V novém roce mám v úmyslu pokračovat v blogování o duchovním rozměru vybraných písní a alb populární hudby. Jako svůj první letošní příspěvek bych rád nabídl do češtiny převedenou a formálně i obsahově upravenou verzi úvodní přednášky, kterou na pardubické univerzitě každoročně zahajuji svůj předmět „Religious Subjects in the Lyrics of Bob Dylan and Other Popular Musicians“ (Náboženské motivy v písňových textech Boba Dylana a jiných představitelů populární hudby).
Tento předmět bývá zaměřen především na dějiny vztahů mezi světem náboženství a světem rock’n’rollu v anglosaském prostředí. Mezi uvedenými dvěma světy zprvu existovala pomyslná zeď, kterou však začátkem osmdesátých let definitivně zbořili irští U2. V uvedeném předmětu tento jejich počin ilustruji prostřednictvím písně „With a Shout“ z alba October, v níž U2 podle vzoru biblického Jozua a jeho mužů troubením a křikem bourají zdánlivě nedobytné hradby. Další přelomová deska U2, asi ne náhodou nazvaná právě The Joshua Tree (Jozuův strom), pak obsahuje i slavnou píseň „I Still Haven’t Found What I’m Looking for“ (Stále ještě jsem nenašel, co hledám), která je přímo ztělesněním tématu duchovního hledání v populární hudbě a jako motto ji vždy pouštím na začátku své úvodní přednášky. Na její českou verzi v tomto článku bych pak chtěl v dalších týdnech navázat právě blogováním o obou výše zmíněných albech U2.
Nejlepší populární hudba je spojena s duchovním hledáním. V novodobé sekularizované společnosti lidé často nedůvěřují náboženským institucím a spíše než v církvích hledají náboženský rozměr v kultuře. To je současně dáno i tím, že ani nejradikálnější sekularismus usilující o vyloučení náboženskosti z veřejného života tohoto cíle nikdy nemůže dosáhnout ve vztahu k umění. Steve Turner v úvodu ke své monografii o „rock’n’rollu a hledání spásy“ říká:
„Začal jsem věřit, že v podstatě rock’n’rollu je něco, co odráží duchovní hledání… Došel jsem k přesvědčení, že jedním z důvodů, proč tolik rockových hudebníků často nakonec přijme náboženský pohled na svět, je to, že ten nejlepší rock’n’roll je voláním po transcendentální zkušenosti, kterou moderní zesvětštělá společnost člověku nenabízí.“ (1)
V populární hudbě je však přítomen nejen obecný rozměr hledání transcendence, ale i mnohem konkrétnější rozměr hledání Krista, jak jsme toho ostatně byli v minulých dnech svědky v záplavě koled a gospelů, bez nichž si ani v „sekulární“ společnosti nelze představit dobu kolem Vánoc. Sekularizační procesy na tomto poli neznamenaly vytlačení křesťanských písní jen do kostelů, ale právě naopak jejich rozšíření do zcela „světského“ prostředí.
Gospel (v dnes běžném významu křesťanská hudba, v původním smyslu slova dobrá zvěst, evangelium) „vychází z křesťanské víry a z novozákonního pohledu na svět… Ačkoli za původní nositele tradic gospel music považujeme afroamerické interprety (a nejslavnější zástupkyní žánru byla ,královna gospelu’ Mahalia Jackson), už v první čtvrtině 20. století se rozvíjela také tradice takzvaného bílého jižanského gospelu. Z chrámového prostředí pronikla tradice gospelového zpěvu velmi brzy i do zcela sekulárního prostředí – do nočních klubů nebo do komerčních hitparád.“ (2)
Od gospelů je třeba odlišit spirituály, které „jsou vývojově starší, obvykle sborové a anonymní. Gospely jako písňové útvary známe zpravidla i se jmény jejich autorů. Při jejich interpretaci vystupuje do popředí sólový zpěv… Spirituály velmi často pojednávají o hledání zaslíbené země, putování vyvoleného národa či dalších starozákonních reáliích…“ (3)
Americká folk music (doslova „lidová“, tj. folklórní hudba) do značné míry navazuje na tradici spirituálů. Zatímco gospely podtrhly náboženský rozměr amerického folklóru, tzv. protestní písně zdůraznily rozměr sociálně kritický.
Zakladatelskou osobností americké folkové hudby a současně předchůdcem moderních protestních zpěváků byl v době kolem hospodářské krize třicátých let Woody Guthrie. Pro Guthrieho „lidové křesťanství bylo i jeho vírou, stejně jako byl osud tisíců běženců jeho vlastním osudem… Přes nepochybnou zakotvenost v křesťanské tradici a častý motiv odevzdání Woody Guthrie náboženské symboly většinou reinterpretoval a využíval k boji za větší sociální spravedlnost, který podle jeho názoru stál v základech křesťanství. Ježíš mu byl vzorem a zároveň symbolem pracujícího člověka, právě toho, pro kterého nebylo na tomto světě řešení, což se nejzřetelněji projevuje v písni ,Jesus Christ’… Ale aby nedošlo k omylu: Guthrie byl sice levičák, ale to neznamená ateista. Marxističtí autoři se jeho dílo snažili interpretovat sociálně, v tom měli jistě pravdu, ale neměli pravdu, když tvrdili, že jeho Kristus byl vlastně revolucionář neschopný žít v nespravedlivé společnosti… Takovéto motivy sice Guthrie používal, ale tím nijak nezpochybňoval Kristovo božství, stejně jako křesťanský základ americké kultury, ze které ostatně sám vzešel.“ (4)
Texty Woodyho Guthrieho měly nesmírný vliv na novou folkovou vlnu nastupující v padesátých a šedesátých letech. Nejvýznamnějším představitelem tzv. Guthrieho dětí se stal Bob Dylan. Díky Dylanovi se začátkem šedesátých let „v písních začalo diskutovat o takových teologických tématech, jako je otázka kolektivní viny (,Who Killed Davy Moore?’) nebo spravedlivé války (,With God on Our Side’)“. (5) Dylan psal nejprve klasické folkové „protestsongy“, ale v polovině šedesátých let se od nich odvrátil. Začal se věnovat elektronické hudbě a vytvořil syntézu folku a rock’n’rollu (folk-rock).
Nejslavnějšími představiteli amerického rock’n’rollu se stali Elvis Presley a Jerry Lee Lewis. „Presley i Lewis natočili alba gospelových písní, ale nikdy si nedovedli představit spojení rock’n’rollu s náboženstvím. To by pro ně znamenalo něco jako znesvěcení… Rock’n’rolloví hudebníci pocházející z Jihu vnesli do hudby spíše pocit evangelia než jeho poselství. Zmatení, mučeni pochybnostmi o svém vlastním spasení, kolísali mezi pokáním, Boží bázní a zjevnými orgiemi, drogami a násilím.“ (6)
Elvis Presley, Jerry Lee Lewis, Johnny Cash a Carl Perkins utvořili Million Dollar Quartet, uskupení největších hvězd americké populární hudby konce padesátých a začátku šedesátých let. Dva ze členů Million Dollar Quartet, Cash a Perkins, se později „odevzdali Kristu“ a vydali „své duchovní autobiografie“. (7)
Zatímco na americkém Jihu měli všichni tehdejší slavní zpěváci své duchovní kořeny v protestantském křesťanství, atmosféra západní Evropy, ze které se zrodili Beatles, byla nepoměrně ateističtější. „Beatles patřili k typickým představitelům druhé generace rockerů v tom smyslu, že žádný z nich netrpěl rozdvojeností mezi světským a svatým. O gospelu věděli jen to, že jej zpívali jejich oblíbení američtí zpěváci. Jejich vztah k církvi byl zanedbatelný…Beatles byli součástí generace, která nebyla vázána žádnými sentimentálními vazbami na církev a chtěla čelit životu bez pomoci víry v nadpřirozeno. ,Žádný z nás nevěří v Boha,’ prohlásil tehdy [1964] rozšafně v jednom rozhovoru McCartney. ,Ale jsme spíš agnostičtí než ateističtí,’ upřesnil John Lennon… O dva roky později byl Lennon ve studiu s producentem Georgem Martinem a zpíval píseň, jejíž text vycházel z Learyho překladu Tibetské knihy mrtvých. Požádal Martina, aby nahrávka zněla, jako když se východní světec modlí na vrcholku hory. V létě roku 1967 řekl McCartney časopisu People, že se mu otevřely oči pro existenci Boha a ,že by podobná zkušenost některým našim duchovním prospěla’. Lennonova a McCartneyho zkušenost se měla brzy zopakovat v životech nejvýznamnějších rockových hudebníků celé dekády. Z lhostejných agnostiků se stali zanícení hledači ,pravdy’…“ (8)
Prvním „guruem“ Beatles (i řady dalších osobností pop kultury) se v roce 1967 stal Mahariši Mahéš Jógi, jeden z řady kontroverzních Indů přicházejících se speciální nabídkou pro duchovně vyhladovělé západní agnostiky. „Pobyty v zemích Západu počínaje rokem 1958 a potřeby potenciálních žáků ho vedly k vytvoření ,technologie’ pod názvem Transcendentální meditace. Svůj systém neprezentuje jako náboženství, nýbrž spíše jako vědu sui generis. Postuluje jako cíle této techniky rozvoj lidského potenciálu a dále různé cíle vzdělanostní, ekologické, ekonomické a politické… Pečliví pozorovatelé však rozpoznávají obětní rituál při iniciaci, vzývání božského gurua a podobné (i když neakcentované) náboženské prvky.“ (9)
Zatímco Beatles se k zájmu o meditace pod vedením Maharišiho dostali přes zkušenosti s drogami, ve Spojených státech Johnnyho Cashe v roce 1967 závislost na drogách dovedla takřka až k sebevraždě, která však vyústila v prožitek záchrany a vykoupení a ve zpěvákovo nové obrácení se ke Kristu.
Bob Dylan vydal v témže roce 1967 přelomovou desku John Wesley Harding, kterou nazval „prvním biblickým albem v rockové hudbě“. (10) Touto deskou se Dylan přihlásil ke svým židovským kořenům. Ve stejném roce vstoupil svým prvním albem na scénu pop music také kanadský Žid Leonard Cohen, v jehož textech ani divoké experimentování šedesátých let nikdy nepřekrylo vztah k Bohu, Bibli a židovské tradici.
Vrátíme-li se ze zámoří k anglickým Beatles, tato skupina byla před svým rozpadem na konci šedesátých let nejvíce ovlivněna hnutím Hare Krišna. Spiritualitu tohoto hnutí přijal George Harrison, který roku 1970 vydal „krišnovské“ trojalbum All Things Must Pass s hitem „My Sweet Lord“. Díky Harrisonovi „se indické mantry dostaly až do rádiových hitparád, včetně té nejznámější: ,Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare…’“ (11)
Zatímco šedesátá léta byla do jisté míry ve znamení východních náboženství, sedmdesátá léta se stala dobou konverzí rockových hudebníků ke Kristu. I zde připadla významná role Bobu Dylanovi. „Pro ty, kdo hledali náznaky blížící se Dylanovy konverze ke křesťanství, jich bylo víc než dost ve filmu Renaldo and Clara, čtyřhodinové podívané natočené volně podle Rolling Thunder Tour po Spojených státech v roce 1976. Na hřbitově, kde je pochován Jack Kerouac, se Dylan s [básníkem Allenem] Ginsbergem zastavují u obrazů křížové cesty a Ginsberg se mladíka ptá, jestli ví, jak vypadá Bůh. Hraje na kytaru? V autobuse potom hudebníci začnou zpívat staré gospely… Po skončení Rolling Thunder Tour se z několika hudebníků nezávisle na sobě stali křesťané. Roger McGuinn prožil cosi, co popsal jako ,traumatickou duchovní zkušenost. Duch svatý mě dovedl k poznání, že potřebuju Boha a Ježíšovu oběť’. Arlo Guthrie, syn Dylanova vzoru Woodyho Guthrieho, vstoupil do františkánského řádu. Davi Mansfield, Steven Soles a T-Bone Burnett založili Alpha Band a své první album věnovali ,trojjedinému Bohu’.“ (12)
Ve stejné době se na střední škole Mount Temple v irském Dublinu začala rodit skupina U2, jejíž tři pozdější členové (Bono, The Edge a Larry Mullen) vstoupili do křesťanského společenství Shalom Fellowship. Bono o svých tehdejších náboženských zkušenostech později napsal:
„Bylo to v roce 1976 a nebyl jsem ve škole jediný, kdo se zabýval náboženskými prožitky. Zdálo se, jako by tomu propadla celá škola. Byl to začátek období, kterému se později začalo říkat ,charismatické hnutí’. Katolíci a protestanti v Irsku společně uctívali Boha na shromážděních, která tak trochu připomínala mejdany, až na to, že tam nehrála divoká muzika. Ve škole se scházelo hezkých pár studentů ke společnému studiu Bible a pro některé to byly nesmírně opravdové zážitky, které jim změnily život. Na Jihu tomu říkají Obrození. Lidi, kteří se zabývají náboženstvím, by vám řekli, že tyhle věci přicházejí ve vlnách. V dějepise jsme se učili o obrození Johna Wesleyho, které přineslo metodismus. Jako by někde něco propuklo a během několika let se to přežene celou zemí jako požár a lidi prožívají hluboké náboženské zážitky. Potom to na padesát nebo šedesát let zmizí. Myslím, že se to dělo v roce 1976, protože to potkalo tolik lidí najednou. Na jednom konci spektra byl Bob Dylan v Los Angeles a na druhém konci jedna malá škola ve čtvrti Clontarf v Dublinu.“ (13)
Konverze sedmdesátých let se však netýkaly jen křesťanství. V roce 1977 britská popová hvězda Cat Stevens konvertovala k islámu, přijala nové jméno Yusuf Islam a zanechala hudební dráhy.
O rok později, v roce 1978, prodělal Bob Dylan náboženskou zkušenost, která jej přiměla k přijetí křtu a veřejnému vyznávání víry v Krista. Následovalo vydání dvou Dylanových „znovuzrozených“ alb (Slow Train Coming z roku 1979 a Saved z roku 1980). „Ruku v ruce s tímto vývojem šly konverze řady rock’n’rollových hudebníků ke křesťanství, vydatně se projevující i v jejich tvorbě, například Vana Morissona (album Into the Music) či Patti Smithové (album Wave).“ (14) Obě zmíněná alba vyšla v roce 1979.
„Tradiční obrácení rockové hvězdy přichází tehdy, když už visí na konci lana, zklamaná bohy slávy, sexu a peněz. V případě U2 to bylo jiné. Jejich obrácení k Bohu vyplynulo z hledání smyslu existence v letech dospívání, což je hledání, které do rockové hudby přináší ty nejtrvalejší okamžiky. To je také důvod, proč pro ně nebylo těžké spojit jejich víru s hudbou.“ (15) Výrazem tohoto spojení se stalo album October z roku 1981.
Roku 1983 Bob Dylan opět překvapil vydáním alba Infidels. V tomto případě šlo o výrazně „judaistické“ album, kterým se umělec znovu přihlásil k židovské tradici rodiny, z níž pocházel, jakkoliv modifikované vírou v Krista. Také Leonard Cohen vydal v roce 1984 album Various Positions, prosycené židovskou vírou a spiritualitou. Píseň „Hallelujah“ z tohoto alba se stala největším kanadským hitem všech dob.
V roce 1987 vydali U2 své nejznámější album, již zmíněné The Joshua Tree s gospelovým hitem „I Still Haven’t Found What I’m Looking for“. Ve stejném roce vyšla slavnému americkému rockerovi Bruceovi Springsteenovi deska Tunnel of Love. Springsteen nebyl náboženským umělcem a jeho mladší léta byla naopak ve znamení „jedovaté nenávisti ke katolické výchově“. (16) O uvedené desce nicméně po jejím vydání „kterýsi teolog řekl, že Springsteenovo album ,Tunel lásky’, v němž symbolicky zpívá o hříchu, smrti, zoufalství a vykoupení, může být pro katolíky důležitější než poslední návštěva papeže, který mluvil o morálce pouze formou teologické přednášky. Trubadúři byli vždy důležitější než teologové a biskupové.“ (17)
Bez ohledu na zmíněná pozoruhodná alba se však osmdesátá léta svou atmosférou velmi lišila od let šedesátých a sedmdesátých. Bob Dylan na toto téma drsně prohlásil, že uvedené desetiletí bude v dějinách zapsáno jako doba masturbace: „Všechno bylo neutralizováno, není zde nic hrozivého, nic magického, nic podnětného. Já pohled na tuto dobu nenávidím. Je to jako kdyby ,svědomí’ bylo sprosté slovo.“ (18)
Dylan se s dobou osmdesátých let vyrovnával mj. albem Oh Mercy z roku 1989, na kterém nastavil kritické zrcadlo společnosti trpící nedostatkem spirituality, lásky a lidskosti. U2 se pak v době, kdy někdejší komunistická část Evropy jásala nad svým návratem k Západu, začali konzumnímu ráji soudobé západní kultury vysmívat albem Achtung Baby z roku 1991. Leonard Cohen roku 1992 na desce The Future přímo předpověděl, že „budoucnost je vražda”, a po jejím vydání odešel do buddhistického kláštera na Mount Baldy poblíž Los Angeles, v němž setrval až do konce devadesátých let.
Novým směrem se v devadesátých letech vydal také Johnny Cash. Poté, co většinu své tvorby věnoval vydávání „světských“ alb country hudby, na sklonku života zamířil zpět ke gospelu, ztělesňujícímu jeho hudební i životní kořeny. Poslední fázi Cashova tvůrčího vývoje zahájilo vydání velmi důležitého alba American Recordings z roku 1994, na kterém ikona americké country zaujala vášnivým vyznáním křesťanské víry v písni „Redemption“.
Po 11. září 2001 se v populární hudbě objevila řada reakcí na situaci, v níž je západní svět z jedné strany ohrožován náboženským extremismem a z druhé duchovní prázdnotou. U2 svým americkým turné bezprostředně po teroristických útocích i novými písničkami přispěli k oslabení tendencí spojovat terorismus se všemi muslimy a naopak k zintenzivnění úsilí o abrahamovskou ekumenu upřímných vyznavačů islámu, křesťanství a judaismu. Yusuf Islam se po více než dvacetiletém hudebním „postu“ vrátil na pódium, zapojil se do Koncertu pro New York City a začal různými způsoby usilovat o porozumění mezi islámským a západním světem.
Ekumenický a mírový rozměr se uplatnil také v posledním období tvorby Leonarda Cohena, který se po svém návratu ke koncertování zavázal být „hlasem pro mír“ a přispívat k hledání mírového řešení izraelsko-palestinského konfliktu. (19)
„V březnu 2005 byli U2 uvedeni do rock’n’rollové síně slávy… Když je Bruce Springsteen uváděl do síně slávy, řekl, že U2 jsou poslední kapela, u které umí vyjmenovat všechny členy, což dokonale vystihuje jejich jedinečné postavení současné kapely, která je shodou okolností také legendární. Springsteen byl jediný umělec srovnatelný s U2, který je mohl do síně slávy uvést… Přednesl pozoruhodnou řeč – brilantně formulovanou, obsahově dynamickou, vesele urážlivou a duchovně prorockou… Měsíc po svém projevu o U2 vydal desku Devils and Dust s písničkou „Jesus Was an Only Son“, která jako by vypadla z alba U2.“ (20)
Leader U2 Bono Vox byl také v letech 2003, 2005 a 2006 opakovaně nominován na Nobelovu cenu míru. Roku 2008 Bono na setkání nositelů Nobelovy ceny míru obdržel cenu „Muž míru”. To se však týkalo jeho mírových a humanitárních aktivit, jen volně spojených s jeho uměleckou dráhou.
Nobelovu cenu za literaturu obdržel jiný a patrně největší z představitelů populární hudby, Bob Dylan. Došlo k tomu v roce 2016, který byl však současně poznamenán i smutnými událostmi v podobě smrti Leonarda Cohena a řady dalších významných hudebníků (David Bowie, Prince, Merle Haggard…). (21) Již dříve se na věčnost odebrali George Harrison (2001) či Johnny Cash (2003).
Loňské události jako by s konečnou platností symbolizovaly i konec éry, v níž byla hudba spojena s rozhlasem a jeho hitparádami, s vydáváním a kupováním desek atd. Internetová éra už má jiné rituály i jiné hrdiny. Ve vztahu ke spiritualitě je jistě otázkou, zda přinese tolik umělecky i lidsky poctivého a hlubokého hledání, jako éra předcházející. Cohenovo spirituálně velmi hluboké poslední album You Want It Darker, vydané těsně před umělcovou smrtí, je každopádně (podobně jako např. posmrtně vydaná alba Johnnyho Cashe) odkazem i výzvou.
Nobelova cena pro Boba Dylana se zdá přicházet pozdě – spíš jako ocenění jedné velké éry, která se chýlí k závěru, než jako podnět k dalšímu rozvíjení hodnot s ní spojených. Bob Dylan se z účasti na slavnostním ceremoniálu spojeném s udílením ceny z 10. prosince 2016 omluvil, nechal však na něm přečíst svou řeč a požádal Patti Smithovou, aby při něm zazpívala jeho píseň „A Hard Rain’s A-Gonna Fall”.
Dylanova nobelovská řeč se vtipně dotýkala otázky vztahu mezi jeho tvorbou a literaturou (kterou za písničkáře udělením ceny zodpověděla Švédská akademie) a konstatovala, že ve středu této tvorby stojí písně, které, „jak se zdá, našly své místo v životech mnoha lidí v mnoha různých kulturách“. (22)
V religionistickém pojednávání o vztazích mezi různými kulturami dnes často klademe důraz na jejich velkou vzájemnou různost, na hloubku interkulturních rozdílů. Tyto rozdíly však nejsou nijak absolutní a nemělo by se pro ně zapomínat na shody, dané tím, že bez ohledu na různost kultur, z nichž pocházíme, jsme všichni lidskými bytostmi. Každá lidská bytost je schopna existenciálního porozumění, když umělec typu Boba Dylana zpívá o duchovním hledání.
Poznámky:
1) Steve Turner, Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 11–12.
2) Milan Tesař, „Gospel“, Folk & Country, 2008, č. 1, s. 16.
3) Tamtéž.
4) Zdeněk R. Nešpor, Děkuji za bolest…: Náboženské prvky v české folkové hudbě 60.–80. let, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, s. 56–58.
5) Steve Turner, Touha po nebi, s. 93.
6) Tamtéž, s. 27.
7) Tamtéž, s. 28.
8) Tamtéž, s. 42–43.
9) Ivan O. Štampach, Na nových stezkách ducha: Přehled a analýza současné religiozity, Praha: Vyšehrad, 2010, s. 178.
10) Steve Turner, Touha po nebi, s. 137.
11) Michal Bystrov, „Podrobná zpráva o životě George Harrisona“, Lidové noviny, 18. 11. 2004, s. 27.
12) Steve Turner, Touha po nebi, s. 141.
13) Neil McCormick, U2 o U2, Praha: Portál, 2007, s. 20.
14) Zdeněk R. Nešpor, Děkuji za bolest…, s. 87.
15) Steve Turner, Touha po nebi, s. 148.
16) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox globator, 2006, s. 204.
17) Brennan Manning, Evangelium zlomených (naděje pro ty, s kterými už nikdo nepočítá), Praha: Návrat domů, 2008, s. 62.
18) „[Dylan declared] that the decade [1980s] would be remembered by history as ,the age of masturbation… It’s all been neutralized, nothing threatening, nothing magical, nothing challenging. For me I hate to see it. It’s like ´conscience´ is a dirty word.’“ (Nigel Williamson, The Rough Guide to Bob Dylan, London: Penguin Books, 2006, s. 245.)
19) Viz Ethan Bronner, „Leonard Cohen’s promise to be ,a voice for peace’“, International Herald Tribune, 25. 9. 2009, s. 13.
20) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 204.
21) K udělení Nobelovy ceny Bobu Dylanovi a ke smrti Leonarda Cohena odkazuji na své články „Dylanova tvorba jako zrcadlo západní kultury“ (http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2016/43-2016/dylanova-tvorba-jako-zrcadlo-zapadni-kultury) a „Zemřel ,Malý žid, jenž napsal bibli’“ (http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2016/46-2016/zemrel-maly-zid-jenz-napsal-bibli), publikované při těchto příležitostech v Kulturních novinách.
22) „[My songs] seemed to have found a place in the lives of many people throughout many different cultures…“ (The Nobel Prize in Literature 2016, „Bob Dylan – Banquet Speech”, https://www.nobelprize.org/nobel_prizes/literature.)
2024 ©