Crowna

K písničkářům pro mne důležitým se v posledních letech přiřadil Petr Linhart. Jeho tvorba už hrála důležitou roli i na mém blogu, v příběhu vraždy ve školní kapli. Objevil jsem ho výhradně díky Radiu Proglas. Na státních či komerčních stanicích by bylo čekání na písně tohoto autora marné a ani jeho cédéčka nepatří k běžné nabídce prodejen hudebnin.

Jen šťastnou náhodou jsem nedávno narazil na Linhartovo album Autobus do Podbořan (1) v prodejně na pardubickém nádraží, zaměřené na regionální literaturu a hudbu. Trochu překvapivě, protože pan Linhart je především výrazným autorem „sudetské country”, spojené spíš s pohraničím než s pardubickým krajem. Nicméně jeho písně jsou především (jak sám říká) „landscape folk”, tedy folk spojený s českou a moravskou krajinou. Spíš tedy s českou, i když právě na Autobusu do Podbořan se objevuje i píseň Annenruhe, zpřítomňující někdejší německý jazykový ostrov kolem Svitav a Moravské Třebové, který v minulých desetiletích politikové popírající naše dějiny počeštili hned dvakrát (jazykově i zemsky jeho bizarním přenesením z Moravy do Čech).

Nad linhartovkami mohu vzpomínat mj. na svá šťastná dětská léta, kdy jsem mohl s rodiči cestovat po vlastech českých a moravských (tak jako po nich v pomyslném „autobusu do Podbořan” cestuje Petr Linhart) a sžívat se s některými jejich kraji. Je to na prvním místě Vysočina, která je vlastně zeměpisně i jakousi spojnicí dvou krajů, mezi které jsem dnes rozpolcen (brněnského a pardubického).

Zhruba uprostřed mezi mým dnešním pardubickým působištěm a Žďárem nad Sázavou, milovaným městem mého dětství, leží Hlinsko. To je mi známé docela dobře, avšak o existenci střediskové obce Krouna devět kilometrů od Hlinska jsem až do svého objevení Autobusu do Podbořan a na něm obsažené písně Crowna neměl ani ponětí.

Linhartem vynalezený výraz „Crowna” je slovní hříčkou, zvukomalebným odkazem ke krákání a současně i hrou s názvem oné obce na Vysočině. Petr Linhart o ní říká: „Crowna je Krouna na Českomoravské vysočině, původně Koruna. Když tudy projíždíte v unaveném předjaří kolem památníku železničního neštěstí a krajem se honí stíny mraků, máte dojem, že městečko je zahaleno černým suknem a jeho koruna je z havraního peří.” (2) Ke koruně (anglicky „crown”) odkazuje v průčelí kostelní věže v Krouně „tepaná železná koruna podle pověsti po králi Vladislavovi II.” (3)

Recenze na Autobus do Podbořan na webu Mladé fronty DNES začínala slovy: „Svůj žánr označuje 'landscape folk' a je to docela přesné. Nejenže jej k tvorbě písní inspiruje krajina a příběhy, které se v ní odehrávají nebo odehrály, ale sound jeho desek přímo takové krajiny s neobyčejnou naléhavostí evokuje. Písničkář Petr Linhart vydal druhé sólové album (4) Autobus do Podbořan. Album laděním i tematicky přímo navazuje na Linhartův sólový debut Sudéta. Jeho nálada vlastně není až tak vzdálena ani Linhartově domovské skupině Majerovky brzdové tabulky, spojuje je cit pro jisté tajemno i schopnost dosáhnout 'širokého' soundu za pomoci relativně minimalistických prostředků. Autobus do Podbořan by mohl posloužit jako dokonalá ukázka toho, že skutečná síla hudby, respektive moderního písničkářství, stojí zcela mimo tradiční kategorie, kterými mají často lidé tendence hudbu popisovat.” (5)

Petr Linhart se, myslím, inspiruje mj. experimentátorstvím Oldřicha Janoty, nicméně hudební stránku Autobusu, které je pro mne důležitá jen jako součást nálady písní spoluutvářené textem i hudbou, bych zde nechal stranou. Pro mne je vždy nejdůležitější krása a síla slov a také u písničkářů vnímám na prvním místě jejich poetiku.

Linhartova poetika je velmi osobitá a ne vždy pro posluchače snadno uchopitelná. Na rozdíl třeba od alb Johnnyho Cashe, v nichž jsem schopný rozebírat jednu píseň za druhou a z každé z nich si vybrat něco „svého”, u Autobusu do Podbořan bych takto postupovat nemohl, protože s některými písněmi neumím souznít a s jinými sice ano, ale spíš pocitově v rovině, kterou bych asi neuměl a ani nepokládal za vhodné nějak slovně rozpitvávat. Pro tento článek jsem si tedy vybral jen jednu z písní, Crownu, která je na albu jedinečná tím, že křesťanský rozměr obvykle jen nenápadně přítomný v pozadí linhartovek posouvá „ještě někam výš, až k dialogu s někým vyšším, k modlitbě”. (6) (Byť za nejsilnější píseň desky nepovažuji tuto skladbu, ale příběh Marie Löwy, která se v něm setkává s Ukřižovaným a „v očích má slunce / když do ní zapadá”.)

Linhartovy písničky jsou většinou spíš o nepřítomnosti víry než o víře, o zapomenutí na Boha než o Bohu. To je dáno jejich svázaností se Sudetami, z nichž vyhnání jejich obyvatel udělalo jakoby „Bohem zapomenutý” kraj. Nesudetská Crowna se z této atmosféry ve skutečnosti nevymyká, „dialog s někým vyšším” je v ní jaksi oslovením Boha... nepřítomného.

Petr Linhart zde jistě nemá ambici říci něco zásadně nového k problému teodiceje. V Crowně jde „jen” o upřímnost v obracení se k Bohu tam, kde jsme ze světa kolem nás bolestně zmateni a Boží ruku v něm nevnímáme.

Píseň je zjevně inspirována Havranem, nejslavnější básní A. E. Poea, což lze vytušit  už z jejího názvu: „crow” je anglicky vrána a v Linhartově zpěvu se – zde do atmosféry písně velmi zapadajícím – zpěvákovým ráčkováním představuje ještě zvukomalebnější a krákání ještě lépe evokující obdobu Poeova refrénu „Never more”. Poeovu skladbu však daleko převyšuje především tím, že nevyjadřuje jen pouhý pocit osudovosti, ale je v ní právě i ten přesah do modlitby. Zatímco v Havranovi jde jen o pseudorozmluvu vypravěče s monotónně a bez významu krákorajícím ptákem, Crowna je skutečným rozhovorem interpreta s Bohem, jenž sice mlčí, ale Jeho mlčení je nabito významem.

Rozdíl mezi písní a básní či mezi Poem a Linhartem je ovšem dán mj. i tím, že linhartovky se nikdy nedávají spoutat napodobováním nějaké klasické formy a jsou kouzelně originální, kdežto Havran formálně i obsahově vychází z klasických vzorů. Připomenul bych nejprve jeho obsah ve shrnutí samotného Edgara Allana Poea a potom přešel k obsahu Crowny.

„Havran, který se naučil odříkávat slovo 'nevermore', unikne z dozoru svému majiteli a je o půlnoci prudkou bouří donucen domáhat se vpuštění u okna, z něhož dosud probleskuje světlo – je to okno pokoje badatele, který je napolo zahloubán do knihy, napolo sní o své vroucně milované mrtvé. Když se otevře ptáku dokořán okenice, do níž tepe křídly, usadí se co nejpohodlněji opodál z dosahu badatele, kterého ta příhoda a podivínské vzezření návštěvníkovo baví, takže se ho žertem otáže na jméno, aniž se nadá odpovědi. Havran, byv osloven, odpovídá svým obvyklým slovem 'nevermore' – a to slovo dojde rázem ohlasu v zarmouceném srdci badatele, který pak pronáší nahlas myšlenky, ke kterým ho podnítilo, a znovu ustrne nad tím, že opeřenec opakuje své 'nevermore'. Badatel pak uhádne, co v tom vězí, ale (...) lidská touha po sebetrýznění a trochu pověrčivost ho pudí k tomu, že dává ptáku otázky, které jemu, milenci, předem známou odpovědí 'nevermore' způsobí nejpalčivější hoře.” (7)

Crowna je také spojena se smrtí a  zármutkem, ovšem ve spíše realistickém než romantickém duchu. I v ní si hned na začátku textu „havran zpívá never more / Crowna, Crowna, Crowna, crow, crow”, ale vypravěč se v místě poznamenaném železniční katastrofou neoddává jen vlastním pocitům a pseudorozhovoru s havranem, ale ve vpravdě lidském hledání smyslu se obrací k protějšku člověka, k absolutnímu Ty: „K večeru vyšly první hvězdy / Stříbřily koleje a otevřené brzdy / Řekni mi, Pane, kam vedly Tvoje cesty...”

„Možná, že v noci platí jenom Starý zákon / Možná, že nikdo neví, jak jsme právě na tom,” zpívá dále Petr Linhart. Ale možná, že naopak v noci platí i Nový zákon, přinášející zvěst o tom, jak na tom právě jsme v důsledku dědičného i osobního hříchu, i o Boží lásce k nám hříšníkům?

Neopominutelným tématem je zde lidská svobodná vůle, kterou často tak špatně používáme: „Jsme jenom děti ve Tvé náruči / Možná, že musíš dělat, co Ti děti poručí / Já vím, že nemůžeš za všechny naše chyby / Já vím, že nejde chytit všechny dravý ryby...”

Podle Petra Linharta je Krouna „poznamenaná stínem železničního neštěstí, které se tady před časem stalo. A člověk pak přemýšlí, jak je to vlastně možné, že devatenáct nevinných lidí přijde v jediné krátké chvíli o život, protože v sousední stanici pracovali posunovači tak neuvěřitelně hloupým způsobem, že jim vozy naložené dřevem ujely na trať a u Krouny smetly z kolejí motoráček. Jako by se Bůh chvíli nedíval. Ale možná ta úvaha vede špatným směrem a 'všechny ty myšlenky o vině a nevině jsou jenom poznámky černou křídou v komíně'. Ovšem správný směr té úvahy neznám...” (8)

Netvrdím, že já ano, nicméně určitý směr uvažování mi při poslechu Crowny vyvstal. Souvisí  i s postavou bolestné Matky Boží, která je pro Petra Linharta jakousi patronkou krajin, o kterých zpívá. Panna Maria bolestná přece trpí nad naší lidskou hříšností a hloupostí, která umučila jejího Syna. Také neštěstí v Krouně mělo veskrze lidské příčiny. I za maléry v mém vlastním životě stála má hříšnost či hloupost. A tak se mi při poslechu Crowny začínají drát na rty veršíky této prosebné modlitby:

Vylov všechny dravé ryby z rybníka mé duše

Rozlámej v ní všechny luky, samostříly, kuše

Nedopouštěj všechno, co má hloupost poručí

Dej mi spíše jí navzdory spočinout v Tvé náruči!

Poznámky:

1) Petr Linhart: Autobus do Podbořan. Ve studiu Lineart nahráli členové kapely 29 Saiten a jejich hosté v listopadu 2009 až březnu 2010. Indies MG, 2010.

2) Tamtéž, poznámka k písni „Crowna” v bookletu.

3) Zdeněk Lenhart a kol., Žďárské vrchy, Praha: Sportovní a turistické nakladatřelství, 1964, heslo „Krouna”, s. 175.

4) Prvním albem byla Sudéta z roku 2007, třetím a zatím posledním Rozhledna z roku 2015.

5) Ondřej Bezr, „Petr Linhart stopy z krajiny otiskl do svých působivých písní”, 19. 4. 2010, http://kultura.zpravy.idnes.cz/petr-linhart-stopy-z-krajiny-otiskl-do-svych-pusobivych-pisni-p76-/hudba.asp?c=A100419_175914_hudba_ob.

6) Vašek Müller, „Přímá cesta od Sudéty do Podbořan”, Folk, říjen 2010, roč. 20, č. 10, s. 15.

7) Edgar Allan Poe, „Filosofie básnické skladby”, in: Jan Zábrana (ed.), Jak se dělá báseň, Praha: Československý spisovatel, 1970, s. 24.

8) Vašek Müller, „Přímá cesta od Sudéty do Podbořan”, Folk, říjen 2010, roč. 20, č. 10, s. 15.