K osmdesátému výročí uzákonění eutanazie

Napsal Vít Machálek (») 14. 10. v kategorii Etické problémy dneška, přečteno: 163×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Tím, co dnes hluboce rozděluje společnost, je otázka tak či onak chápaného soucitu. Rozdělení na tomto poli se týkají celé řady etických problémů, k nejpalčivějším však bezpochyby patří spor o eutanazii neboli „milosrdnou smrt“. Podle provokativního výroku Otce Smitha, postavy z „Thanatova syndromu“ od Walkera Percyho, „soucit vede do plynové komory“… (1) Ať už do ní vedl soucit s postiženými a nevyléčitelně nemocnými, anebo se za ním skrývalo naopak jejich nelidské degradování na „něco“ (2), čeho je potřeba se zbavit, každopádně platí, že osvětimské plynové komory se zrodily ve spojení s programem eutanazie. 

Ten začal být na pořadu dne hned poté, co se nacisté chopili moci v Německu. V říjnu 1933 citovaly New York Times Hitlerova ministra spravedlnosti, který hovořil o možnosti „ukončit na požádání utrpení nevyléčitelných pacientů v zájmu skutečné lidskosti“. O pět let později následovala kauza „dítě Knauer“, v níž otec slepého, invalidního a retardovaného chlapce požádal přímo Hitlera o povolení k „milosrdné smrti“, které mu bylo uděleno. Na celé věci je nejděsivější to, že pokusné balónky ohledně programu eutanazie, které Hitler vysílal od počátků své politické dráhy, nalézaly na demokratickém Západě vlídné přijetí. Ještě v roce 1939 byl americkou novinářkou Dorothy Thompsonovou jeho Mein Kampf  sice podroben zdrcující kritice, ovšem právě s výjimkou  uvedeného tématu, o kterém Hitler podle Thompsonové „píše rozumně“. (3)

V témže roce se v návaznosti na kauzu „dítě Knauer“ v Německu „rozjíždí program dětské eutanazie. Poprvé je zde užit termín lebensunwertes Leben, tedy život nehodný života či život, který nestojí za to, aby byl odžíván. Uvádí se, že do konce druhé světové války bylo takto zabito až osm tisíc dětí.“ (4) 

Zatímco tento program začal být prováděn pokoutně (rodiče postižených dětí byli pod různými záminkami přesvědčování, aby své děti nechali převézt na „speciální dětské kliniky“, aniž by věděli, co je tam čeká), mnohem masovější program eutanazie dospělých byl řádně uzákoněn. Vhodný okamžik, ve kterém Hitler nepředpokládal velký odpor, k tomu nadešel po vypuknutí války. V říjnu 1939 byla v nacistickém Německu jako v prvním státě na světě eutanazie legalizována výnosem s platností zákona se zpětným datem 1. září 1939:

„Příkaz k eutanazii. Říšský vedoucí Bouhler a MUDr. Brandt jsou pověřeni odpovědností rozšířit oprávnění jmenovitě určeným lékařům, že při kritickém posouzení stavu nemoci mohou poskytnout milosrdnou smrt. Adolf Hitler.“ (5) 

Následně nacisté zkoumali, jaký způsob „provádění eutanazie“ bude z jejich pohledu více vyhovující, „zda bude upřednostňován oxid uhelnatý (CO) nebo jestli se budou podávat smrtící látky intravenózně. Injekční způsob byl moc nákladný a pomalý, a tak nakonec zvítězilo využívání plynových komor, ty byly konstruovány pod dozorem komisaře Christiana Wirtha (1885–1944). Podle příkazů byl určen tým odborníků, jenž dohlížel na výběr lidí, kteří byli následně posíláni na smrt. V říjnu 1939 byly do všech nemocnic, ústavů a psychiatrických léčeben zaslány dotazníky určené k registraci pacientů… Na základě dotazníků byly poté vybrány osoby vyžadující dlouhodobou péči, trpící epilepsií, schizofrenií, paralýzou, encefalitidou, duševně nemocní atd.“ (6)

Veřejnosti byl Euthanasieprogramm vysvětlován jednak milosrdenstvím, údajně projevovaným vůči lidem, jejichž životy „nejsou hodny žití“, jednak praktickými důvody typu nedostatku lůžek v nemocnicích, ve kterých by měla být poskytována péče raději raněným vojákům než lidem tak jako tak nevyléčitelně nemocným. Historik Petr Placák, disident z doby komunismu i doby současné, si nad tím klade otázku: „Jak velké procento lidí by to dnes označilo za rozumné? Padesát, šedesát, sedmdesát procent dotázaných?“ (7) 

Na základě dostupné literatury je těžké posoudit, nakolik německá společnost doby nacismu tyto argumenty přijímala či odmítala. Jisté však je, že je – tak jako dnes – rozhodně odmítala katolická církev. „Němečtí biskupové se proti eutanazii postavili už v roce 1934. O šest let později ji jako jev, který je v rozporu jak s právem přirozeným, tak božským, odmítlo Svaté officium.“ (8) V témže roce 1940 biskup Clemens von Galen „v ohnivém kázání v münsterské katedrále podrobil Hitlerův režim zdrcující kritice za ,otevřené vraždění‘ a vyzval katolíky, aby ,oprostili sebe samé i naše věřící od [nacistického] vlivu, aby nás nenakazilo jejich myšlení a bezbožné chování“. (9)

Těžko se ubránit krutě ironickému dojmu, že dokonce i v nacistickém Německu nalézalo pozvedání hlasu církve v etických otázkách pořád ještě větší odezvu než na dnešním svobodném Západě. Nacisté samozřejmě své řádění nezastavili, oficiálně však byl v důsledku mnoha protestů z katolické i protestantské strany Euthanasieprogramm v srpnu 1941 ukončen. Ve skrytosti ovšem pomocí vyhladovění nebo „léků“ probíhal dále. Do uvedeného data bylo zabito 70.273 lidí, počet obětí v následujících čtyřech letech se odhaduje zhruba na dalších 70 tisíc. (10)

Používání plynových komor k usmrcování postižených a nevyléčitelně nemocných bylo v srpnu 1941 zastaveno. Bestiální program masového vraždění zplynováním tím naneštěstí neskončil a naopak následně vyvrcholil v holocaustu… „Plynové komory byly rozmontovány, převáženy na východ a reinstalovány v Majdanku, v Osvětimi a v Treblince. Titíž lékaři, sestry a techničtí pracovníci následovali tato zařízení a uváděli je do provozu na zmíněných místech.“ (11)

Křesťané jistě neudělali dost ani proti holocaustu židů, ani proti zabíjení „nekvalitních“ árijců. Ti, kteří s velkou statečností veřejně protestovali, však z velké části byli právě křesťany. Asi nejznámější případ představuje velký protestantský teolog a posléze mučedník nacismu Dietrich Bonhoffer, který svůj hlas pozvedl proti obojímu. Ve vztahu k „eutanazii“ zdůraznil, že „před Bohem není žádný život, který není hoden žití, neboť Bůh pokládá za hodnotný život sám“. Na stejném místě své Etiky, psané ještě před zahájením holocaustu, zároveň předvídavě konstatoval, že úsudek o sociální hodnotě či bezcennosti života podléhá momentální potřebě a tedy libovůli“ a že na něm založený „zdrcující ortel postihne hned tu, hned onu skupinu lidí“. (12) 

Etický monoteismus, ztělesněný ve stejné míře jak křesťanstvím, tak judaismem, islámem a dalšími náboženstvími, která za autora mravního řádu nepovažují člověka či společnost, ale Stvořitele a Dárce života, se samozřejmě nejen s nacismem, ale i s jinými proměnlivými ideologiemi postkřesťanské západní společnosti dostává do nevyhnutelných konfliktů. Jak konstatuje dnešní představitel českých muslimů Vladimír Sáňka, „v Evropě padají v poslední době různá tabu. Co bylo nedávno nemyslitelné, je teď úplně normální. Eutanazíe, pornografie, promiskuita. My se na to díváme jinak. Máme jiné hodnoty od Boha a ty jsou neměnné. Tady se to může rychle změnit o 180 stupňů.“ (13)

K této rychlé změně o 180 stupňů opravdu dochází i ve vztahu k eutanazii. Ta byla prvních pár desetiletí po pádu nacismu tabu. Ještě v roce 1986 autor životopisu strůjce masového vraždění v plynových komorách Heinricha Himmlera konstatoval, že „euthanasie je ve všech civilizovaných zemích trestná a považovaná za rovnou vraždě“. (14)  Mezitím však velmi pokročila sekularizace západní společnosti, spojená s oním odbouráváním různých tabu. 

Již v sedmdesátých letech prapor osvobození od těchto tabu pozvedli stoupenci protinábožensky chápaního pokroku v Kalifornii a celých Spojených státech. „V Humanist Manifesto II (Humanistický manifest II) z roku 1973 (15) naléhaly tisíce amerických intelektuálů na ,uznání práva jednotlivce zemřít důstojně, eutanazii a práva na sebevraždu‘.“ (16) Eutanazie sice ve Spojených státech jako celku zůstala trestná, ale ve státě Oregon byl v roce 1994 přijat zákon, podle kterého může lékař „pomoci při sebevraždě u smrtelně nemocných pacientů“. (17) Už zde se velmi brzy ukázalo, že ve svých důsledcích nešlo o žádný akt humanity vůči těmto pacientům, ale právě naopak. (18)

Od té doby dodnes probíhá i v otázce eutanazie (podobně jako v otázce potratů, kde však již strana „pro život“ ve většině západních zemí dávno totálně prohrála) trvalý boj mezi stranou pro-choice a stranou pro-life.

Mezníkem, který odstartoval fenomén, Němci na základě jejich historické zkušenosti označovaný jako Dammbruch (protržení hrází), se stal rok 2001, kdy zákon umožňující eutanazii úspěšně prošel místními parlamenty v Nizozemí a v Belgii. Tento rok tak lze označit za mezník neúcty k životu nejen ve vztahu k řádění islamistů ve Spojených státech.

I když eutanazie měla být podle paragrafů z roku 2001 určena jen pro nesnesitelně trpící pacienty s nevyléčitelnou nemocí opakovaně vyjadřující vůli zemřít, nizozemská i belgická zkušenost ukazuje, že jednou provedená legalizace eutanazie vzdor původně deklarovaným úmyslům zákonodárců nikdy nezůstane omezena jen na výjimečné, mimořádně bolestné případy. Jakmile je jednou tabu prolomeno, nevyhnutelně přichází ke slovu fenomén „kluzkého svahu“ (slippery slope). „Jde o lidskou zkušenost, kdy věc, pro niž se argumentovalo na základě několika extrémních případů, se časem rozšíří na společenskou normu, v posloupnosti: výjimečné, tolerované – časté, preferované – plošné, povinné.“ (19) 

Už v roce 2004 bylo v Holandsku povoleno provádět eutanazii i u dětí. Oficiálně samozřejmě opět se zdůvodněním, že musí jít o vyslyšení žádosti o ukončení „nesnesitelného utrpení“, ve skutečnosti však bylo tímto rozšířením povoleno „usmrcení člověka bez jeho svolení“. (20) Později se připojila i Belgie, kde dokonce došlo k legalizaci eutanazie dětí bez rozdílu věku. Dne 16. září 2016 – ve stejný den, kdy papež František v římském hospicu „pozdravil na třicet hospicových pacientů v termínálním stadiu, aby tak poukázal na důstojnost lidského života v každém jeho okamžiku“ – v této zemi „zemřel při eutanazii první nezletilý pacient“. (21)

Na jedné straně směřuje legalizace eutanazie k dětem – nejprve k těm, které o ni samy požádají, a posléze i k těm, které se jen (tak jako „dítě Knauer“) narodí těžce postižené –, na straně druhé se stává stále častější příčinou smrti starých lidí. V roce 2004 státní zastupitelství v Utrechtu rohodlo o tom, že Alzheimerova choroba a demence jsou dostatečným důvodem k eutanazii pacientů. (22) Od té doby v Nizozemí „umírá stále více starých lidí rukou lékaře nikoli na vlastní přání, ale na přání příbuzných a dědiců“. (23) Dále dochází k rozšiřování eutanazie i v tom smyslu, že k ní není nutná nevyléčitelná nemoc, ale stačí pouhá únava životem. „Samozřejmě, je to opisováno vznosněji, jako třeba ,můj život již byl naplněn‘ apod. Dnes asistovaná sebevražda představuje 4 % všech úmrtí v Nizozemsku.“ Nejnověji byl v nizozemském parlamentu podán návrh, „aby lékaři mohli odmítnout zdravotní péči pacientům starším sedmdesáti let, pokud by nebyla dostatečně zajištěna kvalita jejich života“. (24) 

„Vývoj v Belgii nebo v Nizozemsku ukazuje, jak se to, co mělo být mimořádným řešením, stává pravidlem a usmrcováni jsou pacienti nejen umírající a s nesnesitelnými bolestmi, ale i léčitelní či trpící depresemi, dokonce i mladiství, nebo naopak staří lidé, kteří nechtějí být břemenem. Je očividné, k jaké degradaci medicíny přitom dochází. Je to podobné, jako když bylo zákonem zprvu povoleno ukončit z vážného důvodu těhotenství, a postupně došlo k liberalizaci potratů i z příčin malicherných. Malé, snad dobře míněné kroky těch, kteří ,nevědí, co činí‘ (nebo vědět nechtějí), pak uvolňují lavinu.“ (25)

Křesťané, židé a muslimové v České republice jsou si této skutečnosti vědomi. Proto již v roce 2005,  kdy u nás při projednávání nového trestního zákona došlo k oddělení zločinu eutanazie od  zločinu vraždy a k umožnění jeho beztrestnosti, poprvé v českých dějinách vydali společné a jednohlasné stanovisko, nad kterým se musel zamyslet každý, pro koho „náboženství“ není sprosté slovo. Česká biskupská konference, Ekumenická rada církví a představitelé židovských i muslimských obcí v ČR vydali prohlášení, které kardinál Vlk (jenž později svůj postoj k eutanazii potvrdil vlastním statečným snášením nevyléčitelné nemoci) označil za „symfonii shody“. (26) Vladimír Sáňka tehdy konstatoval: „Všichni věříme v jednoho Stvořitele, který dal život všem lidem, a lidé proto nemají právo si ho sami brát nebo ho brát jiným.“ (27) 

Projevené stanovisko tří ve společnosti menšinových náboženských komunit ovšem zdaleka nestačí k zažehnání nebezpečí, že Česká republika půjde ve stopách Nizozemí a Belgie. V posledních více než deseti letech u nás naopak snahy o uzákonění eutanazie stále sílí. V roce 2008 senátorka Václava Domšová jako první předložila návrh příslušného zákona. Tento příběh nakonec vzal pozoruhodný konec. Když paní senátorka posléze těžce onemocněla, s důvěrou vyhledala Hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Její rodina ji tam vzorně doprovázela a ona sama byla s péčí hospicového týmu, týkající se nejen fyzických, ale i duševních a duchovních potřeb umírajících, spokojena. V den její smrti kaplan domácího hospice v Hořicích „za spásu její duše obětoval mši svatou“. (28)

Poslední dobou (počínaje návrhem poslance Zlatušky z roku 2016) však bohužel akutně hrozí  prosazení eutanazie hnutím ANO. To je jedním z důvodů, proč jsem se bez ohledu na možné kontroverzní reakce odhodlal napsat tento článek, i když má odborná kompetence leží „jen“ v oblasti historie, a ne medicíny či lékařské etiky. 

V oblasti etiky se samozřejmě empirické důkazy toho, co je dobré a co špatné, podávají obtížně. Nedají se za ně označit ani zkušenosti některých lidí prošlých klinickou smrtí, což však neznamená, že by nestály za zmínku. Mnozí z těch, kteří přežili pokus o předčasné ukončení svého života, hovoří o prožitku pobytu na „nějakém hrozném místě“ spojeném s poznáním toho, že nedovršili svůj pozemský úkol a dopustili se činu, který pro ně bude mít neblahé důsledky. Typická výpověď zní: „Když jsem tam byl, měl jsem pocit, že dvě věci, které nesmí člověk v žádném případě udělat, jsou zabít sebe nebo zabít jiného… Sebevražda znamená vzít dar od Boha a hodit mu ho pod nohy. Vražda je zásah do úmyslů, které Bůh s člověkem měl.“ Je zde tedy zjevná shoda s argumentací Tomáše Akvinského (a bezpočtu jiných křesťanských, židovských i muslimských teologů), „že život je dar od Boha a že jen Bůh má právo jej vzít, nikoli člověk“. (29)

Eutanazie každopádně představuje vážný problém nejen ve vztahu k pacientům, ale i ve vztahu k lékařům, kteří při jejím provádění rezignují na Hippokratovu přísahu a stávají se vrahy či katy. Její legalizace znamená uznání práva usmrcovat druhé lidi a v tomto smyslu vlastně jistý druh „Hitlerova posmrtného vítězství“. (30) 

Hitlerův výnos z října 1939 a zákony dnes platné v Belgii či Nizozemí mají společné to, že se úzkostlivě vyhýbají slovu vražda a hovoří jen o „milosrdné smrti“. Hlasatelé eutanazie v dnešní Evropě se v povědomé argumentaci „ohánějí soucitem s trpícím a jeho souhlasem. Lékař má se souhlasem státu ukončit život člověka, který prý není společnosti k užitku. Jeho život prý zatěžuje příbuzné jen napětím. Smrtící podání jedu je pojmenováno jako ,lékařský úkon‘.“ (31)

Závěrem je třeba ještě jednou poukázat na to, že ani lékař, ani žádný jiný člověk nemůže být kompetentní rozhodovat o tom, co je lebensunwertes Leben. V dané souvislosti lze „vyprávět krátký příběh, který až dost názorně varuje před lidským posuzováním, který život je hoden žití a který ne. V noci 20. dubna 1889 byl jeden rakouský lékař volán ke dvěma porodům. První ženě se narodil krásný chlapeček, měl se k životu, hlasitě křičel. V druhém případě se však narodila postižená holčička. Běžela léta, mladá postižená žena byla schopna se roky starat s pomocí sousedů o svou matku upoutanou na lůžko, které tak přinesla v jejím trápení úlevu a radost. A chlapeček? Ten prodělal ,závratnou kariéru‘. Starý lékař sice už dávno zapomněl jméno oné holčičky, ale nikdy nezapomněl jméno chlapečka. Jmenoval se Adolf Hitler.“ (32) 

Poznámky:

1) Patrick J. Buchanan, Smrt Západu: Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Praha: Mladá fronta, 2004, s. 159–160.

2) Narážím na podle mě zcela ústřední problém etiky, popsaný Buberovým rozlišením vztahů „já–ty“ a „já–ono“. Frázi „život nehodný žití“ vnímám jako degradování člověka z našeho „ty“ na pouhé „ono“.

3) Patrick J. Buchanan, Smrt Západu: Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Praha: Mladá fronta, 2004, s. 160.

4) Josef Greš – Petr Kamberský, „Žijeme v banánové republice, říká přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy Marek Vácha o snahách zabíjet narozené ,zrůdy‘“, Lidové noviny, 28. 6. 2014, roč. 27, č. 150, s. 11. 

5) Br. Felix – Karel Korous, „Eutanazie včera a dnes“, Informační oběžník Hnutí pro život ČR, 2007, č. 2, s. 3.

6) Pavel Polcar, „Vraždy skryté za bílý plášť“, Největší války & bitvy dějin, 2019, č. 2, s. 15.

7) Petr Placák, „Oprávěné historické paralely“, Lidové noviny, 14. 7. 2010, roč. 23, č. 161, s. 11.

8) Jiří Sůva, „Eutanazie je mravně nepřijatelná: Předvolební překvapení ministra spravedlnosti“, Katolický týdeník, 26. 5. 1996, roč. 7, č. 21, s. 3.

9) Patrick J. Buchanan, Smrt Západu: Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Praha: Mladá fronta, 2004, s. 161.

10) Viz Marta Munzarová a kol., Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt?, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 34–35.

11) Tamtéž, s. 35.

12) Dietrich Bonhoeffer, Etika, Praha: Kalich, 2007, s. 165.

13) Milan Vodička, „Dánský sýr bych si koupil i teď: Vladimír Sáňka je Čech i muslim. Hovoří o karikaturách, pálení vlajek, frustraci muslimů a také o bůčku“, Mladá fronta DNES, 11. 2. 2006, roč. 17, č. 36, s. A/7.

14) Dušan Hamšík, Druhý muž třetí říše, Praha: Mladá fronta, 1986, s. 244, pozn. 4.

15) Ve vztahu k názvu „Humanistický manifest“ je třeba poznamenat, že název „humanisté“ v posledních desetiletích představuje sebeoznačení používané ateisty. Vnímám to jako sémantický trik spojený se snahou demonstrovat, že ateismus je humanistický, zatímco náboženská víra nehumánní.

16) Patrick J. Buchanan, Smrt Západu: Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Praha: Mladá fronta, 2004, s. 156.

17) „Eutanazie ve světě“, Mladá fronta DNES, 3. 10. 2005, roč. 16, č. 231, s. A/4.

18) Podle lékařky Dagmar Pohunkové, jež byla zástupkyní ČR v Radě Evropy pro bioetiku, platí: „Často se ukáže, že za přáním pacienta zemřít se skrývají spíše ekonomické problémy. Nemocní nechtějí být na obtíž. V Oregonu v USA, kde byla eutanazie povolena nejdřív na světě, se to ukazuje jednoznačně. Lidé volí raději smrt, než aby zadlužili své blízké, kteří nemají na nákladnou léčbu či zaplacení úlevy od bolesti.“ (Lenka Petrášová, „Smrt z rukou lékařů povolují jen tři země: Měli bychom se spíše starat o to, aby lidé v posledních chvílích netrpěli, říká lékařka Dagmar Pohunková“, Mladá fronta DNES, 3. 10. 2005, roč. 16, č. 231, s. A/4.)

19) Lucie Sulovská, „Kluzký svah“, Týdeník Echo, 19. 9. 2019, roč. 6, č. 38, s. 8.

20) „Smrt namísto medicíny?“, Katolický týdeník, 12.–18. 10. 2004, roč. 15, č. 42, s. 5.

21) „Svatý otec před inkubátorem“, Katolický týdeník, 20.–26. 9. 2016, roč. 27, č. 39, s. 16.

22) „Holandsko povolilo eutanazii pro dementní občany: Na základě nového zákona zemřou i lidé, kteří si to nepřejí“, Katolický týdeník, 22.–28. 6. 2004, roč. 15, č. 26, s. 5.

23) Jakub Florian, „Politicky nekorektní hlas pro život“, Lidové noviny, 31. 7. 2008, roč. 21, č. 178, s. 8.

24) Robert Huneš, „Přestanou léčit staré pacienty?“, Katolický týdeník, 14.–20. 5. 2019, roč. 30, č. 20, s. 8.

25) Dagmar Pohunková, „Ochrana života nesmí být zpochybněna: Přestat se zbytečnou léčbou a ukrátit tím utrpení neznamená vykonat eutanazii“, Katolický týdeník, 15.–21. 4. 2008, roč. 19, č. 16, s. 7.

26) Miloslav Vlk, „Eutanazie? Symfonie shody!“, Katolický týdeník, 13.–19. 12. 2005, roč. 16, č. 51, s. 1.

27) Lenka Petrášová, „Křesťané s muslimy jdou proti eutanazii: Odpor proti novému zákonu je v Česku poprvé spojil“, Mladá fronta DNES, 7. 12. 2005, roč. 16, č. 285, s. A/1.

28) Marie Svatošová, „Rumburk, nebo eutanazie?“, Katolický týdeník, 2.–8. 9. 2014, roč. 25, č. 36, s. 7.

29) Raymond A. Moody, Život po životě, Praha: Knižní klub, 2005, s. 107–108.

30) Viz Marta Munzarová, „Euthanasie včera a dnes (K praxi euthanasie v období národního socialismu v Německu)“, Dialog Evropa XXI, 1993, č. 3, s. 29.

31) Br. Felix – Karel Korous, „Eutanazie včera a dnes“, Informační oběžník Hnutí pro život ČR, 2007, č. 2, s. 4.

32) Renáta Holčáková, „Eutanazie rovná se dobrá smrt?“, Katolický týdeník, 22. 10. 2000, roč. 11, č. 43, s. 2.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a tři