Člověk vynalezl svou vlastní zkázu

Dnešek je výročním dnem přistání Apolla 11 na Měsíci z 20. července 1969. Astronaut Aldrin, jistě jeden z nejslavnějších Američanů všech dob, po něm „požádal každého člověka na světě“, aby se „zamyslil podle svého nad událostmi posledních několika hodin“. (1) Jiný nadmíru slavný Američan, Bob Dylan, na tuto výzvu se strašlivou ironií odpověděl písní „License to Kill“ (Povolení zabíjet), na jejímž začátku se objevují verše: „Člověk vynalezl svou vlastní zkázu,/ prvním krokem bylo, že se dotkl Měsíce.“ (2)

Bob Dylan vždycky raději riskoval, že mu lidé nebudou rozumět, než aby ve svých textech upadal do nějakého „polopatismu“. Citované verše se mnoha dylanologům zdají být banální, ve skutečnosti by však byly banální v případě, že by se v nich místo obrazu „dotknutí se Měsíce“ prozaicky objevila třeba zmínka o vynálezu atomové bomby.

„License to Kill“ je píseň o vražedné kombinaci vědeckotechnického pokroku na straně jedné a duchovního a mravního úpadku spojeného se sekularizací západní společnosti na straně druhé. Klíčová etapa sekularizace nastala ve chvíli, kdy vlivní západní intelektuálové začali hlásat víru v „nového člověka“, který už nebude potřebovat Pána Boha, protože prostřednictvím vědy a techniky dosáhne všech svých cílů a vlastními silami si vybuduje ráj na zemi. Dylan tohoto nového člověka v „License to Kill“ popisuje slovy: „Modlí se teď u oltáře stojaté kaluže/ a když spatří svůj vlastní obraz, pocítí naplnění./ Nechce hrát poctivou hru,/ chce všechno a chce to po svém.“

Zpupnost (hybris) spojená s představou, že si člověk může vše dělat po svém, je ovšem popsána už v Bibli, ale její pravé orgie umožnily teprve moderní technologické vymoženosti. Šílení vědci, které zajímá jen otázka technické uskutečnitelnosti, a vůbec ne otázka mravní přípustnosti, nejsou jen literárními postavami z verneovek, ale spíš typickými představiteli světa moderny, zrozeného v devatenáctém století.

I když britský přírodovědec Charles Robert Darwin (1809–1882) sám do této kategorie nepatří, jeho slavné dílo O původu druhů z roku 1859 inspirovalo badatele, kteří si kladli otázku: „Když jde vyšlechtit psa, kočku nebo morče, proč ne člověka? Proto o 10 let později vydává další Brit Francis Galton (1822–1911) knihu Dědičnost geniality a její důsledky. Začíná se rozvíjet nová věda – eugenika (zabývá se zdokonalováním genetických vlastností člověka). ,Chceme předělat člověka. Vytvořit z homo sapiens homo sapientissimus – člověka nejrozumnějšího,‘ prohlašují biologové.“ (3)

Obě hlavní totalitní diktatury dvacátého století, marxistická a nacionálně socialistická, pak experimentátory tohoto druhu vítaly s otevřenou náručí. „Pojmy árijská rasa nebo dělnická třída, nadčlověk či socialistický člověk představují jakési nové hypotetické druhy lidského rodu, které měly tvořit tuto novou společnost.“ Jejich ideologie měly podobu „novodobých mýtů s vědeckým nádechem, které odlidšťují rozum a prosazují alternativní lidství, které nemá být obrazem Božím.“ (4)

Totalitní režimy mohly šíleným vědcům nabídnout mj. neomezené množství pokusných králíčků k provádění experimentů na lidech. Stalinovo Souostroví Gulag, jehož kronikář Solženicyn by se letos dožil sta let, na jedné straně pohltilo i bezpočet vědců, kterým by normálnější režimy poskytly kliniky a laboratoře, na straně druhé však samo bylo největší „výzkumnou laboratoří“ všech dob. Jejím cílem nebylo jen potrestání všech podezřelých z ideových zločinů, ale i využití práce miliónů otroků k budování nového světa. Stalin „chce vybudovat neuvěřitelný kanál, železnici i největší ocelárny na světě. Chce zvládnout nezvládnutelné, a nejlepší by bylo, kdyby to všechno šlo spojit v jeden obrovský živý mechanismus pod dohledem sovětského impéria. To jediné, čeho se Stalinovi dostává opravdu v hojné míře, je lidský materiál. A on se ve svých experimentech nebojí plýtvat.“ (5) Za pomoci vědců typu Trofima Lysenka (1898–1976), i u nás svého času označovaného za představitele pravé pokrokové vědy v protikladu k buržoaznímu mendelismu, chtěl Stalin také zmnohonásobit výnosy zemědělských plodin a provést velkou transformaci přírody, postavené do služeb socialismu. K objevům Stalinovy éry, které si hodí i dnešnímu ruskému režimu a jeho tajné službě, patřily experimenty s hledáním jedu bez chuti a bez zápachu, prováděné na vězních Gulagu.

Prvním z plejády představitelů šílené sovětské vědy byl lékař a Leninův spolupracovník Alexandr Bogdanov (1873–1928), jenž ve svém vědeckofantastickém románu Červená hvězda z roku 1908 popsal vytvoření „fyziologického kolektivismu“ za pomoci kolektivní výměny krve. „Krev je pro Bogdanova nosičem životní síly. Zatímco kapitalista se upírsky a paraziticky snaží udržet si životní sílu cizí krví, kterou si smrtonosně přivlastňuje, nový socialisticky kolektivní člověk naproti tomu vzájemnými transfuzemi krve zvyšuje vitalitu všech, odstraňuje nemoci a defekty a prodlužuje délku života. Ba ještě víc: kolektivní výměna krve povede k odstranění fyzických a duševních omezení, jedinci se sobě navzájem připodobní a nakonec se rozplynou v kolektivu. Zmizí i pohlavní rozdíly… Bogdanov nezůstal jen u spekulací: v roce 1926 založil v Moskvě se Stalinovou podporou Ústav krevních transfuzí, první svého druhu.“ (6) Dnes jeho myšlenky fungují mj. jako inspirace pro byznys spojený s „omlazováním“ bohatých starců plazmovou terapií.

Není náhodné, že Bogdanovova Červená hvězda byla spojena s myšlenkou letu na Mars a že sovětské vědce fascinovala kosmonautika. I když ve vztahu k výše citované písni Boba Dylana může překvapovat, že v ní nebezpečnost moderní vědy ztělesňuje právě tento zdánlivě nevinný obor, ve skutečnosti jde o dobře vybraný symbol. Právě kosmonautika vždy přitahovala hlasatele utopií a sociální inženýry.

Jedním z nich byl uctívaný „otec ruské kosmonautiky“ Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857–1935), který se v Sovětském svazu „s počátkem kosmického věku stal definitivně kultovní postavou. Vesmírné lety byly pro Ciolkovského přirozeně jen prostředkem – technickým nástrojem ke sebezdokonalení lidstva a dosažení ,věčné blaženosti‘. Ve svých filozofických traktátech, které publikoval vlastním nákladem ve 20. a 30. letech, navrhl Ciolkovskij etiku kosmu, podle níž nesmí být nikde ve vesmíru ani stopy nemoci, utrpení a nerozumu. Úkolem lidstva je podle něj jednat v souladu s tímto vesmírným usilováním a vyhladit jako zdroj utrpení i jako oběti všechny závadné, neužitečné a škodlivé formy života – k nim Ciolkovskij počítal veškeré živočichy (sám byl vegetarián) a většinu rostlin, ale i fyzicky a morálně defektní lidi. ,Základem našich zákonů,‘ napsal již kolem roku 1917, ,musí být zdokonalování člověka a likvidace všech nedokonalých forem života.“ (7)

Inspirace darwinismem je i u Ciolkovského zřejmá, podobně jako byla zřejmá třeba u „Rudého Frankensteina“ Ilji Ivanoviče Ivanova (1870–1932). Jeho výzkumy posvěcené samotným Stalinem a financované sovětskou vládou, která si přála „něco“ na těžkou a nebezpečnou práci v dolech, usilovaly o stvoření lidskozvířecího hybridu. Ivanov inseminoval opice lidským spermatem a měl už schválen i plán experimentů s pářením žen a šimpanzů. Jeho pokusy ztroskotaly na biologické nemožnosti, rozhodně ne na etických zábranách. (8)

Zatímco žádný z pachatelů sovětských vědeckých experimentů nemohl být ze zřejmých důvodů nikdy postaven před mezinárodní soud (což se žel týká i mnoha jejich dnešních ideových dědiců), část nacistických vědců takové štěstí neměla. Jeden z poválečných norimberských procesů se týkal pachatelů medicínských experimentů. Trest smrti v něm byl vynesen mj. nad Rudolfem Brandtem (1909–1948), který se podílel na vzniku „Sbírky židovských koster“, či nad Viktorem Brackem (1904–1948), organizátorem programu eutanazie Akce T4.

Oba hlavní „vědecké“ zločiny nacistů (holocaust a eutanazie) byly vzájemně těsně propojeny. Teoreticky vycházely ze studia rasové hygieny, oboru studovaného už dávno před příchodem nacistů k moci, a prakticky z využití moderní techniky k masovému vraždění nejprve „žití nehodných“ lidí s psychickým či fyzickým postižením a pak „rasově méněcenných“. Plynové komory v obou případech obsluhovaly „titíž lékaři, sestry a techničtí pracovníci“. (9)

Nacismus nebyl dílem hlupáků a primitivů, ale spíš produktem sofistikované moderní vědy. Mezi protokoly z norimberského soudu nechybějí doklady o tom, že byl ve vědeckém prostředí přijímán a že na univerzitách se v jeho době jaksi zcela přirozeně mezi prezentacemi výsledků jiných vědeckých experimentů začaly objevovat i prezentace pokusů prováděných na lidech.

„Elie Wiesel ve svých pamětech popisuje setkání s Dr. med. Dr. phil. Josefem Mengelem. Mengele byl prý vždy hezky oblečen, s bohatou slovní zásobou a tichým hlasem, dvojnásobný doktor medicíny a doktor filozofie, který mládí prožil na nejlepších německých univerzitách. Prof. Dr. med. Carl Clauberg, zkoumající, jak by se nechirurgicky dalo vysterilizovat co nejvíce žen za co nejkratší čas, by na fotografii v bílém plášti zapadl do jakékoli tabule cti jakékoli současné univerzity. Prof. Hans Eppinger jr. byl před válkou autorem mnoha špičkových vědeckých prací. V táboře Dachau podávali pod jeho patronací z výzkumných důvodů vězňům jen mořskou vodu, než zemřeli. Dobová svědectví popisují, jak vězni lízají podlahu vytřenou mokrým hadrem. Vědci, kteří měli jen volnou ruku, nic víc.“ (10)

Nejznámějším z uvedených vědců je dozajista Josef Mengele (1911–1979), který v době svého působení v Osvětimi poslal do plynu statisíce lidí. Nikdy však ty, které potřeboval ke svým experimentům – hlavně dvojčata. „Mengele si vybíral dvojčata už na selekční rampě. Jedno z dvojčat poslouží k výzkumu (aplikaci léku), druhé jako referenční vzorek. Výsledek? Zemře-li pokusné dvojče, je nutné zabít i druhé, aby pitvy obou umožnily porovnání. A zemře-li jedno z nepokusných dvojčat, Mengele stejně zabije to druhé, aby se přesvědčil, zda má v sobě tutéž chorobu, které podlehl sourozenec. Mengele se zabýval i pokusy s lidskými mezemi přežití. Podle svědků prováděl operace zcela bez umrtvení, třeba operace žaludku. Nebo ponořoval vězně do kotlů s vroucí vodou, aby zjistil, jakou teplotu a jak dlouho snese lidské tělo. Proč to vše Mengele dělal? Německá Wikipedie zmiňuje argument, že dvojnásobný doktor (MUDr. a PhDr.) Mengele toužil po docentuře, jíž nikdy nedosáhl. Izraelský historik – a pražský rodák – Jehuda Bauer to vidí obecněji, ale i krutěji, ba bezvýchodněji: Mengele je typem moderního vědce bez morálky a zábran, typem posedlého výzkumníka s výrazně narcistními rysy, prostě typem, jaké nepěstovala jen třetí říše. Reprezentuje medicínu bez svědomí, která mezi kritickými vědci i po Osvětimi vzbuzuje otázku: Neprodukujeme jen sofistikované barbarství?“ (11)

Jak známo, do dějin doby druhé světové války nepatří jen Osvětim, ale i Hirošima. Vynález jaderných zbraní představuje nejobávanějšího, byť zdaleka ne jediného „džina z láhve“, který byl moderní vědou nenávratně vypuštěn. Jediný pozitivní aspekt použití těchto zbraní představuje skutečnost, že konečně zpochybnilo jedno ze základních dogmat moderny, tj. „příkaz a mandát: vědci sluší bádat a neptat se po důsledcích. O oprávněnosti tohoto postoje se právě v současnosti ozývají vážné pochybnosti. Mezi fyziky je vyvolal otřes spojený s vývojem a použitím atomové bomby. Tváří v tvář možnostem bezbřehého ničení nebo dnes v oblasti geneticky možného manipulování se celá etika dostala opět do pohybu. Je vědecké bádání, poznávání skutečně mravně neutrální?“ (12)

Ani návrat těchto otázek ovšem nic neřeší a nestačí ke změně paradigmatu, po níž by člověk začal chtít jen to, co je eticky správné, a ne vše, co je technicky možné. Ve skutečnosti se právě po Osvětimi a Hirošimě kolotoč nekontrolovatelného vědeckotechnického pokroku začal točit stále větší a větší rychlostí bez ohledu na to, že lidstvu, které se na něm chtě nechtě vozí, musí být stále víc a víc špatně.

Právě výše zmíněné genetické inženýrství představuje výmluvný příklad toho, „že speciální vědy mohou problémy nejen řešit, ale i nové, naléhavé vyvolávat. Už na úrovni vědeckého pokusu mohou existovat techniky, které jsou při svém použití nehumánní, nemusíme ani čekat na jejich další důsledky (např. experimenty s lidskými embryonálními buňkami).“ (13)

Žijeme ve „století genetiky“, ve kterém se „po fyzice a atomové bombě otevírá další pole, pravděpodobně ještě mnohem nebezpečnější. Už dnešní stav, úroveň, které dosáhlo umělé oplození a genetické inženýrství, se zdá být nezvratným mezníkem na této cestě… Všechno to začalo velmi nevinně – přáním manželů mít děti, i když to jaksi samo od sebe nešlo. Již tehdy, někdy v padesátých letech, by bylo bývalo nutné říci jasně a zřetelně: ,Ne! Děti jsou dar Boží, smiřte se se svým osudem!‘ Jenže kdo už to tehdy (a dnes o to méně, pochopitelně) dokázal…“ (14)

K Dylanovu popisu člověka, který „chce všechno a chce to po svém“, není ani zde moc co dodat. Je paradoxní, že ve stejné době – zhruba před půlstoletím – se takto smýšlející člověk současně domohl jak „pilulky“ ničící plodnost, tak i umělého oplodnění umožňujícího početí neplodným. Těhotenství přestalo být Božím darem a stalo se buď nemocí, které je nutno předcházet, anebo produktem lidské technologie. A samozřejmě také „dobrým kšeftem“. (15) Proti jednotné frontě lidí, kteří chtějí „po svém“ dítě, a zainteresovaných vědců, byznysmenů i politiků nemají pouhé etické argumenty šanci. Obzvláště ne v případě, že zájmy byznysmenů a politiků splývají, anebo se dokonce jedná o tytéž osoby. (16)

Předpokládám, že k dnes tak aplaudovanému vědeckému pokroku na poli umělého oplodnění v minulosti přispěli také vědci, o nichž jsem psal v první části tohoto článku. Mám jej spojený i s experimenty, které ve svých vzpomínkách zmiňuje opat Heřman Tyl, někdejší vězeň koncentračního tábora v Osvětimi. Tam musel připravovat lékařské přístroje do táborového bloku, který byl pak „zaplněn ženami, ponejvíce Židovkami z nejrůznějších stran Evropy. Unikly okamžité plynové komoře tím, že se staly obětmi nacistických pokusů umělého oplodňování.“ (17) Naplňuje mne smutkem, že dnes dokonce ani Izrael, stát založený přeživšími holocaust, nezachovává vůči vědeckému pokroku žádnou ostražitost. Rodiče v něm dokonce „na nátlak vědecké obce získali právo rozhodovat o pohlaví dosud nenarozených dětí“. (18)

Nepřekvapuje naproti tomu vůbec, že i po pádu komunismu se na poli hrůzostrašného využívání výsledků vědy znovu vyznamenalo Rusko, které začátkem devadesátých let v masovém měřítku rozjelo využívání dětí na náhradní díly. „Stále ještě kolektivistická společnost post-socialismu, stojící na marxistické neúctě k člověku a nadšeném hýkání nad ,pokrokem vědy a techniky‘, objevila ve své bídě lukrativní zdroj devíz. Ženy požadující abrubci (umělé ukončení těhotenství) musí nejprve svolit k prodloužení těhotenství do 20–22 týdne. Pak teprve jsou prostaglandiny a oxytocinem plody vypuzeny a zpracovány k dalšímu použití: pracovnice v bílých čepičkách sedí u dlouhých běžících pásů, které jim přivážejí ,suroviny‘ a třídí hbitě srdce, ledviny, játra, rohovky, kosti. Tkáně a orgány přináší ,mladé ruské demokracii‘ miliony dolarů…“ (19)

I na Západě se nicméně rychle stávalo možným mnohé. V roce 2005 např. britský nejvyšší soud rozhodl, že je zákonné podstoupit umělé oplodnění za účelem výběru jednoho vhodného embrya, které pak poslouží jako náhradní díl pro svého nemocného sourozence. (20) Běžnou skutečností se už dávno stala existence bezpočtu zmražených embryí (jednoho z nejděsivějších výsledků metody umělého oplodnění), která pak chtějí vědci používat pro výzkum. Dnešní „stvořitelé“ také bez ohledu na následky stále víc uspokojují požadavky rozmanitých skupin populace a umožňují těhotenství třeba lesbičkám či stařenám. Jistá Indka např. „s pomocí lékařů otěhotněla a porodila dvojčata ve svých sedmdesáti letech“. (21) Další osud dětí (ať už narozených, anebo zmražených) vědci zjevně moc neřeší.

V roce 2010 byla Nobelova cena za lékařství udělena profesoru Robertu Edwardsovi, „stvořiteli“ prvního dítěte ze zkumavky. [V této souvislosti je namístě připomenout, že někdejší horký kandidát Nobelovy ceny, lékař a genetik Jérôme Lejeune, objevitel chromozomové poruchy projevující se jako tzv. mongolismus, svého času naopak vyhlídky na její získání ztratil poté, co začal vystupovat proti zabíjení plodů s prenatálně diagnostikovaným postižením. (22)] Královská švédská akademie věd zdůvodnila své rozhodnutí tím, že „Edwardsovy poznatky usnadnily léčbu [?] neplodnosti, jež dnes trápí více než deset procent všech párů na světě“. (23) Přispěly však také k tomu, že milióny embryí byly zničeny, zmraženy, potraceny nebo zneužity k destruktivním experimentům. I k možnosti genetického upravování lidských embryí, které roku 2016 britským vědcům povolil tamní regulační úřad HFEA (Rada pro plodnost a embryologii). (24)

„Děláme totéž, co nacisté, aby udrželi čistotu rasy, jen v bílých rukavičkách,“ řekl před několika dny papež František, přirovnávající potraty postižených plodů k eugenickým praktikám nacistů. (25) Hlas církve však rozhodně není tím, čemu by moderní evropská společnost naslouchala. Ani spojený hlas různých náboženství, společně stavějících etiku spojenou s vírou v Boha do protikladu k etice spojené s vírou ve všemohoucnost člověka, samozřejmě nemůže přesvědčit lidi, kteří jako by chtěli být naplněním slibu daného Adamovi a Evě. Těm ovšem známé „budete jako Bůh“ slíbil – had. (26) A důsledky víry v jeho slib na sebe nedaly dlouho čekat. „Základem veškerého hříchu je skutečnost, že si člověk chce hrát na Boha. Touží vzít tajemství života do svých rukou, odmítá přijímat život jako dar.“ (27)

Dalo by se ovšem namítnout, že příběhy dnešních západních lidí nejsou srovnatelné s příběhem Adama a Evy, protože většina z nich Boha prostě nezná. Rád bych ještě na závěr ocitoval slova polského gynekologa Jacka Szulze. Tento lékař, který se před svým setkáním s Ježíšem léta věnoval asistované reprodukci a dlouho na ní neviděl nic špatného, i když byl svědkem eugeniky a umírání zárodků, dnes říká:

„Chceme mít všechno hned, máme peníze, proto si můžeme koupit všechno, po čem toužíme. Část osob si myslí, podobně jako kdysi já, že dělají dobrou věc… Pouze setkání s živým Bohem může vytáhnout člověka z tohoto myšlenkového schématu.“ (28)

Poznámky:

1) Marcel Grün, „Fantazie a skutečnost“, in: Jules Verne, Ze Země na Měsíc, Praha: Mladá fronta, 1979, s. 181.

2) Píseň z alba Bob Dylan, Infidels, Columbia 1983. Myslím, že název alba, "Nevěřící", který se stal předmětem nesmyslných spekulací o Dylanově údajném odpadnutí od víry, je ve skutečnosti jasný právě ve spojení s textem této písně.

3) „Armáda superkomunistů: Sovětský mutant, krev a spermie“, Epocha Speciál: 66 nejzvrácenějších experimentů lidstva, 14. 2. 2018, č. 1, s. 9.

4) Milan Glaser, „Darwin a ideologie socialismů“, 23. 8. 2009, dostupné na: <http://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php4?id=11678>.

5) „Pokusy ve jménu muže z oceli: Železnice smrti a obří průplav!“, Epocha Speciál: 66 nejzvrácenějších experimentů lidstva, 14. 2. 2018, č. 1, s. 27.

6) Michael Hagemeister, „Nový člověk: Projekty raného sovětského období“, Církevní dějiny, 2016, č. 20, s. 85.

7) Tamtéž, s. 88.

8) „Superdělník na Sibiři“, Epocha Speciál: 66 nejzvrácenějších experimentů lidstva, 14. 2. 2018, č. 1, s. 11–12.

9) Marta Munzarová a kol., Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt?, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 35.

10) Marek Vácha, „Uprostřed zla“, Respekt, 23.–29. 1. 2012, č. 4, s. 39.

11) Zbyněk Petráček, „Anděl smrti a rasové hygieny“, Lidové noviny, 16. 3. 2011, č. 63, s. 12.

12) Ivan Rössler, „Věříte v Boha?“ (rozhovor s Josefem Hromádkou), Tvorba, 1990, č. 22, s. 4.

13) Wolfgang Ockenfels, Katolická sociální nauka, Praha: Zvon, 1994, s. 42.

14) Aleš Novotný, „Umělé oplodnění“, Proglas, 1993, č. 8, s. 14.

15) Barbara Driessen, „Auch ein gutes Geschäft: Vor 25 Jahren wurde das erste Retortenbaby geboren“, Neue Bildpost, 24. 7. 2003, č. 31, s. 8.

16) Narážím mj. na premiéra Babiše, ze kterého „nákupy reprodukčních klinik udělaly největšího hráče v republice v tomto oboru“ (Martin Zvěřina, „Ministr všeho: Hádka o zdravotnictví rozhodně nekončí“, Lidové noviny, 11. 11. 2014, s. 8).

17) Heřman J. Tyl, Psancem, Třebíč: Arca JiMfa, 1996, s. 30.

18) „Jihokorejci poprvé klonovali buňky nemocných“, Právo, 21. 5. 2005, s. 13.

19) Aleš Novotný, „Umělé oplodnění“, Proglas, 1993, č. 8, s. 15–16.

20) „,Nebude to jen nějaký náhradní díl‘: Britský soud povolil umělé oplodnění za účelem záchrany jiného dítěte“, Katolický týdeník, 10.–16. 5. 2005, č. 20, s. 3.

21) Marek Vácha, „Těhotenství v sedmdesáti: Smíme učinit, čeho jsme schopni technicky? Mezi právem a odpovědností je velký rozdíl“, Lidové noviny, 26. 5. 2011, č. 123, s. 12.

22) „Blahoslavený genetik?“, Katolický týdeník, 11.–17. 5. 2004, č. 20, příloha Perspektivy, s. II.

23) „Nobelova cena za děti ze zkumavky“, Lidové noviny, 5. 10. 2010, č. 231, s. 1.

24) „Britští vědci zneklidňují“, Katolický týdeník, 9.–15. 2. 2016, č. 7, s. 3.

25) „Potraty v Argentině“, Katolický týdeník, 19.–25. 6. 2018, č. 25, s. 3.

26) Genesis 3:5.

27) Výrok pronesený kdysi Tomášem Halíkem v diskusi na téma klonování lidí.

28) „Dělal jsem asistovanou reprodukci“, Informační oběžník Hnutí Pro život ČR, 2016, č. 4, s. 7.