Difficile est satiram non scribere. Česká politika pružně reaguje na volání po nových, nezdiskreditovaných politicích, a tak po Václavu Klausovi vygenerovala jako nového prezidenta od skandálů jeho premiérství dovolenou na Vysočině „očištěného“ Miloše Zemana. Nyní to podobným způsobem s cestou na Hrad zkouší Mirek Topolánek. A sociální demokracie po nezdaru v letošních volbách hledá novou tvář, přičemž se „spekuluje o návratu Jiřího Paroubka, který by samozřejmě mohl tou tváří být“. (1)
Paroubek, který se dnes sociální demokracii velkoryse nabízí do role (staro)nového „spasitele“, se od doby svého tristního premiérství nijak nezměnil. Jeho neměnný způsob politiky spočívá v podřízení etických postojů poptávce voličů. To je ovšem na české politické scéně pokušením zdaleka ne jen pro ČSSD.
Paroubkův přístup byl vždy velmi jednoduchý. Vycházel z průzkumů veřejného mínění, ze kterých expremiér vyčetl, po jakých politických krocích je v něm poptávka, a ty potom svým „buldozerovým“ stylem razantně prosazoval. Skutečnost, že si při tom nepočínal dostatečně obratně a že na rozdíl od řady jiných populistů po úspěchu zatím jen marně touží, je pro mne v tomto článku irelevantní. Paroubek byl každopádně „úspěšný“ v tom, že se v době svého premiérství do českých dějin natrvalo zapsal prosazením zákona o registrovaném partnerství homosexuálů, nepochybně odpovídajícího trendu veřejného mínění. To se v průběhu několika málo posledních desetiletí obrátilo o sto osmdesát stupňů od krimimalizace homosexuálního jednání k postavení tématu „práv homosexuálů“ do středu lidskoprávní agendy evropských států.
Téma „práv menšin“ je ovšem (na rozdíl od lidských práv jednotlivců) velmi ošemetné: Jsou například práva homosexuální menšiny nadřazena právům menšin náboženských? Jinými slovy, musejí např. věřící křesťané či židé ve vztahu k tomuto tématu přijímat požadované politické postoje bez ohledu na to, že jejich náboženství a jejich svědomí říká něco jiného? Přesně to v roce 2006 bezostyšně požadoval Jiří Paroubek, když k podpoře zákona o registrovaném partnerství „vyzval i ty, kteří pro zákon nehlasovali z náboženských důvodů. Řekl jim, že jde o program ČSSD a oni nejsou ve sněmovně za církve, ale za stranu.“ (2)
Jen díky tomuto fatálnímu nepochopení a pošlapání náboženské svobody se tenkrát onen zákon stal součástí českého právního řádu, když se Paroubkovi podařilo získat nejtěsnější většinu hlasů nutnou k přehlasování veta prezidenta Klause.
Většina věřících poslanců za ČSSD se neodvážila vzepřít Paroubkovu vedení strany a hlasovat podle svého svědomí. Čestnou výjimku představovala k judaismu se hlásící poslankyně Eva Nováková, která s výslovným odvoláním se na svou víru v Boha řekla: „Nikdy jsem nebyla neloajální, nejsem žádná odvážná žena. Ale jsou chvíle, kdy je třeba sebrat veškerou statečnost.“ (3)
Křesťanské, židovské či jinak nábožensky formované svědomí je dnes v mnoha zemích včetně naší pod velikým tlakem, protože v sekulárním pojímání lidských práv zpravidla není místo např. pro věřícího státního úředníka, který odmítá oddávat homosexuály, pro věřící lékárnici, která nechce prodávat hormonální antikoncepci a potratové pilulky, pro věřícího gynekologa, který z náboženskomravních důvodů nemůže provádět potraty atd. Postoje Jiřího Paroubka mi v tomto článku slouží jen jako příklad tohoto trendu, který dlouhodobě se znepokojením sleduji i u mnoha jiných politiků.
Muž nábožensky natolik negramotný, že pokládá za legitimní podřizovat víru v Boha příslušnosti k partaji, se ve stejné době pokusil ulovit i nějaké hlasy voličů slyšících na náboženskou rétoriku, byť způsobem bezbřeze naivním. Před volbami z roku 2006 totiž svůj někdejší zupácký výrok, že „někdy na boha (!) věří“, vylepšil ještě bizarnějším prohlášením, že má poslání, které mu svěřila „nějaká nejvyšší bytost“. (4)
Přes obrovské nasazení páně premiérovo volby dopadly tak, že po nich premiérství nakrátko (než sám sebe „odstřelil“) převzal Mirek Topolánek. Následovala svérázná reality show ze života obou osobnostně si velmi podobných politiků, při níž „upgrade partnerky“ provedl nejprve Topolánek a hned po něm i Paroubek, který se navíc s jemu vlastní absencí jakýchkoliv zábran rozhodl svou odkopnutou manželku „zužitkovat k demonstraci vlastní velkorysosti“. (5)
V témže roce 2007 se Paroubek vrátil k úspěšně prosazenému zákonu o registrovaném partnerství a jako ostřílený prognostik prohlásil, že „za sedm až deset let“ bude pro ČSSD aktuální i téma „adopce dětí homosexuálními páry“. (6) K tomuto úspěšnému věštění budoucnosti – přesně o sedm let později opravdu gay aktivisté zahájili kampaň za adopce dětí (7) – nebylo třeba křišťálové koule: obvyklá salámová taktika homosexuální lobby je vždy taková, že začíná postupným překonáváním odporu k zákonu o registrovaném partnerství ujišťováním o tom, že žádné další požadavky typu adopce dětí už následovat nebudou, aby pak ke vznášení právě těchto požadavků došlo. V tomto případě ovšem už nelze použít hlavní argument, s nímž bylo prosazeno registrované partnerství, že totiž nejde o nic jiného než o usnadnění života příslušníkům menšiny. Jde spíše o tendenci „dělat z dětí pokusné králíky jakéhosi sociálního inženýrství“. (8) Trend veřejného mínění ale v celé Evropě jde tímto směrem a jen to je pro politiky typu Jiřího Paroubka podstatné.
Není pochyb o tom, že kdyby Paroubek dělal politiku v jiné době (např. v první polovině dvacátého století), zaujímal by v etických otázkách typu přístupu k homosexualitě také postoje konformní s většinou tehdejší společnosti, tj. věcně o sto osmdesát stupňů odlišné. To by se jistě týkalo i eutanazie, která byla ve všech evropských zemích trestná až do začátku 21. století. Po její legalizaci v Nizozemí a pak i jinde ovšem „vítr pokroku“ zavál i v této oblasti a Paroubek, vždy bedlivě sledující vývoj veřejného mínění, také zde reagoval způsobem jemu vlastním. V roce 2007 svou populistickou etiku i ve vztahu k tomuto tématu předvedl způsobem, jehož hrůzostrašnost tehdy výstižně popsal Bob Fliedr v Lidových novinách:
„,Otázka eutanazie nesmí být věcí politickou,‘ dušuje se [Paroubek] na serveru iDnes v článku, který ovšem předvádí pravý opak. V eutanazii vidí politicky vytěžitelné téma. Lid je přece podle průzkumů pro, bylo by škoda nechat problém jen tak ležet, případně o něm mluvit čistě věcně. A tak předseda [ČSSD] spouští svou. Ty, kteří hájí eutanazii jako on, považuje za praktiky znalé života. Ty, kteří jsou proti eutanazii, má ze teoretiky dávající životu příliš velkou cenu. ,Nikomu z teoretiků, kteří mluví o posvátnosti života, bych nepřál, aby zažil, že jemu nejbližší a drazí lidé trpí,‘ školí Paroubek emotivně čtenáře. Má přitom za to, že do role znalce života ho pasovalo utrpení jeho rodičů, kteří zemřeli po dlouhé těžké nemoci. Z Paroubkova textu není jasné, zda si sami přáli asistovanou sebevraždu. Jejich názor zřejmě nebyl pro Paroubka důležitý. Šlo o jeho vlastní postoj k věci. ,Kdyby bylo možné zkrátit nesmírné utrpení mých drahých o den, o týden nebo o měsíc, rád bych to udělal,‘ píše v textu s upřímností až ďábelskou. Článek přitom pojmenoval otázkou: Je eutanazie opravdu nástrojem ďábla?“ (9)
Ve volbách z roku 2010 to ovšem Paroubkovi nevyšlo. Zůstal po nich bez možnosti vytvořit koaliční vládu a tím i bez možnosti podílet se do budoucna na legalizaci eutanazie či adopcí dětí homosexuálními dvojicemi. Musel dokonce na čas opustit sociální demokracii a zkusit zaexperimentovat s vlastní stranou LEV 21. Se svou populistickou etikou, pro kterou není tématem ochrana života, ochrana zdraví ani žádné jiné hodnoty, ale jen snaha zavděčit se určitým skupinám voličů, si ovšem ani pak nedal pokoj. V roce 2013 navštívil ve vězení (!) pro korupci zatčeného Davida Ratha a probíral s ním jeho návrhy zákonů, které by LEV mohl podpořit – konkrétně „antikoncepci pro mladé a sociálně slabší ženy zdarma“. (10)
I když všechna výše zmíněná eticky problematická témata (experimentování s alternativními formami „rodiny“, eutanazie, hormonální antikoncepce) mne trvale trápí, možná bych se nepřiměl k tomu, abych o nich začal blogovat – a zcela jistě ne ve spojení s Jiřím Paroubkem –, nebýt toho, že neúnavný populistický lovec voličů v současné době už zase vystrkuje růžky. Po neúspěchu sociální demokracie v posledních volbách přispěchal s receptem, že by se ČSSD měla do budoucna zaměřit na „témata z oblasti lidských práv. Třeba sňatky homosexuálů.“ (11)
Připomínám ještě jednou: „sňatky homosexuálů“ se „tématem z oblasti lidských práv“ staly teprve nedávno. V celých dějinách lidstva až do sklonku dvacátého století byly myšlenkovým konceptem zcela neznámým. Jiří Paroubek není politikem, který by sám prosazoval něco nového, ale jen korouhvičkou, která se vždy obrací tím směrem, kterým právě vane vítr. Je ironií, že samotný Paroubek jednou prohlásil (přirozeně v jiných souvislostech): „Můžeme si svobodně rozhodovat o svém osudu a nemusíme od jednoho poklonkování přebíhat k druhému. Svoboda je neocenitelná hodnota a nevidím důvodu, proč bychom se jí měli zbavovat.“ (12)
Poznámky:
1) Erik Tabery, „Levice nemá být klubem pro elitu: S Janem Bělíčkem o nápaditosti Kaczyńského, budoucnosti levice a nesmyslném moralizování“, Respekt, 13.–19. 11. 2017, roč. 28, č. 46, s. 47.
2) „Paroubek tlačí na Klause, ať povolí svazky gayů“, Lidové noviny, 11. 2. 2006, roč. 19, č. 36, s. 2.
3) „Svazky gayů rozdělují sociální demokracii“, Lidové noviny, 21. 2. 2006, roč. 19, č. 44, s. 1.
4) Pavel Máša, „Jistota náměsíčníka: Premiér věří jen někdy, přesto převzal od boha poslání“, Lidové noviny, 16. 3. 2006, roč. 19, č. 64, s. 2.
5) Martin Weiss, „Doma stejně jako na sjezdu: Paroubkova snaha být středem pozornosti je nepotlačitelná v jeho politickém i osobním životě“, Lidové noviny, 18. 7. 2007, roč. 20, č. 165, s. 8.
6) Mattin Zvěřina, „Paroubek a kámen mudrců“, Lidové noviny, 6. 9. 2007, roč. 20, č. 208, s. 8.
7) Viz Ivana Karásková, „Povolit adopce homosexuálům? Schyluje se k boji, vláda neříká ne“, Mladá fronta DNES, 9. 10. 2014, roč. 25, č. 237, s. A2.
8) František Schneiberg, „Homosexuální pár není rodina“, Mladá fronta DNES, 9. 3. 2007, roč. 18, č. 58, s. A8.
9) Bob Fliedr, „Buldozer a eutanazie: Paroubek využívá politicky i delikátní téma konce života“, Lidové noviny, 17. 8. 2007, roč. 20, č. 191, s. 2.
10) Filip Nachtmann, „Paroubek navštívil Ratha ve vazbě, ta je prý zbytečná“, Lidové noviny, 22. 3. 2013, roč. 26, č. 69, s. 3.
11) Vojtěch Srnka, „Strhnu pozornost: Do ČSSD hlásí návrat Jiří Paroubek. Bývalý předseda a premiér nabízí razantní názory, co je třeba ve straně změnit“, Mladá fronta DNES, 1. 11. 2017, roč. 28, č. 253, s. 6.
12) Ivan Fišera, „Paroubkovy fantazie“, Mladá fronta DNES, 9. 10. 2008, roč. 19, č. 238, s. A12.
2024 ©