Diskografie Johnnyho Cashe (1932–2003) se dlouho zdála být nevyčerpatelná. I po jeho smrti se objevovaly stále další desky s dosud nikdy nevydanými písněmi, jako byla alba „Personal File“, „My Mother’s Hymn Book“ nebo „A Hundred Highways“. Teprve letos vyšlo zřejmě už opravdu poslední nové cédéčko s názvem „Ain’t No Grave“. Nad každým z těchto alb se mi vždy tajil a tají dech. Všechna působí jako závěť, ve které k nám mrtvý ještě jednou s láskou promlouvá, aby nám na rozloučenou připomněl to nejpodstatnější…
Rád bych se na těchto stránkách pokusil o malý seriál, přibližující vybrané písně z těchto čtyř alb. Jako první musí přijít na řadu „Personal File“ (1), které na rozdíl od ostatních tří nevzniklo v posledních měsících Cashova života, ale v době, kdy byl zpěvák na vrcholu sil a jeho zvučný bas-baryton burácel (slovy Bona Voxe) jako hlas Jana Křtitele na poušti. (2) Jako motto k tomuto i následujícím článkům bych si rád zvolil jeden z veršů písně „No Earthly Good“ z tohoto alba: „The gospel ain’t gospel until it is spread.“ Tedy česky: „Evangelium není radostnou zvěstí, pokud není zvěstováno.“
Slovo evangelium (řecky eu-angelion) znamená radostná zvěst nebo dobrá zpráva. Do staré angličtiny bylo doslovně přeloženo jako god-spel. V dnešní angličtině výraz gospel označuje jak samotnou křesťanskou zvěst, tak i písně, ve kterých je hlásána.
„Ačkoli za původní nositele tradic gospel music považujeme afroamerické interprety (a nejslavnější zástupkyní žánru byla ,královna gospelu’ Mahalia Jackson), už v první čtvrtině 20. století se rozvíjela také tradice takzvaného bílého jižanského gospelu.“ (3) Jeho králem je v mých očích právě Johnny Cash. Kdo jej zná jen jako „světského“ zpěváka country a rock’n’rollu – což zdá se bohužel platí i o jeho největším českém ctiteli Pavlu Bobkovi, na jehož letošním „cashovském“ albu (4) není gospel zastoupen ani jedinou písní – ten se míjí s tím, co bylo pro Johnnyho nejpodstatnější. Cash začínal i končil jako gospelový zpěvák – a těch padesát let mezi tím (která mu přinesla mj. světovou slávu, závislost na drogách, rozvrácenou rodinu a pokus o sebevraždu) se jemu samotnému nakonec zdálo být pouhou epizodou…
Písně z alba „Personal File“ sice nepocházejí z onoho konce či vrcholu Johnnyho tvůrčí i životní dráhy, ale ze sedmdesátých a osmdesátých let, jejich nahrávky však byly objeveny ve zpěvákově archivu teprve po jeho smrti. Cash v nich zpívá (někdy dokonce i říká) věci pro něj důležité, při čemž do popředí vystupuje právě obsah, nikoliv hudební složka. „Hlas a kytara. Víc netřeba“, pravila o těchto nahrávkách minirecenze v časopise „Instinkt“. (5) Ve vztahu k druhé, gospelové části tohoto dvojalba, bych si uvedená slova dovolil poopravit takto: Hlas a kytara – a bible. Víc netřeba…
Čtyřiadvacet písní druhého disku „Personal File“ není ničím víc a ničím míň než Cashovým rozhovorem s Knihou knih. Johnny v nich biblickému Slovu naslouchá, přemýšlí nad jeho poselstvím a odpovídá na ně slovy vlastních modliteb. Při tom je zpravidla k nerozeznání, kdy se jedná o jeho vlastní texty a kdy zpívá gospely, kterými v tomto dialogu promlouvali už zpěváci před ním.
Hned v úvodní (Cashově vlastní) písni – „Seal It in My Heart and Mind“ – Johnny Cash výše řečené vyjadřuje více než zřetelně. Už v jejích prvních slovech jej můžeme vidět nad otevřenou biblí, ve které nalézá „chléb života“. Pak zpívá o tom, jak ve slovech Písma nachází důkazy Božího odpuštění, moudrost i sílu pro každodenní život, a modlí se, aby toto vše bylo navždy vtisknuto do jeho srdce a mysli.
Z dalších písní pak k našim uším doléhají konkrétní biblické příběhy. Přesně tak, jak v křesťanské tradici duchovní učitelé čtenářům evangelií vždy doporučovali, Johnny střídavě rozjímá o různých postavách, setkávajících se s Ježíšem, a staví se v duchu na jejich místo. Tak v písni „If Jesus Ever Loved a Woman“ zpívá o tom, že kdyby Ježíš někdy miloval nějakou ženu, byla by to Maří Magdaléna – a z jejího příběhu pro sebe i pro každého křesťana čerpá naději, že On vždy odpustí každému, kdo mu upřímně a s opravdovou lítostí řekne o svých selháních.
Krásná je i další píseň o Marii Magdalské, nazvaná „Lights of Magdala“. Ocitáme se v ní v Magdale na březích Galilejského jezera, s Marií, která čeká, až se „její svatý námořník vrátí z moře domů“ – aby Jej po Jeho návratu následovala ulicemi Jeruzaléma až na Golgotu… Píseň pak končí příslibem nového, věčného setkání. (Tento text mi připomíná „Suzanne“ od Leonarda Cohena, kde se objevuje tentýž obraz Ježíše jako námořníka.)
Píseň „Have a Drink of Water“ je zase převyprávěním příběhu o Ježíšově setkání se Samařankou u Jákobovy studny ze čtvrté kapitoly Janova evangelia. Čerstvou pitnou vodu – v Orientě symbol životodárného zdroje (Boha) – v ní Ježíš nabízí nejen samařské ženě, ale i všem, kteří duchovně žízní v naší době.
V následující písni „The Way Worn Traveler“, hymnu vzniklém už v roce 1836, Cash zpívá o unaveném poutníkovi, kterým je „každý, kdo se rozhoduje následovat Ježíše a v Jeho stopách kráčí od domu k domu, slouží těm, kdo si sami pomoci nemohou, a sám je oděný (či oděná) v cárech, zlomený a tušící smrt, kterou zahání vizí: ,Palmy vítězství / koruny slávy / palmy vítězství / obdržím.’“ (6)
Píseň „Matthew 24 (Is Knocking at the Door)“ Johnny Cash napsal sám (se svým synem Johnem Cartrem Cashem). Podobně jako v řadě jiných jeho písní se zde setkáváme s vizí apokalypsy, tentokrát popisovanou slovy čtyřiadvacáté kapitoly Matoušova evangelia. Ježíš v ní učedníkům vypočítává znamení konce časů, předcházející Jeho druhému příchodu, jako jsou „zvěsti o válkách“ (Mt 24:6). Cash svou píseň začíná slovy: „Slyšel jsem v rádiu zvěsti o válkách.“ Zpívá i o zemětřeseních a dalších v evangeliu zmiňovaných znameních a o tom, že „Matouš 24 klepe na dveře a dnešní či příští den by mohl být poslední“. V závěru pak vypráví o tom, že se mu dnes zdálo o „blesku na východě“, což je zjevná narážka na evangelní verš „jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka“ (Mt 24:27).
K nejoriginálnějším gospelovým písním vůbec jistě patří Cashovo „One of These Days I’m Gonna Sit Down and Talk to Paul“. Johnnymu jako „obrácenému hříšníkovi“ byla velmi blízká postava někdejšího pronásledovatele církve a pak Kristova apoštola Pavla (napsal o něm dokonce svůj jediný román „Muž v bílém“). V této písni se těší na den, kdy si bude moci s Pavlem popovídat: „Řeknu mu, že jsem četl všechny jeho knihy / on mě představí Lukášovi a Timoteovi / budu tak rád, že je poznávám / a oni budou rádi, že poznávají mě… / Setkám se v nebi s jeho přáteli / a budu zpívat s nimi se všemi…“
Cash kdysi namluvil nahrávku, na které čte celý Nový zákon. Myslím, že musí být zážitek ji poslouchat. Johnny měl úžasný přednes, což je zřejmé i z jeho „vyprávěcích“ úvodů k některým písním. Tak například „A Half a Mile a Day“ začíná vyprávěním o tom, jak jednou v noci po koncertě procházel městem a vstoupil do kostela, ve kterém právě věřící vydávali svědectví. Usedl vedle drobné staré dámy a naslouchal slovům „velkých křesťanů“, kteří ostatním hrdě vyprávěli o tom, jak letí do nebe do jako šíp vystřelený z luku, plují do nebeského přístavu jako nejrychlejší plachetnice apod. V závěru těchto „svědectví“ se Cashův hlas v mistrné parodii na patetické evangelisty jakoby lehce zachvěl dojetím… aby pak začal zpívat o oné drobné stařence, která se přišourala dopředu, neobrátila se k ostatním, ale pozvedl tvář k nebi a začala se modlit: „Pane, když Tě nechávám, abys mě vedl, kráčím pomalu, protože se musím zastavovat a čekat na ty, kteří mě tak potřebují…“
Závěrem bych se rád zmínil ještě o písni „What Is Man“, napsané na motivy Žalmu 8.: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ (Ž 8:4–5). Johnny Cash žalmistovu otázku ještě více vyostřuje: „Co je člověk, že ho vůbec necháváš žít / prolévat krev jeho vlastního rodu / a pokaždé selhávat, když má uposlechnout Tvého volání / co je člověk, že na něho myslíš?“ Nejsou to abstraktní teologické otázky – jde o osobní volání člověka, který si je plně vědom své vlastní, a ne jen obecně lidské hříšnosti… Také tam, kde bible říká „ověnčils ho /člověka/ ctí a slávou“ (Ž 8:6), však Cash v závěru své písně v první osobě zpívá: „Ale Ty jsi mě ověnčil ctí a slávou…“
Hlavní motivy textů Johnnyho Cashe (nejen) z alba „Personal File“ odrážejí dvojí osobní zkušenost, spojenou s dramatickým životním příběhem tohoto muže: Zkušenost vlastní duchovní a mravní bídy na straně jedné a zkušenost nepochopitelné Boží milosti a dobroty na straně druhé…
Poznámky:
1) Johnny Cash, Personal File, Sony BMG Music Entertainment 2006.
2) Viz booklet alba „The Essential Johnny Cash“, Sony Music Entertainment 2002.
3) Milan Tesař, Gospel, Folk & Country, 2008, roč. 18, č. 1, s. 16.
4) Pavel Bobek, Víc nehledám…: Pocta písním, které zpíval Johnny Cash, Universal Music 2010.
5) Johnny Cash – Personal Files, Instinkt, 2008, roč. 7, č. 40, s. 51.
6) Booklet alba „Personal Files“ od Greila Marcuse, s. 14.