člověkem, duchovním pastýřem, vědcem i umělcem v jedné osobě. Právě toto spojení může být dnes pro katolíky i nekatolíky inspirativní. V křesťanství má ostatně prastarou tradici: už svatý Pavel by se dal označit nejen za apoštola a teologa, ale i za básníka a vzdělance své doby. Jsem přesvědčen o tom, že dialog víry s vědou a uměním bude i fenoménem 21. století.

Poznámky:

1) Václav Ara, Z pramene noci, Host, 1990, č. 1, s. 24.

2) Narodit se, a již nezemřít.

3) Václav Ara, Z pramene noci, Host, 1990, č. 1, s. 21.

4) Viz Miloslav Vlk, Jak hledat pravdu... [online], 27. 8. 2008, URL:

http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=270

5) Petr Fiala, Jiří Hanuš, Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, s. 54.

6) Setkání papeže Benedikta XVI. s akademickou obcí České republiky, Zpravodaj Univerzity Pardubice, prosinec 2009, č. 62, s. 38.

7) Marek Vácha, Bůh křesťanů není žádný hodinář!, Katolický týdeník, 12.–18. 5. 2009, roč. 20, č. 20, s. 7.

8) Petr Fiala, Jiří Hanuš, Koinótés: Felix M. Davídek a skrytá církev, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1994, s. 58–59.

9) Viz tamtéž, s. 27, 166, 169 aj.

10) Tamtéž, s. 57–58.

11) Viz Josef P. Ondok, Přírodní vědy a teologie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001.

12) Josef Petr Ondok, Muklovský Vatikán, 2. vyd., Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 113–114.

13) Viz Petr Fiala, Jiří Hanuš, Koinótés: Felix M. Davídek a skrytá církev, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1994, s. 67.

14) Tamtéž, s. 95–96 a 67.

15) Srov. tamtéž, s. 108–111.

16) Viz projev Radky Müllerové na panychidě za F. M. Davídka z 15. 8. 2010.