Bono Vox na cestě za stále větším Bohem

Bono na mě působí jako takový věčný kluk, který jakýmsi nedopatřením zabloudil mezi dospělé. Nepřestává klukovsky žasnout nad tím, že Johnnyho Cashe kopl pštros nebo že Jan Pavel II. byl fotbalovým brankářem a papeži i americkému prezidentovi neváhá nabízet své frajerské brýle. Člověku se ani nechce věřit tomu, že tento věčný kluk dnes slaví padesátiny…

Pozdější frontman legendárních U2 přišel před padesáti lety na svět jako Paul David Hewson. Narodil se v irském Dublinu a jeho rodiče byli různého náboženského vyznání, což bylo tehdy v Irsku krajně neobvyklé. Nechme o tom vyprávě jeho samotného:

„Matka byla protestantka a otec katolík a jejich vztah byl tenkrát prakticky nezákonný. Irsko jako stát teprve vznikalo a atmosféra byla velice rozjitřená. Země byla na pokraji občanský války kvůli náboženským otázkám. Katolická mocenská základna spravovala nový národ a protestantství bylo považováno za víru našich bývalých pánů a utlačovatelů. Ale moji rodiče ustáli palbu kritiky a vzali se. Narodil jsem se 10. května 1960. Myslím, že jsem o tom napsal píseň: ,One dull morning woke the world with bawling, they were so glad, I was so sad.’ Není to bůhvíjaký rým, ale tak jsem ho napsal. Byl to první singl U2, ,Out of Control’. /.../ Předpokládalo se, že děti ze smíšených manželství budou vychovávány jako katolíci. Protestanti tenkrát tvořili asi jen deset procent obyvatel a tahle věc jim hodně vadila. Matka se rohzhodla vychovat nás jako protestanty a otec to schvaloval.“ (1)

Když bylo Bonovi čtrnáct, jeho matka dostala na pohřbu svého otce krvácení do mozku a o čtyři dny později zemřela. Pro kluka v citlivém věku to byl ohromný otřes, který však zároveň předznamenal budoucí hloubku a krásu jeho textů. O Bonovi nepochybně platí: „Umělci užívajícímu jakýchkoli prostředků, nejvíce snad lyrickému básníkovi, umožňuje téma smrti jasněji, jemněji a silněji uvidět a vyjádřit krásu i ošklivost, radost i smutek, extázi i zoufalství.“ (2)

Brzy na to došlo k další přelomové události. Paul začal studovat na Mount Temple, progresivní střední škole v Dublinu, kde se seznámil s Davem Evansem (později známým jako The Edge), Larrym Mullenem a Adamem Claytonem a položil s nimi základy U2. Sám přitom přijal umělecké jméno Bono Vox, znamenající v překladu „dobrý hlas“. Bono, Dave a Larry také na Mount Temple  vstoupili do křesťanského společenství Shalom Fellowship. Bono na své tehdejší náboženské zkušenosti vzpomíná takto: 

„Bylo to v roce 1976 a nebyl jsem ve škole jediný, kdo se zabýval náboženskými prožitky. Zdálo se, jako by tomu propadla celá škola. Byl to začátek období, kterému se později začalo říkat ,charismatické hnutí’. Katolíci a protestanti v Irsku společně uctívali Boha na shromážděních, která tak trochu připomínala mejdany, až na to, že tam nehrála divoká muzika. Ve škole se scházelo hezkých pár studentů ke společnému studiu Bible a pro některé to byly nesmírně opravdové zážitky, které jim změnily život. Na Jihu tomu říkají Obrození. Lidi, kteří se zabývají náboženstvím, by vám řekli, že tyhle věci přicházejí ve vlnách. V dějepise jsme se učili o obrození Johna Wesleyho, které přineslo metodismus. Jako by někde něco propuklo a během několika let se to přežene celou zemí jako požár a lidi prožívají hluboké náboženské zážitky. Potom to na padesát nebo šedesát let zmizí. Myslím, že se to dělo v roce 1976, protože to potkalo tolik lidí najednou. Na jednom konci spektra byl Bob Dylan v Los Angeles a na druhém konci jedna malá škola ve čtvrti Clontarf v Dublinu.“ (3)

Mount Temple byla škola nekonfesní, která věřícím členům U2 umožnila povznést se nad skandál zpolitizovaného a fanatického katolicismu a protestantismu v jejich vlasti. „Pokud jde o dilema katolické a protestantské viny, Bona se týkají obě a zároveň ani jedna. Důsledně hovoří o tom, jak opovrhuje náboženstvím, ale silně věří v Krista. Bůh, jehož Bono, The Edge a Larry potkali a putovali s ním po divuplném světě, je větší než hranice církve nebo náboženství. Našli ho mimo svěrací kazajku tradičního náboženství a od té doby v něm vidí Boha, který je stále větší a větší.“ (4)

V roce 1981 U2 vydali album „October“, o kterém Bono říká: Docela brzy po období, ve kterém jsme byli spojeni se společenstvím Shalom, „jsme měli takovou představu, že nechceme být kapela, která mluví o Bohu, ale potom jsme udělali album, kde se skoro nemluví o ničem jiným. Podobným tématem se zabývala taky Patti Smith, stejně jako Bob Marley, Marvin Gaye nebo Bob Dylan. Ale není moc lidí, kteří chtějí nadzvednout ten kámen a vidět tu havěť, která se pod ním hemží. Duchovní život může být stejně zaneřáděný jako ostatní stránky našeho života, a když se chystáte o něm zpívat, přiznáváte se ke své křehkosti a zranitelnosti. /.../ Chtěl jsem, aby se album jmenovalo ,October’. Název mě napadl dřív než píseň. Bylo to postavené na myšlence, že jsme se narodili v šedesátých letech, v době plného rozkvětu materialismu. Měli jsme ledničky a auta, posílali jsme lidi na Měsíc a všichni si mysleli, jak je lidstvo úžasný. Ale osmdesátá léta byla chladnější, byl to materialismus bez idealismu, slunce bez žáru, zima. Podzim byl pryč, sklizeň skončila. Měl jsem jeden verš: ,October, the trees stripped bare of all they wear.’ Bylo mi jednadvacet, měl jsem plnou hlavu gotické bázně a kolem sebe jsem viděl svět s miliony nezaměstnaných a hladových lidí. Techniku, kterou jsme byli obdařeni, jsme využili jenom k sestrojení ještě větších bomb, aby nikdo nemohl zpochybnit naše prázdný myšlenky. Křesťanský svět tvrdí, že Bůh je mrtev, ale já si myslím, že mrtev je křesťanský svět a naše malá kapela mu má zahrát na pohřbu...“ (5)

K nejdůležitějším písním alba „October“ patří „Tomorrow”. V textu této písně se opakovaně ozývá otázka: „Nevrátíš se zítra?“ Bono, jehož dospívání bylo poznamenáno předčasnou smrtí matky, se zde mj. ptá, zda se znovu setkáme se svými zemřelými nejbližšími. Tato otázka však může mít kladnou odpověď pouze v případě, že mrtví nespočinuli v nicotě, ale v Boží lásce. Z páté sloky, která je jako jediná explicitně „náboženská“, se zdá, že pro Bona byla nedílně spojena s otázkou příchodu či návratu Kristova: „Otevři, otevři / Beránkovi Božímu / Otevři lásce Toho, který učinil / Světlo, abych tě mohl vidět / Vrací se / Vrací se / Věřím tomu / Ježíš přichází.“

V refrénu za čtvrtou slokou se slova „nevrátíš se zítra“ mění ve „vrátíš se zítra“ a text pak vrcholí zmíněnými slovy o znovu přicházejícím Kristu. Pozoruhodná je například i třetí sloka, ve které se Bono ptá: „Kdo rozbil okno / Kdo vyrazil dveře / Kdo roztrhl oponu / a kvůli komu?“ Třetí verš zde představuje zřejmou narážku na roztržení chrámové opony v jeruzalémském chrámu ve chvíli Kristova ukřižování (6); závěrečný verš je pak možné chápat ve významu „Komu Ježíš zjednal přístup do velesvatyně /tj. přístup k Bohu/?“

Nedlouho po vydání alba „October“, v srpnu 1982, se Bono oženil se svou dávnou láskou z Mount Temple, Alison („Ali“) Stewartovou, se kterou se mu pak v průběhu následujících dvaceti let narodily čtyři děti. Jejich vztah se vyvíjel daleko šťastněji než u většiny jiných „rockových“ manželství. „Bono věří v zázrak lásky a nikdy nepochyboval o tom, že bez účasti Boha láska vydrží jen těžko.“ V řadě svých písní se zabývá „tématem dvou lidí, kteří drží spolu. /…/ Vyjadřuje přesvědčení, že je s Ali slepen ,Božím lepidlem’, a dodává, že je drží pohromadě stále pevněji.“ (7) 

V roce 1983 vydali U2 album „War“. Ani toto jejich nejvíc „politické“ (protiválečné) album nepostrádá duchovní rozměr. Deska vrcholí písní „40“. První sloka této písně je zhudebněním začátku čtyřicátého žalmu: „Na Hospodina jsem čekal toužebně a on se naklonil a uslyšel můj křik. Z vlhké jámy vytáhl mě, z kalné bažiny...“ (8) Ve druhé sloce Bono parafrázuje další slova tohoto žalmu modlitbou:  „Postavil jsi mé nohy na skálu a upevnil jsi mé kroky. Mnozí to spatří a pojme je bázeň.“ 

V refrénu zaznívá otázka: „Jak dlouho (budu zpívat tuto píseň)?“ Tu Bono – jak sám uvádí ve své předmluvě ke knize Žalmů – převzal ze šestého žalmu. (9) Jedná se o otázku „Hospodine, jak dlouho ještě?!“ (10) Tato slova se na albu „War“ objevují i v písni „Sunday Bloody Sunday“, v níž představují zoufalé zvolání, reagující na stále se opakující zprávy o fanatismu a násilí.

Roku 1987 vyšlo snad vůbec nejspirituálnější album skupiny U2, nazvané „The Joshua Tree“. Na jeho vznik Bono vzpomíná takto: „Chtěl jsem udělat něco biblického. Písmo pro mě byly hlavně Davidovy žalmy a lyričnost Bible krále Jakuba. Snažil jsem se vtisknout albu náboženský duch.“ (11) Nejslavnější písní tohoto alba se stal Bonův gospel „I Still Haven’t Found What I’m Looking For“.

Název písně vymyslel The Edge, který o tom říká: „Bono začal zpívat a všichni k němu měli spoustu připomínek a sem tam nějakou užitečnou radu, ale potom z toho najednou vyloupnul tu fantastickou melodii, která vychází z klasický soulový tradice. Poslouchal jsem, jak se z mlhy vynořuje tenhle neuvěřitelný song, a vzpomněl jsem si, že dnes ráno jsem si do bloku poznamenal nápad na název nové písně, který mě jenom tak bleskl hlavou. Zkusil jsem si ho v duchu, když Bono zpíval. Sedělo to do rytmu tak dokonale, že jsem to napsal na kus papíru a strčil jsem mu ho do ruky, ještě když zpíval. Padlo to jako ulitý. A od té chvíle jsme to hráli jako první věc každému, kdo se na nás zaskočil podívat. Takhle se hledá ta nejlepší píseň. Záleží na osobním vkusu, ale když se staví někdo z vydavatelství nebo kamarádi, chcete na ně udělat dojem a podvědomě pokaždé vyberete tu nejlepší písničku. Neměl jsem přesnou představu, o čem ten název je – trochu mi to připomínalo Dylanovu myšlenku z písně ,Idiot Wind’, že ,když se dostaneš na vrchol, zjistíš, že jsi na dně’. Bono tomu dal jiný, trochu gospelový směr.“ (12)

Tak jako v tolika jiných svých písních, i zde Bono rozmlouvá s Kristem. V prvních dvou slokách svému Pánu vypráví o tom, jak slézal vysoké hory i městské hradby, jen aby mohl být s Ním. Poté však následuje refrén: „Ale stále ještě jsem nenašel, co hledám…“ Podle S. Stockmana zde Bono souzní se slovy apoštola Pavla:

„/Pavel/ říká: ,Ne že bych již dosáhl anebo již byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem… Zapomínaje na to, co je za mnou, a vztahuje se k tomu, co je přede mnou, ženu se k cíli’ (Filipenským 3:12-14). Pavel musel přijmout víru a pak jít tam, kam ho vedla. /…/ Musel se stále ,hnát za vyšším voláním svého Pána’, jak to formuloval Bob Dylan ve své písni ,Pressing On‘ z alba Saved z roku 1980.“ (13)

Ve třetí sloce Bono zpívá o síle tělesnosti a ve čtvrté sloce znovu dává najevo, že si je vědom svých rozporů i své duchovní slabosti. „Ví, že může mluvit jazykem anděla, ale natahovat se po ruce ďábla, dosáhl vrcholu, ale stále běží.“ (14) Píseň  vrcholí závěrečnou slokou, v níž se Bonovi „podařilo stručně shrnout víru ve spasení: Ježíš přetrhne pouta, uvolní řetězy, nese kříž a všechnu naši hanbu. Po tomto vyznání následuje jasný a sebevědomý souhlas: ,Já tomu věřím.‘“ (15)

Ještě před „I Still Haven’t Found What I’m Looking For“ je na albu „The Joshua Tree“ úvodní skladba „Where the Streets Have No Name“, rovněž jedna z nejpopulárnějších písní U2. „Text začíná zážitkem z etiopských uprchlických táborů, ale nakonec vypráví o tuláctví a nebi.“ (16) V celé písni Bono zpívá o městě, ve kterém „ulice nemají jména“; za tímto městem se však střídavě skrývá  „město“ chudých v Etiopii, Bonův nesouhlas s poměry v Belfastu, kde je člověk už podle ulice, ve které bydlí, identifikován jako katolík nebo protestant, a Boží město z dvaadvacáté kapitoly knihy Zjevení, ve kterém už žádné rozdělení mezi lidmi existovat nebude…

Kromě Bonovy touhy po tomto nebeském městě, vyjádřené například ve druhé sloce, jsou v textu důležité i verše „Půjdu tam s tebou / A to je jediné, co mohu udělat“, objevující se v refrénu. Tato slova snad odkazují k Bonovu soucítění s chudými a trpícími ve světě, pro které může udělat jedině to, že mezi ně půjde se svým Pánem. V pozadí je Bonova zkušenost z Etiopie, kterou sám líčí takto:

„Jednou mi zavolal Steven Reynolds ze sdružení World Vision. Zeptal se mě: ,Nechtěl bys na vlastní oči vidět, co se děje v Etiopii?’ Myslel jsem si, že jde o nějakou propagační akci, ale on řekl: ,Ne, jestli chceš jet, zařídím to, to je všechno.’ Nechtěl nic na oplátku. To na mě udělalo dojem, chtěl jsem do toho jít doopravdy, pracovat jako obyčejný dobrovolník. Ali souhlasila, a tak jsme se pustili do dobrodružství, které změnilo náš život. Měli jsme pomáhat v jednom sirotčinci v severní Etiopii, v zásobovací stanici v Adžibaru. /.../ Je to opravdu hrozný pohled, když se ráno probudíte a uvidíte cáry ranní mlhy a kromě toho tisíce a tisíce lidí v hadrech, kteří šli celou noc, aby dorazili k zásobovací stanici. Jenže zůstanou stát venku, nikdo je nepustí dovnitř. /.../ Vzpomínám si, jak mi položili do rukou miminko bílé jako sníh. Podvýživa u novorozeňat způsobuje zbělání kůže. Držel jsem je v dlaních, modlil jsem se a v duchu si říkal: ,No, co se dá dělat.’ Myslel jsem, že není žádná naděje, ale ošetřovatelka říkala: ,Kdepak, tahle holčička může přežít.’ O několik let později jsem se dozvěděl, že to dokázala, což je nádherné. Na něco podobného byste měli myslet, když se díváte na televizi a někdo vás žádá o peníze…“ (17)

Bono je přesvědčen, že „popularita je cenná měna, se kterou je třeba naložit co nejlíp“. (18) Své popularity se všemožně snaží využívat k burcování jak obyčejných lidí, tak i mocných tohoto světa k pomoci potřebným. Sám opakovaně navštěvuje Etiopii i další oblasti bídy a strádání, angažuje se ve prospěch lidských práv, oddlužení rozvojových zemí apod.

Bono ale zároveň zdůrazňuje, že není žádným světcem, ale jen obyčejným rockovým muzikantem, a zvláště na začátku devadesátých let dělal mnohé pro to, aby jakékoliv iluze o své osobě (a o osobách dalších členů U2) zničil. V této době „U2 byli při rozhovorech často více než lehkomyslní, často byli opilí, používali obscenit s větší chutí než Rolling Stones v jejich nejdekadentnějším období, a při turné ,Zooropa‘ rozdávali na koncertech kondomy.“ (19)

Tehdy se také Bono při koncertech z někdejšího křesťanského zpěváka „proměnil v McPhista, v kombinaci Satana s neupřímným egem rockové hvězdy“ (20), tedy v (pro mnohé až děsivou) parodii své vlastní absurdní existence „idolu“ mas. „V té době často prohlašoval, že rocková hudba je absurdní – jeho oblíbený obrat byl ,čtyři kreténi v limuzíně‘. Kapela ochotně poukazovala na šílenství, jehož byla středem. Proč by se měla čtyřem klukům s kytarami, bubny a pár písničkami přikládat taková důležitost, proč by měli mít tolik moci, peněz a být sexuálními idoly? Cílem celého podniku bylo svléknout moderní kulturu a ukázat, jak je povrchní a nesmyslná.“ (21)

V tomto období U2 vydali jednu ze svých nejlepších desek, album „Achtung Baby“ (1991). Bono na ní mj. vzdal hold své ženě Ali, která „je jeho pojítkem se skutečností v rockovém světě, kde lze tak snadno ztratit povědomí o tom, kým člověk je a o co v životě jde“. (22)

K nejvýznamnějším písním tohoto alba patří „Mysterious Ways“. V jejím prvním verši „se Johnny vydává na procházku. Od dob Chucka Berryho představuje Johnny v rokenrolu obyčejného, prostého človíčka. V této písni má ovšem za sestru lunu. Může nám to připomínat modlitbu sv. Františka z Assisi k ,bratru slunci a sestře luně’. V každém případě víme, že tento Johnny nejde jako v písničce Chucka Berryho za svým americkým snem a nesnaží se najít naplnění života v Hollywoodu. V textu U2 se totiž najednou objeví verš ,Pokud chceš políbit nebe / měl by ses naučit klečet.’ V ,Purple Haze’ Jimmi Hendrix zpíval ,omluvte mě, teď líbám nebe’, což se vykládá jako záblesk nespoutané psychedelické fantazie. Možná měl Bono na mysli, že pro skutečnou transcendentní zkušenost je třeba pokleknout k pokání a modlitbě. Následuje refrén ,Ona jedná tajuplně’, což se zřejmě týká sestry luny, ale slůvko ,tajuplně’ také odkazuje na hymnus kalvínského básníka Williama Cowpera z osmnáctého století: ,Bůh jedná tajuplně / když koná své zázraky.’ Tento odkaz zřejmě potvrzuje i poslední verš: ,Procházíme zázračnými dny / Duch jedná tajuplně.’“ (23)

Bonův stále větší Bůh není ani mužem ani ženou, Bona však k němu přivádí mj. jeho manželka Ali. „Na konci ,Mysterious Ways’ žena splývá s Duchem, pohybuje se po nevyzpytatelných cestách, pozvedá dny a prosvětluje noci.“ (24)

Ústřední písní alba „Achtung Baby“ je „One“, dramatická skladba hovořící o vztazích mezi mužem a ženou, mezi vyznavači různých náboženství a mezi lidmi vůbec. Bono o jejím vzniku řekl: „Slova spadla z nebe jako dar. Dalajlama nás požádal, abychom se zúčastnili festivalu nazvaného ,Oneness’ /Jednota/. Nesmírně si dalajlamy vážím, ale tahle událost na mě trochu působila dojmem ,pojďme se všichni chytit za ruce’. Mám velkou úctu k tibetskému principu nenásilí, ale ten festival na mě nějak nezapůsobil. Poslal jsem dalajlamovi vzkaz, který zněl: ,Jsme jako jeden – ale nejsme stejní.’ /.../ ,One’ není o jednotě, je o rozdílnosti. Nevyjadřuje tu starou myšlenku hippies ,Pojďme všichni žít pohromadě’. Je to spíš punkrocková představa. Není v tom romantika. ,We are one, but we’re not the same. We get to carry each other.’ Je to připomenutí, že nemáme na vybranou. Jsem zklamaný, když lidi vnímají refrén jako ,musíme být spolu’. Protože je to vlastně o smíření s osudem. Neznamená to: ,Pojďte, přehoupneme se společně přes zeď.’ Ať se vám to líbí nebo ne, nedostaneme se odsud jinak, než když ti nastavím ruce, aby ses mohl vyhoupnout na zeď, a ty mě potom vytáhneš nahoru. Je v tom něco velice málo romantickýho.“ (25)

V písni je řada míst, která by se dala vztáhnout jak na manžela a manželku, kterým se soužití  moc nedaří, ale nemají na vybranou, tak i na křesťany a muslimy či Židy a Araby, o kterých platí totéž. V celém textu se střídají monology o lásce s konstatováními typu „ubližujeme si a uděláme to zase“ (šestá sloka). Výmluvné jsou i řečnické otázky a výtky jako „Ulehčuje ti to život, když máš někoho, koho můžeš obviňovat?!“ (první sloka) nebo „Jednáš, jako bys nikdy nepoznal lásku“ (třetí sloka). Poselství písně  spočívá ve výzvě neřešit stále, co bylo v minulosti a co už stejně není možné změnit, ale učit se být spolu. Jediné místo v písni, na kterém je řeč o Ježíši, odkazuje na odpuštění a smíření jako na něco, co stojí ve středu Kristova poselství (pátá sloka). Bono se obou stran jakéhokoliv konfliktu ptá: Budete těmi, kdo odpouštějí a přijímají odpuštění? 

Deset let po vydání alba „Achtung Baby“ nabylo „One“ nečekaně na aktuálnosti ve spojení s událostmi 11. září 2001. Krátce po teroristických útocích v New Yorku zahájili U2 své americké turné. Na svých koncertech chtěli dát podle Bonových slov divákům příležitost vybít si vztek, současně však považovali za důležité „mluvit taky o toleranci a připomínat lidem, že muslimové v Americe se nesmí házet do jednoho pytle s extremisty“. (26) Ústředním momentem amerických koncertů po 11. září - zejména koncertu v New Yorku – se stala právě píseň „One“.

Další americké turné skupiny U2 se uskutečnilo v roce 2005 po vydání alba s příznačným názvem „How to Dismantle an Atomic Bomb“ (Jak zlikvidovat atomovou bombu). Bono při něm opět položil důraz na soužití mezi různými náboženstvími.

„Obecenstvo se /.../ ocitlo uprostřed aktuálních zpráv z blízkého východu, amerických vojáků vracejících se z Iráku a lidí mučených ve jménu křesťanství, židovství a islámu. Bono si stáhl přes oči čelenku se symboly tří náboženství (půlměsícem, Davidovou hvězdou a křížem). Klečel na kolenou s rukama jakoby svázanýma za hlavou, podivoval se, jak si tři víry – které vzešly z téhož otce Abraháma – mohou navzájem dělat tak barbarské věci a vyzýval ke vzájemnému porozumění, když se objevil nápis CO-EXIST /koexistovat, žít spolu/, v němž půlměsíc nahradil C, hvězda X a kříž T.“ (27)

V písni „Love and Peace or Else“ z alba „How to Dismantle an Atomic Bomb“ Bono zpívá  o hledání lásky a míru v chaotickém světě.  Činí při tom narážky na věci, které lásce a míru stojí v cestě. „Majetek je třeba odložit, stejně jako politické závazky, dobyvačné plány a potěšení z moci, ať na osobní nebo národní úrovni. Jmění se může proměnit v žárlivou milenku, kterou člověk nepotřebuje k dosažení skutečných životních cílů – míru a lásky. Bono parafrázuje Ježíšovo učení, které varuje před službou Bohu a /současně/ penězům.“ (28) Ve třetí sloce píseň vyzývá všechny, kteří se hlásí k vyznávání jediného Boha, k mírumilovnosti a odzbrojení. Bono Vox v ní volá: „Složte zbraně / Složte své zbraně / Všechny dcery Siónu / Všichni synové Abrahámovi!“

„,Děti Abraháma a Siónu’ mohou být jedině Izraelci a Palestinci. Bona fascinuje jejich víra, která se hlásí k témuž odkazu jako jeho víra. Se Stuartem Clarkem z časopisu ,Hot Press’ mluvil o festivalu na blízkém východě na podporu tamního mírového úsilí. ,Jediné, co mě napadlo, byl Abrahámův festival, který by oslavoval tři náboženství, která prohlašují Abraháma za svého otce.’ Mluvil také o evropské budově jménem Oko Abrahámovo, kde by se konaly židovské, muslimské a křesťanské bohoslužby, aby věřící poznali ostatní náboženství, poučili se o rozdílech mezi nimi a o věcech, které mají společné.“ (29)

Čtvrtá sloka obsahuje narážku na americké vojáky v Iráku a pátá otázku, kam se poděla láska. „Tušení souvislosti Boha s příchodem lásky a míru a údajná víra prezidenta Bushe vedou Bona k tomu, že píseň končí otázkou ,kde je ta láska?’ Kde je křesťanství vzhůru nohama, které Bush předvedl bezprostředně po 11. září? Kam zmizela láska k bližnímu? Kde je ta láska?“ (30)

Písně U2 jsou neoddělitelné od víry v lásku, která překračuje všechny hranice. Putování Bona a jeho druhů za stále větším Bohem pořád pokračuje. O zatím posledním albu U2, „No Line on the Horizon“ z roku 2009, Bono výslovně říká, že „v jeho středu stojí myšlenka pouti“. (31) Při poslechu písní z tohoto alba můžeme prožívat význam jeho názvu: „Dojati a ustrnuti, bez dechu úžasem nad dálkou a hloubkou, do níž nedohlédáme a kam jsme zároveň vrháni, ocitneme se mezi nebem a zemí, přesně tam, kde nebe a zemi nedělí nic. No Line On The Horizon.“ (32)

Nejintimnější písní je zde „White as Snow“, jejíž melodie vychází z křesťanského hymnu „Ó přijď, ó přijď, Emmanueli“, složeného kolem roku 1100. (33) V jejím textu Bono vypráví příběh vojáka, který umírá při výbuchu bomby v Afghánistánu a v jediném okamžiku mu probíhá před očima celý jeho život i se všemi špatnými rozhodnutími, která v něm učinil a už je nemůže napravit. Zůstává jen vzpomínka na křest („a ta voda, která na mne byla vylita, byla ledová“), vzpomínka na někdejší víru, od které se pak vypravěč vzdálil („kdysi jsem věděl o Boží lásce / pak přišel čas, kdy jsem si myslel, že ona o mě neví“) – a naděje vyjádřená slovy: „Kdo může odpustit odpuštění, kde odpuštění není? / Jedině Beránek, bílý jako sníh.“

Poznámky:

1)  Neil McCormick, U2 o U2: Bono, The Edge, Adam Clayton, Larry Mullen Jr., Praha: Portál, 2007, s. 15 a 17.

2) Pavel Říčan, Cesta životem, 2. vyd., Praha: Portál, 2004, s. 364.

3) Neil McCormick, U2 o U2, s. 20.

4) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox Globator, 2006, s. 58.

5) Neil McCormick, U2 o U2, s. 120.

6) Viz Matoušovo evangelium 27:51.

7) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 71–72.

8) Žalm 40:1–2a (citováno podle Bible: Překlad Překlad 21. století, Praha: Biblion, 2009).

9) Viz Angela Pancella, Bible References in U2 Lyrics [online], cit. 2009-08-24. Dostupné z URL: http://www.atu2.com/lyrics/biblerefs.html.

10) Žalm 6:4 (Bible, překlad 21. století).

11) Neil McCormick, U2 o U2, s. 179.

12) Tamtéž, s. 181.

13) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 66.

14) Steve Turner, Imagine: Vize o křesťanství a umění, Praha: Návrat domů, 2009, s. 95.

15) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 65.

16) Steve Turner, Imagine, s. 105.

17) Neil McCormick, U2 o U2, s. 167.

18) Pavel Klusák, Gabriel si zpívá Radiohead, Lidové noviny, 13. 2. 2010, s. 30.

19) Steve Turner, Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 151.

20) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 98.

21) Tamtéž, s. 97–98.

22) Tamtéž, s. 71.

23) Steve Turner, Imagine, s. 92.

24) Steve Stockman, U2 Dál a dál, 92.

25) Neil McCormick, U2 o U2, s. 221–224.

26) Tamtéž, s. 309.

27) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 208.

28) Tamtéž, s. 194.

29) Tamtéž, s. 194.

30) Tamtéž, s. 194.

31) White as Snow: U2’s most intimate song [online], cit. 2009-06-29. Dostupné z URL: http://www.guardian.co.uk/music/musicblog/2009/feb/13/u2-white-as-snow/print.

32) Ladislav Heryán, Kde končí země a začíná nebe?, Salesiánský magazín, 2009, č. 2, s. 10.

33) Viz White as Snow: U2’s most intimate song [online].