Kdysi jsem na svou blogovou detektivku „Vražda ve školní kapli“ obdržel reakci kritizující skutečnost, že moji dětští hrdinové spolu nesouloží, což čtenář ve vztahu mezi chlapcem a dívkou zřejmě vnímal jako čirou absurditu. Teď jsem si na něj vzpomněl při čtení článku pověstného novináře Ivana Breziny (1) „Sedm hříchů dneška“, bizarního, leč pro naši dobu příznačného textu komentujícího křesťanskou etiku a přitom se zcela míjejícího s její podstatou (2), v němž se Brezina ve vztahu ke smilstvu táže: „Kdo by dnes chtěl za manžela/ku cudný protějšek nezkušený v sexu?“ (3)
Ve svém dnešním článku se budu odvolávat spíš na obecně lidskou zkušenost než na specificky náboženskou zkušenost poznání osvobozující Boží lásky, bez níž nelze chápat smysl celého Desatera a tedy ani šestého přikázání. (4) Obecně lidská zkušenost je jistě taková, že láska chce být výlučná, a ne mít „protějšek“, který se již odevzdával jiným osobám opačného pohlaví. Představa, že ke vstupu do manželství je třeba mít nejprve zkušenosti se vztahy, které manželstvím nejsou, je nejen nábožensky, ale i čistě logicky chybná.
Dnešní doba hedonismu a individualismu, v níž je většinou společnosti vztah mezi mužem a ženou brán jako čistě soukromá záležitost a zpravidla chybí jakýkoliv tlak na to, aby měl veřejný a závazný charakter, má ovšem svou vlastní „logiku“ typu Nevaž se, odvaž se. Mnoho lidí v ní takřka jako samozřejmost preferuje soužití „na psí knížku“. Už sám tento vtipný výraz ale upozorňuje na skutečnost, že to, co je adekvátní zvířátkům, není adekvátní lidem.
U pejsků a fenek je hárání, plození štěňátek a jejich „výchova“ v dospělé psy spojena automaticky, zatímco u lidí s možností oddělovat sexuální potěšení od zodpovědnosti vůči potenciální rodině vyvstává obrovské množství etických problémů. Svatý Augustin (který ovšem ve své době ještě nemohl nic tušit o dnešních, mnohem drastičtějších etických problémech spojených s hormonální a potratovou antikoncepcí) o tom kdysi ve spojení se svou osobní zkušeností napsal:
„Žil jsem s jednou ženou, se kterou jsem nebyl spojen v zákonném manželském svazku a kterou ulovila má nestálá a nerozumná vášeň. Ale měl jsem jenom jednu a zachovával jsem jí věrnost, abych tak sám na sobě poznal, jak se liší řádný manželský svazek, uzavřený kvůli plození dětí, od svazku založeného na tělesné touze – i v něm se rodí potomstvo, ale nechtěné, a teprve když se narodí, vynucuje si, aby je měli rádi.“ (5)
Celý problém je ovšem složitější (např. v manželském svazku nejde jen o plození dětí, ale také či především o manželskou lásku), ale není pochyb o tom, že velká část dětí dnes trpí nezávazným svazkem rodičů, jejichž neformální vztah se může kdykoliv rozpadnout. Tato skutečnost se u nás stala společenským problémem až po nástupu oné hedonistické a individualistické kultury od začátku devadesátých let: „Zatímco v roce 1989 přišlo v tehdejším Československu na svět jen necelých osm procent dětí nesezdaných párů“, podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2015 „patří do kolonky ,nemanželské‘ už téměř 48 procent novorozeňat“. (6)
Je nutné klást si otázku, co to znamená z hlediska fungující společnosti, jejímž základním stavebním kamenem těžko může být něco jiného než rodina, a z hlediska práva dětí na to, aby vyrůstaly v bezpečném prostředí. Statisticky dokázaný fakt představuje skutečnost, že nesezdané soužití je velice nestabilní: „Bylo zjištěno, že v našich podmínkách trvá tohle soužití v průměru 2,5 roku.“ Funguje zcela jinak než manželský vztah, protože manželství nemůže vztahové problémy jen překrývat erotickou fascinací, ale musí hledat způsob, jak je překonávat, „jak vyjednávat, jak si odpouštět a neztrácet optimismus, i když se něco momentálně nedaří“. (7)
I ve vztahu k samotnému sexuálnímu soužití si je třeba klást otázku, zda je pro jeho zdar podstatný dostatek zkušeností, jak se domnívají lidé typu pana Breziny, či zda spíš neplatí, „že plnohodnotný lidský sex je závislý na opravdovosti lásky spojené se zodpovědností a věrností“. (8)
Rád bych aspoň v rámci tohoto článku na svém blogu zmínil úmrtí Billyho Grahama, slavného evangelikálního kazatele a duchovního rádce několika amerických prezidentů i umělců typu Johnnyho Cashe, který před měsícem odešel na věčnost ve věku 99 let (R.I.P.!). V roce 1992 se u nás evangelikální aktivisté, znepokojení tehdy už zřejmým směřováním české společnosti k hedonismu, ohrožujícímu i mladé křesťany, rozhodli ve velkém nákladu vydat a šířit text Billyho Grahama Mládež, sex a Bible. Graham na jeho začátku rozebírá slogan „love in“, označující volání po „sexuální svobodě“, a poukazuje na potřebu rozlišovat mezi láskou a rozkoší. (9)
Jednu z rubrik tohoto svého blogu věnuji češtině, resp slovům a jejich znásilňování. Trápí mne v neposlední řadě i používání slov „láska“ a „milovat“ ve smyslu „oddávat se sexuálním požitkům“. A také použivání neméně krásných slov „přítel“ a „přítelkyně“ způsobem, který s jejich pravým významem nemá nic společného.
V časopise Týden kdysi autor rubriky „Čeština na skřipci“ konstatoval, že „erotické pouto a přátelství donedávna tvořily na sobě nezávislé, pokud ne rovnou vzájemně se vylučující kategorie“, zatímco dnes „jsme slovu přítel bez uzardění přiřkli zcela nový význam“, takže je nutné klást si znepokojivou otázku, „co se jen mohlo stát s významem původním?“ (10) Byl Dumasův d’Artagnan přítelem Athose, Porthose a Aramise, anebo přítelem mylady?!
Jak dobře víme už z dob totalitních diktatur, společnost, v níž trvale dochází k masivnímu znásilňování jazyka, se rozhodně neubírá dobrým směrem. Slyším-li např. od studentky, jak beze studu říká, že má „dítě se svým přítelem“, nemohu než v duchu litovat jak nešťastnou češtinu, v níž se dnes jako housky na krámě objevují obraty donedávna zcela nepředstavitelné, tak i dotyčnou slečnu, jejíž momentální štěstí nad tím, že má domov a rodinu, zřejmě nestojí na příliš pevných základech.
Případů, kdy se „přítel“ jednoho krásného dne sbalí a od ženy s dítětem prostě odejde, je zajisté víc než dost. Nikoliv etik, ale eticky „neutrální“ sociolog konstatuje:
„Francis Fukuyama kdesi poznamenal, že ve všech kulturách, a nezkoumal jich málo, pozoroval, jak je obtížné odtrhnout matku od malého děťátka – a jak je stejně obtížné udržet u kojence otce. Feministická rétorika, která se domnívala, že osvobozuje ženy pohrdavým postojem k manželství, osvobozovala ve skutečnosti muže od slavnostního závazku vysloveného sňatkem.“ (11)
V Katolickém týdeníku mne kdysi zaujal rozhovor s třiaosmdesátiletým (velmi moudrým, leč pro většinu dnešních mladých lidí jistě beznadějně „staromódním“) fryšavským farářem Ladislavem Simajchlem, který v něm mj. řekl:
„Dnes zapnu televizi a vidím, jak jednomu potentátovi říkají: ,Tak vy budete tatínek?‘ A on povídá: ,Ne, to jen moje přítelkyně bude mít syna.‘ Uvědomuje si vůbec, co řekl? Že jeho dítě nebude mít otce!? […] Já důvěřuji ženám, že se vzbouří proti roli postelových přítelkyní a družek, do které je nutí ,páni přátelé‘, a budou zase chtít být dárkyněmi domova, jak je k tomu Stvořitel stvořil.“ (12)
To, co praktikují páni přátelé a slečny přítelkyně, souvisí spíš se sebeláskou než s láskou. Smysl mého dnešního článku spočívá právě ve vysvětlení rozdílu mezi těmito dvěma různými věcmi. Začal jsem jej psát loni poté, co se mi dostal do rukou časopis s příspěvkem „Má být láska sobecká?“, začínajícím těmito slovy:
„Jistý pár sledoval populární televizní talk show. Moderátorka živě řečnila o definici lásky a pak prohlásila: ,Cokoli láska rozhodne, musí být správné.‘ Pokračovala: ,Jestliže milujete, nemusíte se za nic omlouvat.‘ Pak vyjádřila názor, že volná láska je vždy oprávněná a manželství není povinné. Show uzavřela slovy: ,Nejprve musím milovat sama sebe, abych mohla milovat ostatní. Láska má být sobecká.‘ Obrazovka potemněla a nadešel čas pro večerní zpravodajství. Bylo plné zpráv o dálničních nehodách, vraždách, stávkách, politickém zákulisí a válkách. Zprávy byly zakončeny lidsky zajímavým příběhem z nemocnice pro veterány. Reportéři zde zaznamenali několik rozhovorů s pacienty, kteří se již zřejmě nikdy nevrátí domů. Jeden starší pán vyprávěl o své manželce, která zemřela před několika lety. ,Amputovali jí nohu. Pečoval jsem o ni devět let. Řekli mi, že s mým postižením to nemohu zvládnout déle než měsíc. Vydržel jsem to devět let. Byla to krásná žena. Každé ráno jsem ji zvedl, oblékl a posadil na kolečkové křeslo. Když se její stav zhoršoval, krmil jsem ji. Nebyla pro mě žádným problémem. Bylo to devět krátkých let. Byla nádherná. Nakonec zemřela na rakovinu. Nikdy si nestěžovala. Úžasná.‘ Starý veterán ani jednou nezmínil slovo láska, a přitom ji dokonale popsal. Nebyla sobecká. Jaký rozdíl v porovnání s předchozí definicí lásky!“ (13)
Rozdíl mezi manželstvím a životem na psí knížku nespočívá v rozdílu mezi soužitím „s papírem“ a „bez papíru“, jak si dnes mnoho lidí naivně myslí, ale mezi dvojím různým chápáním lásky. Jen v jednom z nich se člověk odevzdává bezvýhradně, plně a bez toho, že by si ponechával otevřená zadní vrátka.
Křesťanské chápání je zde sice zajisté menšinové a „světu“ protivné, ale to zdaleka neznamená, že by pro nekřesťany dobré vůle muselo být nepochopitelné. Veterán z výše zmíněného příběhu vůbec nemusel být katolíkem k tomu, aby dokonale pochopil smysl katolického svatebního slibu, ve kterém ženich nevěstě říká: „Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“ (14)
Poznámky:
1) Miloš Zeman kdysi Ivana Brezinu „proslavil“ jedním ze svých premiérských projevů, ze kterého tento novinář vyšel jako ztělesnění neetického jednání.
2) Brezina ve svém článku snad i logicky polemizuje se zákonickým chápáním biblických přikázání, aniž by si však uměl představit, že vůbec může existovat nějaké jiné. Zcela mu uniká, že podstatou křesťanské etiky je láska k Bohu. Rád bych v této souvislosti ocitoval jednu z vtipných homilií brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula: „Jeden aforismus říká, že morálkou se nikdo nedostane ke Kristu, zato s Kristem se každý dostane k morálce. V okamžiku, kdy se do Boha zamilujeme, přestane pro nás být Desatero důvodem k nářkům, že je jeho zachovávání příliš těžké […], ale stane se nám zdrojem radosti.“ (Pavel Konzbul, „Desatero a ,košermobil‘“, Katolický týdeník, 16.– 22. 5. 2017, roč. 28, č. 20, s. 11.)
3) Ivan Brezina, „7 hříchů dneška“, Mladá fronta DNES, 31. 3. 2018, roč. 29, č. 76, příloha Víkend, č. 13, s. 7.
4) Viz začátek Desatera: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2)
5) Svatý Augustin, Vyznání, IV,2,2, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2015, s. 91.
6) Michaela Kabátová, „Už každé druhé dítě je nemanželské“, Lidové noviny, 9. 9. 2016, roč. 29, č. 212, s. 1.
7) Václav Štaud – Josef Zeman, „Volné partnerství není bezpečnou cestou: Za krátké zpříjemnění mohou lidé zaplatit vysokou cenu – celoživotní vztahové problémy“, Katolický týdeník, 27. 2. – 5. 3. 2007, roč. 18, č. 9, s. 4.
8) František Vavruška, „Ad: Glosy“, Katolický týdeník, 7.–13. 7. 2005, roč. 16, č. 24, příloha Perspektivy, č. 12, s. II.
9) Billy Graham, Mládež, sex a Bible, vydal Celostání aktiv občanů v roce 1992, s. 2–3.
10) -dan-, „Přítel“, Týden, 29. 3. 2004, roč. 11, č. 14, s. 87.
11) Ivo Možný, „Mateřství budiž pochváleno: Rodiček v Česku přibývá, zato otcovství je stále méně populární. Mužům chybí odpovědnost“, Lidové noviny, 4. 8. 2007, roč. 20, č. 180, s. 10.
12) Jaroslava Janíková a Jan Mazanec, „Vztah ,přítel–přítelkyně‘ je vyděračský: Rozhovor se starým fryšavským farářem Ladislavem Simajchlem o mladých snoubencích“, Katolický týdeník, 14.–20. 3. 2006, roč. 17, č. 11, s. 4.
13) John B. Youngberg, „Má být láska sobecká?“, Magazín Za obzorem – 2017, Praha: Advent-Orion, 2017, s. 15–16.
14) Kancionál: Společný zpěvník českých a moravských diecézí, Praha: Katolický týdeník, 2004, s. 84.
2025 ©