Ve svém minulém "hudebním" článku jsem psal o písni Boba Dylana "Thunder on the Mountain", odkazující k ohni jako místu biblického Božího zjevení. V příběhu Mojžíše Hospodin tohoto největšího z izraelských proroků nejprve oslovuje z hořícího keře a pak k němu ve vrcholném zjevení sestupuje v ohni na horu Sinaj. (1) Těchto souvislostí židovské Bible si byl zajisté velmi dobře vědom i Leonard Cohen, jehož písni o upálení Jany z Arku se budu věnovat dnes.
Je zvláštní, že Češi, kteří si tak potrpí na upálené hrdiny, si 30. května nepřipomínají sv. Janu, jejíž hranice v tento den vzplála roku 1431. I v českém liturgickém kalendáři se 30. května objevuje jen sv. Zdislava, jejíž příběh je jistě obdivuhodný, ovšem oproti Panně Orleánské rozhodně méně barvitý. Jen Honza Nedvěd kdysi zpíval „Jenom s vírou svou stojí dívka plavá, bílá/ oheň nad sebou, jenom s pravdou dál“ ve své písni „Johanka“, jejíž text sice možná sám o sobě není literárním veledílem, rozhodně jím ale je ve srovnání se slaboduchou (a v Čechách neskutečně oblíbenou) husovskou odrhovačkou „Hranice vzplála“. Můj dnešní článek však bude, jak již řečeno, věnován jiné písni – Cohenově mystické skladbě „Joan of Arc“.
Je mi líto Jana Husa, jehož upálení se v novodobých Čechách nedočkalo žádného mystického ztvárnění, ale spíše jen zpracování autory, kteří o světě víry a mystiky neměli ani ponětí; zatímco Husovi současníci typu Petra z Mladoňovic se jeho příběh snažili propojit s příběhem Kristovým, v již zmíněné písni „Hranice vzplála“ mladočeského antiklerikálního horlitele Karla Tůmy již Hus hoří jen „ku věčné slávě Čech“ a následovníci tohoto kněze lámou „hrůzu popské světovlády“. (2)
Ryze sekulární „umělci“ typu Karla Tůmy samozřejmě nemohli pracovat s biblickým obrazem ohně jako místa Božího zjevení a nejspíš v životě neslyšeli o Pascalovi, jenž ve svém slavném memoriálu nazval „ohněm“ samotného Boha biblických proroků a všech (tedy i Jana Husa či Jany z Arku) vyznavačů biblické víry. (3) Leonard Cohen jako umělec židovské víry naopak s tímto biblickým rozměrem ve své písni o mystickém rozhovoru ohně s upalovanou Johankou nemohl nepracovat.
Cohen byl ovšem praktikujícím Židem jen částečně, protože ve svém životě např. nebral na vědomí skutečnost, že „,volná láska‘ nepřichází v židovství v úvahu“. (4) Podle sociologa Zdeňka Nešpora mu příběh Jany z Arku „posloužil k opětovnému zdůraznění věčného snu o spojení víry a vášně“. (5) To je sice spojení samozřejmé (vyjádřené již samotnou metaforou ohně), ovšem nikoli v té rovině, v níž se je někdy snažil hledat Cohen. Má interpretace písně „Joan of Arc“ by se bez této kontroverzní roviny obešla, ovšem nemohu ji zcela opomenout už proto, že zpěvák tuto píseň kdysi nahrál i v duetu se svou dávnou (ne výhradně uměleckou) partnerkou Jennifer Warnesovou pro její cohenovské album Famous Blue Raincoat z roku 1986. (6) Původní verze písně „Joan of Arc“ se zase na albu Songs of Love and Hate (Písně lásky a nenávisti) z roku 1971 nacházela v sousedství písní typu právě „Famous Blue Raincoat“, skladby věnované tématu manželského trojúhelníku.
To by mou interpretaci „Joan of Arc“ jako duchovní písně věnované mystické, to znamená výlučné (monoteistické) lásce mohlo zpochybňovat, nebýt ovšem toho, že samotný zpěvák tuto skladbu po vydání Písní lásky a nenávisti charakterizoval jako jedinečnou a od jeho ostatní tehdejší tvorby odlišnou: „Byla to opravdu zvláštní píseň; [při jejím psaní] jsem vyšel sám ze sebe a měl jsem pocit zbožné úcty.“ (7)
Tuto píseň by bylo možné rozebírat i v kontextu tématu „Cohen a Ježíš“, kterému už jsem se před časem na blogu věnoval (Suzanne Vaillancourt, která Cohenovi poskytla inspiraci k jeho slavné skladbě „Suzanne“, v jednom interview dokonce prohlásila, že ji s Cohenem spojovaly modlitby ke Kristu a ke sv. Janě z Arku). „Joan of Arc“ je písní o mystické svatbě, v níž Johančiným Ženichem nemůže být nikdo jiný než Ježíš. Oheň je ovšem i jedním ze symbolů Ducha Svatého, což je další možný křesťanský rozměr této písně. (8)
Lze nicméně i obecněji mluvit o setkání s Bohem ve smrti, tedy o tématu, kterému je věnována Cohenova výsostně židovská píseň „Who by Fire?“ (Kdo zemře ohněm?). A vzhledem k tomu, že v židovské mystice nejsou symboly Boha jen maskulinní, může i samotná Jana, nabývající v písni určitých nadlidských rysů, odkazovat k šechině, femininní Boží přítomnosti, sestupující do tohoto světa, aby lidem umožňovala sjednocení s jejich Stvořitelem. Snad právě nekonečná a neuvědomovaná touha po šechině, resp. po spočinutí v náruči Boží, byla tím, co Cohen v průběhu svého života stále hledal (a přirozeně nikdy nemohl nalézt) v ženských náručích…
Ve zbývající části svého článku dám nicméně přednost výkladu nejjednoduššímu. Podobně jako Cohenovu ještě slavnější mystickou píseň „Lover Lover Lover“ lze i „Joan of Arc“ chápat jako dialog, v němž střídavě promlouvá člověk a Bůh (mystický Ženich lidské duše).
V první sloce Johanka pronásledovaná plameny hovoří o tom, že je již unavena válkou a chtěla by zase dělat to, co dříve. (To odpovídá pramenům k životu historické Jany z Arku, která během svého procesu projevila touhu po svém původním rolnickém životě.) Spojením tohoto přání s touhou po „svatebních šatech“ se ovšem text stává dvojznačným, neboť se nejedná o pouhou touhu po vesnické svatbě, ale o touhu po svatbě mystické.
Ve druhé sloce pak promlouvá Johančin budoucí Ženich, který se představuje slovy: „Jsem oheň. Miluji tvou osamělost a tvou hrdost.“
Ve třetí sloce nejprve hovoří opět Johanka, toužící stát se vyvolenou nevěstou ohně. Symbolem mystické svatby se pak samozřejmě stává její upálení, při kterém oheň „hluboko do svého planoucího srdce ukládá popel Johanky z Arku“. Zdánlivě je zde řeč o těle, které se v ohni mění v prach, ve skutečnosti ale o milující, která se ztrácí ve svém Milovaném, což je velmi vhodný obraz mučednice umírající pro Krista.
V závěrečné sloce je řeč o Johančinu pochopení, že je-li On ohněm, ona musí být hranicí. V posledních verších pak píseň uzavírá vyznání autora, že od chvíle, kdy viděl v jejích očích blaženost věčné slávy, touží po této tak tvrdé lásce a po tomto tak zářivém světle…
Poznámky:
1) Exodus 3,4 a 19,18.
2) Karel Tůma, „Hranice vzplála“, in: František Hrnčíř (ed.), Zpívající Čechoslovák: 71 vlasteneckých písní českých, moravských, slezských a slovenských a hymny spřátelených národů s nápěvy, Nymburk: Svatopluk Hrnčíř, 1919, s. 24.
3) Pascalův memoriál začíná slovy „OHEŇ Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, ne filosofů a učenců“ (Theo de Boer, Bůh filosofů a Bůh Pascalův, Benešov: EMAN, 2003, s. 16).
4) Milan Balabán, „Sexualita“, in: Helena Pavlincová a kol., Slovník Judaismus – křesťanství – islám, část Judaismus, Praha: Mladá fronta, 1994, s. 94.
5) Zdeněk R. Nešpor, Děkuji za bolest…: Náboženské prvky v české folkové hudbě 60.–80. let, Brno: CDK, 2006, s. 78.
6) Viz Anthony Reynolds, Leonard Cohen: Pozoruhodný život, Praha: Mladá fronta, 2012, s. 216.
7) Joe Heschmeyer, „Leonard Cohen, the Christ-haunted“, 17. 11. 2016, dostupné na https://www.firstthings.com/blogs/firstthoughts/2016/11/leonard-cohen-the-christ-haunted.
8) Viz Skutky 2,3.