Desáté album U2 aneb O úsvitu odlišného lidství

Motto: „Toto je křesťanství v dějinách, církev ve společnosti své doby, křesťanská komunita ve svém prostředí, křesťan v každodenním životě: úsvit odlišného lidství, odlišného lidského společenství, společenství nového, opravdovějšího.“ (Luigi Giussani) 

Dva pro mne důležité světy, svět společenství Comunione e Liberazione (CL) založeného italským knězem Luigim Giussanim a svět písní skupiny U2, jsou zdánlivě velmi různé, ve skutečnosti však převoditelné na společného jmenovatele. Je jím ono hledání nového, opravdovějšího lidství a lidského společenství, kterého lze dosáhnout prostřednictvím života v Kristově přítomnosti, spojené s milostí utvářející nového člověka.

I když mi v posledních letech okolnosti umožňují spíše jen nepravidelnou účast na setkáních komunity CL, o to důležitější inspirací pro mne brněnská „škola komunity“ pokaždé bývá. Minulý týden mne na ní zasáhlo právě rozebírání Giussaniho textu věnovaného výše zmíněným tématům. (1) Tento text mi výrazně připomněl celou řadu písní U2 – zejména písní z jejich desátého alba All That You Can’t Leave Behind z roku 2000, představujícího patrně nejexplicitněji křesťanskou desku z novější tvorby irských rockerů.

V názvu tohoto alba jde o to, co si člověk (ne)může vzít s sebou na svou poslední cestu, na obalu desky nápaditě symbolizovanou fotografií z letištní haly.

K letu z tohoto světa do věčnosti bude muset nastoupit každý z nás, ovšem pocity různých pasažérů při tom budou diametrálně rozdílné: Věřící s láskou opatrující své letenky se budou moci do cílové destinace těšit, zatímco pro nevěřící půjde v nejlepším případě o cestu do neznáma. Mnozí z nich se budou zmateně upínat jen k posledním vteřinám na letišti.

Takovýto obraz mi nedávno vyvstal z článku Marka Orka Váchy věnovaného promluvám akademických hodnostářů v Karolinu ke starcům u příležitosti padesátého výročí jejich promocí. Promluvám, které se stále pošetile točí jen kolem myšlenky, že jejich posluchači  mohou ještě [posledních pár let či měsíců] pracovat a využívat hloubky svých načerpaných vědeckých znalostí, místo aby naopak konstatovaly, že na těchto  znalostech už teď nezáleží a že si je nikdo na palubu letadla nebude moci vzít. (2)

Bono, autor textů písní U2 i autor obalu alba, jako křesťan ví, že tím, co si budeme moci vzít s sebou, je především vztah s Kristem, který není omezen jen na tento svět, ale je tím, co na tomto světě začíná a nikdy nekončí.

Na obalu alba All That You Can’t Leave Behind jsou U2 na letišti před letem, který se může týkat jak cesty do věčnosti, tak cesty za Bohem v našem světě. Nad jejich hlavami se objevuje nápis „Jer 33,3“, tj. Bonův odkaz k příslušnému verši z knihy proroka Jeremjáše, v němž Hospodin každého z nás vyzývá: „Volej ke mně a odpovím ti. Chci ti oznámit veliké a nedostupné věci, které neznáš.“ Bono říká, že jej napadlo dát „na letištní digitální hodiny Boží telefonní číslo“. (3) Ano, tak jednoduché to s vírou je: s Bohem udělá zkušenost každý, kdo k Němu volá.

Úvodní píseň alba, BEAUTIFUL DAY, posluchače vyzývá, aby se nenechali připravit o „krásný den“. Tímto krásným dnem je den Zmrtvýchvstání, které následuje po bolesti Velkého pátku: „,Beautiful Day‘ je jako nadšené volání Petra a Jakuba, když do úkrytu učedníků přišla Marie se zprávou o vzkříšení. V písni se objevuje biblický obraz holubice, která vyletěla z archy a vrátila se s listem, čímž dala Noemovi na srozuměnou, že starý svět skončil a může povstat nový. I to zapadá do slavnostní nálady probuzení mrtvého a zrození nového království.“ (4)

„Krásný den“ je dnem „úsvitu odlišného lidství“, o který se nesmíme nechat připravit. Nesmíme se o něj nechat připravit tím, že bychom „uvízli v okamžiku“, jak o tom mluví název následující písně STUCK IN A MOMENT YOU CAN’T GET OUT OF. Bono v ní používá obraz zaseknutého výtahu, ze kterého se člověk nemůže dostat, a do protikladu k selhání těch, kdo kvůli banální přechodné krizi ztrácejí naději, staví hned v úvodním verši v odkazu na Kristova slova z Lk 12,4 postoj člověka, který se „nebojí ničeho v tomto světě“.

Třetí píseň alba, ELEVATION, používá obraz jízdy výtahem v opačném obrazu duše, která stoupá do výšin, protože poznala Toho, v jehož přítomnosti dostává křídla. Jde o skladbu připomínající gospel, která je Bonem „nepochybně zpivána Bohu. ,Elevation‘ se v koncertním provedení podobá Proměně Páně,  mystickému zážitku, který potkal Ježíše a jeho učedníky na hoře.“ (5)

Následuje WALK ON, skladba poněkud poznamenaná tím, že ji Bono dedikoval někdejší barmské disidentce Su Ťij, kterou si on i ti, kdo jí udělili Nobelovu cenu míru, dlouhá léta idealizovali (jak se po jejím příchodu k moci ukázalo, neprávem) jako političku ztělesňující oddanost míru, nenásilí a lidským právům. Jde však nesporně o silnou píseň se silným textem, jejíž nejdůležitější výpověď zní: „Balíme si kufr pro místo, kde nikdo z nás nebyl, pro místo, o kterém je třeba věřit, že je ho možné vidět.“ To je odkaz k názvu alba a současně ke křesťanské víře, která podle svatého Augustina „znamená věřit v to, co zatím ještě nevidíš, a odměnou za tuto víru je, že v co věříš, také uvidíš“. (6) Podobně jako ve „Stuck in a Moment“ je zde posluchač opět vyzýván k tomu, aby kráčel stále dál a nenechal se pohltit temnotou zlé chvíle, kterou Kristus může proměnit ve světlo. Citovaná ústřední výpověď písně může být chápána i jako parafráze Jeho slov k Martě z příběhu o vzkříšení Lazara: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ (Jn 11,40)

Pátou skladbu KITE už jsem kdysi na blogu představoval. Na albu jde o nejosobnější z řady písní o smrti a novém životě, o časnosti a věčnosti, spojenou s příběhem Bonova otce, v době jejího psaní umírajícího na zhoubnou chorobu. Drak z názvu písně, kterého si otec pouští se svými dětmi, neodkazuje jen k osobním vzpomínkám a k tématu střídání generací, ale zase především k Bibli a ke Kristu: Drak se v textu vymyká z rukou ve větru a nikdo neví, kam jej vítr zanese, a tak se stává obrazem nového, naše představy přesahujícího lidství, o kterém Kristus říká Nikodémovi: „Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (Jn 3,7–8)

Šestá skladba IN A LITTLE WHILE je opět „píseň o cestě domů, kde už na zpěváka nebude ,foukat každý vítr‘“. (7) Tento ústřední obraz jejího textu je narážkou na biblickou výzu k budování „zralého lidství, měřeno mírou Krístovy plnosti“, po kterém už „nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu“. (Ef 4,13–14)

Sedmá píseň WILD HONEY působí na desce poněkud cizorodě, jen jako jakási odlehčená mezihra před následující velmi vážnou skladbou. Bono „ji na albu nechtěl, protože je moc hravá a rozbila náladu“. (8) Svým textem však tato skladba ve skutečnosti mezi ostatní zapadá, protože i v ní jde o proměnu člověka ve věčném příběhu vztahu mezi ním a Bohem, který započal „dříve než byl stvořen svět“. Zatímco např. „Kite“ může motivem větru připomínat Dylanovo „Blowin’ in the Wind“, ve „Wild Honey“ se vedle obrazu povlávání ve větru objevuje i obraz výrazně připomínající dylanovku „Shelter from the Storm“ (Útočiště před bouří). Slova „byl jsi mým útočištěm a mým stínem“ nicméně opět odkazují především k Bibli, k izajášovskému zaslíbení ohledně Hospodina coby útočiště ubožáka i jeho stínu v horku (Iz 25,4).

Osmá skladba PEACE ON EARTH mi zase připomíná Krylovo „Gloria“: v obou případech jde o píseň stavějící vánoční poselství o pokoji lidem dobré vůle na zemi do kontrastu s násilím a cynismem, kterými je náš svět zaplaven. Kryl i Bono také oba ve svých textech výslovně mluví o Kristu, který jediný může proměnit lidská srdce a dát světu mír. Bono podle svého komentáře k „Peace on Earth“ není překvapen hrůzami, které jsou v našem světě páchány,  ale právě naopak: „Žasnu nad lidskou schopností obětovat se pro druhý. Žasnu nad tím, jak lidi dokážou projevovat lásku tam, kde ji nikdo nečeká, a jak láska dokáže spojit nesourodé skupiny.“ (9)

Devátou skladbu WHEN I LOOK AT THE WORLD lze chápat buď jako rozhovor mezi tím, kdo ještě neprožil a tím, kdo už prožívá zrod nového lidství, anebo jako modlitbu ke Kristu, kterého Bono prosí, aby mohl vidět svět Jeho očima. Možná je však také třetí interpretace, podle níž jde o píseň o společenství, které „potřebujeme, abychom uviděli, co sami vidět nedokážeme“, resp. o církvi, jejímž posláním podle Stanleyho Hauerwase je „nebýt ničím menším než společenstvím schopným formovat v lidech ctnosti natolik, aby mohli ve světě svědčit o Božích pravdách“. (10)

Jedinou písní, která do mé interpretace alba jako hledání nového, Kristem proměněného lidství moc  nezapadá, je předposlední skladba NEW YORK. I ta však pojednává o „slabosti lidského srdce“ (11), které potřebuje proměnu. K tomu, aby se člověk nad jejím textem dostal dál, by snad jen bylo třeba místo o „neuhasitelné žízni po New Yorku“ přemýšlet o neuhasitelné žízni lidského srdce po Bohu.

Finále celé desky v podobě závěrečné písně GRACE je pak už naprosto přímočaré a neumožňující jinou než explicitně křesťanskou interpretaci. Čeština bohužel není s to vystihnout mnohovýznamovost názvu této skladby. „Grace“ je v angličtině dívčí jméno, pojem znamenající „milost“ a také označení pro „silný ale nikoli dekadentní půvab, jaký má dokonalá perla“. (12)  Bono v textu odkazuje ke všem třem těmto významům: mluví v něm o „perle v dokonalém stavu“ (tedy o Božím království, které je v Mt 13,45–46 popisováno obrazem obchodníka, investujícího do dokonalé perly veškerý svůj majetek) i o tom, že „Grace (Milost), to je jméno pro dívku,/ ale je to také myšlenka, která změnila svět./ A když jdeš ulicí,/ můžeš slyšet znít struny./ Grace (Milost) nachází dobrotu ve všem.“ Tento úryvek za začátku písně zde cituji podle překladu salesiána  Ladislava Heryána (13), který u nás jako málokdo umí zprostředkovat křesťanskou zkušenost (včetně křesťanského rozměru písní populární hudby) jazykem srozumitelným dnešnímu člověku a jehož Stopařem na této zemi se teď v anketě Katolického týdeníku stalo Dobrou knihou roku 2017.

Bono si Milost představuje jako ženskou postavu, která dělá „krásu i z ošklivých věcí“, bere vinu na sebe, přikrývá hanbu a „čistí skvrny“ (14), tedy jako personifikaci očištění starého a zrodu nového člověka. Říká, že „grace“ je jeho „nejoblíbenější anglické slovo“, a zdůrazňuje, že v protikladu k principu karmy, známému z indických náboženství i z běžné každodenní zkušenosti, nám působení Krista, který vzal na Sebe naše hříchy a jejich důsledky, umožňuje překonat pouhý zákon příčiny a důsledku. (15)

Celé album  All That You Can’t Leave Behind a s ním spojené turné Elevation z let 2000–2001 lze chápat jako díkůvzdání za Boží milost. Koncerty U2 se při něm stávaly místem, na kterém se posluchači mohli dotknout Krista a potom „jít dál“ v duchu názvu písně „Walk On“. Když je U2 zakončovali touto skladbou, „Bono volal: ,Děkujeme Všemohoucímu! Děkujeme Všemohoucímu,‘ a pak přiměl publikum ke sborovému zpěvu ,aleluja‘.“ (16)

Poznámky:

1) Luigi Giussani, Proč církev, Praha: Paulínky, 2013, kap. „Sdělování božské reality“, s. 297nn.

2) Marek Vácha, „Zlatá promoce“, Respekt, 31. 7. – 6. 8. 2017, roč. 28, č. 31, s. 62.

3) Neil McCormick, U2 o U2: Bono; The Edge; Adam Clayton; Larry Mullen Jr., Praha: Portál, 2007, s. 303.

4) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox Globator, 2006, s. 140.

5) Tamtéž, s. 142.

6) Viz Brian Draper, Duchovní inteligence, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakadatelství, 2015, s. 29–31.

7) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 143.

8) Neil McCormick, U2 o U2, s. 299.

9) Tamtéž, s. 300.

10) Greg Garrett, Evangelium podle U2, Praha: Biblion, 2014, s. 94.

11) Neil McCormick, U2 o U2, s. 303.

12) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 143.

13) Ladislav Heryán, Země bez obzoru, Praha: Vyšehrad, 2015, s. 256.

14) Steve Turner, Imagine: Vize o křesťanství a umění, Praha: Návrat domů, 2009, s. 94.

15) Neil McCormick, U2 o U2, s. 303.

16) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 144.