Doznání a vyznání (Gospelový odkaz Johnnyho Cashe V)

V posledních dvou dílech tohoto seriálu jsem se věnoval Cashovým albům „American III: Solitary Man“ z roku 2000 (prostřednictvím spirituálu „Wayfaring Stranger“) a „American IV: The Man Comes Around“ z roku 2002 (prostřednictvím titulní písně). Dříve než v jeho závěrečných dílech přejdu k posmrtně vydaným deskám „American V: A Hundred Highways“ a „American VI: Ain’t No Grave“, představujícím Cashův gospelový odkaz v nejvlastnějším slova smyslu, musím ještě pro úplnost krátce představit první dvě alba série „American Recordings“, bez kterých lze těm dalším jen těžko porozumět.

Do začátku vydávání této série se Johnnyho tvorba dala označit za dvoukolejnou: na jedné straně v ní stály gospelové nahrávky, představující zpěvákovu srdeční záležitost, na straně druhé pak komerčnější countryové a rock’n’rollové písně o drsných chlapících a tvrdém životě, obdivované Cashovým „mainstreamovým“ publikem. Teprve producent Rick Rubin, s jehož společností American Recordings uzavřel zpěvák smlouvu v roce 1993, dokázal „získat opravdové, ryzí jádro Johnnyho Cashe“ (1), spočívající právě v pravdivém propojení obou pólů Cashovy tvorby a všech oblastí jeho života.

Album „American Recordings I“ (2) se stalo první Cashovou deskou, na níž se radostná zvěst opravdu vtělila do životů nás hříšníků. Krutě upřímná doznání se zde spojila vjedno s vyznáními víry v Boží milost, se kterou se bloudící člověk setkává. Gospel přestal být teologickým poselstvím a stal se popisem vlastní každodenně prožívané zkušenosti.

„Příběhy o zradě, osamění a divokém životě byly skvělým kontrastem k písním o odpuštění a naději. Žádná z písní není na albu jen do počtu. Zoufalství nad hříšnou přirozeností v písni Nicka Lowe ,The Beast in Me’ přechází v kajícný postoj Kristoffersonovy ,Why Me, Lord’, zklamané naděje písně ,Bird on a Wire’ od Leonarda Cohena došly naplnění v písni Toma Waitse ,Down There by the Train’. Klíčovou skladbou alba byla Cashova píseň ,Redemption’ (Vykoupení), kde Cash vyjádřil zcela beze studu biblickou řečí, že pravá duchovní svoboda má zdroj v ukřižovaném Kristu: ,A krev dala život větvím toho stromu/ a krev byla výkupným, dala svobodu zajatým/ a ti, kdo prošli ohněm a potopou/ se přimkli ke stromu a byli vykoupeni krví.’“ (3)

„Redemption“ by se dalo označit za životní píseň Johnnyho Cashe a současně za Cashův nejsilnější gospel. Jeho síla spočívá právě v tom, že není jen obecným vyznáním křesťanské víry, ale i vyznáním zcela osobním. Zpěvák, který byl kdysi (ve chvíli, kdy se rozhodl spáchat sebevraždu v Nickajackských jeskyních) od svého Stvořitele nejdál, jak jen člověk může být, a současně zakusil, že to „Boha nezastavilo, aby nezakročil“ (4), v ní vypráví o svém „příteli“ Luciferovi, který jej chtěl udržet v okovech, o tichém vnitřním hlase, který mu řekl, že má na výběr, a o tom, jak se rozhodl držet kříže a byl vykoupen krví…

Písně, v jejichž sousedství se „Redemption“ na albu nachází, přitom zcela realisticky podtrhují skutečnost, že vykoupení není jednorázovou událostí, po níž by v lidském životě zavládla duchovní idyla, ale spíš neptřetržitým děním, stále znovu vstupujícím do podobně neustálého řetězce lidských selhání. V tomto ohledu je výmluvná prosba „Bože, pomoz bestii ve mně“ z refrénu písně „The Beast in Me“ i úžas nad Božím milosrdenstvím, které přichází bez toho, že by se o to člověk čímkoliv zasloužil, v písni „Why Me, Lord“. Autor posledně jmenované skladby, Cashův přítel Kris Kristofferson, ji označil za prostý záznam prožité zkušenosti:

„Byla to jedna z těch písniček, kdy jsem jenom držel pero. Vychází z hlubokého náboženského prožitku v kostele, ve skutečnosti v Johnnyho kostele, což se mně normálně nestává. Ta písnička byla prostě osobním vyjádřením a udeřila na správnou strunu u spousty lidí, ale taky lidi vedla k tomu, že se mnou chtěli mluvit o organizovaném náboženství, o kterém toho moc nevím, ale snažím se vést duchovní život a o tom ta písnička je.“ (5)

Celé prvním album „American Recordings“ výmluvně charakterizovala recenze v časopise „Country Music People“, jejíž autor Al Moir napsal: „Je to seriózní, často temná a hrozivá kolekce, strašně silná, úžasně pánovitá a v jistém smyslu jako by prozkoumávala duši nějakého jiného muže, fascinovaně zírá na jeho válečné jizvy a skoro tajně poslouchá jeho doznání a modlitby ke stvořiteli.“ (6)

Samotný Johnny Cash album popsal jako „desku hříchu a vykoupení“, což vyjádřil i jejím obalem, na kterém „sedí po jeho boku bílý a černý pes, symbolicky každý na jedné straně. Aby myšlenku zdůraznil, má na sobě černý pes i trochu bílé a bílý pes zase fleky černé.“ (7)

Intimní charakter alba podtrhla jeho hudební prostota – „bez hallu, bez dozvuků, bez umělého zpožďování, bez dalšího přetáčení, bez mixování“, zkrátka jen Johnny Cash, jak hraje na kytaru a zpívá. (8) „V únoru 1995 získalo ,American Recordings’ Grammy za Nejlepší současnou folkovou desku a NAMMIE (Nashville Music Awards) za Nejlepší folkovou desku.“ (9)

Hned v následujícím roce pak Johnny Cash obdržel za stejně autentické, ale hudebně úplně jiné album „American II: Unchained“ (10) pro změnu cenu Grammy za nejlepší countryovou desku. Při nahrávání tohoto alba Cash spolupracoval se zpěvákem Tomem Pettym a jeho kapelou The Heartbreakers.

„,Unchained’ mělo různorodější skladby než ,American Recordings’, obsahovalo širokou škálu stylů, zahrnujících folk, country, pop a rock. Výběr písniček pokrýval přes padesát let od ,The One Rose’ od Jimmieho Rodgerse až po Beckovu ,Rowboat’, příhodně dominantní úvodní skladbu… Zařazení popíkové ,Memories Are Made Of This’…bylo překvapením, stejně jako výhružná ,Rusty Cage’, kterou původně nahrála grunge metalová skupina ze Seattlu, Soundgarden. Název skladby ,Meet Me In Heaven’ byl převzat ze slov na náhrobku bratra Jacka, zatímco ,Spiritual’ byla dlouhá meditativní modlitba na téma smrti.“ (11)

Z celé desky je patrné, že zhoršující se zdravotní stav Cashe při jejím nahrávání nutil přemýšlet o smrti. Nejde na ní ale zdaleka jen o fyzický život a smrt, ale přinejmenším ve stejné míře také o život a smrt v duchovním smyslu. Titulní píseň „Unchained“, nahrávaná ve chvílích, kdy umíral Cashův přítel Armando Bisceglia (12), obsahuje mj. modlitbu: „Oh, jsem slabý/ oh, vím, že jsem domýšlivý/ zbav mne tohoto břemene/ dej, ať je můj duch svobodný.“ V písni „Spiritual“ se zpěvák v očekávání smrti obrací k Ježíši s doznáním: „Má láska nebyla pravá/ nyní jsi Ty vším, co mám.“ V „Meet Me in Heaven“ doufá v setkání s milovaným bratrem Jackem, který utrpěl smrtelný úraz v době, kdy bylo Johnnymu dvanáct let, a těsně před smrtí mluvil o zpěvu andělských chórů a nádherném místě, do kterého vstupuje. (13) V této písni se zároveň obrací ke své druhé ženě June Carterové a ptá se, zda na věčnost odejde dřív ona anebo on.

Také u alba „Unchained“ je důležitý obal, na kterém kontrastuje aktuální vyobrazení Cashe jako šedovlasého starého muže s fotografií Johnnyho v chlapeckém věku. Podobný kontrast se objevuje i v textech písní. „Memories Are Made of This“ se odvíjí od úvodní zmínky o „kradených“ polibcích a sexuálních požitcích k závěrečnému odkazu k celoživotní lásce mezi jedním mužem a jednou ženou „s Jeho požehnáním shůry“. Cesta od mladické pošetilosti k moudrosti stáří je vyjádřena i úvodní písní „Rowboat“, v níž hlas zralého muže kontrastuje s jím reprodukovaným příběhem mladíka, jenž pluje za měsíčního svitu k pobřeží a vypráví svému člunu o dívce, kterou navždy ztratil a zůstala mu po ní jen „díra v duši“. V bookletu o tom Johnny Cash říká:

„Nemusím se ani ptát Becka, co znamená verš ,Přijdu domů s benzínem.’ Je to benzín pro její vůz, anebo k podpálení jejího domu? Já to vím… Byl jsem dřív také takový. Člune, věci jsou mnohem lepší na druhém břehu.“ (14)

Neutěšená slova se tak v Cashově podání mění v obrazy plné naděje, protože člun veze hříšně si zoufajícího vypravěče k „druhému břehu“ života s Bohem (ať už na onom nebo na tomto světě). Současně však tato píseň představuje i doznání muže, který si je vědom toho, že kdysi svým blízkým dělal ze života peklo.

Podobné myšlenky nejspíš vířily Cashovou hlavou i při nahrávání písně „Rusty Cage“, nejzáhadnější skladby celé desky. Zatímco u jiných písní Johnny svými poznámkami v bookletu poskytuje posluchačům určitý klíč k jejich interpretaci, o „Rusty Cage“ pronáší jen slova, která jsou sice ve vztahu k obsahu alb „Unchained“ i „American Recordings“ výmluvná, Cashovo chápání uvedené písničky však nikterak neprozrazují:

„Miluji písně o koních, železnicích, půdě, soudném dni, rodině, těžkých časech, whiskey, námluvách, manželství, cizoložství, rozvodu, vraždě, válce, vězení, toulání se, zatracení, domově, spáse, smrti, pýše, humoru, zbožnosti, rebelii, vlastenectví, krádeži, rozhodnosti, tragédii, výtržnictví, hlubokém žalu a lásce. A o matce. A o Bohu. ,Rusty Cage’ musí patřit do některé z těchto kategorií.“ (15)

V této písni zpěvák v první osobě vypráví o tom, že rozbije svou „rezavou klec“ a uprchne na svobodu. Přestože text obsahuje temné zmínky o fyzickém násilí, při povrchním poslechu nemusí působit nijak zvlášť děsivě – už proto, že na podobné prvky jsou posluchači Cashových písní zvyklí. Hrůznost písně nicméně vyvstane ve chvíli, kdy si člověk představí, že by zaznívala nikoliv mužským, ale ženským hlasem. (16)

Děsivost „Rusty Cage“ se však nevyčerpává odkazem k týraným ženám vystaveným domácímu násilí, které zpěvák vybízí, aby utekly z „rezavé klece“, v níž jsou zavřeny s mužem–násilníkem. Posluchače ještě více zamrazí ve chvíli, kdy si uvědomí, že onen strach budící násilník může být autoportrétem samotného Johnnyho Cashe…

V šedesátých letech byl Cash na drogách závislým manželem a otcem, jehož příchod domů byl pro manželku Vivian a čtyři malé dcery (Rosanne, Kathy, Cindy a Taru) zpravidla traumatizující záležitostí. Vivian Cashová ve svých pamětech píše:

„/Holkám došlo/, že se tatínek chová ,divně’, a bály se jeho příjezdu, protože potom byl nevyzpytatelný, a také jsme se hádali. Kathy vyprávěla, jak si vždycky schovala hlavu pod polštář, aby utlumila hluk našich sporů. Prokazatelně ale viděly a slyšely víc, než jsem byla ochotná si přiznat. Bohužel také byly jednou či dvakrát svědkem, jak mě během hádky Johnny uhodil. Srdce mi krvácí, když vím, co viděly.“ (17)

Právě vzpomínky Cashovy první ženy, k jejichž zveřejnění jí dal Johnny v závěru svého života (po smrti June Carterové) souhlas, by se daly označit za dovršení zpěvákových veřejných doznání, obsažených i na albech ze série „American Recordings“. Po jeho posledním setkání s Vivian jako by se tíže minulosti rozplynula, Johnny mohl konečně rozbít svou rezavou klec a dosáhnout věčné duchovní svobody…

Poznámky:

1) Johnny Cash – Patrick Carr, Johnny Cash: Vlastní životopis, Cheb: Svět křídel, 2002, s. 181.

2) Johnny Cash, American Recordings, American Recordings 1994.

3) Steve Turner, Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 143–144.

4) Johnny Cash – Patrick Carr, cit. dílo, s. 112.

5) Stephen Miller, Johnny Cash, Praha: Volvox globator, 2010, s. 470.

6) Tamtéž, s. 468–469.

7) Tamtéž, s. 471.

8) Johnny Cash – Patrick Carr, cit. dílo, s. 180.

9) Stephen Miller, cit. dílo, s. 477–478.

10) Johnny Cash, Unchained, American Recordings 1996.

11) Stephen Miller, cit. dílo, s. 485.

12) Viz booklet alba Unchained, s. 11.

13) Viz Stephen Miller, cit. dílo, s. 53.

14) Booklet alba Unchained, s. 3.

15) Tamtéž, s. 4.

16) „Český Johnny Cash“ Petr Horák ve své geniální verzi „Rusty Cage“ nazvané „Malá Kate“ zpívá o tragické ženské hrdince ve druhé osobě.

17) Vivian Cash – Ann Sharpsteen, I Walked the Line: Můj život s Johnnym, KMa, 2008, s. 369.