Frankl, Giussani, Bergoglio (a Cohen) o lidském srdci volajícím po Bohu

Motto: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“ (sv. Augustin)

Před více než deseti lety mne velmi podobným způsobem zaujaly a fascinovaly dvě knihy, Vůle ke smyslu psychologa Viktora Frankla a Náboženský smysl zakladatele Comunione e Liberazione Luigiho Giussaniho. Dnes se k nim vracím poté, co jsem si po zvolení Jorgeho Bergoglia papežem mohl přečíst příspěvek, který kardinál Bergoglio roku 2003 publikoval ve sborníku  textů uvádějících do díla dona Giussaniho. (1)

Tento sborník vydala McGillova univerzita v Montrealu, kterou jsem měl doposud spojenou především s Leonardem Cohenem (v Cohenově životopise představuje studium na této univerzitě mimořádně důležité období, v jehož průběhu se stal velkým básníkem). Přes pochybnosti, které jsem na tomto blogu nedávno vyjádřil ve vztahu ke Cohenovu „klášternímu“ hledání Absolutna, nelze popřít, že v jeho díle toto hledání obsaženo je a že právě Cohenovy nejlepší texty velmi připomínají Giussaniho a Comunione e Liberazione odkazováním k tomu, že dnešní západní člověk byl hluboce zraněn ve svém lidství, když jej „odsoudili k dvaceti letům nudy“ (2), tj.  k životu v kultuře, která ho nevyzývá k dobrodružnému sestupu do hlubin vlastního srdce a naopak jej nutí marnit svá léta životem v povrchním Království nudy. (3)

Také Viktor Frankl ve Vůli ke smyslu s lítostí konstatuje, že dnešní západní kultura, věda a v neposlední řadě obraz člověka vštěpovaný studentům na univerzitách tragicky podminovávají „původní usměrnění a zaměření mladého člověka na smysl a hodnoty“ a popírají podstatu lidské existence, která „spočívá v její sebetranscendenci“. (4) Právě z transcendentality lidského bytí Frankl odvozuje svůj ontologický důkaz Boha, resp. odkaz k Němu:

„To, co má být milováno, je dříve než milování; našemu milování však nestačí všechno to, co nachází v rámci světa; to pak, co by našemu milování mohlo opravdu stačit – to nazýváme Bohem; a potud je Bůh. Nebo: to, co má být uctíváno, je dříve než uctívání; nu, uctíváme tak mnohé, tak četné, a přece nás to nakonec zklame; to pak, co by nás nemohlo zklamat, to nazýváme rovněž Bohem a také to musí být dříve; a také potud musí Bůh být.“ (5)

Franklovy vývody dále pokračují pozoruhodným konstatováním, že každý z nás věří v Ty druhého člověka bez ohledu na to, že toto Ty ve smyslu jádra lidské osoby, které tkví za jejími duševními a tělesnými projevy, je vlastně neviditelné. (Čtenáři jeho úvahy zde nemůže nevyvstat na mysli známé konstatování z Exupéryho Malého prince, že „co je důležité, je očím neviditelné“.) Se stejnou přirozeností dospívá člověk, který se neuzavírá a nepotlačuje svou metafyzickou potřebu, k víře v Boha, který „není koneckonců ničím jiným než jakoby pra-Ty“, absolutní Ty, které zůstává v transcendenci, nedostupné nezúčastněnému racionálnímu uvažování, ale o to dostupnější otevřenému srdci:

„Nábožensky přesvědčený člověk, který se právě pro své přesvědčení zcela vzdává toho, aby činil závěry jak ze jsoucího, které je ve světě, na jsoucí, které je rovněž ve světě, tak i z imanentního světa na transcendentní absolutno, nebude se ani divit, když nenajde v rámci světa žádné důvody, nýbrž nanejvýš jednotlivé poukazy, které řeknou jeho rozumu upřímně málo, o to více však řeknou jeho srdci a jeho metafyzickým potřebám srdce.“ (6)

To, čemu Frankl říká „metafyzické potřeby srdce“, je totožné s „náboženským smyslem“, o němž pojednává stejnojmenná kniha Luigiho Giussaniho. Ta není zaměřena na akademické definování uvedeného pojmu, ale na odkazování čtenáře na „elementární zkušenost“, zkušenost „srdce“.  Tu mohou lidé buď potlačovat (a tak se uzavírat vůči skutečnosti), anebo se jí nechat přivádět k otevřenosti vůči poslednímu naplnění „základní nouze“ svého bytí. Giussani v této souvislosti biblicky volá „blahoslavení, kdo hladoví a žízní“ a „běda těm, kdo nehladoví a nežízní“. (7)

Jorge Bergoglio, který byl Giussaniho přítelem a duchovním souputníkem, ve svém výkladu Náboženského smyslu nezávisle na Franklovi, ale v naprosté shodě s ním mluví o ontologických základech nepokoje v lidském srdci a o tom, že otázku po Bohu není možné klást nezúčastněně, s „pokojným“ srdcem, protože to by znamenalo dávat odpověď bez otázky. V dnešní době je podle Bergoglia potřebné neřešit problém dokazování Boží existence z vnějšího světa, ale zaměřit se na problém člověka a na hledání toho, co do něj Bůh vložil, aby byl schopný setkání s Ním. Ne náhodou se v Giussaniho knize „málo mluví o Bohu a hodně o lidských bytostech, o našich ,proč’, o našich posledních potřebách“. (8)

Kultura, ve které žijeme, nás naneštěstí svádí k tomu, abychom tyto své potřeby potlačovali. O to víc jsou v ní podle Bergoglia potřebné knihy jako Giussaniho Náboženský smysl, určené „pro všechny lidské bytosti, které  své lidství berou vážně“ (9), které neutíkají před lidskými „proč“ typu proč existuje bolest, smrt a zlo, proč je život hodný žití, proč vůbec existujeme apod.

Tyto otázky jsou nevymýtitelné a vyžadují nekonečnou odpověď, korespondující s touhou po nekonečnu v našem srdci. „Lidské srdce se ukazuje být znamením Tajemství, tj. znamením něčeho či někoho, kdo je nekonečnou odpovědí.“ Jeho neklid s nutností směřuje k víře v Boha, jež představuje „zvláštní aplikaci metody morální či existenciální jistoty, zvláštní případ víry v druhé, ve znamení, důkazy, konvergence, svědectví druhých“. (10)

Víra je hluboce racionální, avšak současně založená nejen na rozumu, ale také a především na údivu lidského srdce. Bergoglio cituje slova Albina Lucianiho, který byl jako Jan Pavel I. jedním z jeho předchůdců na papežském stolci, že drama současného křesťanství spočívá ve skutečnosti, že klade kategorie a normy na místo údivu. Svou úvahu o Náboženském smyslu pak uzavírá takto:

„Údiv ale přichází před všemi kategoriemi. Je tím, co mne vede k tomu, abych hledal, abych se otevřel; umožňuje, aby odpověď – nikoli verbální či konceptuální odpověď – pro mne byla možná. Jestliže údiv představuje otázku, která mne vede k otevřenosti, jedinou odpověď představuje setkání, a jedině setkáním může být má žízeň uhašena. A ničím jiným už ji uhasit nelze.“ (11)

V této souvislosti se chtě nechtě musím ještě vrátit k Leonardu Cohenovi. Ten se  před dvaceti lety v písni „Democracy“ (12), jejíž název představuje určitou šifru pro vážně brané lidství, vysmál konzumnímu zaměření dnešní americké společnosti a konstatoval, že demokracie je tu, když lidé „mají spirituální žízeň“ a „osamělí říkají, že srdce musí být fundamentálním způsobem otevřené“. A loni na začátku písně „Amen“, o které jsem již na tomto blogu psal, volal po setkání, které se v jeho životním příběhu naplní ve chvíli, kdy dojde na okraj své žízně a bude stát u řeky…

Poznámky:

1) Elisa Buzzi (ed.), A Generative Thought: An Introduction to the Works of Luigi Giussani, Montreal: McGill-Queen’s University Press, 2003. Děkuji Jiřímu Barošovi za zapůjčení tohoto sborníku.

2) Viz začátek písně „First We Take Manhattan“ z Cohenova alba I’m Your Man (1988).

3) Viz kniha Lapsed Agnostic od Johna Waterse, irského publicisty a myslitele spojeného s Comunione e Liberazione (London – New York: Continuum, 2008, s. 189). Obrat „Království nudy“ Waters přebírá od Rocca Buttiglioneho.

4) Viktor E. Frankl, Vůle ke smyslu: Vybrané přednášky o logoterapii, Brno: Cesta, 1994, s.100 a 103.

5) Tamtéž, s. 47–48.

6) Tamtéž, s. 48–49.

7) Luigi Giussani, Náboženský smysl: Otevřít se nekonečnu, Praha: Nové město, 2001, s. 193.

8) Jorge Mario Bergoglio, „For Man“, in: Elisa Buzzi, A Generative Thought, s. 80–81.

9) Tamtéž, s. 79.

10) Tamtéž, s. 82.

11) Tamtéž, s. 83.

12) Píseň z Cohenova alba The Future (1992).